Vražda v Koberně - 10. kapitola Dopis křičící vinu

I.

Pondělní dopoledne jsem zasvětil pracovním závazkům.

Na monitoru přede mnou svítila záplava nepřečtených e-mailů a každý z nich se tvářil jako otázka života a smrti. Tam byla potřeba upravit databázi, tam zas nutné najít vhodný plugin pro klienta, který si vzpomněl na novou funkci v neděli večer.

Sotva jsem zaregistroval, že přišel Mario. Jeho přítomnost byla tak tichá, že jsem ho vnímal jen jako další součást interiéru. Sáhl jsem po šálku kávy. Bezmyšlenkovitě jsem si lokl studené, hořké tekutiny. Už zase jsem ji nestihl vypít ve správném čase. Italové by mě hnali, ale prý je to na krásu.

Šedivé mraky visely nízko nad krajinou a drobně mrholilo. Potřeboval jsem si na chvíli protáhnout nohy a vyčistit hlavu. Maria jsem našel na zahradě u řady buxusů, které lemovaly cestičku k domu. Klečel u nich a soustředěně si prohlížel větvičky.

„Zdá se, že ty potvory konečně pošly,“ zamumlal spokojeně.

Vybavily se mi bílé vlasy, růžolící líčka a přísné oči…

„Už mezi námi nejsou. Ani housenky, ani ona…“ prohlásil jsem chladně.

Rozhlédl jsem se po zahradě. Vše jsem řešil jednoduše. Žádné složité záhony ani okrasná jezírka. Jen ledabyle udržovaný trávník, sem tam nějaký keřík, pár starých ovocných stromů a dřevěná pergola, která se jednou stranou přimykala k domu a čekala na lepší počasí.

Mario se zvedl a oprášil si kolena. „Michale, mám pro vaši sestřenici dojet? Ať v tom dešti nemusí pěšky.“

„Díky, Mario, ale Ester radši zmokne, než aby se vezla autem,“ zasmál jsem se. „Víte, ona je taková... ekoteroristka.“

 

II.

Minibus linky číslo 383 dorazil na zastávku Horní Bludovice U Tůňky v daný čas. Ze zadních dveří vystoupila Ester. Oči jí ďábelsky jiskřily, a sotva mě pustila z objetí, už se pátravě rozhlížela po okolí.

„Tady jsem poprvé v životě,“ prohodila a očima zabloudila k poli a nedalekému lesu. „Máš tu svatý klid.“

„To byl účel,“ odvětil jsem a společně jsme se vydali na cestu k mému domu. „A co ten dopis?“

„Mám ho u sebe,“ řekla tajemně a významně poklepala na kapsu džín, kde se rýsoval obrys mobilního telefonu.

„Máš fotku?“

„Ne, nemám,“ ušklíbla se. „Je to mnohem zajímavější. Četl ho ten bruntálský policista tomu velkému přísnému komisaři z Ostravy…“

„A tys je nahrála!“

Ester vítězoslavně vyhodila bradu. „Přesně tak.“

„Jak se ti to proboha povedlo?“

„Vzpomínáš, jak jsme s mámou připravovaly místnosti pro výslechy? Tahaly jsme židle, urovnávaly stoly...“

„No jistě!“ plácl jsem se do čela. „Nechala jsi svůj mobil se zapnutým nahráváním zvuku ve svátečním pokoji. A ten druhý…“

„Byl mé mamky,“ mrkla Ester. „Nastražila jsem ho do té druhé výslechové místnosti. Mamka o tom samozřejmě vůbec neví!“

„Ester, ty jsi ďábel! Nebála ses, že by si policie těch mobilů všimla?“

„Byl to samozřejmě obrovský risk,“ připustila. „Ale jak se říká, risk je zisk! Mám k dispozici v podstatě všechna slova z výslechu, i když jsem si to zatím jen tak prolítla. Řekla jsem si, že si to poslechneme společně.“

„Je to šílenství!“ Cítil jsem, jak se mi pod kůží rozlévá adrenalin. „Nahrávat policii je trestné… Je to zločin.“

„Snad se kvůli tomu na mě nezlobíš?“ propálila mě pohledem. „Nejsi přece tak nesnesitelně zásadový jako tvoje matka...“

„Chraňbůh,“ vydechl jsem. „To bych nepřežil.“

Dorazili jsme na místo. Ester se zastavila a uznale pokývala hlavou nad mým trávníkem.

„Tohle se mi líbí,“ prohlásila a špičkou boty zajela do trsu jetele. „Včeličky si najdou své. Nesnáším ty sterilní zelené koberce. Anglické trávníky jsou nesnesitelné. Mrtvé!“

Uvelebili jsme se na sedačce v obývacím pokoji. Ester jsem uvařil kávu a sobě levandulový čaj.

Ester si na kolenou rozevřela sešit, já jsem si přitáhl laptop.

Ester nastavila na svém mobilu nejvyšší hlasitost, položila ho na stůl a spustila první záznam.

Z reproduktoru se ozvalo zachrastění. Někdo zřejmě posunul křeslo. Pak promluvil Hudček. Jeho hlas byl v nahrávce ještě hlubší, doprovázený rytmickým klepáním propisky o stůl.

„…takže, Adélo, shrnuto podtrženo. Už druhá vražda střelnou zbraní během půl roku v tomhle zapadákově. Podle technika může jít o stejný kvér, který použili na tu ženskou z Bohušova-Dolních Povelic. Walther!“

„Sériovka?“ napadlo Vetchou.

V obýváku se zastavil čas. Ester křečovitě sevřela propisku. Já jsem zapomněl vydechnout. Nahrávka nás pohltila.

Jako první byl k výslechu předvolán David. Komisař pronesl potřebné úvodní věty. David řekl své údaje, proběhla i dechová zkouška na alkohol, která zjevně dopadla v přípustných mezích, a pak vrchní komisař započal s otázkami.

„Jak dlouho jste ženatý se Simonou Horákovou? Je to vaše první manželství?“ ptal se komisař Hudček.

„Ano, první. Známe se asi šest let, brali jsme se před dvěma rokama,“ odpověděl unaveně David.

„Kolikrát jste se viděl se zesnulou, paní Martincovou?“

„V pátek poprvé v životě. Manželka k ní moc nejezdila a já už vůbec ne. Ani na svatbu nám nepřijela.“

David odpovídal stroze. O babičce zaslechl, že patřila k „trošku přísnějším“ povahám. Neznalost rodinných poměrů obhájil tím, že se o drby nikdy nezajímal. „Zajímají mě praktické věci a fakta, ne tetičky.“

„Popište nám včerejší večer. Co dělali ostatní? Vaše pratchyně si šla lehnout před půl desátou, že? Co se dělo potom, až do doby výstřelu a nalezení mrtvého těla?“

„V kolik odešla, to netuším. Pořád se něco pilo – pivo, zelená... Peter v jednu chvíli sletěl z křesla a Simona mě seřvala, že už mám dost. Tak jsem se sebral a něco po desáté táhl spát. Manželka mě doprovodila.“

„Kdo zůstal v obývacím pokoji?“

„Peter. S ním jsem řešil akcie. Pak Jirka, nebo jak se jmenuje ten bratranec. Michal, Magda... Teta Eliška, ta tam pořád trsala. A pak ještě ta divná… Ester. Možná jsem na někoho zapomněl.“

Skutečná Ester vedle mě protočila oči.

„Kde byli ostatní?“ tázal se v nahrávce komisař.

„Babička šla spát, to jsme říkali. Eliščin manžel a matka od Ester byli v jídelně. Moje tchyně asi svém pokoji?“

„Šel jste rovnou do postele?“

„Jo. Lehnul jsem si, ale později jsem šel ještě na toaletu. Mohlo být tak dvacet minut po tom, co jsem odešel nahoru. Pak už jsem padl a okamžitě vytuhl.“

„Kterou toaletu jste použil?“

„Tu v patře.“

„Slyšel jste něco podezřelého? Neviděl jste někoho? Dveře do ložnic vaší tchyně a vaší pratchyně byly zavřené?“

„Nevšiml jsem si toho. A nikoho jsem neviděl… Vlastně ano, viděl. Petra. Šel na záchod hned po mně. Aspoň myslím, že to byl on. Nic jiného jsem neslyšel. Ani ten výstřel, o kterém mluvili. Byl jsem rád, že ležím.“

„A co vás pak probudilo?“

„Moje manželka. Vběhla do pokoje, byla úplně hysterická, a křičela, že babičku asi někdo zavraždil. Myslel jsem si nejdřív, že se mi to jenom zdá… Že je to všechno jen špatný sen!“

Ester nahrávku zastavila.

„Zdá se, že to prostě zaspal,“ konstatovala Ester a poklepala prstem o hranu stolu.

Sjela prstem po displeji a na moment zaváhala. „Teď přichází na řadu moje maličkost.“ Ohrnula horní ret a na okamžik zavřela oči, jako by se chystala polknout něco hodně hořkého. „Boha, nesnáším svůj nesnesitelný hlas!“

Znovu stiskla tlačítko.

Z reproduktoru se ozval její sebevědomý hlas. Na nahrávce působila mnohem výřečněji než David. Většina její výpovědi kopírovala tu mou, jako bychom ten večer prožili v jedné kůži. Pak se ale nahrávka dostala k momentu, kdy se rozhodla běžet pro sekeru.

„No, dveře prostě nešly otevřít,“ hovořila na nahrávce Ester, jako by vyprávěla napínavý příběh plný nečekaných zvratů. „Napadlo mě, že se prostě rozmlátí sekerou. To se tak přece v hororech dělá, ne? Připadalo mi, že nikdo nemá moc pomyšlení na to, co by se za těmi dveřmi mohlo nalézt. Já jsem si však byla naprosto jistá, že je tam mrtvola! Nebo přinejmenším umírající babička… Všichni mi přišli hrozně pasivní. Možná jen bratranec Michal pro mě měl trochu pochopení… No, ale ať se vrátím k jádru pudla. Vyběhla jsem ven.“

„Sama?“ ozval se Hudčekův klidný, ale pevný hlas.

„Ano. Asi to bylo bláhové, já vím, ale šla jsem sama.“

„Potkala jste někoho? Byl někdo venku?“

„Potkala jsem tetu Elišku a jejího manžela. Seděli v jídelně. Nevěděli, co se nahoře děje. Prý jen slyšeli nějaké rány. V rychlosti jsem jim řekla, že je babička zamčená a asi není při sobě. Nato se zvedli a šli se tam podívat. Já jsem doběhla ven. Nikoho jsem tam neviděla. Běžela jsem rovnou ke stodole a povšimla jsem si žebříku. Byl docela dlouhý. Tak akorát, abych se s ním dostala až k oknu v prvním patře. Přenesla jsem ho pod okno do ložnice. A vydala jsem se nahoru…“

„Okno bylo otevřené, slečno Novotná?“

„Ano, bylo.“

„Jak jste to věděla? Šla jste ho předtím zkontrolovat?“

„Ne, nešla! Vždyť bylo úplně jasné, že je otevřené! Jak jinak by vrah utekl?!“

„Ale v té době ještě nebylo vůbec jisté, že k nějaké vraždě došlo!“ namítl Hudček.

„Ale pane komisaři, to bylo téměř stoprocentně jisté!“ odpověděla Ester vášnivě. „Víte, moc dobře jsem věděla, co mám od své rodiny očekávat… Vy jste tady s námi ty dva dny nebyl. Nebyl jste tady nikdy! Neprožil jste si takové dětství, jaké jsme si prožili my… Víte, v téhle rodině mohl babičku zavraždit úplně každý. Každý…“

„Vystoupala jste po žebříku… a pak jste uviděla svou babičku. Předpokládám, že jste si musela rozsvítit. Dotýkala jste se jejího těla?“

„Ano, nejdřív jsem rozsvítila. A pak… Pak jsem strašně zakřičela. Zkusila jsem tep na krku… Nic. Dotkla jsem se její krve na spánku. Měla jsem pocit, že už trochu zasychá. A pak jsem došla ke dveřím a odemkla ostatním.“

„Klíč byl v zámku zevnitř?“

„Ano, byl.“

„Řekla jste, že každý z rodiny měl důvod zavraždit vaši babičku. Myslela jste tím výhradně členy vaší rodiny?“

„Výhradně? Spíš hlavně členy rodiny!“

Vrchní komisař neúnavně kroužil kolem otázky, zda někdo manipuloval se zbraní. Ester to rezolutně popřela. Na otázky, zda se někdo choval neobvykle a co působilo podezřele, odpověděla podobně jako já. Zmínila babiččinu podivnou změnu v chování, zmizelou pistoli, Magdalénino neuvěřitelně hloupé chování, tajemný hovor bratranci Jirkovi a dopis, který mu nikdy nedorazil. Pět Esteřiných záhad!

„Babička se Jirky bála! To mi věřte!“ pokračovala Ester naléhavě. „Viděla jsem její reakci, když bratranec včera dorazil. Ne, ona ho nezvala! Ona mu nevolala! Někdo věděl o něčem, o čem jsem já nevěděla… Anebo ten hovor nikdy neproběhl a Jirka si to celé vymyslel! To musíte, pane komisaři, prověřit! Kdybych byla policistkou já, zaměřila bych se na to hned teď!“

„Prověříme to. Nebojte se,“ odpověděl Hudček klidně.

Komisař se zeptal, kdy naposledy Ester viděla babičku a zda se stýká pravidelně s někým z rodiny.

„Babičku jsem neviděla deset let. Naposledy na pohřbu mého dědečka. Nenáviděla jsem ji! To vám řeknu bez okolků. Možná jako jediná, protože všichni ostatní jsou podle mě falešní… Ano, i moje mamka je falešná. A možná i bratranec Michal,“ V tu chvíli jsem se zarazil. „On je sice fajn, ale něco se mi na něm nezdá… Je takový uzavřený. Kromě své mamky jsem se s nikým pravidelně nestýkala. Před dvěma roky jsem byla na svatbě své sestřenice Simony. Babičku samozřejmě nezvali, na to se vsadím. Nebyla tam.“

„Moje poslední otázka, slečno Novotná. Kdybychom připustili vaši teorii, že vrahem je někdo z vaší rodiny, koho byste tipovala?“

„Někoho, kdo nemá pořádné alibi. Nejhůř je na tom asi Jirka. Byl venku sám v době výstřelu. Nikdo ho neviděl. Ale nevěřím tomu. Je to takový… moula. Každopádně,“ její hlas se najednou jízlivě zabarvil, „ta chladná žena, co je pořád zalezlá ve svém brlohu s knihou… Ta by klidně mohla vraždit, ne?“

„Máte na mysli paní Evu Lopatovou?“ zeptal se Hudček věcně.

„Ano, přesně tu. Tetičku Evičku…“

Ester se v nahrávce ďábelsky zasmála.

Ester nahrávku pozastavila, polkla a sklopila zrak. „Promiň, Míšo. Omlouvám se. Byla jsem pod strašným stresem a v tu chvíli jsem prostě nedůvěřovala nikomu. Omlouvám se.“

Přikývl jsem. „V pohodě, Ester. Chápu to.“

Koneckonců, s Ester jsme se sice vídávali jako děti, ale v posledních letech takřka vůbec. Nemůže mě znát, a já nemůžu znát ji.

Nahrávka pokračovala. Seznámili jsme se s Peterovým výslechem. Záznam začal dechovou zkouškou, která, jak komisař podotkl, sice nedopadla nejlépe, avšak pro účely podání vysvětlení byl Peterův stav ještě dostačující. Následovala rekapitulace jeho rodinných vazeb a dalších nepodstatných informací.

„S Magdou jsme se seznámili teprve před šesti měsíci,“ ozval se Peterův unavený hlas. „Za tu dobu jsem viděl její rodiče asi třikrát. Bratra Jiřího asi jednou. S nikým jiným z rodiny jsem se nikdy předtím nepotkal.“

Vrchní komisař položil svou obligátní otázku ohledně časové osy večera.

„Abych pravdu řekl, pane komisaři, nepamatuju si asi všechno úplně přesně,“ pokračoval Peter. „Bavil jsem se hlavně s Davidem. A pil jsem kmínku. Zjevně mi moc nesedla, měl jsem pak dost špatnou koordinaci. Vzpomínám si na to, jak mi spadl mobil na zem, chtěl jsem se pro něj sehnout a celý jsem nakonec skončil na zemi… Matně si vybavuju, že jsem si i přesto dal ještě poslední pivo. David si dal taky, ale myslím, že David snese o hodně více než já…“

„V té době jste seděl stále v obývacím pokoji, že? Kdo tam s vámi byl, vzpomenete si?“

Peter vyjmenoval váhavě osazenstvo v obývacím pokoji.

„A pak moje přítelkyně Magdaléna,“ pokračoval Peter, „šla paní Alenu doprovodit nahoru, protože se prý bála…“

„Čeho nebo koho se bála, pane Petere?“

„Myslím, že Jiřího mladšího. Ale nevím přesně proč. No, a pak si vybavuju, že David a jeho manželka Simona odešli nahoru, i když Simona se asi ještě na chvíli vrátila. A pak jsem na chvíli odešel já, protože jsem musel na toaletu. Bylo mi opravdu zle…“

„Na jak dlouho jste odešel z místnosti?“

„Nevím přesně,“ odpověděl Peter váhavě. „Asi deset minut?“

„Musel jste jít přes jídelnu. Pamatujete si, kdo tam v tu chvíli seděl?“

„Ne, to si opravdu nemůžu vybavit. Ale vzpomínám si, že když jsem se vracel z toalety, určitě tam neseděla Jarmila, teta mé přítelkyně. Tu jsem tam neviděl. Byli tam, myslím, jen Eliška a její manžel.“

„Šel jste na horní toaletu?“

„Ano. Jsou tam čistě jen toalety, nechtěl jsem nikomu obsazovat koupelnu dole. Umyvadlo na umytí rukou a obličeje je i nahoře.“

„Potkal jste na toaletě nebo v její blízkosti někoho?“

„To si nepamatuju. Možná tam byl někdo přede mnou… Mohl to být David. Matně si vybavuju, že jsem někoho potkal. Nejsem si jistý…“

„Z toalety jste pak zamířil zpátky do obývacího pokoje?“

„Ano, je to tak. A jak jsem říkal, v jídelně jsem si všiml, že tam není Jarmila.“

„Co následovalo poté?“

„Magdin bratr a Magda šli ven kouřit. Možná i Ester s Michalem. Nejsem si jistý… Ne, Ester nešla. Ta začala zpívat! Mezitím se Magdička vrátila a přesně v tu chvíli… Zazněl výstřel! Všichni to začali řešit. Mně z toho bylo zase mdlo. Všichni opustili obývák. Já jsem chvíli seděl, točila se mi hrozně hlava. Musel jsem vyběhnout ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Ve dveřích jsem se málem srazil s Jiřím mladším. Vypadal hrozně nervózně. Připadlo mi, že je v šoku.“

„Nemluvil jste s ním?“

„Ne, ne. Šel jsem se trochu projít, nebo spíš udělat jen pár kroků, abych to rozdýchal.“

„Došel jste i pod okno ložnice paní Aleny Martincové?“

„Ne, v žádném případě. Šel jsem přesně na druhou stranu domu, kolem stájí k cestě. Nevím, jak dlouho jsem byl venku, ale když jsem se vracel, uviděl jsem u stájí v šeru Ester! Jak tam manipuluje se žebříkem. Později jsem se dověděl, že ho brala k oknu ložnice paní Aleny. Pak jsem šel za ostatními nahoru a krátce nato nám Ester otevřela dveře zevnitř. A potom… potom jsme to všichni viděli.“

Opět jsme se dověděli, že na zbraň nikdo nesahal, i když si Peter nebyl skrz svůj stav zcela jistý. Na otázku, zda se přihodilo něco zvláštního po dobu konání oslavy, zmínil Peter Jirkův neočekávaný příjezd, záhadný noční telefonát.

„Moje přítelkyně,“ pokračoval Peter, „svou babičku celkem často navštěvovala, a tak věděla, že paní Alena Jirku nemá moc ráda. A asi se ho i trochu bála. Přesný důvod však nevím. Mám pocit, že si kvůli němu nechala vyměnit i zámek na dveřích své ložnice. Domnívala se, že se jí jeden klíč ztratil. Jirka prý paní Alenu často navštěvoval.“

„Děkuji. Nic dalšího zvláštního si nevybavujete?“

„Myslím, že ne… Teda, ještě možná Ester. Byla taková trochu… šílená, jestli to můžu tak říct. Imrvére něco řešila. Nějakou ztracenou pistoli a tak dále. Měla různé teorie. Jako by tu vraždu nějak sama připravila, nebo ji čekala. Nevím. Samozřejmě si ale uvědomuju, že v době výstřelu zpívala, takže by to z její strany bylo nemožné…“

„Myslíte si tedy, že vrahem může být někdo z rodiny?“

„Vyloučit se to dneska nedá, že? Vrah zřejmě utekl tím oknem.“

Po Peterovi jsem zaujal místo já.

Důležitý zvrat nastal až po mém odchodu.

Do místnosti vstoupil, podle hlasu, major Fajkus z bruntálské policie.

„Šéfe, našli jsme něco hodně zajímavého,“ pravil.

„Co jste našli?“ tázal se Hudček zvídavým tónem. „Poslouchám vás.“

„Dopis. Dopis, který se tváří, že ho psala sama Alena Martincová. Písmo je shodné s jejím rukopisem. Porovnali jsme ho s jinými dokumenty.“

„Kde jste ho našli? A co v něm stojí? Prosím, přečtěte mi ho.“

„Našel se v nočním stolku. U postele oběti,“ odpověděl major Fajkus.

Fajkus začal číst. Zatajil se mi dech.

 

„Vážení milí,

 

píšu tento dopis, protože mám strach. Pokud se mi něco přihodí, snad tento dopis pomůže policii. Dne 12. ledna tohoto roku byla zavražděna moje známá, Marta Zářecká z Dolních Povelic. Proslýchá se, že byla zastřelena pistolí. Před dvěma dny jsem si vzpomněla na tu svou. Šla jsem se podívat na půdu. Uchovávala jsem tam starou pistoli po Němcích. Na daném místě jsem ji ale nenašla. Samozřejmě už nechci mít žádné problémy, a tak to nebudu nikam hlásit. Moc dobře ale vím, že 6. ledna mě navštívil můj vnuk Jiří. On se tu v okolí pořád ochomýtá. Nedávno sem přijel úplně bez ohlášení. Zrovna jsem jela vlakem do Osoblahy a od paní Fofové jsem se dověděla, jak se potlouká po mé zahradě. Pořád tady něco čmuchá. Zajímá se o minulost. Mám podezření, že paní Zářecká byla zabitá pistolí z mého domu. Paní Zářecká se totiž také velmi zajímala o historii tohoto regionu. Bojím se, že v tom všem má prsty můj vnuk Jiří. Magdička mi doporučila výměnu zámků u hlavních dveří a u dveří do mé ložnice. Ale nejsem si úplně jistá, třeba je to někdo jiný…

Kdyby se mi něco opravdu přihodilo, budete vědět, u koho začít s vyšetřováním…

 

Alena Martincová 13. března 2025“

 

„Ten dopis téměř křičí vinu!“ prohlásil jsem.

„Přece by Jirka nebyl schopný vraždy,“ kroutila hlavou Ester. „Nemůžu si pomoct, ale cítím za tím vším ženskou!“