Findë úruva I.

Findë úruva I.

Anotace: Fanfiction na Tolkienovy příběhy, umístěné do Doriathu v Prvním věku. Spíše hořko-sladké než epické a akční, popisující osud elfky Maryanen. Tolkienovi se kvalitou nevyrovnám, ale novela si jistě i přesto najde své čtenáře :).

Sbírka: Findë úruva - Ohňovláska

Toho jarního rána bylo nebe průzračné, modré a jiskřivé. Slunce se třpytilo a k zemi se snášel sněhobílý poprašek, aby osvěžil tváře hledící vzhůru. Tráva kolem stříbřitých chodníků zářila ve své skvostné syté zeleni a drobné květy se otevíraly paprskům. Vzduch voněl po šeřících a jasmínu a jemně ho čeřil zpěv malých ptáčků, kteří rádi hřadovali na vznešených zlatých větvích sloupů ve tvaru dubů.

Každý den v Menegrothu byl jako pohádka i pro samotné elfy. Město svou atmosférou velice připomínalo Valinor, a to díky Melian, Maie, ženě krále Thingola, který vládl Doriathu. Její moc probouzela k životu nejkrásnější elfí sny. Bylo to město, kde se elf snadno mohl radovat každý den.

Toto ráno však bylo něčím výjimečné – i kdyby jen pro jednoho elfa, jedinou rodinu. Překrásné mamince se narodila dcera, děťátko s jemně nazrzlou čupřinkou uprostřed čela. Rodiče měli k radosti ještě o důvod víc, protože takové vlasy nebyly v Menegrothu zdaleka běžné a věstily svému nositeli neobyčejný život.

A tak na svět přišla Maryanen, dívka s ohnivými vlasy.

Její život vskutku nebyl obyčejný – šťastným se však nazvat nedal. Již v útlém dětství, sotva se naučila mluvit, její otec byl zabit v drobné šarvátce se skřety, Morgothovými špehy, kteří slídili v okrajových lesích Doriathu. Její matka dlouho truchlila natolik, že se přestala své dceři věnovat. Nakonec jí život přišel tak prázdný a zbytečný, že se vrhla ze skály do vodopádu Esgalduiny.

Maryanen později našli hraničáři, jak se bezcílně toulá po louce blízko místa matčiny smrti, bezradná, zmatená a s uplakanýma očima. Nevěděli, ke komu patří, a tak ji přivedli ke králi Thingolovi.

„Čípak jsi, maličká?“ obrátil na ni král laskavou tvář, když ji uviděl. Na první pohled si všiml, že má holčička netypicky medové vlasy. Užitečným zvykem vládců je vědět všechno o všech a Thingol si skutečně vzpomínal na pár, který teprve tak nedávno slavil narození zrzavého potomka.

„Maminky a tatínka,“ zašeptalo děvče, kterému bylo viditelně úzko, když muselo tak samo čelit neznámému prostředí a cizím lidem.

Thingol se shovívavě usmál. Pokynul jednomu z nálezců, aby přišel blíž.

„Pamatuješ si, Faerone, kdo byl Caegaran Strohý, hraničář, kterého před časem zabili skřeti?“

„Ano, pane, sloužil v jihovýchodním oddílu. Zůstala po něm žena, bydlí tady ve městě,“ přikývl ochotně hraničář.

„Tohle musí být jejich dcera,“ ukázal Thingol na Maryanen. „Prosím, vyhledej vdovu Galadeth a odveď tu maličkou k mamince.“

„Rozkaz, pane,“ přikývl voják a vzal Maryanen za ručku. „Pojď, malá, půjdeme k mamince, co říkáš?“

„Maminka je pryč…“ povzdechlo si děvče. „Maminka skočila a pak zmizela a už nepřišla. Volala jsem ji, ale neodpovídala. Nemohla jsem ji najít.“

Všichni přítomní se zamračili, jak se snažili odhalit v jejích slovech pravý význam. Nakonec Thingolovi svitlo a čelo se mu zachmuřilo.

„A kdepak maminka skočila, na louce u řeky?“

Děvče přikývlo.

„Aj-aj,“ ulevil si tiše král. „Faerone, byl bys tak laskav a vyhledal… pro všechny Valar, třeba ošetřovnu? Můžou se tam na ni podívat, jestli je v pořádku, třeba ji uklidnit a utišit, a pak…“

Zadíval se smutně na Maryanen, která nabírala k pláči, když slyšela jeho slova. Jistá její část zřejmě chápala, že se stalo něco ošklivého.

„Výjimečnost není vždy důvod k jásání, což?“ zabručel spíše sám pro sebe. „Odveďte ji a ať jí najdou ubytování, dokud nebudu vědět, co dál.“

 

Maryanen seděla na vyřezávaném lůžku se sněhobílým povlečením a klátila nožkama. Lidé se kolem ní míhali, v koutku hudebníci tiše vyhrávali příjemnou melodii a na nočním stolečku voněla ohromná kytice šeříků. Dojmy splývaly a točily se kolem ní jako větřík ženoucí spadané listí. Bylo jí trochu smutno, ačkoli nevěděla přesně proč, a cítila se unavená. Energie v těle jí začínala jemně vibrovat, jako se jí to obvykle před usnutím stávalo, a po dlaních se jí rozeběhly miniaturní nožičky neviditelných mravenců. Víčka jí těžkla a doléhal na ně spánek. Maryanen si tiše povzdechla a sklouzla do jeho hlubin.

Probudil ji hlas. Nejprve zněl ozvěnou, jak se rozlehl v tichých temných zákrutech mysli, která bloudila jinde. Když se však vyostřil, jakmile se probudila, ukázalo se, že patří sličné tváři, jež se nad ní skláněla.

„Ty jsi nám tu usnula, jak dlouho si tě nikdo nevšímal,“ usmíval se elf. „Omlouvám se, ale právě přinesli další raněné z pohraničí.“ Všiml si jejího nechápavého výrazu. „To ti asi nic neříká – jednoduše jsem na tebe až do nynějška neměl čas.“

Bez námahy ji vytáhl do sedu. Maryanen zamžourala po okolí. Ruch se uklidnil, osoby v bílých róbách už procházely jen občas a volným krokem, rušivý šramot utichl, jen hudebníci pokračovali ve svém nevtíravě tichém vyhrávání.

„Chci k mamince,“ fňukla.

Elfovi se na obličeji rozprostřel výraz rozpačitého soucitu. Samozřejmě slyšel o osudu jejích rodičů, tu zprávu s sebou přinesli hraničáři od krále Thingola. Neměl však to srdce dívenku nutit plně pochopit události. Odkašlal si tedy.

„Maminka na tebe čeká,“ řekl tiše. Byla to vlastně pravda. V Mandosu se jistě znovu setkala s mužem a společně teď očekávají dceru. Elfa najednou něco napadlo. „Maminka tě sem poslala, abychom se na tebe podívali. Co říkáš? Musíš být unavená, když jsi usnula, tak se pojď převléct a můžeš zase spát, hm?“

Pokusil se o nadšený úsměv, ale lítost jej prozradila. Maryanen si toho ale očividně nevšimla.

„Kde to jsem?“

„V síních uzdravování. Sem se chodí, když ti není dobře, a léčitelé udělají všechno pro to, abys zase vesele běhala. Ty jsi na těle zdravá, ale… ehm, maminka se o tebe bojí a chce, abychom se o tebe postarali.“

Zdálo se, že holčička toto vysvětlení přijala. Mělce si povzdechla.

„Jsem unavená,“ protřela si pěstičkami oči. „Chtěla bych pohádku…“ pohlédla na elfa nejistě. Usmál se.

„Povím ti jednu hezkou, co znám, chceš? Ale nejdřív se musíš převléknout, máš umazané šaty; vrchní sestra by mi udělala ze života peklo, kdyby na povlečení našla bláto a trávu.“

 

Maryanen zůstala na ošetřovně několik dní. Král Thingol neměl čas se příliš věnovat hledání nového domova pro malého sirotka a když si jej konečně udělal, zjistil, že mezi elfy není nijak bouřlivý zájem o pěstounskou péči. Spolu s tou o červených vlasech se nesla pověra, že dítě osiřelé tak záhy bude mít tragický život. Thingol sám sice uznával, že na tom mohlo být mnoho pravdy, nicméně byl v koncích s nápady, co si počít s děckem, o které se nemá kdo starat.

Bylo ve všeobecné známosti, že vedoucí léčitel lord Celeborn byl ke všem svěřencům laskavý a vřelý, protože tu práci dělal z lásky; zatím ani jednou nevyslal posla ke králi, aby se zeptal, zdali se konečně nenašla náhradní rodina. Dal tedy prozatímní rozkaz, že se Maryanen musí ponechat v jeho péči v síních uzdravování, dokud se nenajde někdo, kdo by se jí ujal. V duchu se jen modlil, že tam nebude navěky.

 

Dosud se neměla nijak špatně. Krmili ji nejvybranějším jídlem, z jejího domu byly dovezeny všechny její věci, které ošetřovatelé rozestavěli kolem jejího lůžka, aby se cítila víc jako doma, a každý den ji někdo z pečovatelů vodil ven na dětské hřiště, kde si hrála s ostatními dětmi, kterých ve městě nebylo mnoho.

Kdykoli si postýskla a vzpomněla na matku, někdo ji rychle utěšil několika konejšivými slovy a pak plynule přešel k něčemu radostnějšímu, aby odvedl dívčinu pozornost. Fungovalo to dobře a Maryanen si začínala zvykat na to, že ji máma ani nechodí navštěvovat. Po nocích, když se jí nedařilo usnout, však vnímala tu divnou prázdnotu v srdci, které na rozdíl od smyslů dobře vědělo, že jediný člověk, kterého měla, odešel navždy.

 

Zpráva o tom, že se hledá rodina pro sirotka, byla postupem času zapomenuta. Na ozdravovně si všichni už zvykli, že na jednom z lůžek prakticky bydlí stálý pacient. Jak dny ubíhaly a Maryanen rostla, čím dál víc si uvědomovala, že je něco špatně. Vzpomínka na matku, na její tvář i hlas, pomalu bledla, ale bolest jako by se nemírnila. Cítila žal a zmatek a dlouho na něj nedokázala ukázat.

Lord Celeborn jí nakonec byl neoficiálním pěstounem, protože k němu velice přilnula, mnohem rychleji než ke zbytku zaměstnanců ozdravovny, kteří se jí stávali velkou rodinou. Jedině jeho hlas a dotek dokázaly utišit pláč, v nějž občas během bezesných nocí propukala, a jen on byl poctěn takovou důvěrou, že se k němu schovávala, když se něčeho bála nebo jí bylo smutno. Vodil ji za ručku na procházky, sedával u ní na dětském hřišti a s láskou v očích pozoroval, jak roste.

Jednou, téměř po roce (pro dospělého elfa velmi krátkém úseku času – elfí děti však rostou stejně rychle jako lidské, než je jejich tělesný vývoj dokončen), byla Maryanen k neutišení, i když ji Celeborn dlouho choval a houpal. Když se konečně trochu zklidnila, odpověděla mu na otázku, co se děje.

„Maminka už nepřijde, viď, že ne?“ popotáhla. Probodla ho při tom tak přímým pohledem, že se neodvážil zalhat.

„Ne, už nepřijde,“ přiznal tiše.

„Proč?“ zaštkala opět. „Už mě nemá ráda?“

„Tím to není, broučku,“ přitiskl si její hlavičku na hruď a sám vyčerpaně zavřel oči. „Ona nemůže přijít, protože je moc a moc daleko. Odtud se nedá vrátit, víš?“

„Viděla jsem dneska, jak ses staral o toho vojáka,“ vzlykla. „Proč se pak už neprobudil? Odešel tam, kam máma?“

Celeborn si hořce povzdechl.

„Ano, odešel tamtéž. Teď se tam o ně stará Námo, zlatíčko. Nemají se špatně.“

„Už za mnou nemůže?“ vzdychla Maryanen.

„Nemůže. Zůstala jsi tak samotinká. Nevím, jak tě mohla opustit.“

Utichla, ale Celeborn ji ještě chvíli houpal v naději, že usne. Když se však pokusil vstát a odložit ji, chytila se ho za roucho jako klíště.

„Nechoď pryč,“ zakňourala a v jejím hlase se ozvala panika. Povzdechl si, ale ve skutečnosti ho její důvěra dojala, a pomaličku se bokem položil, aniž ji pustil. Usnula hluboce, ale její pěstičky zůstaly zatnuté na látce na jeho hrudi až do rána.

 

Osvojil si ji nedlouho po tom. Přišel za králem Thingolem s tím, že pokud se dosud nikdo nepřihlásil o pěstounství, rád by si ji ponechal. Vyjádřil pochybnost, jestli by se Maryanen ještě vůbec byla ochotna sžít s někým jiným, když tak přilnula k němu. Thingol se tomu popravdě nedivil a byl rád, že se konečně našel někdo, komu může za péči o to dítě přenechat zodpovědnost, a tak svolil. Oficiálně se tedy stala jeho schovankou ve čtyřech letech.

 

 

_________________________________________________________________________  

Pro neznalé Tolkienovy elfštiny vysvětlím původ a význam hrdinčina jména:

marya - bledý/á (příd. jm.)

nén - voda (pod. jm., vzpomeňte si na jeden z Tří prstenů - Nenyu)

Jazyk je Quenya, řeč Valar, což byl neobvyklý krok při tvoření jména, neboť v Prvním věku většina elfů mluvila Sindarinem, ale to jméno už bylo na světě nějakou dobu a zvolila jsem ho, protože jeho zvuk dobře koresponduje s mou představou hlavní hrdinky. Neznamená nic úžasného, chtěla jsem jeho vysvětlením zabránit spekulacím o jeho vzniku.

 

Pro lepší chápání pozadí příběhu doporučuji se informovat o elfích dějinách v Silmarilionu nebo např. na stránkách CoE (councilofelrond.com). Krátce však pro ty, kteří nemají chuť nebo čas se tímto zabývat podrobně:

Doriath je království na severu Beleriandu, země zatopené dávno před dějem v Pánovi prstenů. První věk elfů se vyznačuje velikými elfími králi a jejich bojem se zkaženým Valou (Valar - boží děti, stvořili Ardu, zemi, na které se tyto příběhy odehrávají) Morgothem, prvním Temným pánem. Doriath je lesní panství, v jehož středu leží Menegroth, překrásné město vybudované trpaslíky a udržované mocí Maiy (Maiar - služebníci, pomocníci Valar, velmi mocní) Melian, ženy krále Thingola, který se objevuje v tomto příběhu. Celeborn je znám z Pána prstenů, další zdroje však zmiňují jeho příbuzenský vztah ke králi (který částečně vysvětluje, odkud se vzalo jeho vyšší postavení v elfí společnosti).

Toto je takový základ, ze kterého jsem vycházela, mnoho věcí jsem si však upravila k obrazu svému, nebo případně domyslela, pokud jsem je nemohla dohledat v oficiální verzi.

Co se týče vzhledu ostatních postav, není příliš důležitý (stejně jako vzhled hlavní hrdinky, až na ty vlasy, kolem kterých se točí pověry), ale pokud máte potíže představit si druhou hlavní postavu, Celeborna, zkuste mrknout na film - herec Márton Csókás totiž inspiroval tento příběh :)).

_________________________________________________________________________ 

 

Autor Lostris Queen, 30.09.2012
Přečteno 550x
Tipy 6
Poslední tipující: Aiury, Klaný, Lillian Bann
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Máš to opět dokonale promyšlené! :)

Jediné, co se vyrovná mé vášni k HP, je snad jedině Pán prstenů. Přečetla jsem snad všechny dodatky a vysvětlivky a jména v knihách i další příběhy, že opět musím jedině smeknout, píšeš naprosto fantasticky! :))

08.05.2014 00:03:47 | Aiury

Děkuju! :D Jsem moc ráda, že se líbí :). Určitě se těším na další komentáře, tak piš, kdykoli tě něco napadne ;)

08.05.2014 00:20:54 | Lostris Queen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter