Vražda v Koberně - 13. kapitola Lest

I.

Následující den připadl na úterý. Vstali jsme brzo ráno.

Šedivé světlo se líně vkrádalo do kuchyně, kde jsme s Ester seděli u snídaně. Dva sendviče se sýrem a kečupem, čaj s mlékem. Jak barbarská kombinace po včerejším, naprosto vynikajícím italském obědě. Ale co, strava má být přece vyvážená z každého hlediska.

Ester si mezi sousty vymyslela malou, avšak geniální lest.

„Jelikož občas pomáhám,“ začala, „ekologické organizaci Žabka s dobrovolným monitorováním životního prostředí a nemám auto, budeš mě rozvážet na různá místa po kraji. Pracuješ přece často z domu, a tudíž máš čas!“

„Jasně,“ uculil jsem se. „Mám tolik času, že nevím, co s ním.“

„Ale spousta lidí si to myslí. A o to jde!“ usmála se spiklenecky Ester. „Geniální záminka pro naše neoficiální výslechy rodinných příslušníků!“

Po snídani Ester zavolala nejprve mé sestře, která také vesměs pracovala z domu, kde, jak sama říkala, statečně bojovala se všemi svými fakturami.

„Ahoj Simčo, tady Ester,“ cvrlikala moje sestřenice do telefonu. „Neruším? Musím dneska zdokumentovat stav orlovských rybníků v části Poruba. Zajímá mě hlavně stav břehů a vodního ptactva. Nejsi náhodou doma?“

 „Opravdu? To je super!“ zhodnotila Simona situaci na druhé straně. „Můžeš se klidně stavit. Dneska jsem doma celý den.“

„David je taky doma?“ pokračovala v telefonátu Ester. Ukazovákem poklepala na desku stolu.

„Jo, má dovolenou. Chce něco dělat na zahradě. Ale stav se kdykoliv. Dáme si pivko. Nebo řídíš?“

 „Kdepak, řidičák vůbec nemám. Využila jsem tvého hodného bratra. Ten mě dneska vozí. Stejně jsme spolu potřebovali něco důležitého probrat.“

„To je mi jasné…“

„Dobře, Simčo! Až ty rybníky všechny zmapuju, ozvu se ti a stavíme se. Díky moc. Pa!“

Ester položila telefon, bradu lehce vysunula vpřed a v jejích modrošedých očích se rozhořel nebezpečný plamen, jenž mi dal jasné znamení. Ester pokračovala v rozjeté hře a nebyla s to ji ukončit!

„První návštěva domluvená, “ konstatovala. „To se nám povedlo.“

Posléze jsem zavolal své matce. Podle školního rozvrhu, který jsem nalezl veřejně dostupný na internetu, jsem usoudil, že by zrovna měla mít okno, což v učitelském slangu značilo volno mezi vyučovacími hodinami.

„Ahoj, mami. Dneska jedu do Ostravy. Říkal jsem si, že bych se stavil pro tu knihu. Řecké báje a pověsti. Naposled jsem na ni zapomněl.“

„Tak jako zapomínáš na všechny důležité věci, Michale,“ vyhrkla jedovatě. „Kdy se chceš stavit?“

„Někdy odpoledne? Jak se ti to hodí?“

„Stav se přesně ve tři. Ani dřív, ani později. Uvařím kávu. Přesně ve tři!“

„Dobře. Jen abys věděla, přijde se mnou i Ester. Dneska jí dělám tak trochu šoféra.“

Na druhé straně na chvíli zavládlo ticho.

„Ester? Aha. Nechápu lidi, kteří v dnešní době nemají vlastní byt a vlastní auto. Pije vůbec normální kávu? Nemusí to být nějaká zelená káva z bambusu nebo něco podobného?“

„Tisíce jedovatých připomínek,“ postěžoval jsem Ester, jen co jsem zavěsil hovor. „Ona není zmije, ona je pakobra východní!“

Ester zavolala Peterovi.

„Ahoj Petře, tady Ester,“ začala s úsměvem na tváři. „Potřebuju zmapovat jeden parčík u vás v Ostravě-Porubě. Zajímá mě jeho biodiverzita a tak dále. Když se budu vyskytovat ve vašich končinách, napadlo mě, že bych se mohla na chvilku stavit. Co říkáš?“

I Peter měl dnes čas. Dokonce nám oznámil, že je u něj na pár dní Magdaléna.

Zdárně jsme pochodili i u tety Elišky a strýce Jiříka.

„Ano, musím si projít ten váš kravařský park a zjistit, které vodní a mokřadní rostliny tam rostou a které naopak chybí oproti stavu z roku 2020,“ zalhala Ester.

 

II.

Vyrazili jsme mým autem. Nejprve jsme zamířili do havířovského obchodu se sportovním a outdoorovým oblečením. Esteřina role Badatelky monitorující stav rybníků a parků musela vypadat co nejpřesvědčivěji.

S vervou sobě vlastní si Ester vybrala jednoduché tmavé holínky, funkční sportovní tričko, praktické kalhoty s kapsami a žlutý nepromokavý plášť. Do nového oblečení se převlékla přímo v kabince a vyšla ven s výrazem profesionálky připravené na jakoukoli přírodní nástrahu.

Zhruba v jedenáct hodin dopoledne jsme dojeli do Orlové.

Dům Simony a Davida byl nový, přízemní bungalov s oslnivě bílou fasádou a dokonale jednoduchou zahradou. Dominoval jí bezchybně střižený anglický trávník. Nic pro včelky, nic pro brouky, a rozhodně nic pro Ester, která se při pohledu na tu zelenou plochu lehce otřásla.

David zrovna zpracovával s pomocí elektrické pily větve stromů, které zbyly po jarním prořezu.

Hluk pily na okamžik utichl.

„Ahoj,“ přivítal nás úsporně, když jsme vystoupili z auta. „Simča říkala, že se asi stavíte. Jděte dovnitř. Až dokončím práci, přijdu.“

Sestra nás přivítala s širokým úsměvem a okamžitě nám nabídla domácí vaječný likér a čerstvé tvarohové koláče.

„Dejte si. Jsou úplně skvělé,“ zhodnotila sama svůj pekařský um. „A co jinak? Máte nějaké nové informace o babičce? Já jsem včera večer volala mamce, ale ta samozřejmě nic neví.“

Překvapilo mě, že Simona napřímo započala toto téma.

„Popravdě, moc nového nevíme,“ odpověděla Ester a opatrně si sedla na kraj pohovky. Mnula si ruce. „Ale když už jsme u toho… Minimálně vrchní komisař, co nás vyslýchal, si zjevně myslí, že vrahem může být někdo z rodiny. Jsem z toho celá nesvá, víš? Taky mám pocit, že nejvíc podezřívají Jirku. Mně to připadá úplně nemyslitelné. Věřím, že vrahem není nikdo z nás. Nikdo z naší rodiny…“

Ester se kousla do rtu.

Simona naklonila hlavu na stranu a v jejích zelených očích se rozhostil onen měkký, konejšivý výraz. „No, víš, Ester… Popravdě řečeno jsem si myslela, že tuhle myšlenku jsi komisařovi do hlavy vnukla ty sama. Obávala ses toho, že se něco stane… Usoudila jsem, že jsi mu to řekla jako svůj hlavní poznatek.“

„Ne, to určitě ne,“ vyhrkla Ester a prudce se narovnala. „Jen jsem komisaři řekla, že atmosféra byla divná. A víš, proč Jirku podezřívají? Není to jen tak.“

„Netuším,“ pokrčila sestra rameny. „Tipovala bych, že je v tom ten podivný telefonát v noci…“

„To je možné,“ přikývla Ester, „ale je v tom i dopis!“

„Jaký dopis?“ kroutila hlavou sestra a sáhla po tvarohovém koláči.

„Něco jsem zaslechla,“ šeptla Ester a naklonila se blíž k sestře, „když policisté procházeli domem. Babička napsala údajně nějaký dopis a v něm nepřímo obvinila Jirku z nějakých věcí. Celé jsem si to v hlavě probrala. Vraždu jsem v sobotu nějak odhadla. Cítila jsem to v kostech! Stejně tak teď odhaduju, že Jirka není vrahem. Ne!“

Simona naráz znehybněla s koláčem v polovině cesty k ústům.

„Co to bylo za dopis?“ tázala se.

„To právě přesně nevím,“ pokračovala Ester ve své hře a pokrčila rameny. „Jen vím, že ho babička napsala a že ho policie našla v její ložnici. Ale Simčo, ty jsi přece říkala, že jsi babičku občas navštěvovala. Nesvěřila se ti? Neobávala se něčeho nebo někoho?“

„Neříkala mi nic přímo o strachu,“ začala šeptem, „ale… prosím, tohle nikomu neříkejte. Přísaháte mi to, oba dva?“

Ester netrpělivě přikývla.

„Přísaháme,“ řekl jsem za nás za oba.

Simona vydechla. Polkla.

„Ehm… Babička,“ začala, „se chystala přepsat dům v Koberně i s pozemky na Magdu.“

Ester se otřásla, až málem spadla z křesla. Jarmiliny drby od paní Kovalské se tedy zakládaly na pravdě.

„Ví o tom ještě někdo?“ zeptal jsem se pohotově.

„Magda to ví. Babička mi to řekla při mé poslední návštěvě.“

„Ta proběhla kdy?“ zeptal jsem se.

Simona se odmlčela. Poškrábala se na čele. „Před čtyřmi týdny? Asi tak nějak.“

„Myslíš, že už k přepsání domu došlo?“

„Těžko říct,“ pokrčila rameny. „Ale nikomu ani slovo! Nechci mít kvůli tomu žádné problémy, chápete? Víš, Ester, já jsem se o tom víkendu taky něčeho trošku bála. Tu svou pozitivní náladu jsem občas trochu předstírala.“

„A to je přesně celá naše rodina!“ plácla se přes stehno Ester. „Každý něco pořád jenom předstírá. Žádná upřímnost! V jakém světě to žijeme?!“

„Ve světě plném aut a poloprázdných vlaků,“ odpověděl s úsměvem právě přicházející David. Byl již převlečený do běžného, čistého oblečení. Na čele se mu leskly kapky potu

„Kdo si dá pivko?“ zeptal se.

Ester si jedno poručila, já se spokojil s kávou.

David a Ester si přiťukli lahvovým pivem a sestra mi za chvíli přinesla šálek voňavého espressa.

„Kolik států jsi vlastně letos už stihla navštívit?“ zeptal jsem se své sestry.

Simona pootevřela ústa a začala počítat na prstech. „Počkej… Francie, New York, Itálie, Severní Makedonie, Bali… a ještě Athény! Takže šest. Teda sedm! Ještě Polsko.“

„Hned v lednu jsi něco stihla, že? Pamatuju si, že New York proběhl až v únoru,“ sondoval jsem dál.

„Ano, přesně tak! Hned v lednu jsem stihla Athény. Původně jsem letět už o Vánocích.“

„Takže jste si udělali Štědrý den dejme tomu 14. ledna, jo?“ rýpnul jsem si.

Simona se poškrábala na čele. „Ne, to už jsem byla doma. Vracely jsme se v pondělí. Třináctého ledna myslím. Devátého jsme letěly.“

„A líbilo se ti tam? Byla jsi tam s Davidem?“

„Ne, David bohužel nedostal volno. Letěla jsem s kámoškou, s Martou. Pamatuješ si na ni? Ta ze střední.“

Nevzpomínal jsem si, ale přikývl jsem. Následoval barvitý popis toho, jaké krásné a skvělé to v Athénách bylo.

„Ty často jezdíš bez Davida, že?“ zasmála se Ester. „Ten se tady stará o zahrádku, o dům, chodí o víkendech do práce… A ty si, Simčo, jen tak užíváš života.“

„Takové nařčení!“ přitiskla si sestra teatrálně ruku k hrudi a v koutcích úst jí cuklo „Občas ho někam vezmu!“

„Co vlastně děláš za práci, Davide?“ zajímalo Ester. „Něco na stavbách, že?“

„Stavbyvedoucí,“ přikývl David. „A vedlejším příjmem jsou prodeje akcií a výnosy z dividend.“

„Spíš hlavním příjmem,“ ušklíbla se Simona.

Ester pak byla nucena vypravovat, jak probíhalo údajně mapování terénu. „No, málem jsem spadla do rybníka… ehm… Kout se myslím jmenuje. Ty břehy tam… Žije si to všechno vlastním životem…“

Bohužel jsme nezjistili, co přesně David dělal v osudnou neděli, kdy došlo v Dolních Povelicích k vraždě paní Zářecké.

„Jé, Simčo, vy tady máte krásné nástěnné talíře,“ pronesla Ester, když jsme byli na odchodu, a ukazovala na dva modré, ručně malované keramické kousky na stěně chodby. „Docela podobné měla kdysi i babička.“

„Jo, vždyť to taky jsou její,“ přikývla Simona a její pohled na vteřinu sklouzl k modrému vzoru na keramice. „Dala mi je před čtyřmi týdny, když jsem ji navštívila naposledy…“  Polkla. Otřásla se. „Teda vlastně… předposledy.“

 

III.

Peter bydlel ve třetím patře jednoho z těch typických, monumentálních domů postavených v duchu socialistického realismu.

Uvítala nás Magdaléna a mně na okamžik připadlo, jako bychom ji vyrušili z nějakého hlubokého spánku. Neučesaná, nenalíčená, evidentně rozespalá. Na sobě měla špinavě našedlé tričko a nevkusné, těsně upnuté elasťáky, které nelichotivě obepínaly její postavu.

Usadili jsme se v obývacím pokoji, který na mě působil trochu nezařízeně a neosobně. Kromě velké, pohodlné sedačky a jednoho křesla se zde nacházelo jen pár kousků zbytečného nábytku, který zřejmě neměl jinou funkci než zaplnit prázdný prostor. Poličky na zdi zdobilo jen pár zaprášených knih, několik kýčovitých váziček a armáda keramických slonů pro štěstí. Hned jsem věděl, jak bych naložil s prázdnými regály. Zaplnil bych je knihami.

Vyprosili jsme si čaj. Bohužel levandulový čaj nebyl k dispozici.

„Peťa za chvíli přijde,“ usmála se Magda. „Jel na poštu.“

„Víš, Magdo,“ spustila Ester, když nám Magdaléna donesla šálky s čajem, „moc mě trápí celá ta záležitost s babičkou. A já si myslím, že ty bys toho mohla vědět hodně.“

„Prosím?“ vytřeštila oči Magdaléna. Sedla si do křesla a rukou si projela ve vlasech.

„No,“ pokračovala Ester s nasazením soucitného tónu. „Přece jsi babičku často navštěvovala. Já jsem ji neviděla deset let! Teď se stydím, že jsem ty návštěvy tak zanedbávala. Ale pořád jsem měla za to, že je babička stejná jako dřív. Zlá a zákeřná…“

„Co přesně tě zajímá?“ vrtěla se v křesle Magda. „Já vůbec nic nevím…“

„Ale víš,“ zajiskřilo Ester v oku. „Víme, že se babička přece něčeho, nebo někoho, velice bála. Vždyť si kvůli tomu dokonce změnila zámky u dveří, ne?“

Magdaléna si mnula ruce. Oči jí těkaly po místnosti. „Jo, to je pravda,“ připustila tiše. „Bála se někoho…“

Do toho se za námi ozvalo tiché cvaknutí dveří. Peter se vrátil.

„Přátelé, zdravím vás,“ uvítal nás svým obvyklým, lehce nacvičeným úsměvem. „Jak se máte?“

„Jak se asi můžeme mít, Petře, když zavraždili babičku,“ odpověděla Ester vážným hlasem. „Trápím se a snažím se najít odpovědi na naše otázky. Zrovna jsem se ptala Magdy na ty nové zámky u dveří… Doslechla jsem se, že to byla právě Magda, kdo babičce tu změnu zámků doporučil.“

„No, je to…,“ usmála se Magdaléna.

„Ano, to je pravda,“ přikývl Peter a starostlivě položil ruku na Magdalénino rameno. „Magda se mi svěřila. Víte, Magda je z toho všeho celá rozrušená, a tak se snad nic nestane, když to řeknu za ni. Zkrátka vaše babička si myslela, že tu paní z Pavlovic…“

„Z Povelic. Z Dolních Povelic. Paní Zářeckou,“ doplnil jsem.

„Jo, přesně tuhle. Díky,“ přitakal Peter. „Babička si myslela, že paní Zářeckou někdo zabil přesně tou zbraní, kterou měla ona sama doma. A proto se bála. Je to tak, Magdo, že?“ obrátil se na Magdu.

Ta jen poslušně přikývla.

„Proč si to myslela?“ Ester sepjala dlaně v klíně a její modrošedé oči se naráz rozšířily. Zhostila se své role dokonale. „Přece mně a Michalovi tvrdila, že tu zbraň už dávno dala nějakému panu Šubrtovi z Matějovic. Proč se teda obávala, že pistoli někdo použil jako vražednou zbraň? Ach jo, ta naše babička byla ale někdy opravdu tvrdohlavá a popletená.“

„Zalhala, protože se bála…,“ šeptla Magdaléna.

„Pochopil jsem to tak,“ ujal se okamžitě Peter role mluvčího. „Nevím, jestli to vůbec můžu říct. Je to pro Magdu těžké.“

„Můžeš!“ vykřikla dychtivě Ester.

„Můžu?“ otočil se Peter na svou přítelkyni.

Magdaléna přitakala.

„Dobře tedy,“ nadechl se Peter. „Vaše babička se opravdu bála.“

„Koho?“ vytřeštila Ester oči. „Leze to z vás jak z chlupaté deky.“

„Jirky,“ sepnul Peter dlaně. „Babička vydedukovala, že jí chce ublížit nebo dokonce… Zabít.“

„To snad…“

„Ale ano, Ester,“ ušklíbla se provinile Magda. „Babička říkala, že je Jirka posedlý pohraničím a tím, co se tam kdysi stalo.“

Peter pohladil Magdu po ruce.

„Víte,“ pravil, „pro Magdu je celá záležitost hodně náročná. Jednak jí někdo zavraždil babičku, kterou měla tak ráda, a jednak je teď v podezření její vlastní bratr!“

„Proto jsem jí doporučila ty nové zámky,“ vysvětlovala Magdaléna. Její hlas zněl o něco jistěji. „A dokonce i kameru! Chtěla jsem jí pomoct sehnat nějakou kameru, aby věděla, kdo se jí tam potuluje kolem domu. Ale to jsem nedokázala. Ani babička vůbec nevěděla, jak na to, a já jsem nikoho neznala, kdo by jí to nainstaloval. Petrovi jsem se tenkrát ještě nesvěřila. Teprve nedávno…“

„A kdo dělal ty zámky, Magdo?“ zajímalo Ester. „Víš to?“

„Jo, to vím,“ přikývla Magdaléna. „Pan Grochol z Dubiny. Znala jsem ho z práce. Dělal tam takového toho, co pořád něco dělá… údržbáře. Byl moc šikovný, ale odešel, protože měl rakovinu.“

„Takže si pan Grochol přivydělával při nemoci?“ zeptal jsem se.

„Ano, přesně tak,“ sklopila Magda hlavu. „Před měsícem bohužel zemřel. Chudák. Teď v poslední době všichni jenom umírají…“

„Hlavně, že nebyl zavražděn!“ pronesl jsem cynicky. „Nicméně, Magdo,“ pokračoval jsem neutrálním hlasem, „včera večer jsem si na internetu zjistil, že vražda paní Zářecké v Dolních Povelicích proběhla přesně 12. ledna. Nevíš náhodou, jestli ten den, nebo kolem toho data, navštívil Jirka Dolní Povelice nebo Koberno? Nesvěřila se ti s tím náhodou babička? Víš, upřímně bych si přál, kdyby se ukázalo, že s tím Jirka nemá vůbec nic společného.“

Magdaléna vydechla.

„No, byl tam,“ kousla se do rtu. „Babička mi to svěřila. Přijel prý sice nějakým jiným autem, ne tím svým, ale jo, viděla ho tam.“

S Ester jsme na sebe vrhli rychlý, šokovaný pohled.

„Byla jsi tam toho dne taky?“ zeptal jsem se.

Magdaléna pootevřela ústa. Oči jí těkaly po místnosti.

„Já? Ten den? Nevím. Opravdu si na ten den nepamatuju. Vždyť je to už tak hrozně dávno, že, Petře?“

„Informaci o Jirkově přítomnosti ti babička svěřila až někdy později?“ snažil jsem se ujasnit si časovou osu.

„Jasně,“ přikývla Magdaléna. „O dva týdny později? Už nevím přesně. A pak si babička všimla té pistole… Teda, vlastně si všimla, že ta pistole chybí. Že už není doma, na tom svém místě na půdě!“

Bohužel jsme se nedozvěděli, kde se v inkriminovaný den – 12. ledna – Peter s Magdalénou pohybovali.

„Magdo, stejně si myslím,“ změnila Ester téma, „že vrah přišel a odešel tím otevřeným oknem! Když jsi babičku doprovodila do pokoje a ona se zamkla, bylo okno v její ložnici zavřené, nebo otevřené?“

„Bylo zavřené,“ vydechla Magdaléna. „Ale já… Já jsem ho otevřela! Babička to po mně chtěla… Víš, aby… no, zkrátka, aby se jí lépe spalo.“ Zavrtěla halvou. „Ó né, měla jsem to zarazit! Mělo mě to přece napadnout! Že se něco může stát! Ester, ty jsi to říkala pořád, že se něco hrozného stane… A my jsme ti vůbec nevěřili!“

„Nic si z toho nedělej, Magdo,“ konejšila ji Ester a pohladila ji po rameni. „Nikdo mi nevěřil! Byl to v podstatě jenom instinkt… takové intenzivní tušení. Příroda mě obdařila dobrým čichem na takové události. Připadám si někdy jako zvíře.“

Nic podstatného jsme se již nedozvěděli. Debata se stočila k bydlení v Ostravě či údajnému Esteřinu terénnímu průzkumu.

 

IV.

Na minutu přesně ve tři odpoledne jsme stáli před dveřmi matčina bytu. Bydlela v jednom z panelových domů v Ostravě-Zábřehu, které se snažily prostřednictvím své barevné fasády tvářit moderně, ale socialistickou duši zapřít nemohly.

„Na minutu přesně,“ zazubila se na nás matka místo pozdravu, když otevřela dveře. Její pohled okamžitě sjel k Esteřiným nohám. „Ester, ty holínky si, prosím tě, nechej na chodbě. Než jsem šla ráno do práce, stačila jsem vysát a vytřít. Nechci tu mít zbytečně našlapáno.“

Matka nám uvařila kávu. Nedávno si pořídila nový, nablýskaný kávovar a měla za to, že díky němu dokáže připravit tu nejlepší kávu na světě. Všichni italští baristé by se před jejím umem mohli jít jistě zahrabat do země.

Matčin obývací pokoj působil staromódně, ale současně funkčně. Směsice novodobých i socialistických prvků. Kupříkladu moderní televize s úhlopříčkou přes půl stěny, jež kontrastovala se starou obývací stěnou z osmdesátých let. Několik dekorací prostor zkrášlilo, ale zbytečně jej nezaplnily. Všechno mělo své místo.

S Ester jsme usedli do rozložitého gauče.

Na stůl přistály tři šálky kávy a kniha s řeckými bájemi a pověstmi.

„Hned si tu knihu schovej, Michale,“ usmála se moje matka trpce. Usedla rovně jako svíce naproti nám.

„Samozřejmě, mami,“ přikývl jsem poslušně.

„A co ty, Ester?“ civěla Eva s mírně staženým obočím do Esteřiných očí. „Proč máš na sobě takový mundur? Očekávala bych krapet apartnější oděv…“

Ester s úsměvem vysvětlila smyšlenou legendu o monitorování biodiverzity.

„Záslužné,“ přivřela matka oči. „Mohla bys nám udělat na škole přednášku. Ekologie se dneska hodně řeší… Až mě to někdy unavuje.“

„Jsou nějaké novinky o babičce, mami?“ snažil jsem se stočit řeč k tomu zásadnímu.

Moje matka usrkla horkou kávu.

„Co máš na mysli pod slovem novinky?“ odložila šálek na stůl, aniž by z něj spustila oči. „To slovo zní v takové situaci poněkud nepatřičně, nemyslíš?“ mírně sklonila hlavu.

„Ó, promiň, matko,“ prohlásil jsem s přehnanou zdvořilostí. „Měl jsem na mysli třeba datum pohřbu a takové ty praktické věci.“

„Datum pohřbu se teprve bude řešit. Kvůli nařízené pitvě a podezření na vraždu bude pohřeb nejdříve příští týden. V pondělí, možná až v úterý.“

„Jinak se nic nového neví?“

„O ničem nevím,“ odsekla. Matčiny zelené oči se zúžily do dvou chladných, nebezpečných štěrbin. „Proč se o to vůbec zajímáš? Babička tě celých deset let absolutně nezajímala. A teď najednou…“

„Ano, ale teď najednou se stala vážná věc, mami. Vražda!“

„Říkáš to tak fascinovaně,“ vydechla matka. Kroutila hlavou a pak se zhluboka nadechla. „Nech to raději být…“

„Policie pracuje zjevně s variantou, že vrahem je někdo z nás!“

„I kdyby,“ mávla rukou, „Ty jsi přece nikdy nikoho z rodiny neměl pořádně rád! Proč by tě to mělo trápit?“

„Mami, prosím tě, nepřeháněj!“ zvýšil jsem hlas. „Na oslavě jsem se s každým normálně bavil! To ty jsi vždycky zalezla brzo do postele se slovy…“

„Nechceš snad teď říct, že jsem vrahem já sama?“ hlasitě polkla. Uchopila do rukou šálek kávy.

„Však nemáš ani alibi!“ vyhrkl jsem.

Matčina tvář se se zbarvovala do ruda. Na spánku jí divoce pulzovala tepna. Ruka se šálkem se křečovitě zastavila ve vzduchu. Káva přetekla přes okraj na sněhobílý ubrus. Matčiny zuby se zaťaly do měkké tkáně úst.

„VYPADNI!“ zařvala. Ruka, kterou proti mně bleskově napřáhla s ukazováčkem mířícím ke dveřím, se nekontrolovaně třásla. Ze dvou úzkých škvírek se linula čistá, paralyzující zloba. „Okamžitě vypadni! Smrade jeden!“

Třískl jsem řeckými bájemi o stůl. Doslova jsem vyběhl z jejího bytu. V chodbě jsem stihl procedit mezi zuby:

„Udav se tím! Jsi jako ta Hydra!“

Na chodbě paneláku jsem prudce vydechl. Šmátral jsem v kapse kalhot. Hledal jsem tabletku. Chelátová forma hořčíku.

Ach ne, nemám ho čím zapít a dovnitř už nejdu!

Zaslechl jsem Ester.

„Teto, to jsi přehnala,“ konstatovala. „Jsi stejná jako… Sbohem…“

Pociťoval jsem obrovské znechucení. Směsice bezmoci a hněvu, pachuť z dětství.

 

„Dneska jdeme do divadla,“ usmívala se lstivě moje matička. Seděla za jídelním stolem a dlaně si ohřívala o šálek čaje.

„Na co jdeme?“ tázal jsem se otráveně. Hrál jsem si se lžičkou v hrníčku kakaa.

„Povídání o pejskovi a kočičce.“

Vykřikl jsem. „Je mi dvanáct!“ Prudce jsem odsunul sousední židli. „Nechci chodit na představení pro mimina!“

„Budeš muset!“ Dvě štěrbiny mi hleděly chladně a neústupně přímo do tváře. „Simonka si to přála. Bratři Čapkovi jsou klasika. Ty nechceš být vzdělaný? A nechej na pokoji tu lžičku!“

„Viděl jsem třikrát, jak vařili dort.“ Olízl jsem lžičku. „Zůstanu doma!“

„Abys hrál na počítači ty své příšerné střílečky?!“ zdvihla ukazovák. „Nic jiného neumíš. Jen hrát a hrát! Na počítači, který ti pořídil otec! Otec, který nás opustil!“ Při vyřknutí slova otec se zdálo, že plive jed.

„Je ve Švýcarsku. A má se dobře!“ uchechtl jsem se.

„A posílá ti věci. A mně nic. Uplácí si tě, kupuje si tě!“ Matčin hlas stoupl o oktávu výš. Ruka se jí začala viditelně chvět. „A co já? Já se starám od nevidím do nevidím a pošle mi jen to, co musí!“

„Asi má důvod,“ ztišil jsem provokativně hlas. „Až mi bude patnáct, tak za ním taky pojedu. Učím se francouzsky.“

„Jsi na peníze stejně jako on!“ okřikla mě matka, až jí naběhla na spánku tepna. „Ale vzdělání jsem ti dala zejména já!“

„Francouzsky se učím sám!“

„Nebudu se tady bavit s dítětem, které si hraje na dospělého. Jednou si povíme a ty mi poděkuješ.“

„Za co? Že mě učíš, že čokl a kočka jedí okurky?!“ vykřikl jsem s úšklebkem nevychovaného parchanta.

Plesk!

Ostrá rána proťala ticho kuchyně. Síla úderu mi trhla hlavou na stranu. Na levé tváři mě okamžitě zalila pálivá, pulzující horkost.

„Jsi zlá, matko…“

 

„Jsi v pořádku?“ vyrušila mě ze vzpomínek Ester. „Ona je holt Mars a to s Merkurem nejde dohromady.“

„Je tak neuvěřitelně bezcitná,“ prohlásil jsem nahlas. „Lernská hydra potřebovala devět hlav. Moje matka si vystačí s jednou!“

V myšlenkách se mi tentokrát vykreslil jiný, zato mnohem děsivější obraz.

Matka třímá Walthera. Z hlavně se kouří. Krev na babiččině spánku ještě nezaschla…