MIRACLE: Pád svatého Petra (Kapitola XI - XV)

KAPITOLA XI
Na Via Andrea Palladio nebylo snad nikdy takhle rušno. Mick seděl u zadních dveří sanitky. Měl přes sebe zlatou fólii. Jediný, kdo mohl vysvětlit, co se stalo, byl Waylon. Jenže Waylon byl teď mrtvý… Nemohl na to ani pomyslet. Viděl svého přítele umírat. Přímo před jeho očima. V jeho rukou.
Když se Mick trochu vzpamatoval, pustil Waylonovu ruku a zavolal Angelovi. Věděl, že policisté jsou teď v hotelu. Dal jim adresu a počkal na jejich příjezd. Mick seděl celou dobu u Waylonova těla. Když přijeli policisté, jeden z nich přišel až k Mickovi, dal mu ruku na rameno.
„Jsem komisař Umberto Ridi, pane Conveyi. Pomůžu vám vstát a promluvíme si, co vy na to?” Mick zvedl hlavu. Komisař se na něj usmál, táhly z něj cigarety. Mick ho poslechl, podal mu ruku a komisař mu pomohl postavit se. Když však udělal krok, nohy se mu opět podlomily. Komisař ho chytil za ramena. Pomohl mu dojít k přijíždějící sanitce. Tam ho předal záchranářům a šel za ostatními policisty.
Mick sledoval chaos před sebou. V kostele už dnes nikdo nebyl, ale lidé z protějšího paneláku se přišli podívat. Za rohem se objevila skupinka japonských turistů. Průvodce skupiny nechal dav stát kus od místa a šel za nejbližším policistou zjistit, co se děje. Jeho rudý deštník mu málem upadl, když viděl, jak na nosítkách policisté převážejí černý pytel.
Mickovi teď výhled na celou scenérii zatarasil mladý policista v reflexní vestě, kterou měl nasazenou přes policejní uniformu.
„Dobrý večer, jsem inspektor Capaldi. Asi s vámi ještě nikdo nemluvil, že?” Inspektor se snažil mluvit anglicky, ale jeho zvláštní přízvuk nezněl příliš italsky.
„Ne, ne, ještě nebyl čas. Víte, co se Waylonovi stalo?” Mick se snažil koncentrovat, ale myšlenky mu létaly hlavou.
„To jste mě, pane, špatně pochopil. Já se budu ptát vás!” Muž otevřel svůj zápisník.
„Jistě, promiňte.” Mick se zadíval za policistu.
„Vy jste se tady octnul jak?”
„Byl jsem se projít městem a… došel jsem až tady na konec ulice.”
„Takže vy jste tu byl čistě náhodou?”
„Ano.” Mick hodil otrávený pohled na policistu.
„Jen náhodou,” zapisoval si muž do do svého bločku. „V době vraždy svého kamaráda, kterého jste sem přijel hledat, ano?”
„A tohle víte odkud, že jsem ho sem přišel hledat?” Mick svraštil obočí.
„Mluvili jsme s recepčním hotelu. Říkal, že jste sem pana Moseleyho přijel hledat na základě nějaké šifry, kterou vám poslal.”
Mick jen kývl hlavou a hypnotizoval místo v dáli, kde teď byla jen krvavá skvrna.
„To jste se sem vydal kvůli té šifře?”
„Říkám vám, že jsem šel bezmyšlenkovitě. To je vše.”
„Dobře.” Muž se zamyslel. „Asi bude lepší vás odvézt do hotelu. Vyspíte se a zítra přijdete k nám na stanici doplnit výpověď. Co vy na to, Micku?”
Mick zvedl překvapeně hlavu. Hra na hodného a zlého policistu se většinou hraje ve dvou. Mick přikývl, sundal ze sebe zlatou fólii a vydal se za muže směrem za sanitku.
Komisař Ridi stál u krvavé skvrny. Když viděl, jak Mick s jedním z jeho kolegů odchází, zamračil se.
„Kolego, kam odvádíte pana Conveye?” zakřičel na něj italsky.
Muž se rychle obrátil. „Do hotelu, potřebuje si odpočinout.” Policista přidal do kroku.
„Ne, ještě ne,” zařval nekompromisně Ridi. „Potřebuji ho vyslechnout.”
Mick nevěděl, co na sebe muži italsky pokřikují, ale muž mu najednou zaryl tvrdý předmět do zad. Přitáhl si Micka k sobě. Začal s ním rychle couvat za sanitku.
„Oba se okamžitě vraťte, pan Convey nikam neodejde.” Ridi opatrně překročil krvavou skvrnu. Muž rychle mizel s Mickem za sanitkou. Zamířili k zaparkované dodávce. Tu bílou dodávku Mick poznal okamžitě. Došli k zadním dveřím. Muž do nich dvakrát kopl. Dveře se otevřely. Další muž Micka silou zatáhl do dodávky. Mick se překvapením úplně zapomněl bránit.
Než skupinka policistů s Ridim stihla doběhnout za sanitku, dodávka se rozjela. Dva policisté vytáhli zbraně a zamířili. Bylo už pozdě. Dodávka zmizela v zatáčce. Další policisté nasedli do auta, ale sanitka blokovala výjezd ulicí. Než se policisté dostali z Via Andrea Palladio, byla dodávka dávno pryč.
V dodávce Mick ležel na podlaze. Uviděl několik notebooků a mikrofonů. Druhý muž mu spoutal ruce plastovým páskem za zády a otočil ho opět na záda. Vzal malý kovový kufřík, otevřel ho a vyndal z něj stříkačku. Naklonil se k Mickovi a zabodl mu jehlu do krku. Mick sebou na protest škubal, ale během několika vteřin mu potemněl svět.
***
Komisař Ridi stál ve své kanceláři opřený o svůj pracovní stůl před svou vyšetřovací tabulí. Tento případ se zdál od začátku podivný. Nejprve dostane od Interpolu rozkaz, aby našel Waylona Moseleyho. Když se mu podaří zjistit, do jakého hotelu odjel, Waylon tam není. Dozví se, že ho tam ale někdo hledal. Konečně nějaká slibná stopa. Pak se konečně najde i Moseley, ale mrtvý. Jeho známý Mick Convey tomu mohl dát alespoň trochu logiky, ale ten najednou prchá z místa činu v doprovodu falešného policisty. Nic nedávalo smysl. A právě to ho děsilo nejvíc.
„Vy budete komisař Ridi, že?” ozval se za ním ženský hlas. Když se otočil, stála ve dveřích jeho kanceláře mladá bruneta s vlasy do culíku.
„Záleží, kdo se ptá,” opřel se opět o stůl a zadíval se na tabuli.
Žena došla za klapotu černých lodiček až ke kraji stolu, otočila se k Ridimu a natáhla ruku. „Komisařka Christine Queensová, kriminálně zpravodajská důstojnice. Přidělili mě k vám od Interpolu.”
„Od kdy Interpol zaměstnává studentky? Máte vůbec dodělanou akademii?”
Christine se trpělivě usmála. „Děkuji za kompliment, ale už to bude skoro deset let, co jsem dokončila studia.” Opět stáhla svou napřaženou ruku.
„To nebyl kompliment,” Ridi rychle vrátil zrak na tabuli.
„Tak!” zvolala Christine. „Zasvětíte mě do případu?”
„Není moc do čeho vás zasvětit. Moc toho zatím nevíme,” pořád pozoroval tabuli.
„Možná by bylo dobrý s tím pohnout.” Christine ignorovala Ridiho propichující pohled.
„To by mě ani ve snu nenapadlo, dokud jste nepřijela. Nejste náhodou z Interpolu?” Ridi se pousmál.
Náhle se po chodbě za nimi ozvalo hlučné dusání těžkých nohou. Ridi protočil panenky. Zvedl se, obešel stůl a sedl si na židli. Christine se otočila ke dveřím a čekala, co se bude dít. Do místnosti vběhl malý obtloustlý muž v policejní uniformě.
„Pane komisaři, pane komisaři!” řval muž na celou kancelář.
„Ano, Martolletti, copak se děje?” Ridi se snažil neztratit nervy.
Strážník Martolletti rychle pohledem přelétl Christine, otočil se k Ridimu a spustil. „Mám ty výpovědi svědků. Tady, pane komisaři.” Strážník položil před Ridiho několikastránkový fascikl a s poklonou poodstoupil.
„Martolletti, to si ze mě děláte srandu, ne?” rozčílil se Ridi.
„Ale pane… to bych si nikdy… pane… ani pomyslet bych,” vykoktal ze sebe strážník a snažil se přijít na to, co zrovna teď udělal špatně.
„Vždyť to má víc stránek než Bible! To vás neučili psát výpovědi? Jasné, stručné. Kdo to má sakra číst?”
„Ale víte… pane… Bylo tam dost lidí. A ta skupinka japonských turistů…”
„Je tam něco podstatného?” Ridi otevřel desky na první stránce.
„No pane… pokud bych mohl… Tak bych…”
„Já si to radši přečtu. Jděte!”
Strážník Martolletti se uklonil a dal se k odchodu.
„Máme i nějaké fotky z místa činu?” Ridi začal listovat rychle ve spise.
„No, pane… Právě proto je to taková bichle,” opatrně ze sebe vypravil Martolletti. „Byli tam i ti Japonci, fotek máme asi milion.” 

KAPITOLA XII
Mick pomalu otevřel oči. Chtěl si je promnout, ale nemohl pohnout rukama. Ani nohama… Seděl na židli připoutaný. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v garáži. Sluneční světlo sem prosvítalo plastovými okénky v posuvných vratech. Vedle něj stála bílá dodávka s otevřenými zadními dveřmi.
Mick sebou párkrát škubl, ale plastové pásky nechtěly povolit. Přes ústa měl uvázaný šátek, který se mu zarýval pevně do koutků. Měl neskutečnou žízeň. Náhle za sebou uslyšel kroky. Kolem jeho pravice se proplížil vysoký svalnatý muž. Měl koženou černou bundu a tmavě modré džíny. Zpod nohavic mu vykukovaly masivní kanady.
Muž se postavil před Micka zády a na patě se otočil. Blonďaté krátké vlasy, výrazné lícní kosti a kamenný výraz mluvily za něj. Vypadal jako typický gangster z filmu, do kterého se teď Mick nechtěně dostal.
„Tak co, prospal ses, šípková Růženko?”
Tohle přišlo Mickovi jako dost otřepané klišé. Nicméně rozhodl se, že tuto scénu by měl hodnotit až poté, co se z ní dostane živý.
„Omlouvám se za tu nepříjemnou cestu, ale pojďme si popovídat.” Muž přistoupil k jednomu ze sloupů a sáhl za něj. Vytáhl skládací židli. Elegantně ji postavil před Micka opěrkou vpřed a rozkročmo si sedl Mickovi čelem.
„Gary Gusler, jméno mé,” mírně pokývl hlavou. „Vy se mi nemusíte představovat, pane Conveyi,” usmál se. „Asi se ptáte, proč jsme vás unesli, že?”
Mick se snažil něco říct, ale vycházely z něj jen tlumené zvuky.
„Bohužel vůbec netuším, co říkáte. Zní to,” Gary ukázal prstem na svá ústa, „jako byste měl něco v puse.”
Gary se zvedl obešel Micka a rozvázal mu šátek uvázaný za týlem. Mick chtěl hned vykřiknout, ale místo toho se jen prudce rozkašlal. Gary se opět pohodlně posadil, opřel lokty o opěrku židle a čekal, až Mick popadne dech.
„Proč… proč jste… zabili Waylona?” vynutil ze sebe nakonec Mick, ačkoliv ho strašně pálilo v krku.
„A jak víte, že jsme ho zabili my?”
Mick se zatvářil udiveně. S touto možností nějak nepočítal.
„Tedy ano, zabili jsme ho. Ale nemějme vůči sobě žádné předsudky.” Gary se opět snažil zatvářit vlídně, ale Mick už mu na to nenaletěl.
„Proč jste šli po Waylonovi? A proč jste mě unesli?” Sípal ze sebe Mick.
„Pořád evidentně nejsme na stejné vlně,” kroutil hlavou Gary. „My jsme nešli ani po vás, ani po vašem příteli. Pan Moseley měl jedinečnou příležitost nám pomoci. Bohužel se rozhodl jí nevyužít. A proto, voilà!” Gary rozhodil rukama. „Máte tu jedinečnou možnost teď vy. A opakuji jedinečnou,” dodal Gary přísně.
„Já vám na takovou příležitost z vysoka seru!” dodal Mick otráveně. „Okamžitě, jak mě pustíte, mířím na policii. Jste vrazi!”
„To bych vám neradil, pane Conveyi. Hlavně ani nemáte jisté, že vás pustíme.” Gary zněl vcelku klidně. „Řeknu vám to jednoduše, Micku. Můžu vám tak říkat, že?”
Mick se jen ušklíbl.
„Tak tedy, Micku… Waylon nám měl pomoct něco najít. Teď to chceme po vás. Jestli půjdete na policii, zemřete. Jestli to nenajdete, zemřete. Jestli o tom, co jste se tady dozvěděl, někomu řeknete, hádejte co, Micku…”
„Že by – zemřu?” Mick cítil, jak se pod ním křeslo propadá.
„Učíte se rychle.” Gary sáhl do kapsy a vyndal starý tlačítkový mobil. „Pokud budete cokoliv potřebovat nebo budete mít problém, volejte z tohoto mobilu.” Strčil mobil Mickovi do kapsy. „Je tu uložené jediné číslo. Nemusím vám říkat, co se stane, když zavoláte třeba na policii…”
Mick kývl na srozuměnou. Gary položil ruku na jeho krk. Přesně na místo vpichu. „To je ošklivá rána. Budete tam mít trochu modřinu a máte to celé zarudlé.”
Mick zvedl oči a zabodl pohled nenávistně Garymu do očí. Najednou Garyho stisk zesílil.
„Já se pokusím být něžnější.”
Vytáhl levou ruku se stříkačkou z kapsy. Zabodl ji Mickovi do krku. Mickův svět opět potemněl.
***
Zvonek ji vytrhl z ticha, Loria žádnou návštěvu nečekala. Ke dveřím šla opatrně. Pohlédla ven kukátkem a ulevilo se jí, když uviděla obličej Rebeccy. Přivítala ji unaveným, ale upřímným úsměvem.
Mladá doktorandka se usmála a nadzvedla papírový sáček. „Byla jsem poblíž. Řekla jsem si, že byste tu neměla být sama. Vzala jsem nějaké muffiny a dvě kapučína.”
Loria otevřela dveře dokořán a pokynula slečně dál. S Rebeccou si pak povídali celé dopoledne o Waylonovi, o jejich práci na univerzitě a o Loriiných plánech na společný důchod s Waylonem, kdy budou cestovat po všech místech, která navštívili za mlada. Loria opět brečela, ale tentokrát úlevou, že ji někdo vytáhl z temných myšlenek.
Pak ho uviděla z okna obývacího pokoje. Strážník mířil k domu a klobouk svíral pevně v obou rukou. Na okamžik ztuhla, pak Rebecce gestem naznačila, ať zůstane sedět. Vyšla ke vstupním dveřím.
Strážník se zastavil u dveří. Ty se otevřely dřív, než stihl zazvonit. Žena před ním měla rudé oči, ze kterých se hrnuly potoky slz. Nemusel nic říkat. Ona si už vše přečetla z jeho výrazu. 

KAPITOLA XIII
Mick se rychle posadil na posteli. Lapal po dechu. Nevěděl, proč se tak lekl, ale jak se rozhlížel kolem sebe, jeho tep se nezpomaloval. Pokoj nepoznával. Ležel na modře povlečené posteli, deka byla shrnutá na druhou půlku. Mezi postelí a skříní bylo okno se zavřenými dřevěnými okenicemi.
Mick vstal. Snažil se našlapovat opatrně a tiše. Za oknem bylo slyšet skřehotání racků a šumění moře. Opatrně strčil do okenic. Rozprostřela se před ním typická benátská scenérie. Davy turistů chodily po obou stranách kanálu, uprostřed ladně pluly gondoly s turisty. Parné italské odpoledne bylo v plném proudu.
Mick nahmatal ve své kapse mobil. Neměl zatím žádné zprávy ani zmeškané hovory. 15:44 Prospal skoro celý den. Snažil se vzpomenout si, co bylo za den. Ještě v pátek byl v práci, večer odletěl a Waylona našel včera… Ach ano, Waylon… Vybavila se mu hrůzná scenérie u kostela Zmrtvýchvstání.
Měl úplně vyschlo v krku. Nahmatal si na krku dva vpichy. Oba stále bolely. Vydal se ke dveřím a doufal, aby v pokoji nebyl zamčený. S útěchou vydechl. Dveře se otevřely se slabým zavrznutím. Tohle není vězení, problesklo mu hlavou. A to je možná horší…
Napravo měl další modré dveře, na úplně druhé straně chodby mohutné tmavé dveře, ve kterých visel klíč. Vydal se doleva. Skoro na konci chodby byl vstup do další místnosti. Mick odtamtud uslyšel rachot. Zpomalil krok. Když se dostal dostatečně blízko, přikrčil se a snažil se nahlédnout dovnitř. V průzoru se mihla ženská postava v dlouhém bílém tílku.
Mick opatrně vešel do místnosti, které vévodil velký jídelní stůl. Přes celou stěnu se rozprostírala kuchyň, u které stála dívka. Zpod vlasů svázaných do drdolu jí koukala bezdrátová sluchátka, pobrukovala si a tančila do rytmu. Mick zůstal stát. Dívka měla na sobě krom bílého tílka už jen černé kalhotky. Bosá běhala po podlaze a nechávala své tělo ladně se hýbat. Mick ji chvíli jen pozoroval. Příliš klidná. Příliš normální. Po tom všem, co se stalo, to nedávalo smysl.
Před krájením česneku s ním chtěla udělat malou piruetku, ale v polovině se zastavila. Spatřila Micka. Leknutím jí česnek spadl na zem. Začal se kutálet směrem k Mickovi. Nožem namířila směrem k Mickovi.
„Promiňte… já…” Mick zvedl ruce, opatrně šel do podřepu a zvedl z podlahy česnek. „Nechtěl jsem vás vylekat.”
„V pořádku,” slečna si vyndala sluchátka z uší a položila je vedle telefonu na kuchyňskou linku. „Aglio olio?” Pořád měla v očích ten vyděšený výraz. „Tak deset minutek a budou hotové.”
Mick k ní přišel a podal jí česnek. „Rád, ale… Mohl bych se nejprve trochu opláchnout?” Měla nádherně temné oči, několik pih kolem nosu.
„Jistě. Na konci chodby je koupelna. Máte tam i nějaké čisté věci.” Dívka si držela spodek tílka, co nejníž mohla, a pomalu odcházela z kuchyně do další zadní místnosti.
Mick se chvíli vzpamatovával ze zážitku, pak se odebral do koupelny. Ještě stále nepochopil situaci, do které se dostal. Po posledních dnech ho ale nic nedokázalo zaskočit.
Někdo přesně ví, co nosím. Své špinavé khaki tričko a béžové kraťasy pouze vyměnil za čisté kusy. Když opět došel do kuchyně, dívka již seděla u stolu v nádherných červených šatech a četla si knihu. Odložila spěšně knihu a vstala.
„To jsem ráda, že jsem trefila vaši velikost. Vyběhla jsem jen narychlo něco koupit.” Došla ke kuchyňské lince. „Nandám nám oběma, máte asi hlad, co?”
„Promiňte, nechci být nezdvořilý.” Mick držel ruce za zády a opatrně se přibližoval. „My dva… my se známe?”
Dívka položila pokličku od hrnce se špagetami a došla k Mickovi s nataženou rukou. „Úplně jsem zapomněla se představit. Tamika Delorenová, asistentka v Petrieho muzeu egyptské archeologie v Londýně.” Mick potřásl dívce pravicí, ale než stačil cokoliv říct, dívka opět začala. „Budu ráda, když se mi taky představíte, ale teď mám důležitější otázku. Dáte si ty špagety? Protože zatímco mluvíme, stydnou nám.”
„Moc rád, děkuji… Já jsem Mick Convey.”
Mick se posadil před ohromnou porci. „Pracuju taky jako asistent, ale v Morganově muzeu na Manhattanu.”
„Jé, New York. Tam jsem vždycky chtěla,” zasnila se dívka při nandavání špaget.
„Na výlet možná, ale život v New Yorku není takový, jak si ho mnozí představují.” Mick si natočil špagety na vidličku.
„A jaký je tedy ten newyorský život, Micku?”
„Nechci působit nevděčně. Moc děkuji za šaty, za nocleh i za jídlo, ale… jak jsem se tu ocitnul?”
„Byl jsi před hotelem?”
„Cože? Tady?”
„Ano. Ležel jsi před vchodovými dveřmi a blouznil jsi. Dnes ráno.”
„Kdy to bylo?” Mick se snažil rozpomenout, ale nepamatoval si nic.
„Nevím, tak kolem deváté.” Tamika dožvýkala špagety, které měla v puse. „Recepční tě chtěl odvézt na záchytku. Ale blouznil jsi o vraždě, o únosu a o nějakém Waylonovi. To jméno jsem zaslechla ráno ve zprávách, tak jsem řekla recepčnímu, ať mi pomůže tě dostat nahoru. Nechtěl, ale za slušné dýško udělá cokoliv.”
„Standardně si vodíš chlápky z ulice na pokoj?” Mick viděl, jak Tamika rudla. „Promiň… já jen…”
„Možná by ti na záchytce bylo líp.” Tamika si nacpala plnou pusu špaget.
„Tam nedělají tak výborné aglio olio.” Omluvil se Mick a sklopil zrak do talíře.
„Rádo se stalo.” Tamika už měla opět svou původní barvu.
Ten klid byl až nepřirozený. A Mick mu nevěřil ani na vteřinu. Navíc měl od Garyho jasné instrukce. Musel dokončit to, co Waylon začal.
„Musím si zavolat.”
„A co to nechat až po vínu?” Tamika to vyslovila rychleji, než chtěla.
Po jídle se přesunuli do vedlejší místnosti, kde byla bílá pohovka, konferenční stolek a velká obrazovka visící na zdi. Tamika zapnula televizi, vzala z konferenčního stolku vývrtku a jala se otevírat víno. Mick jí chtěl pomoct, ale Tamika byla rychlejší. Odšpuntovala víno. Málem upustila lahev na zem. Při jejích manévrech se jí povedlo pár kapek červeného vína vylít na skvostně bílou sedačku.
„Být to moje, tak jsem asi hodně naštvaná,” podotkla pobaveně a sedla si vedle třech skvrnek. „Až budu apartmán předávat zpět, musím sem hodit nějaký polštářek.” Nalila oběma sklenku a ťukli si na seznámení. Mick z ní ale i tak nespouštěl oči ani na vteřinu.
***
Marco Rossi seděl ve své pracovně v Correrově muzeu a třesoucí se rukou otáčel stránky novin. Všelijaké výtisky měl poházené po celém stole.
Vražda v Benátkách! Profesor z New Yorku tragicky zavražděn.
Američan zabíjel v New Yorku i v Itálii, policie vyhlašuje pátrání.
Celé odpoledne strávil ve své pracovně a neodvážil se vyjít, i když se venku už setmělo. Byly to teprve dva dny od schůzky se svým přítelem Waylonem a teď najednou o něm čte v novinách, že byl zavražděn za bílého dne v italských ulicích. Když si vzpomněl na vraždu Riccarda Saboly, o které mluvili s Waylonem, bál se teď i o svůj život.
Marco zvedl hlavu. Zdálo se mu, že na chodbě něco zaslechl. Ztuhl. Zvedl se a došel ke dveřím. Chvíli stál. Pak si uvědomil, že je to jen hluk z ulice. Přesto zamkl dveře kanceláře.
Četl, že se pátrá i po Micku Conveyovi. Marco zavrtěl hlavou. Mick nebyl vrah… Waylon mu důvěřoval, svěřil mu dle vlastních slov cestu k dopisům. A už vůbec mu nedávalo smysl, že by falešný policista pomohl Mickovi k útěku, jak tvrdí noviny. Ale věděl jedno. Domněnky novinářů, že Mick zabil Sabolu a pak i Waylona, nemohou být pravdivé. Rád by se s Mickem spojil a pomohl mu. Alespoň by mu řekl, o čem se bavili s Waylonem. Popadl telefon a znovu vytočil Mickovo číslo.
Ticho. Po několika tónech se ozvala schránka. Zkusil to znovu. A znovu. Nic.
Marco se zahleděl na obrazovku mobilu. Vyťukal číslo na policii. Micka unesl falešný policista. Číslo zase smazal.
Marco pomalu položil telefon na stůl. Nechal hlavu spadnout do dlaní. Jestli se někdo snažil umlčet Waylona… on může být další na řadě. 

KAPITOLA XIV
„Nechceš mi konečně říct, co jsi dělal u těch dveří?” Tamika založila ruce před sebou.
Mick netušil, jak bezpečně odpovědět.
„Za záchranu před záchytkou si to přece zasloužím, ne?” Mrkla na něj plná očekávání.
Mick věděl, že nemůže nic říct. Slíbil to Garymu a nechtěl do toho Tamiku zatahovat. „Tvoje šlechetnost je obdivuhodná, ale pravdou je…” Mick sklopil oči ke sklence vína, kterou držel v ruce. „… prostě jsem jen trochu večer přebral.”
„A co ty vraždy a únosy?” Nenechala se Tamika jen tak odbýt.
„Byl jsme v kině. Asi mi to zůstalo v hlavě.” Mick doufal, že výslech už ukončí.
Tamika se ušklíbla. „V jakém hotelu tady bydlíš? Zdejší nejsi.”
„V jednom hotelu v Margheře.”
„Ale mluvil jsi i o Waylonovi?” Tamičin výslech nebral konce. „Jak ses o Waylonovi dozvěděl?”
„Jsou toho přece plný zprávy. To víš, vražda v Benátkách, za bílého dne. To se neututlá.” Tamika vzala ovladač a přepnula pořad o vaření na stanici RAI 1, kde běžely aktuální zprávy. „To se stalo včera večer, noviny toho byly plné až ráno.”
Mickovi opět vyschlo v krku. Napil se vína. „Asi jsem nad ránem něco zaslechl… Byla to krušná noc.”
Tamika se zvedla a odešla do kuchyně. Mick se cítil provinile. Nechtěl Tamice lhát, ale nezbývalo mu nic jiného. Tamika si přinesla svůj mobil a podala ho Mickovi. Na obrazovce byl článek o Waylonově vraždě. „Zabili ho včera večer v Margheře.” Tamika si bedlivě prohlížela Mickův obličej.
Mick se zadíval na fotografii u článku. Opět hleděl do Waylonových očí. Nadechl se.
Najednou mu Tamika vytrhla mobil z ruky. Sáhla po vývrtce, ze které spěšně sundala korek. Rychle se postavila. S vytřeštěnýma očima její pohled tikal mezi Mickem a televizí. Mick se podíval na obrazovku. Přes celý displej byla jeho fotografie. Moderátorka rychle mluvila něco italsky, ale Mick pochytil jen své a Waylonovo jméno.
„Co to má sakra znamenat!?” rozkřikla se Tamika. „Proč je tvoje fotka ve zprávách?”
Mick vypadal stejně překvapeně a vyděšeně jako Tamika. Vůbec netušil, proč by v italských zprávách zveřejňovali jeho fotku.
„Já… opravdu… já nevím,” vydal ze sebe koktavě Mick.
„Ty jsi hledanej? To si zabil toho Američana?” Tamika s vytřeštěnýma očima couvala ke dveřím. Vývrtku držela pevně v rukou. „Ty se ani nehneš!” Vzala svůj telefon a odemkla ho. „Zavolám policii a uvidíme, co řeknou.”
V tu chvíli se roztříštilo okno po její levé ruce. Mobil jí něco neuvěřitelnou silou vyrazilo z ruky. Zkontrolovala telefon ležící na zemi. Uprostřed displeje měl díru v průměru skoro centimetr. Přesně v tu chvíli začal Mickovi zvonit jeho mobil v kapse. Jejich pohledy se střetly. Mick pomalu sáhl do kapsy. Na displeji se objevil nápis „DARLING”.
Mick přijal hovor. Dal si telefon k uchu.
„To je dost, že taky zvednete telefon. Dejte mě na hlasitej, to tlačítko z boku,” ozval se nekompromisní hlas v telefonu. Mick zmáčkl boční tlačítko a místností se ozval mužský hlas.
„Pevně doufám, že mě oba perfektně slyšíte.” Mick soudil, že to bude Gary. „Slečno Delorenová, pane Conveyi, povídání už bylo dost. Pan Convey má svůj úkol a vy, slečno, mu v tom budete asistovat. Někdo nějaké dotazy?”
„Asi milion.” Tamika se pomalu vzpamatovala z toho, jak kolem ní prosvištěla kulka.
„Zkuste vybrat jednu, ale dobrou. Na víc nemáme čas.”
„Tak třeba… co si kurva myslíte, že děláte!?” zařvala Tamika rozbitým oknem ven.
„To není správná otázka. Pane Conveyi, zkusíte to vy?”
Mick pozoroval Tamiku, jak postupně skládá svoji ruku s vývrtkou podél těla. „Kde máme začít?”
„Správně, takhle se to dělá, slečno,” ozvalo se z telefonu nadšeně. „Waylon Moseley přiletěl do Benátek s truhličkou plnou dopisů. Vzal ji do hotelu. Ten už ale neopustila. Kdybych tedy mohl navrhnout, kde začít…”
„Měli bychom začít v hotelu,” Tamika zaváhala.
„A teď je to přesně jedna, jedna. Bohužel na další kolo soutěže už nemáme čas, protože nejste jediní, kdo se dívá na zprávy. Recepční už zavolal policii. Obávám se, že budete muset utíkat. A to velmi rychle. Policie vrazí do hotelu za tři… dva… jedna…”
Tamika s Mickem uslyšeli hluk, který vedl z hlavní chodby. Linka už ohluchla. Dole pod schodištěm již mluvil recepční s policisty. Tamika vběhla do ložnice a rozhlédla se po ulici Fondamenta da Mula pod ní.
„Policisté jsou i před hotelem. Musíme zadem. Tamika otevřela rozbité okno v obývacím pokoji. Shrnula střepy stranou a stoupla si na parapet. „Je tady pergola, po ní se dostaneme dolů.”
Tamika položila nohy na dřevěnou střechu pergoly a opatrně přelezla na spodní hranu. Nahmatala trám a slezla po něm dolů. Když Mick uslyšel doskočení jejích bot na podlahu dvorku, zadíval se dolů, kde na něj Tamika mávala. Jenže co když se živí dostanem na hlavní ulici?
Mick slezl po šikmé střeše pergoly a snažil se také nahmatat trám vedoucí dolů. Očima přelétl dvorek pod sebou, odhadoval nejméně tři metry. Ztratil rovnováhu. Trám se mu podařilo nahmatat v půlce letu. Pevně se chytil. V plné rychlosti narazil bokem do trámu. Ruka mu povolila. Dopadl tvrdě na zem. Tamika mu pomohla vstát.
„Umělecký dojem – nula,” podotkl Mick.
„Ale jsi dole, ne? Běž!” křikla Tamika. Rozběhli se dvorkem na druhou stranu zrovna ve chvíli, kdy z jejich pokoje uslyšeli hlasy italských policistů.
Proběhli dvorkem a vběhli do uličky, která vedla zpátky na Fondamenta da Mula. Rychle prolétli kolem kostela svatého Petra Mučedníka. Micka napadl úkryt v kostele. Tamika kývla na souhlas. K Tamičině překvapení vchod do kostela ale minul. Zamířil rovnou na hlavní ulici.
Mick už chtěl zabočit do kostela, ale uviděl, že k molu před nimi právě dorazil člun. Majitel vypnul motor a uvázal lano. Mick ale neviděl, že by vytahoval klíčky ze zapalování. Bylo to sázka do loterie. Majitel člunu teď s plnou náručí stoupal po schodech a mířil po ulici pryč. Mick nezpomaloval a naskočil do člunu. Za chvíli ucítil slabší náraz. V zapalování uviděl zasunutý klíč. Otočil jím a motor hned naskočil.
Majitel člunu upustil všechny své věci a běžel zpět ke člunu. Policisté před vchodem se rozeběhli stejným směrem. Přívěsná Yamaha burácela. Mick popadl páku motoru. Byla na neutrálu. Přehodil ji dopředu. Policisté se blížili, majitel už byl jen dva kroky od nich. Mick si všiml otočného madla na rukojeti páky. Pomalu jím otočil. Člun se začal rozjíždět. Majitel už měl jednu nohu na palubě. Létaly z něj italské nadávky. Mick přidal plyn. Člun se prudce rozjel vpřed. Muž zavrávoral a přepadl za člun do kanálu.
Člun těsně minul projíždějící výletní loď s turisty. Kapitán rychle strhl kormidlo doleva, aby zabránil srážce se člunem. Zapojil zpětný chod, ale nárazu do kamenného mola již zabránit nedokázal. Policisté nasedli do svých člunů. V pronásledování pokračovat ale nemohli. Výletní loď zablokovala celý kanál. Příď byla zaražena do mola přesně v místě, kde ještě před chvílí kotvil člun, který teď mizel v dáli.
„To bylo působivé,” řekla Tamika po dlouhé chvíli mlčení.
„Běžně utíkám na člunu před benátskou policií, tak proč to dnes měnit…” Mick se rozhlížel, kudy se dostat co nejlépe zpět na pevninu.
***
Kněz Ferraro právě pokládal malou holčičku do připravené kolébky. Jeptiška vedle něj přiložila k ústům novorozeně lahev s mlékem. Holčička místo lahve dál sledovala mladého kněze.
„Dnes máte plodný den, otče. Nejste ve farnosti ani měsíc a přivedete hned dvě děti v jediný den.“ Jeptiška dala lahev pryč. „Líbíte se jí, nespustila z vás zrak.”
Kněz si promnul oči. Pohladil holčičku po tváři.
„Je to obrovská tragédie. Moc mě mrzí, že jsme její maminku nedokázaly zachránit.”
„Postaráte se o ni dobře, sestro?” Mladý kněz se zadíval na jeptišku.
„Není nás zde mnoho, ale budeme dělat, co umíme. Pod vaším vedením se zde bude mít dobře,” dodala bez přemýšlení.
„Moc děkuji za tak vlídná slova, ale jsem zde jen krátce, sestro. Jak si můžete být tak jistá?”
„Na vás je vidět, že vám na ní záleží. A poznala to i ta malá,” zadívala se na maličkou v kolébce. „Jak se bude jmenovat?”
Kněz se zarazil. „Její maminka jí jméno nestihla dát.” Dotkl se svého přívěšku na krku a na malou chvíli zavřel oči.
„Vy jste ji přivedl, tak ji musíte pojmenovat,” přerušila mu tok myšlenek jeptiška.
„Maria,” kněz nezaváhal, „po její mamince.”
Když oba odešli, drobná černovláska se vysoukala ze své postele a tiše došla ke kolébce. I ona byla první noc v sirotčinci. A stejně jako Marii, i ji sem přivedl kněz Ferraro. Podala malé holčičce chrastítko, které leželo vedle ní. Holčička se zahleděla do očí černovlásky a usmála se. Rozhodila rukama i nohama a chrastítko se rozeznělo po celém sirotčinci. Černovláska se také usmívala. Přišla o rodiče, ale té noci našla sestru. Pevně si umínila, že bude vždycky stát při ní. Netušila, že právě tento slib bude patřit k těm, které nezvládne splnit. 

KAPITOLA XV
Tamika s Mickem sešli opatrně zpět k recepci. Ta teď byla prázdná, vchod do hotelu byl zavřený. Zamířili do restaurace. Když je Angelo uviděl, usadil je hned k prvnímu stolu u dveří, který byl schovaný v rohu bez oken. Oknem zkontroloval prostranství před hotelem a zatáhl závěsy. Vrátil se ke dvojici.
„Podařilo se vám něco najít?” Z jejich výrazů ale tušil odpověď.
„Pokoj je slepá ulička.” Věděli, že truhlička je někde v hotelu. Ale kde?
Angelo se odebral do kuchyně a za chvíli se vrátil se třemi sklenicemi na víno.
„Je libo červené nebo bílé?” Angelo se snažil pozvednout náladu, ale oba seděli pořád stejně sklesle.
„Víte, Micku, Waylon byl můj přítel. Kdybych mohl pomoct, udělám cokoliv. Pokud zde něco schoval, mně o tom neřekl.”
„Není ještě něco v té šifře?” Tamika si podepřela hlavu rukou.
„CN sedm… odkazovalo na tento hotel, pokoj číslo sedm. Pak tam ještě bylo AV a římských šestnáct.” Mick dodal bezradně.
„Pokud vím, pokoj šestnáct je teď obsazený nějakými francouzskými turisty. Tam by Waylon nedokázal nic schovat.”
„To číslo šestnáct bude odkazovat na něco jiného.” Mick se ohlédl na Tamiku.
„Pokud vím, tak Waylon byl jen v pokoji a tady v restauraci. Ale… možná nám to přemýšlení půjde lépe s vínem.” Angelo se zvedl a odešel do kuchyně. Když se vrátil, měl v ruce odkorkovanou láhev červeného vína. „Bude to taková malá vzpomínka na Waylona, jeho oblíbené – Amarone della Valpolicella.” Angelo začal rozlévat. „Takže na Waylona!” Zvolal a společně si připili.
Mick pozoroval Tamiku. Neznal ji moc dlouho, ale zažil s ní odpoledne, které nedávalo smysl. Probuzení v hotelu po únosu, střelba, útěk před policií, první plavba člunem v jeho režii, hledání záhady. Poprvé od Waylonovy smrti měl pocit, že na to není sám. Pozoroval ji, jak se zadívala na láhev vína před sebou. Oči se jí najednou rozzářily.
„Mám to!” náhle vykřikla. „Dává to dokonalý smysl.” Divila se jejich nechápavým pohledům.
„Angelo, ten ročník?” ukázala na lahev před sebou.
„Dva tisíce šestnáct,” odvětil nechápavě Angelo.
V Mickových očích narůstalo vzrušení z nového objevu.
„To víno.” Tamika ukázala na lahev. „Amarone della Valpolicella.” Mick už chápal, kam tím míří. „AV… A ročník?”
„Šestnáct.” Mick už nemohl vypadat nadšeněji. „Angelo, kde skladujete to víno?”
Angelo na ně nechápavě pohlédl. „Dole ve sklepě… Proč?”
„Angelo,” pokusila se mu to Tamika vysvětlit, „AV šestnáct znamená Amarone della Valpolicella, ročník dva tisíce šestnáct. Waylon truhličku ukryl u toho vína.”
Angelo už chápal souvislosti, ale obával se, že musí mládež zklamat. „Nepamatuju si, že by byl Waylon během svého krátkého pobytu u nás ve sklepě.”
„A byl tam někdy dříve?” vyzvídal Mick.
„Ano… mnohokrát. Sklípek se mu velmi líbil.”
Mick se usmíval od ucha k uchu. „Jdeme!” zvedl se od stolu.
Všichni vyrazili za Angelem do kuchyně. Za plotnou stál obrovský muž celý v bílém. Když všichni vstoupili, zvedl zrak a nepřátelsky přelétnul pohledem cizince, kteří se promenádovali jeho kuchyní.
„To je náš kuchař Roccia,” Angelo ukázal na obra. „Není moc společenský, tak si ho moc neprohlížejte,” řekl polohlasem a pár slov věnoval Rocciovi italsky.
Prošli místností dozadu za bambusovou stěnu oddělující od kuchyně úzkou chodbičku. Za ní byly troje dveře. Angelo minul první a zamířil k těm s nápisem „CANTINA VINO”. Po pravé straně byly věšáky. Angelo sáhl na nejbližší a vzal starý zrezivělý klíč. Odemkl dveře do sklepa. Po levé straně nahmatal vypínač. Pod dveřmi se objevil pruh světla. Zelené dřevěné dveře se s vrznutím otevřely a odhalily úzké točité schodiště.
Sešli do sklepa. Podlaha byla kamenitá, posypaná jemným pískem. Levou stěnu i stěnu před nimi zaplňovaly regály s vínem. V pravé stěně byl výklenek. Regál končil těsně před ním. Za výklenkem stál malý soudek. Přímo uprostřed místnosti visela ze stropu kulatá žárovka, která v pravidelných intervalech problikávala.
Angelo se rozmáchl kolem sebe a ukázal na všechna vína. „Ve sklepě je toho hodně, ale Amarone poznáte hned.” Došel k regálu přímo před nimi a zvedl lahev se známou etiketou.
„Amarone della Valpolicella. Dva tisíce šestnáct byl opravdu výborný ročník.”
„Tady někde to musí být.” Mick s Tamikou začali procházet celý sklep, prohlíželi lahev po lahvi, každé zákoutí, každý regál, ale nikde nic neviděli.
„Co ta šifra říká dalšího?”
„Nic… Musí to být u těch lahví.”
Ticho přerušovalo jen slabé bzučení žárovky. Mick s Tamikou se přesunuli zpět k regálu. Mick vzal do ruky láhev. Sedl si na schod a četl etiketu. Tamika prohlížela celý regál. Došla až k malému soudku a zarazila se.
„Které víno dostáváte v sudu?” Tamika se rozhlédla po lahvích, ale soudek viděla jediný.
„Žádné. Ten soudek je dutý. Je to jen dekorace.”
Tamika se přesunula dál, ale Mick se zadíval na soudek. Položil lahev na schod a zamířil rovnou k soudku.
Opatrně ho chytil z obou stran a nadzvedl. Byl překvapivě lehký. Tamice se rozzářily oči. Mick soudek položil kousek vedle. Pod ním ležela černá truhlička se zlatými symboly.