Findë úruva II.

Findë úruva II.

Anotace: Na nepěkné osudy byste našli lepší experty, ale tentokrát si příběh vyžádal oběti i na mém způsobu psaní :). V této kapitole dochází k události, která silně ovlivní zbytek příběhu a především hrdinčin život.

Sbírka: Findë úruva - Ohňovláska

Čím byla Maryanen starší, tím lépe chápala, proč byla takto pohozena na krk cizím lidem; pro Celeborna však bylo znovu a znovu milým překvapením, že to nevnímala nijak tragicky. Když jí bylo dvanáct let, svěřila mu důvod: kdyby ji prý matka nenechala na pospas osudu, nikdy by nezískala někoho tak dobrého a milujícího, jak byl Celeborn. Dojetím se rozesmál, pevně ji objal a políbil na čelo.

„Vždyť ty jsi mi také přirostla k srdci, děvčátko,“ povzdechl si. „Jsem rád, že jsi tehdy byla svěřena zrovna mně.“ Maryanen se mu spokojeně usmála do roucha.

 

Maryanen však i přesto matčina smrt velmi mrzela, ale věděla, že to nemusí říkat, protože Celeborn to chápal. Ovšem místo, kde máma v zoufalství skočila do řeky, se dcerce usadilo v paměti natolik, že si na něj jasně vzpomínala doteď. Už před časem ji napadlo, že jej musí najít; třeba jen tak se může té vzpomínky zbavit a nechat minulost minulostí.

Celeborn ji ale odmítal pustit.

„Sama tam jít nemůžeš a já nejsem král, abych s tebou poslal oddíl vojáků,“ mračil se nesouhlasně. „Nejsem ani žádný kouzelník, abych nás oba ubránil, kdyby si na nás počíhali skřeti. Je mi líto, Maryanen, ale budeš to muset pustit z hlavy. Není to bezpečné, dokud Temný pán vztahuje své dlouhé ruce až k okrajům Doriathu. Možná potom, jestli se nějakého dočkáme…“

Viděla v jeho obličeji starost, ale zřejmě věřil tomu, že ho poslechne, protože o tom dál nemluvil a usmíval se na ni stejně lehce jako vždy. Na nějakou dobu se tedy své myšlenky vzdala, ale hlodala v ní dál, až ji přiměla znovu přehodnotit situaci. Bylo jí třináct a začínala mít tendence neposlouchat dobré rady starších. Chtěla znovu vidět místo, kde si její matka vzala život a kde začala úplně jiná etapa jejího vlastního životního putování.

Půjčila si tajně Celebornův plášť vyrobený z hithlainu a ocelovou dýku, kterou používal na otevírání dopisů. Plášť jí byl příliš dlouhý, takže si ho musela založit pomocí zavíracích špendlíků. Když se na sebe podívala do zrcadla, shledala, že je to dostatečné vybavení pro jedinou malou, tichou osůbku, která se vydává do nebezpečí. Nikdo by ji neměl spatřit, leda by byl sám neviditelný a ona do něj vrazila. Zasunula si dýku za látkový opasek, přikryla si hlavu kápí a zavinutá do nenápadné látky se potichu vydala z budovy ven.

Věděla přibližně, kde ji tehdy našli, a samozřejmě mohla celou dobu jít podél řeky. Cítila se sebejistě a těšila se, že konečně uleví svým vzpomínkám na onen osudný den.

Šla nepozorovaně dlouho, ale pořád si nebyla jistá, zda došla na místo. Občas se jí užuž zdálo, že je to ono, ale pak ten dojem zmizel. Nakonec, když už byla unavená, se chtěla zastavit a alespoň si na chvíli sednout; nenapadlo ji vzít si s sebou občerstvení, protože počítala s tím, že se dlouho nezdrží, aby Celeborn neměl strach a nezlobil se. Jak tak seděla, měla najednou pocit, že je něco špatně. Když zadržela dech a rozhlédla se, nic neviděla, ale cítila něčí přítomnost.

Pak její bystré elfí oči konečně něco zahlédly. Byl to jen kratičký pohyb, skoro jako pohyb listů v korunách stromů, ale byla si jistá, že se nemýlila. Najednou se ozval křik. Zpoza stromů vyrazili skřeti a v patách jim běželi hraničáři. Maryanen je pozorovala v němém úžasu, zkamenělá strachem a třesoucí se vzrušením. Hraničáři rychle skřety doběhli a pobili je do jednoho. Když se vraceli, na chvilku opustili svou úzkostlivou opatrnost a spokojeně se smáli. Za chvíli zmizeli z doslechu a zanechali ji opět v poklidném tichu.

V tom okamžiku však Maryanen zaslechla něco za sebou a udělala tu hloupost, že se pohnula a otočila, čímž se samozřejmě dokonale odhalila. Poslední, co viděla, než ztratila vědomí, byl ohavný začernalý skřet, který se napřahoval s ohromnou rezavou mačetou v rukou…

 

Celeborn při návratu do svého bytu našel otevřenou šatní skříň a rozsypanou krabičku špendlíků, na které Maryanen ve svém zaujetí úplně zapomněla. S nepříjemným tušením se prohrabal svými šaty a chybělo tam přesně to, co se obával, že nenajde. Když se rozhlédl, všiml si, že na jeho stole chybí ozdobná dýka na dopisy.

Vrazil do jejího pokoje, ale ten zel prázdnotou. S bušícím srdcem vyběhl ven a všech, které potkal, se ptal, kde je Maryanen. Všichni jen kroutili hlavou, že ji neviděli. Dorazil až k východu, schody bral po třech a navštívil všechna místa, kde jeho svěřenka obvykle pobývala, ale nikde ji nepotkal.

Když se s nadějí v koncích vracel k domům uzdravování, potkal strážného, který se při pohledu na Celebornův výraz účastně ptal, co se stalo.

„Moje schovanka, Maryanen, si vzala můj plášť a dýku a nemůžu ji teď nikde najít,“ odvětil mdle Celeborn. „Bojím se, že šla do lesa. Už před časem mě prosila, abych ji tam doprovodil, ale rozmluvil jsem jí to – obávám se, že nakonec neposlechla takovou zpátečnickou dospěláckou radu, jak už to děti v jejím věku mají ve zvyku.“

Strážný chmurně pokýval hlavou. Pak se ale zamračil.

„Nemá ona zrzavé vlasy?“ nadhodil.

„Ano, má. Proč?“ zbystřel Celeborn.

„Před dvěma třemi hodinami jsem zahlédl vycházet někoho v plášti. Nevšiml bych si toho, kdyby jí zpod kápě nevykukovaly právě ty vlasy – ty ji dost prozrazovaly. Nevím ale, jestli se vrátila.“

Celeborn ztěžka polkl.

„Děkuji ti,“ vydechl, „ale teď asi budu muset něco zařídit…“ S těmito slovy, která pronesl s očima hledícíma do neznáma, se otočil a běžel do paláce. Strážným řekl, že naléhavě potřebuje vidět krále, ale jeden z nich přezíravě opáčil, že se už mnohokrát setkali s naléhavými prosbami, které vládce nakonec vyhnal z paláce za okrádání o drahocenný čas pitomostmi. Celeborn jim tedy dutým hlasem vysvětlil, že jde o dítě, které se vydalo samo daleko do lesů a ještě se nevrátilo. Strážný si ho prohlédl od hlavy k patě, ale nakonec ho pustil dovnitř.

„Celeborne!“ zvolal Thingol s úsměvem. Pak si všiml jeho obličeje a mnohem vážněji dodal: „Co tě sem přivádí, příteli?“

„Maryanen,“ zachraptěl. „Šla se podívat na místo, kde zemřela její matka, můj pane. Strážný u ošetřovny tvrdil, že jsou to už dvě tři hodiny, co odešla, a zatím se nevrátila. Vzala si sice můj plášť, ale s ukrýváním před zraky nebezpečí nemá vůbec žádné zkušenosti. Jsem strachy bez sebe, abych se ti přiznal, můj pane.“

Thingol se zachmuřil.

„Ubohé dítě,“ zavrtěl hlavou. „Pošlu s tebou jeden záložní oddíl hraničářů, Celeborne, prohledejte les v blízkosti řeky.“

„Děkuji, můj pane,“ poklonil se Celeborn a na srdci se mu trochu ulehčilo. Bez pomoci by nemohl nic než čekat.

„Vážně doufám, že se ti podaří ji najít,“ popřál mu Thingol vážně, načež poslal sluhy s rozkazem pro vojáky.

 

Menegrothští hraničáři byli nejlepší stopaři, proto také neustále sloužili v lesích, kde vybíjeli skřety, kteří se odvážili přiblížit městu.

Celý jeden oddíl však nyní stopoval elfí dívenku. Její nohy nechávaly na zemi, kam došlápla, opravdu málo následků, plášť však byl stále příliš dlouhý, a zanechal dostatečnou stopu. Šli rychle a jistě a za hodinu dorazili na místo, kde se stopa ztratila a kde ji nahrazovala jiná, mnohem výraznější a hrubší. V polehlé trávě tam byla pohozena dýka.

„Nechci dělat vlny, Celeborne,“ prohlásil pomalu kapitán, „ale bojím se, že tvou holčičku unesl skřet.“

Pohlédl na svého přítele a začal si dělat starosti i o něj. Celeborn se ohnul v pase, opřel se dlaněmi o kolena a zhluboka dýchal. Kapitán mu položil ruku na rameno.

„Můžeme je sledovat dál. V okolí musela být pěkná řádka hlídek; jestliže se mu nepodařilo přes ně dostat, ta malá bude v péči hraničářů.“

Celeborn vzhlédl a v očích mu rudě zablesklo.

„Jdeme,“ zavelel stroze a vyrazil jako první. Stopy skřeta byly tak zřejmé, že je mohl sledovat sám. Ještě dlouho se táhly podél řeky a kličkovaly jako stopy zajíce, ale byly pořád stejné. Nenacházeli nic jiného, ba ani ztracené dívčí opánky, či dokonce elfí krev; skřet upaloval pořád dál a zdálo se, že dívce neublížil způsobem, který by o tom zanechal zprávu stopařům. Stále existovala naděje, že dívka mohla být naživu a prakticky nezraněna, ale čím déle hraničáři běželi, tím se jejich šance ji najít dříve, než ji skřet donese do Angbandu, snižovaly.

Už se dávno setmělo, ale pokračovali neúnavně dál. Celeborn nebyl k zastavení, oči upíral před sebe, pěsti měl zatnuté a štval skřeta jako zvěř. Nakonec vyběhli z lesa a zastavili se tváří v tvář dalekým horám, které je dělily od území Temného pána. Stopa, kterou teď viděli až daleko před sebou, mířila právě tam.

Na chvíli se zastavili a dopřáli si odpočinku, ale Celeborn hleděl dál k severu a nechápal, proč se zdržují.

„Musíme jít,“ připomněl naléhavě.

Kapitán se na něj ze země zahleděl.

„Nemůžeme jít na Morgotha v tak malém počtu,“ zamračil se. „Nemáme ani zásoby, ani vybavení do hor, dokonce ani pořádnou zbroj. Doufali jsme přece, že ho dostihneme dřív, než se dostane příliš daleko. Musel ale být velice rychlý a vytrvalý, když s sebou nesl takovou kořist.“

„Ale nemůžeme tu přece jen sedět a nechat ho, aby ji odevzdal Angbandu!“ vykřikl bezmocně Celeborn. „Morgoth se s ní mazlit nebude, buď ji rovnou zabije, nebo ji bude mučit. Nemůžu nechat svou malou svěřenku ve spárech toho monstra a jen tak si odejít domů!“

Kapitán viděl, že se chystá opět vyrazit, klidně i sám, proto bleskově vstal a popadl přítele za paži.

„Nebuď blázen, snažně tě prosím,“ promluvil k němu tiše, ale důrazně. „Ona může mít malou výhodu, jestliže na něho zapůsobí opravdu nevinně a nepotřebně. Tebe by krutost za žádnou cenu neminula. Nebudeš jí k ničemu, když se poženeš do zajetí sám. Nemáš sílu ji zachránit. Chceš mu ještě přivést sebe jako dárek navíc? Sám dobře víš, jak strašlivé věci dokáže vymyslet; jakkoli jsi silný nebo rozhodný, dříve nebo později by z tebe vytloukl něco, co by ohrozilo celý tvůj lid, Celeborne. Když máš co dočinění s Angbandem, nemůžeš myslet jen na sebe nebo na ni, protože tvé zajetí by se nakonec týkalo nás všech.“

Celeborn zaúpěl, tvář se mu zkřivila a v očích se objevily slzy zármutku i zlosti. Přešel k nejbližšímu stromu a udeřil do něj pěstí; zůstal o něj opřený čelem, zády k vojákům. Strom jako by chápal jeho rozpoložení, beze zloby jen tiše zaševelil.

Když se obrátil, byl z něho zlomený muž. Tupě hleděl před sebe, obličej bez jediné emoce. Kapitán téměř cítil jeho bolest, ale věděl, že je jakýkoli záchranný podnik zbytečný a nebezpečný. Znovu mu položil ruku na rameno.

„Půjdeme domů, tady není bezpečno. Nevzdávej se naděje, můj příteli. Ta dívka měla už jednou štěstí v neštěstí, když padla do rukou tobě – budeme doufat, že ho třeba bude mít zase.“ Zadíval se na daleké vrcholky hor a jeho tvář neprozrazovala mnoho naděje; jakákoli slova byla nyní prázdná. V područí Temného pána neměl moc šancí ani statný voják; jakou naději mohla proti tyranské moci mít nedospělá dívka…?

 

 

_________________________________________________________________________  

Pro neznalé Tolkienovy elfštiny vysvětlím původ a význam hrdinčina jména:

marya - bledý/á (příd. jm.)

nén - voda (pod. jm., vzpomeňte si na jeden z Tří prstenů - Nenyu)

Jazyk je Quenya, řeč Valar, což byl neobvyklý krok při tvoření jména, neboť v Prvním věku většina elfů mluvila Sindarinem, ale to jméno už bylo na světě nějakou dobu a zvolila jsem ho, protože jeho zvuk dobře koresponduje s mou představou hlavní hrdinky. Neznamená nic úžasného, chtěla jsem jeho vysvětlením zabránit spekulacím o jeho vzniku.

 

Pro lepší chápání pozadí příběhu doporučuji se informovat o elfích dějinách v Silmarilionu nebo např. na stránkách CoE (councilofelrond.com). Krátce však pro ty, kteří nemají chuť nebo čas se tímto zabývat podrobně:

Doriath je království na severu Beleriandu, země zatopené dávno před dějem v Pánovi prstenů. První věk elfů se vyznačuje velikými elfími králi a jejich bojem se zkaženým Valou (Valar - boží děti, stvořili Ardu, zemi, na které se tyto příběhy odehrávají) Morgothem, prvním Temným pánem. Doriath je lesní panství, v jehož středu leží Menegroth, překrásné město vybudované trpaslíky a udržované mocí Maiy (Maiar - služebníci, pomocníci Valar, velmi mocní) Melian, ženy krále Thingola, který se objevuje v tomto příběhu. Celeborn je znám z Pána prstenů, další zdroje však zmiňují jeho příbuzenský vztah ke králi (který částečně vysvětluje, odkud se vzalo jeho vyšší postavení v elfí společnosti).

Toto je takový základ, ze kterého jsem vycházela, mnoho věcí jsem si však upravila k obrazu svému, nebo případně domyslela, pokud jsem je nemohla dohledat v oficiální verzi.

Co se týče vzhledu ostatních postav, není příliš důležitý (stejně jako vzhled hlavní hrdinky, až na ty vlasy, kolem kterých se točí pověry), ale pokud máte potíže představit si druhou hlavní postavu, Celeborna, zkuste mrknout na film - herec Márton Csókás totiž inspiroval tento příběh :)).

_________________________________________________________________________ 

Autor Lostris Queen, 30.09.2012
Přečteno 392x
Tipy 6
Poslední tipující: Aiury, Lillian Bann, Klaný
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter