Findë úruva XIII. - Yéni unótimë

Findë úruva XIII. - Yéni unótimë

Anotace: Konec každého příběhu by měl být hezký a sladký a já nemám to srdce své postavy týrat :). Závěrečná kapitola - konec všem pochybám... :)

Sbírka: Findë úruva - Ohňovláska

Maryanen nějakou dobu trvalo, než vstřebala všechny ztráty a nálezy související s Faeronovou smrtí, ale už brzy se cítila dost silná na to, aby mohla směle pokračovat v životní pouti. Jen její směr se nyní změnil.

Už pár let nechávala spát své nadání pro léčitelství; nějak na to při všem tom zbrojení zapomněla. Nyní však požádala Celeborna, aby ji naučil něco víc z léčitelství, aby se k němu mohla přidat v domech uzdravování.

Ačkoli to nevyjádřil slovně, bylo vidět, že ho její obrat těší, stejně jako předtím tiše nesouhlasil s přípravou na boj. Směla nyní pracovat s pacienty, kteří se zotavovali z nějakých těžkých stresů nebo úrazů; Celeborn jí dokonce ani neříkal, co má dělat, a sám se spokojeným úsměvem z povzdálí sledoval, jak jí to jde.

„Už dávno jsem věděl, že pro to máš cit,“ svěřil se jí, když se ho ptala, jak se má o lidi starat. „Ty víš, co potřebují, já ti to nemusím tlumočit. Je to totiž tak jednoduché jako samo bytí – většina z těch, kteří skončí v domech uzdravování, potřebují chvíli klidu, pohody, radosti a smíchu. Někteří ale přicházejí, protože se cítí osamělí, smutní, prázdní, nemilovaní a vůbec; ti nepotřebují masti a obvazy, ale jednoduše dotek a objetí, společnost příjemného člověka, v němž se bude moci odrazit jejich vlastní hodnota. A jak jsem tak pozoroval, umíš zvolit správnou léčbu.“

„Chceš říct, že k uzdravení někomu stačí dotek?“ podivila se Maryanen. „Vždyť sem občas přicházejí na pokraji smrti, jeden by řekl, že potřebují víc…“

„Co je víc, než láskyplné slovo či důvěryhodné gesto pro někoho, komu chybí láska?“ usmál se Celeborn. „Kromě toho, tvé ruce vždy byly a budou spojeny s veškerou energií bytí, a kdykoli se někoho dotkneš a obejmeš ho, nabíjíš ho, ať to potřebuje, nebo ne. Při každém kontaktu – a často dokonce stačí pouhá blízkost – si elfové, lidé a všichni ostatní tvorové vyměňují svou životní sílu, tím duševně rostou a navzájem se učí, nepotřebují k tomu ani knihy a výcvik.“

Maryanen na něho chvilku zírala.

„Říkám si, jak hluboké musí být tvé znalosti, jestliže pokaždé, když promluvíš, prohloubíš ty mé,“ zavrtěla hlavou obdivně.

„Má milá, tohle máš všechno zapsané v sobě, jen to musíš přečíst,“ smál se Celeborn. „Všichni se rodíme dokonale vybaveni do života, ale směšné a nepochopitelné je, jak jsme takovou spoustu vrozených znalostí mohli už dávno zapomenout…“

 

Paní Bereth se rovněž vzpamatovávala dobře. Maryanen k ní často chodila, seděly spolu a rozmlouvaly, nebo vařily a pekly; někdy si svobodně zabrečely a bylo jim trochu lépe. Obě si totiž občas bolestivě uvědomily, že místo v tomto domě i v jejich životech, které podvědomě stále držely Faeronovi, už je prázdné a znovu jej nikdo nevyplní. Ten divný pocit nastával pokaždé, když jim vzpomínky při pohledu na něco v domě zalétly do těch sladkých časů, kdy se tu ještě setkávali všichni tři.

„Víš,“ nadhodila jednou Bereth prázdným hlasem, „kdybychom alespoň měli děti, ve kterých bych ho mohla vídat dál. Nejvíc si vyčítám právě tohle. Pořád totiž byla spousta času před námi a nebyla správná doba, správná příležitost. Vždycky se nějaká výmluva našla – a nejčastěji jsem to byla já, kdo se bál přivést děti do takového světa. Jenže když člověk očekává válku, není na nic, co by chtěl udělat, příliš brzy…“

Maryanen při jejích slovech myšlenky zalétly ke Celebornovi a u srdce ji bodlo.

„…protože později už nemusí dostat příležitost,“ dokončila tiše za Bereth. Elfka se na ni podívala. Zřejmě ji napadlo to samé, protože Maryanen stiskla ruku a řekla:

„Běž, dítě. Běž za hlasem svého srdce, dokud ještě můžeš.“

 

A Maryanen opravdu běžela. Prolétávala ulicemi města jako vichřice a v hlavě jí zněla Berethina lítostivá slova. Jak mohla být tak hloupá? Copak by ji stud z přiznání mohl bolet víc než ztráta toho, koho nejvíc miluje, aniž by mu stihla říct, co k němu cítí? Tak nedávno okusila smrt nejlepšího přítele, a přece ji nenapadlo, že by stejným způsobem mohla přijít i o Celeborna…

Vrazila do bytu, prosvištěla skromnou vstupní halou a ocitla se na prahu obývacího pokoje. Střetla se s udiveným Celebornovým pohledem; zdálo se, že právě ukončil svůj den na ošetřovně a chystal se usednout k četbě.

Nadechla se, ale z úst jí znovu nevyšla ani hláska. Když začala propadat panice, Celeborn k ní přiskočil se starostí v očích.

„Děje se něco?“

Maryanen si připadala jako ryba na suchu a nedokázala mu ani odpovědět, jen zavrtěla hlavou. Jemně ji odvedl k jednomu z křesel a usadil ji. Připadala si hloupě, ale už nechtěla ustoupit. Shledala, že správná příležitost je ta chvíle, kterou si určíme sami – jedině v momentě, kdy se definitivně rozhodneme něco udělat, se nám nabídnou všechny prostředky k tomu, abychom to dokázali.

Zdálo se však, že v tomto případě slova prostředkem nebudou. Maryanen dál ztěžka lapala po dechu, hruď staženou trémou jako před vystoupením, a nenacházela způsob, jakým by se vyjádřila. Celeborn na ni hleděl v obavách a něžně ji držel za ruce; Maryanen k němu najednou pocítila ještě hlubší náklonnost než kdy dřív, pokud to vůbec bylo možné. Na okamžik zavřela oči, snad v naději, že se tím něco změní, a když na Celeborna znovu pohlédla, rozhodla se. Naklonila se a políbila ho. Polovina její úzkosti se rázem rozplynula, o navrácení dechu však nemohla být řeč.

Když se odtáhla, ve strachu, co spatří, čelila Celebornovu vykolejenému výrazu. Vypadalo to, že je v šoku – nebo jen nevěděl, jak jí ohleduplně sdělit, že to bylo to nejhloupější, co kdy udělala, hned po osudném výletu do lesa. Maryanen se roztřásla.

„Promiň,“ vyhrkla. „Já jenom… Prostě… Nechtěla jsem…“ rudla a oči jí proti její vůli vlhly; bezmocně mávala rukama, aby to nějak skryla. Cítila se trapně jako ještě nikdy v životě.

Celeborn však její zadrhávající se proud nemotorných omluv bez okolků přerušil. Vyrazil kupředu a vtiskl jí hladový polibek. Maryanen nevěřícně vytřeštila oči, ale jeho něžný dotek ji brzy ukonejšil; roztála a spolu s ní roztály i všechny její obavy.

„Maryanen,“ zachraptěl pohnutě, když se jí opět podíval do tváře. „Ani nevíš, jak dlouho jsem o této chvíli snil – ale ani v tom snu mě nenapadlo, že je to možné.“

Usmála se; u srdce jí najednou bylo tak lehko, že by se mohla vznést.

„To jsme byli dva,“ šeptla. „Milovala jsem tě od chvíle, kdy jsem se vrátila. Byl jsi najednou někdo jiný a já tě poznala jako muže, tak laskavého, moudrého a úctyhodného, a přitom krásného jako slunce, kdyby bylo ze stříbra a ledu.“

Celeborn se tiše zasmál a opřel se čelem o její.

„A slepého jako krtka,“ dodal pobaveně. „Díval jsem se na tebe jako na svatý obrázek, když jsi pod mýma rukama rozkvétala do krásy. Znal jsem tě tak dlouho a přece ani trochu. Byl v tobě stále kus tajemství, bez ohledu na to, kolik svých starostí a radostí jsi mi svěřila. Tak jemná, a přece houževnatá, paličatá a svá. Ačkoli jsem se na tebe díval častěji a déle, než bylo podle mě zdrávo, nevšiml jsem si na tobě ničeho než mírné odtažitosti – a dle toho jsem soudil, že tvůj vztah ke mně se ochladil.“

Maryanen ho objala kolem krku.

 „Vidíš – já cítila, že jsi frustrovaný, když jsem se bezmyšlenkovitě zachovala důvěrněji, než jsem pokládala za vhodné pro schovanku.“

„Aby ne…“ Ulehčeně vydechl. „Má nejsladší! Jsem nesmírně rád, že jsi udělala ten první krok, k němuž jsem se já nedokázal odhodlat. Teď se mezi námi vše mění.“

„Konečně,“ pousmála se Maryanen. Na to Celeborn už nenacházel slov, a tak ji jen políbil.

 

Přislíbili si lásku a důvěru na podzim toho roku.

 

A tak ubíhaly yény; svět kolem se soužil a bojoval s temnotou, ale ve společné pouti Maryanen a Celeborna bylo radosti více než dost. Společně harmonicky spravovali domy uzdravování, pomáhali lidem a vychovávali děti. Jestliže ostatní páry spojovala podobná povaha, u nich to platilo dvojnásob: duch poznání a moudrosti, který je obestíral od začátku, s každou další zkušeností a překážkou rostl a kvetl a jejich pouto se utužovalo.

Nebyla to však jediná radost, jíž byla Maryanen požehnána. Právě třicet osm let po složení slibu se do jejího života navrátilo něco, co považovala za ztracené…

Šla městem a mířila ke své přítelkyni Bereth, když tu ji zastavil elf.

„Mohu vám nějak pomoct?“ otázala se nepříliš vřele, neboť nebyla zvyklá mluvit s nevychovanými lidmi. Elf se na ni usmál.

„Mohla bys mě pro začátek obejmout,“ řekl bez uzardění. Maryanen se zastavil dech. Polkla a zadívala se mu do očí. No ano, zevnějšek byl trochu jiný, především nový, mladší, ale ten hlas a pohled…

„Faerone?“ vydechla. „Kde… jak…?“

„Nechtělo se mi vás dvě tak brzy opouštět,“ pokrčil rameny. „Chvilku to sice trvalo, než jsem dospěl a vzpomněl si, co že jsem vlastně nechal za sebou, a pak jsem musel překonat plavbu i nesnadnou cestu souší – ale teď jsem tu. Vrátil jsem se.“

Maryanen se mu s radostným výkřikem vrhla kolem krku.

Paní Bereth, ke které se vydali okamžitě na to, chvíli nebyla schopná slova. Pak ale jadrně vynadala Faeronovi, kde se tak dlouho toulal, a štěstím ho umačkala v náruči. Dlouho pak rozmlouvali – vždyť toho bylo tolik k vyprávění – a od té chvíle Maryanen považovala svůj život za dokonalý.

S Celebornem společnými silami vypustili do světa novou pověst o zrzavých vlasech – netrvalo dlouho a lidé, jež je pozorovali, začali říkat, že rusovlasé dítě překoná velké překážky, aby se mohlo těšit velikému štěstí.

Autor Lostris Queen, 08.10.2012
Přečteno 563x
Tipy 6
Poslední tipující: Aiury, Lillian Bann, Klaný
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nečekala jsem, že už teď bude konec :( Ale bylo to pěkné, byla to pěkná cesta čtení, i když krátká ;) Děkuji moc za skvělé elfí dílo!

08.10.2012 20:05:55 | Klaný

Ono už tak nějak nebylo o čem psát... a chtěla jsem to dokončit :D Je to moje asi nejrychleji napsané a nejdřív dokončené dílko :). A jsem moc ráda, že se líbilo i přes svou krátkost :))

08.10.2012 20:27:32 | Lostris Queen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter