Findë úruva XI.

Findë úruva XI.

Anotace: Maryanenino tajemství zatím dřímá a roky ubíhají plynule a bez větších vzrušení; Temný pán však nespí - na město, bdělost jehož stráží byla podemleta lety bezpečí, útočí veliká, organizovaná vlna skřetích pohůnků. Střet je bolestivý...

Sbírka: Findë úruva - Ohňovláska

Nejsem žádný bojový stratég a počítám, že na této kapitole je to vidět, ovšem pochybuji, že se ke čtení tohoto příběhu dostane člověk bohatých zkušeností v obraně magických elfích měst před skřety a variacemi na Temné pány - pokud se ale takoví objeví, nechť mi mé případné kroky vedle odpustí :).

__________________________________________________________________________

 

Berethina slova ještě dlouho kroužila Maryanen hlavou, zvlášť před usnutím, kdy byla o samotě a v tichosti a mohla nerušeně přemýšlet. Jeden by řekl, že je snadné někomu vyznat lásku, ale kdykoli se naskytla příležitost, tak lehké už to nebylo. Jakmile užuž otevírala ústa, hrdlo stažené, že sotva dýchala, promluvil Celeborn, nebo je někdo vyrušil a v jednom případě dokonce z poličky spadl nedbale opřený talíř a rozbil se. Maryanen začínala mít pocit, že to nebyla znamení nevhodnosti chvíle, ale nesprávnosti celého činu, k němuž se chystala.

Na nějakou dobu to odložila k ledu. Dál se pilně učila střílet z luku, jezdit na koni i vařit, přibrala si k tomu výpomoc ve stájích, protože se jí zalíbilo pracovat s koňmi a starat se o ně, doma se bavila šitím a pletením a ve chvílích inspirace kreslila a malovala. Čím déle se vyhýbala myšlenkám na to, co ji tížilo nejvíce, tím zuřivěji se věnovala všem koníčkům a tím lépe jí všechny šly. Uběhlo sedmnáct let, tak krátkých pro Prvorozené, a jejich život vyjma drobností jako by se zastavil.

 

Mír v Menegrothu však opět netrval dlouho. Temný pán jen čekal na chvíli, kdy se všichni – a především stráže – uvolní natolik, že ztratí ostražitost. Skřeti na nějakou dobu zmírnili své dotírání na lesy Doriathu a hraničáři skutečně zpohodlněli, ke své vlastní škodě.

Maryanen dál chodila na hlídky s Faeronem, mnohem častěji díky tomu, že už se naučila střílet. Brala si s sebou svůj luk, střední velikosti, umně vyřezávaný, který jí ke čtyřicátým narozeninám daroval Celeborn, a oblékala se k té příležitosti do lehké kožené zbroje, již si nechala ušít. Vlasy, které jí dávno dorostly pod hýždě, se naučila splétat do pevných účesů, jaké nosily lidské ženy žijící v Doriathu, aby jí při chůzi lesem a střílení nepřekážely.

Věděla, že Celebornovi se příliš nezamlouvá její sklon táhnout za jeden provaz s vojáky, ale mlčel a nesnažil se ji od toho odradit, což oceňovala. Od doby, kdy se jí podařilo ho přemluvit k lekcím lukostřelby, spolu nijak hlouběji nerozmlouvali. Maryanen si čas od času uvědomovala, že se navzájem vzdálili, ale vinila z toho jen svou snahu vyhnout se komplikacím; jeho blízkost ji totiž stále více znervózňovala a odpojovala z činnosti jazyk i hlasivky.

Jednoho dne, právě když opět poctila Faeronův oddíl svou přítomností, se skřeti vrátili. Jejich polovina oddílu hlídkovala na vnitřních hranicích lesa, v blízkosti města, proto je nepříjemně překvapilo, že se zpoza stromů vyhrnul snad tucet skřetů, kteří se do nich pustili s ohromnou vervou. Hraničáři se s nimi bez problémů vypořádali; polovinu zastřelili dřív, než se k nim vůbec dostala, a zbytek zuřivě zápasících padlo po kratším boji.

K Maryanen se ani nestihli přiblížit, což bylo dobře, protože zjistila, že stojí na místě ztuhlá strachem. Vzpomínka na jedinou skřetí mordu, tak vzdálená a vybledlá, nebyla tím správným vybavením pro přímý střet s tlupou takových v tvrdé realitě. Nebyli nijak mohutné postavy, spíše malí a šlachovití, ale jejich vzhled, výraz, puch, který kolem sebe šířili, a odporné sípavé oddechování ji zasáhlo jako rána mečem. Vzpomněla si na hrůzy, jež prožívala v Angbandu, na odpornou malou jeskyni, která se těmi stvůrami hemžila, na horký, čpavý proud zatuchlého vzduchu pokaždé, když se k ní jedna z nich naklonila. Už z pouhé vzpomínky se jí mírně zvedl žaludek, a dál stála na místě s vytřeštěnýma očima, které nehleděly do tohoto času.

„Maryanen?“ pronikl k ní konečně zvuk. Zamrkala. Před ní stál Faeron, prohlížel si ji se starostí v očích a jemně s ní třásl. „Slyšíš mě?“

Ztěžka polkla a zkřivila ústa.

„Vzpomněla jsem si,“ zachraptěla. „Ty jejich ohyzdné mordy… ten zápach… ten dech!“

Faeron s ní znovu zatřásl.

„No tak,“ domlouval jí. „To už je pryč, slyšíš? Žádný skřet na tebe už nevztáhne ruku, dokud jsem naživu!“

Najednou se na něj podívala, tak ostře, až se odtáhl.

„Naživu, to je přesně to slovo,“ zavrčela. „Raději bych dobrovolně se vrátila do Angbandu, než aby kvůli mě někoho zabili nebo odvlekli před Morgotha.“

Jméno, nebo spíše přezdívka Temného pána, jakou mu dali elfové, z jejích úst zaznělo s takovým odporem, že se otřásl i nejotrlejší muž z oddílu; všichni totiž postávali poblíž, jak se seběhli ke středobodu útoku, a vrhali na ni nejisté pohledy, zároveň však čekali další skřety.

Faeron se na ni okamžik díval, ale pak se zřejmě rozhodl. Popadl ji za paži.

„Kapitáne, nebude vám vadit, když doprovodím naši společnici domů?“

Kapitán sám byl toho názoru, že by nebylo na škodu odklidit ji někam z dosahu, jednak aby nepřekážela, jestliže znovu zkamení uprostřed skřetí ofenzívy, jednak ze strachu, že se naopak vrhne do boje a dojde úrazu, za což se kapitán nejspíš bude muset zodpovídat u lorda Celeborna, nebo snad, nedej Valo, u samotného krále.

Faeron odtáhl Maryanen z lesa a zamířil rovnou k domům uzdravování. Cestou si však všimli, že se tu muselo stát nějaké pozdvižení; elfové zneklidněně přecházeli po ulicích se zbraněmi v rukou a všechny ženy, které obvykle postávaly a klábosily, věnovaly se svým dětem nebo ručním pracím na dvorech a dvorečcích, zmizely v domech, kde se zamkly a vykukovaly zpoza záclon. S neblahým tušením se oba rozeběhli.

Prosklený vchod domů uzdravování ležel zkroucený a vysypaný na dláždění. Z oken šlehaly plameny. Ozývaly se výkřiky, ale naštěstí to nebyly zvuky boje. Maryanen se málem zastavilo srdce při pomyšlení, co všechno se mohlo stát, předběhla Faerona a vrazila dovnitř jako první.

Zdálo se, že požár už zaměstnanci ošetřovny zvládají a rychle ho dusí. Některá lůžka byla ohořelá až na dřevěný rám. Všude bylo plno kouře, ale už se rozptyloval, neboť mu v pohybu nebránila okna ani dveře. Uprostřed zmatku našla Maryanen Celeborna. Vypadal nezraněný, s bledým obličejem a hněvivým svitem v očích však hleděl na spoušť, kterou měl kolem sebe. Najednou se obrátil a rychlým krokem zmizel ve svém bytě.

„Nepotřebujete pomoc?“ ptala se Maryanen bezradně nejbližších zaměstnanců.

„Zatím ne, běžte se spíš někam uklidit, běhají tu skřeti,“ odtušil nevrle jeden z ošetřovatelů.

„Za tohle můžou oni?“

„Kdo jiný?“

Faeron chytil Maryanen za paži, ale zjevně netušil, co udělá. Rozhlédla se chaosem v kouři ponořené místnosti a za našedlou clonou, těsně u rozbitých dveří spatřila přikrčenou postavu. Rozeběhla se k ní a Faerona táhla za sebou.

Když si byla jistá, že je to skřet, vzala svůj luk, namířila a natáhla tětivu. Byla však příliš rozrušená; výstřel šel mimo, ale střela proletěla tak blízko, že ji cíl zpozoroval. Vrhl se k ní.

Maryanen se staženým hrdlem rychle hmátla po dalším šípu, ale věděla, že nebude mít čas ani namířit. Před ní se však mihl Faeron a než stačila sáhnout po svém nožíku, který nosila pro všechny případy, zapracoval na nestvůře svou dýkou. Skřet se svalil na zem a rezavý meč mu vypadl z pařátu.

„Díky,“ hlesla směrem ke svému příteli.

„Není zač,“ obrátil se k ní, „ale příště se s nimi nepouštěj do boje sama, jasné? Nechci, aby se ti něco stalo.“

Maryanen se nadechla k rázné odpovědi, ale v tom se Faeron zapotácel a padl dopředu. Za vlasy ho držel ošklivý malý skřet a bodal ho dlouhým zubatým nožem do zad. Maryanen vydávila výkřik podobný řevu raněného lva a vytáhla svůj rezervní nožík; skřet se při pohledu na její výraz obrátil a pelášil pryč. Maryanen se vrhla za ním, někdo ji však zezadu popadl za rameno, až sebou škubla. Bleskově se obrátila a se zaryčením ťala největší silou, jaké byla schopná, její úder však byl přerušen v půli: kolem obou zápěstí se jí sevřely čísi ruce.

Když se konečně podívala vetřelci do obličeje, zjistila, že je to Celeborn. Maryanen se trochu uvolnila a on ji pustil. Vzápětí si však vzpomněla, proč se tak rozlítila, a otočila se zpátky. Padla na kolena k Faeronově těle a navzdory obrovské zlosti jí tryskaly slzy. Cítila jemný dotek, jak ji Celeborn cestou kolem pohladil po vlasech, načež vyrazil do ulice. Až v tom okamžiku si všimla, že tasil dlouhý jednoruční meč.

Obrátila Faerona na záda. Díval se na ni mrtvýma šedýma očima, ve tváři výraz údivu smíšeného s bolestí. Slyšela sama sebe, jak štká, a nemohla přestat. Pokusila se otřít si slzy, ale měla mokré ruce. Když na ně pohlédla, uvědomila si, že je to krev.

Na ošetřovně bylo v tu chvíli poměrně ticho, ale ona slyšela hlasité hřmění a křik. Sebrala z přítelovy ruky dýku potřísněnou černou skřetí krví a nejistě se postavila. S rudou mlhou před očima se vydala na ulici. Nevnímala vlastně skoro nic, jen její zrak hledal skřety, které by mohla zabít, a lidi, jež tím zachrání.

Nevěděla přesně, kde je, ale na rohu nějakého domu se něco dělo. Uslyšela ženský křik a rozeběhla se. Zabočila a spatřila elfku, která se skláněla nad bezvládným tělem a vzlykala.

„Co se stalo?“ zachraptěla Maryanen.

Žena neodpověděla, ale ukázala směr, kudy se zřejmě vydal pachatel. Maryanen se jím vydala. Brzy narazila na skřeta, který se plížil podél stěny. Jeho cílem se zřejmě mělo stát dítě, které dlelo vprostřed ulice a zmateně se rozhlíželo, možná hledalo rodiče. Maryanen vzkypěla žluč, vydala hrdelní zvuk a pozvedla dýku. Dítě se vyděsilo a rozeběhlo se pryč, ale skřet se otočil a rovněž napřáhl zbraň. Maryanen se pohnula kupředu; než však stihla cokoli udělat, mihla se kolem ní bílá šmouha a smetla skřeta mečem jediným mocným máchnutím paže.

Maryanen v setrvačnosti pokračovala dál a bez zájmu o to, je-li skřet živý, se na něj chystala vrhnout. Někdo jí v tom opět zabránil. Zjistila, že vězí v měkké a voňavé náruči, a zmateně vzhlédla; ten den už podruhé zírala do tváře Celebornovi.

„Proč mě nenecháš být? Rozsápala bych ho!“ vykřikla a zalapala po dechu, když se pokusila mu vykroutit. Celeborn ji však svíral pevně. Maryanen se chvíli zmítala, ale pak jako by se zlomila, klesla na kolena a rozeštkala se. Něžně ji objal a hladil po vlasech.

„On je mrtvý!“ vyla mu do hrudi. „Zabili ho, když mě chtěl chránit. Nebýt mě, byl by naživu. Co řeknu paní Bereth? Oživ ho, prosím, přiveď ho zpátky. Dělej něco! Proč nic neděláš?!“

Celeborn ztrápeně semkl víčka, ale neodpovídal. Slova byla marná a zbytečná, prázdnější než kdy dřív. Ještě chvíli ji držel a jemně tišil, brzy se však museli zvednout; skřeti mohli být pořád okolo.

Maryanen už se vzchopila; pláč i křik opustila, jejich hranice měla dávno za zády, a nyní se procházela po poli soustředěné bolesti, která ji činila houževnatou a cílevědomou. Krev na jejím obličeji, kde se usadil sveřepý výraz posla smrti, působila děsivě.

Celeborn ji vzal za ruku a společně šli městem. Často potkávali rozrušené obyvatele, sem tam raněné i mrtvé, ale vypadalo to, že skřeti byli pobiti nebo zahnáni. Ze všech stran se trousili vojáci. Při pohledu na meč v Celebornově ruce a na dýku v Maryanenině oznamovali, že město už je v bezpečí; na střechy byli umístěni lučištníci, kteří sestřelí jakéhokoli zaběhnutého skřeta, který se ještě schovává, a všichni hraničáři byli provizorně povoláni k hlídce těsně kolem města.

Při příchodu na ošetřovnu se Celeborn nejprve ujistil, že je situace zvládnuta a obejde se bez něho. Faeronovo tělo mezitím stihli uklidit; ležel teď na jednom z neporušených lůžek v přízemí, víčka mu zatlačili a přikryli ho prostěradlem. Maryanen jen na okamžik ulpěla pohledem na jeho bílém obrysu, načež se odvrátila. Celeborn ji odvedl domů a usadil do křesla v obývacím pokoji, kde ji dříve často léčil.

 

Paní Bereth ustála novinu o manželově smrti daleko vyrovnaněji; jakmile však odešli Faeronovi kolegové hraničáři, kteří jí to oznámili, zhroutila se. Maryanen sama měla v srdci díru jako dlaň a neuměla si představit, jak by se cítila, být na jejím místě. Podepřela ji a paní Bereth jí dlouho štkala na rameni; své slzy už Maryanen vypotřebovala.

Pohřeb se konal tři dny po skřetím útoku. S úctou byli pochováni a mnoha lidmi oplakáni všichni, kteří při onom osudném střetu přišli o život. Bereth se opírala o Maryanen a ani jí už nezbývaly slzy, které by mohla prolévat. Prázdnými výrazy hleděly do neznáma – před duševním zrakem viděly Námovy síně a řady padlých, o něž nyní pečoval spolu s Vairë.

Autor Lostris Queen, 06.10.2012
Přečteno 627x
Tipy 6
Poslední tipující: Aiury, Lillian Bann, Klaný
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hnusní zlí skřeti :/ Náhodou, skvělá kapitolka :))

08.05.2014 21:39:17 | Aiury

Jsem ráda :)

12.05.2014 15:30:01 | Lostris Queen

No...já si myslím, že bojová strategie a její popis ti opravdu jde. Hltala jsem jedno slovo za druhým a vžila se okamžitě do toho. Určitě to muselo být těžké, já třeba bojové situace, jakkoliv akční, nemám ráda...protože je nejméně zvládám, nemám na ně dostatečnou slovní zásobu a zápal. Chválím, opravdu moc. Zároveň ten díl byl smutný, Faeron byla dobře vymyšlená postava. Jen co mě trochu zklamalo...byl ten skok o 17 let později. Pocity, emoce, všechno je to těžké vyjádřit, ale opravdu se nenaskytla ani jedna možnost během dlouhých 17 let? Doufám, že teď si tu chvíli, tu SPRÁVNOU chvíli konečně najde a ti dva budou spolu :) Fandím jim.

06.10.2012 22:50:46 | Klaný

Děkuju, snad to ujde :). I pro mě byl tento díl těžký, psal se mi trochu zmateně, protože všeho bylo tolik a já se v tom sama ztrácela, a Faeron mi opravdu přirostl k srdci, takže i mě samotnou to byla rána... Ale všechno se zase utiší a zlepší :).
Co se týče těch sedmnácti let - pro elfy je to vážně maličkost :D. Chtěla jsem, aby Maryanen trochu dospěla, otloukla se a takříkajíc obrousila, aby z ní nebyla zastydlá puberťačka a trochu se něco dozvěděla o světě i o vztazích (zejména o těch mezi muži a ženami). Chtěla jsem, aby si byli oba opravdu jistí tím, že je to ono, aby neváhali až potom :). A správná chvíle přijde, jen se musí vyloupnout trochu méně očekávaně :D... Uvidíme, já sama ještě pořádně nevím, co se všechno přihodí :) Ale jsem ráda, že to tak nadšeně očekáváš :))

06.10.2012 23:06:28 | Lostris Queen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter