Findë úruva III.

Findë úruva III.

Anotace: Návraty domů ne vždy bývají šťastné, dá se na nich však obvykle najít něco pozitivního - jako to, že žijete a dýcháte, přestože nad vámi mnozí již dávno zlomili hůl. Když navíc existuje někdo, kdo se o vás láskyplně postará, je návrat moc dobrá věc...

Sbírka: Findë úruva - Ohňovláska

Jak šly dny, týdny, měsíce a nakonec roky, Celebornova naděje pomalu hasla. V každém živém tvoru však naděje žije do posledního výdechu, protože bez ní by snad neexistoval ani život; Celeborna každé ráno vídali, jak čím dál volnějším krokem chodí k lesu a dobrou hodinu vyhlíží, jestli se neobjeví jeho schovanka, nebo alespoň hraničář se zprávou o ní. Navzdory skeptickým jazykům, které předpokládaly opak, se své práci začal věnovat s ještě větším nasazením, jako by jen množstvím zachráněných životů dokázal sám sobě ulehčit, že nedokázal zachránit ten jediný, který pro něj tolik znamenal.

V soukromí svého domova často tiše sedával v dětském pokoji. Ruce měl bezmocně složené na kolenou a bez hlesu zíral do prázdna. Jeho život, vyjma léčitelství, nějak začal postrádat smysl. Kdykoli si uvědomil, že v bytě neslyší ničí kroky, tekoucí vodu, šustění stránek knih doprovázený rozpustilým smíchem a nikde nevidí pohyb a zlatavé záblesky vlasů, u stolu k němu ráno nikdo neběží tanečním krokem a nedává mu na přivítanou pusu, nenechává všude rozsvícená světla, povytahované sladkosti a rozházené oblečení a nebudí ho uprostřed noci, protože ho trápí noční můra, v srdci ho bodlo a prázdnota se ještě o něco prohloubila.

 

Jednoho dne ho však čekalo radostné, ale zároveň děsivé překvapení.

Pozdě večer mu na dveře bytu někdo zabušil. Když Celeborn rozladěně vylezl z postele a otevřel, hleděl do tváře mladému hraničáři.

„Pane, pojďte se mnou, našla se vaše schovanka!“ vyhrkl. Celebornovi tím vlil do žil horkou krev, ale něco v mladíkově výrazu ho přece jen lekalo.

„Je živá?“

„Ano, pane,“ přikývl. „Ale… není na tom dobře, pane…“

„Pro všechny Valar,“ zamumlal Celeborn pro sebe a bleskově na sebe házel župan a obouval boty. Vyrazili tryskem ven přes nádvoří. Hraničář ho zatím důkladněji informoval.

„Hoši ji teprve nesou, mě poslali napřed, abyste neztrácel čas, protože ona vypadá opravdu hodně ošklivě. Vypadá to ale, že utekla sama. Našli jsme ji až u okraje lesa, pane, ležela tam jako bez života a v prvním okamžiku jsme mysleli, že je to skřet, protože je celá od sazí a bláta a má spálené skoro všechny vlasy. Kluci měli cestou spoustu teorií o tom, jak se jí mohlo podařit utéct, ale já si myslím, že je prostě přestala zajímat, pane. Přestali ji dostatečně hlídat a hlídky ztratily ostražitost; ona musela vycítit příležitost a nějakým zázrakem se jí podařilo vyváznout a dojít až tak daleko, přestože se při tom vydala z posledních sil.“

„Snad nám to poví sama,“ zabručel nepřítomně Celeborn.

Běželi už dobrou hodinu, než v lese konečně potkali zbytek oddílu, který co nejjemněji nesl nosítka. Na nich ležela postavička, která se ve tmě téměř nedala rozeznat. Celeborn se nad ní sklonil s bušícím srdcem a jako první zkontroloval tep. Ulevilo se mu, protože stále žila, ale její stav mu vyhrkl do očí slzy. Zakryl si tvář rukama.

„Snad není mrtvá, pane?“ vyhrkl mladý hraničář, který lordovu hoři nepochopil.

„Ne,“ zašeptal Celeborn a konečně vyhlédl zpoza soukromí svých dlaní. „Ne, ale existuje pár osob, které bych nejraději ze všeho zabil, když vidím, co jí provedli. Tady už pro ni nemůžu nic udělat, odneste ji prosím na ošetřovnu, půjdu napřed připravit lůžko a léky.“

S těmi slovy je bez ohlédnutí opustil a rozeběhl se zpátky. Hraničáři se po sobě podívali a v jejích očích se dalo číst jediné: účast v bolesti toho kdysi neustále příjemně naladěného elfa.

 

Celeborn u Maryanen proseděl nespočet dní i nocí; téměř od ní neodcházel. Její tělesná schránka byla příliš dlouho podrobována různým ošklivým cestám, jak působit někomu ohromnou bolest, aniž by zemřel. Bylo jí něco přes dvacet, po fyzické stránce byla dospělá; měla z ní být krásná žena, ale zatím tu na bílém lůžku ležela na kost vychrtlá troska. Celebornovi krvácelo srdce. Šok, který prožil ve chvíli, kdy ji uviděl, o něco zmírnila jen radost, že se konečně znovu shledávají v bezpečí domova.

Prvních několik dní měla vysokou teplotu. V horečnatém blouznění sebou divoce zmítala, zoufale něco nesrozumitelně mumlala a občas i křičela. Celeborn ji pevně držel za ruku, šeptal jí konejšivá slova, tiše prozpěvoval krásné, mírumilovné písně a něžně ji hladil po rukou a po tváři, což ji obvykle dovedlo zklidnit natolik, že usnula spánkem bez nočních můr.

Opatrně jí ostříhal zbytky zacuchaných a ohořelých vlasů a bylo mu u toho do pláče. Měla vytrhané a ulámané všechny nehty na rukou i nohou a chybělo jí několik zubů. Zlomili jí mnoho menších kostí a ty povětšinou špatně srostly, takže je Celeborn musel lámat znovu. Škrábance, modřiny a zhmožděniny měla po celém těle.

Její léčba trvala měsíce; za tu dobu se zřídkakdy probudila a vždy jen nakrátko, neboť ji udržoval v umělém spánku z toho prostého důvodu, aby mohla jednoho dne zjistit, že je zdravá a má všechno na svých místech. Chtěl jí po všech těch příšerných zážitcích ušetřit alespoň zoufalství při pohledu na svou zuboženou krásu.

Když usoudil, že je čas, aby se začala trochu hýbat a znovu žít, probudil ji. Měla už všechny nehty, pečlivě ošetřené, zuby už byly na poloviční cestě a vlasy jí dorostly o dobrou polovinu pídě. Její kosti bezpečně srostly a všechny šrámy se zahojily, ačkoli jizvy zatím přetrvaly.

 

Maryanen dlouho plula v neklidných mořích svého světa snů. Tentokrát ji však jedna z vln vyhodila tak vysoko, že ucítila, jak se probouzí. Uviděla světlo, které k ní pronikalo očními víčky, uslyšela jemné šustění větru v listech stromů, vnímala měkkost lůžka, na kterém ležela, její čich rozpoznal nevtíravou vůni šeříků, tak podivně známou, a na tváři ucítila něžný dotek.

Pomaličku otevřela oči. Zatím na nic nezaostřila a ještě několikrát zamrkala, než si uvědomila, že se dívá na elfa. Jeho dlaň a prsty ji zlehka hladily po tváři. Bylo to příjemné, a tak ještě chvíli ležela a dívala se. Nakonec se zhluboka nadechla a zívla.

„Tvůj dotek znám a tvůj obličej jsem už musela někde vidět,“ řekla tiše a pousmála se. Elfovi se kdoví proč v očích objevilo bolestné překvapení. Maryanen se překulila na záda a prohlédla si krásně tvarovaný strop, načež se obrátila zpět a podepřela se jedním loktem. Dostala divný pocit, ale trvalo jí, než si uvědomila, co to je. Hrábla po svých vlasech, ale nahmatala jen vzduch. Posadila se, polekaně si sáhla na hlavu a zjistila, že má místo své dlouhé hřívy jakýsi podivný krátký sestřih.

„Co… jak to… co se stalo s mými vlasy?“ podívala se nechápavě na elfa, který ji zatím jen pozoroval. Pootevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Okamžik jako by útrpně hledal vhodná slova, nakonec však řekl:

„A co kdybychom se prošli? Musíš se trochu rozhýbat, dlouho jsi ležela,“ vysvětlil jemně. Jeho hlas byl Maryanen rovněž povědomý, což bylo zvláštní, protože vůbec netušila, jak se ten člověk jmenuje a co dělá u její postele. S procházkou však souhlasila, protože sama cítila, jak strašlivě je ztuhlá a slabá. S námahou shodila nohy přes okraj lože a elf jí podal ruku. Chytila se ho, ale vstát nedokázala – kolena se pod ní podlamovala. Elf jí obtočil paži kolem těla a pomohl jí. Opřela se do něj a díky tomu udělala několik prvních kroků. S každým se však cítila jistěji, až nakonec mohla jít sama. Elf si zavěsil její ruku do ohnuté paže a vyvedl ji z pokoje a pak z bytu.

Procházeli se po krásném bílém nádvoří pomaličku. Maryanen se právě chtěla znovu zeptat, kam se jí tak záhadně poděly vlasy, když uslyšela pláč. Otočila se a uviděla malého chlapce, jak sedí na širokých schodech a pláče. Vyvlékla se svému nechápavému průvodci a zamířila k němu.

„Maličký,“ oslovila ho tiše. Zvedl hlavu a Maryanen uviděla malý zbědovaný obličejík. Chlapec se na ni překvapeně podíval. Pohladila ho po hlavě a vzala do náruče. Objal ji kolem krku a pevně se jí chytil.

„Copak tu děláš a jak ses sem zatoulal?“ šeptala Maryanen, zatímco ho houpala.

„Ztratil jsem se mamince,“ vzlykl tiše hošík.

„A kdepak bydlí maminka? Půjdeme se za ní podívat? Určitě má o tebe starost.“

„Já nevím,“ zavyl chlapec a dal se znovu do pláče.

„No tak, nemusíš plakat, maminku najdeme,“ tišila ho Maryanen. „Ty jsi určitě statečný hoch, hezky si usuš slzičky a půjdeme se podívat po mamince, ano?“

Cítila, jak chlapec přikývl. Nemuseli ale nikam chodit, protože zpoza rohu najednou vyběhla ustaraně se tvářící elfka, jíž se okamžitě ohromně ulevilo, když spatřila své dítě v náručí Maryanen.

„Ty jsi mě polekal, ty uličníku,“ vydechla, když k nim došla. Maryanen jí chlapce předala. „Moc děkuji, že jste na něj byla tak hodná. Já jsem Alphelin, kdopak jste vy, že tu přecházíte v noční košili a těšíte zaběhnuté děti?“

Maryanen se usmála.

„Já…“ začala, ale zarazila se a úsměv jí pomalu zmizel. Nahradil ho výraz paniky. „Já…“ zkusila to znovu. Nitro jí plnil děs a stahoval jí hrudník.

V tom okamžiku zasáhl elf, který dosud stál opodál. Chytil ji jemně za ruce a nuceně se na elfku usmál.

„Moc se omlouvám, paní Alphelin, moje pacientka ještě není ve své kůži,“ zamumlal a odvedl Maryanen. Alphelin se za nimi dívala a nechápala vůbec nic. Ta žena chvíli působila jako ztělesnění mateřství a moudrosti a najednou se úplně rozsypala, jen proto, že měla říct své jméno… Co se jí tak mohlo stát? A kdo jí takhle oškubal vlasy?

To vskutku nevěděla ani Maryanen. Lapala po dechu a očima vytřeštěně bloudila po okolí, jako by snad doufala, že najde odpověď napsanou na zdi.

„Já nevím, kdo jsem,“ vydechla roztřeseně.

„To nic, to nic,“ konejšil ji tichounce její průvodce a jemně si ji přivinul do náruče. Složila mu hlavu na hruď a cítila se hned o něco lépe, to však nevyřešilo její potíže s vlastní identitou. Cítila se naprosto ztracená a začínala si uvědomovat, kolik věcí je vlastně špatně. Zdaleka jí to nedávalo kompletní obrázek situace, ale tušila něco neblahého.

„Co se mi to stalo?“ zachraptěla.

„Pojď, půjdeme k fontáně, ta ti spraví náladu,“ navrhl jí tiše elf. Přikývla; nic lepšího ji nenapadlo. Pomalinku došli zpět do budovy, ale tentokrát jiným vchodem. Byla tam hrstka lidí a někteří se po ní zvědavě dívali. Nezastavovali se u nich a pokračovali dál, až uprostřed ošetřovny našli nádhernou mramorovou kašnu, jedinou věc, kterou v tak povědomém prostředí nepoznávala. „Umístili ji sem teprve nedávno. Pacientům se moc líbí; v noci je ten zurčivý zvuk uklidňuje a přes den se mohou kochat pohledem.“

„Je krásná,“ pousmála se Maryanen a naklonila se k ní. Ponořila ruce do studené vody a cítila, jak se odplavuje její zmatek a strach. Po chvíli se opět napřímila a pohlédla na svého společníka.

„Odpověz mi alespoň na jednu otázku, prosím,“ požádala ho vážně. „Chováš se ke mně důvěrně a já se s tebou cítím v bezpečí. Měla bych tě znát? Kdo jsi, že si nepamatuju tvé jméno?“

„To byly dvě otázky,“ pousmál se elf a v očích mu pobaveně zablesklo. Vypadal najednou mnohem mladší, zdaleka ne tak ztrápený – a hezčí. „Ale máš právo dostat odpovědi na obě.

Jmenuji se Celeborn. Bývali jsme si velice blízcí, protože jsi mi tak nějak zbyla, když jsi osiřela. Přijal jsem tě za svou už před dlouhými lety. Jsi má schovanka, Maryanen.“

„Maryanen,“ zašeptala, jako by chtěla zkusit, jak to zní. „Maryanen… To jsem já?“

„To jsi ty,“ přikývl Celeborn a vzal ji za ruku.

„Věděla jsem, že tě musím znát. Všechno mi na tobě bylo povědomé, ale když jsem se pokusila si vzpomenout, odkud tě znám, myšlenky jako by mi uhýbaly a nechtěly sloužit.“ Zamyšleně se rozhlédla po místnosti.

„Ztráta paměti je v tvém případě docela pochopitelná; je to snaha vytěsnit z mysli něco, s čím se nedokážeš vyrovnat.“

Maryanen došla k zrcadlu a pohlédla do něj. V tu chvíli vykřikla a odstoupila. Rychle mrkala a v očích měla hrůzu. Celeborn k ní přiskočil, ale nezdálo se, že má problém fyzickou podobu.

„Vzpomněla jsem si! Byl to jen… kratičký záblesk, ale byl tak plný… děsu!“ otřásla se. „Vzpomínám si, že jsem seděla v nějaké tmavé jeskyni, nedaleko hořel oheň a všude byli skřeti. A nějaký… nějaký příšerný člověk se ke mně skláněl… Je to všechno tak rozmazané, ale pamatuju si pocit, který jsem měla.“ Prudce se nadechla a křečovitě se ho chytila za ruku. „Kde jsem to byla?“

Celeborn se na ni díval smutně. Maryanen si pomyslela, že se nachomýtla v péči opravdu báječného člověka.

„Unesl tě skřet, když jsi proti mé vůli tajně vyrazila do lesa. Strávila jsi v zajetí Angbandu téměř sedm let.“

„Sedm let?“ šeptla bezdeše. Dlouho mlčela a přebírala si nové informace. Nakonec hlesla: „Jak se mi podařilo se z toho dostat?“

„Doufal jsem, že mi to řekneš ty,“ povzdechl si Celeborn.

Maryanen znovu pohlédla do zrcadla, tentokrát opatrně, jako by se bála, že tím vyvolá další děsivou vzpomínku. Popošla blíž a prohlédla si svou tvář a vlasy. Třesoucími se prsty přejela po jizvách na obličeji i na krku.

„Proto ty jizvy,“ řekla. „Proto jsem tak divně dospělá, přestože naposledy jsem se do zrcadla dívala jako třináctiletá. Proto je ze mě taková troska…“ Hlas se jí zlomil a po tvářích se jí rozeběhly slzy.

Celeborn byl v tu chvíli šťasten za své prozřetelné rozhodnutí Maryanen vyléčit dřív, než si sama sebe bude moci prohlédnout. Vyděsila by se daleko víc, kdyby se bez jakékoli vzpomínky na to, co se jí stalo, musela střetnout s obrazem zkázy – možná víc než on, když ji viděl zuboženou na nosítkách hraničářů. Přešel potichu k ní a něžně ji objal. S pláčem se o něj opřela.

 

_________________________________________________________________________  

Pro neznalé Tolkienovy elfštiny vysvětlím původ a význam hrdinčina jména:

marya - bledý/á (příd. jm.)

nén - voda (pod. jm., vzpomeňte si na jeden z Tří prstenů - Nenyu)

Jazyk je Quenya, řeč Valar, což byl neobvyklý krok při tvoření jména, neboť v Prvním věku většina elfů mluvila Sindarinem, ale to jméno už bylo na světě nějakou dobu a zvolila jsem ho, protože jeho zvuk dobře koresponduje s mou představou hlavní hrdinky. Neznamená nic úžasnžasného, chtěla jsem jeho vysvětlením zabránit spekulacím o jeho vzniku.

 

Pro lepší chápání pozadí příběhu doporučuji se informovat o elfích dějinách v Silmarilionu nebo např. na stránkách CoE (councilofelrond.com). Krátce však pro ty, kteří nemají chuť nebo čas se tímto zabývat podrobně:

Doriath je království na severu Beleriandu, země zatopené dávno před dějem v Pánovi prstenů. První věk elfů se vyznačuje velikými elfími králi a jejich bojem se zkaženým Valou (Valar - boží děti, stvořili Ardu, zemi, na které se tyto příběhy odehrávají) Morgothem, prvním Temným pánem. Doriath je lesní panství, v jehož středu leží Menegroth, překrásné město vybudované trpaslíky a udržované mocí Maiy (Maiar - služebníci, pomocníci Valar, velmi mocní) Melian, ženy krále Thingola, který se objevuje v tomto příběhu. Celeborn je znám z Pána prstenů, další zdroje však zmiňují jeho příbuzenský vztah ke králi (který částečně vysvětluje, odkud se vzalo jeho vyšší postavení v elfí společnosti).

Toto je takový základ, ze kterého jsem vycházela, mnoho věcí jsem si však upravila k obrazu svému, nebo případně domyslela, pokud jsem je nemohla dohledat v oficiální verzi.

Co se týče vzhledu ostatních postav, není příliš důležitý (stejně jako vzhled hlavní hrdinky, až na ty vlasy, kolem kterých se točí pověry), ale pokud máte potíže představit si druhou hlavní postavu, Celeborna, zkuste mrknout na film - herec Márton Csókás totiž inspiroval tento příběh :)).

________________________________________________________

Autor Lostris Queen, 01.10.2012
Přečteno 474x
Tipy 6
Poslední tipující: Aiury, Lillian Bann, Klaný
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter