MONAJSKÁ VÍLA

MONAJSKÁ VÍLA

Kapitola třetí



Díky mému setkání s Ajvarem jsem objevila další jeskyni a místa, o kterých mé sestry nemluvily. Uběhlo několik dní, když jsme proplouvali s dugongem podél vysokých sloupů. Zaujala mě jejich velikost. Majestátnost oznamovala, že tohle postavili nějací obři, ale v moři?


„Víš, kdo to postavil?“ zeptala jsem se.
„Můj otec říkal, že zde před mnoha tisíci lety, žili Javané. Bylo to ještě v době, kdy tady nebyla voda a tohle místo byla pevnina,“ odvětil.
„Kam se poděli?“
„Přesunuli se zřejmě dál na sever na jinou pevninu.“
„Podívej!“ ukázala jsem. „Jsou tam nějaké otvory.“
„Chceš se tam podívat?“
„Ano, a ty?“
„Nevím, co mě tam může čekat a hlavně se do nich nevejdu.“
„Poplujeme jen kolem,“ navrhla jsem.

Dugong souhlasil.

* * *

Když jsme míjeli poslední otvor, měla jsem pocit, že se na nás někdo dívá. Pozoruje nás. Možná to nic není, pomyslela jsem si.

„A zde…,“ pronesl Ajvar. „…je opuštěný korálový ostrov.“
„Tady jsem nikdy nebyla.“
„Možná si to jen nepamatuješ.“

Jako by jeho poznámka naznačovala něco víc.

„Proč je opuštěný?“
„Lidé.“
„Lidé?“ udivila jsem se.
„Potápějí se sem a sbírají mušle, perly, i korály,“ odvětil.

Znovu jsem prožila záblesk ze svého snu, ve kterém jsem zahlédla podivné bytosti. Vysoké na nohách. Byla jsem mezi lidmi? Byl to jen fragment, ale znovu rozděloval mou mysl na dva různé pohledy vnímání.

„Lidí tě zajali a drželi v železné kleci jako mazlíčka,“ přetrhl Ajvar mé úvahy.
„Kdo ti to řekl?“
„Strýc Holda,“ odvětil.
„Sestry mluvily o tom, že jsem se ztratila u Modrých útesů,“ poznamenala jsem.
„To jsem slyšel také.“
„Nikdo nic neví…“
„…a ten kdo něco ví, ti pravdu zřejmě nechce říct,“ dodal.
„I mé sestry se tváří divně.“
„Možná, že také nic nevědí.“
„Asi ano,“ mávla jsem rukou.
„Možná to byla zvědavost.“
„Myslíš, že Monajské víly často podléhají zvědavosti?“
„To netuším, ale co jiného by tě přimělo k tomu, aby si plavala k Modrým útesům, než zvědavost?“ zeptal se.
„Říkal jsi, že nic nevíš.“
„Přemýšlím…“
„…mám podivný sny a má mysl je občas jako kaleidoskop fragmentů, které se snažím poskládat,“ vyhrkla jsem najednou.
„O čem jsou tvé sny?“
„Něco je o životě v moři a něco je o životě mezi lidmi…“
„…to nebyl život mezi lidmi. Byla jsi uvězněná v kleci.“
„A odkud to víš?“
„Vím to od svého strýce Holdy.
„Asi bych se měla zeptat…“
„Pozor!“ vykřikl najednou dugong.

Mé tělo se stalo průhledným. Jako by ochrana před příchozím nebezpečím. A skutečně! Mezi zkroucenými kořeny fialových rostlin se objevila hlava s podivným protáhlým výběžkem, na kterém byly zuby. Vypadal opravdu hrozivě. Myslím, že mě neviděl. Díky mé ochranné reakci. Zpoza druhého výčnělku vykoukla další hlava s ozubeným hrotem. Vypadá jako mečoun, ale ty zuby?

„Zmiz odsud, dugongu!“ vykřikl pištivý hlas za dalším výčnělkem zkamenělého korálu.

Neviděl mě.

„Jenom tudy proplouvám,“ neprozradil mě Ajvar.

Jako by to zubatého agresora vůbec nezajímalo a vyrazil ze své skrýše. Dlouhé tělo s ozubeným hrotem se přibližovalo k Ajvarovi. Přemýšlela jsem, co udělám. Věděla jsem, že musím něco udělat, protože jinak ten zuboun dugongovi ublíží.

„Pristo, řekl jsem, že tudy jen proplouvám,“ snažil se mu Ajvar vysvětlit, proč se objevil v těchto vodách. „A musím se vynořit, abych se nadechl.
„Samozřejmě, problém některých savců, že se musí vynořit, aby se mohli nadechnout,“ poznamenal povýšeně Pristo.
„Ano,“ ozval se Ajvar.

„V každém případě, jsi daleko od domova,“ ozval se Pristo.

Sledovala jsem pohyby zubatého protivníka a napadlo mě využít sílu, kterou mají všechny mořské víly od narození. Ovládat vodní živly. Využila jsem toho proti zubounovi, který se chystal na dugonga zaútočit.

„Je to mé území,“ zapištěl Pristo a vyrazil proti dugongovi.

Nebýt mě, neměl by šanci. Je pomalý a nemá takovou zbraň jako ten zuboun.

„Vrať se tam, odkud jsi přišel!“ vykřikla jsem a vytvořila vír, který vtáhl zubouna do svého středu.
Zuboun se snažil dostat ven, ale vír byl natolik silný, že ho stahoval ke dnu. Dugong to celé sledoval a tušil, že za tím stojím já.

„Vody jsou zde opravdu nebezpečné,“ pronesl Ajvar a vyrazil k hladině, aby se mohl nadechnout.

Ostatní zubouni se mezitím stáhli do svého úkrytu a svého druha nechali jeho osudu.

„Už stačilo!“ tleskla jsem a vodní vír v mžiku zmizel.

Vylekaný a zmatený zuboun se vrátil rychle do svého úkrytu v šedém korálovém útesu.

* * *

Dugong se nadechl a vrátil se. Spokojeně plaval svým směrem, když jsem se objevila vedle něho.

„Byla jsi to ty, viď?“ zeptal se, ale odpověď znal.
„Ano.“
„Zachránila jsi mi život.“
„Možná tě chtěl jen postrašit.“
„Pristo je nelítostný lovec a stejně nebezpečný jako žralok.“
„Už ti neublíží.“
„A to díky tobě, děkuji,“ poděkoval dugong.


Na debatu o svém snu a tajemství kolem mého pobytu mezi lidmi v železné kleci, jsme si už nevzpomněli.


* * *

Další místo, které mi chtěl Ajvar ukázat, byla podivná hlubinná zahrada. Zvláštní rostliny, které se točily do spirály, ostré skalnaté výběžky vycházející ze dna, z písku a bubliny spojené tenkým vláknem. Všimla jsem si i zelených tvorů, kteří se zahrabávali do písku. Schovávali se před námi. Zvědavost byla však silnější a po chvilce se znovu objevili a pozorovali nás. Vypadalo to legračně. Vykoukli a pak znovu zmizeli v písku. Takhle to opakovali několikrát.


„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.
„Oceánská pláň,“ odvětil Ajvar.
„Zvláštní název.“
„Myslím, že tady je to celé zvláštní, nemyslíš?“
„Ano, to je.“
„Bude se ti tu líbit,“ dodal dugong.
„A jak dlouhá je ta pláň?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Byl jsem tu jen jednou. Sám. Takže jsem dál nikdy neplaval,“ odvětil.
„Tak poplujme!“ vybídla jsem nás k prozkoumání tohoto zajímavého místa.


* * *

Dugong se držel těsně vedle mě. Možná, že zkušenost se zubounem ho přiměla k větší opatrnosti.


„Tolik se toho změnilo?!“ podivila jsem se.
„Ani bych neřekl. Jen si do těchto vod, nikdy nezavítala,“ poznamenal.

Usmála jsem se a vyrazila k ostrým výběžkům.

„Jsem hned za tebou,“ poznamenal Ajvar.
„Chápu, musíš se vynořit nad hladinu,“ pronesla jsem.
„Přesně tak,“ zachrochtal.
„Chtěla bych si to tu prohlédnout celé,“ dodala jsem a vyrazila do středu oceánské pláně.

Proplouvala jsem mezi skalními výběžky a pozorně se vyhýbala legračním bublinám, kterých tu bylo docela dost. Kde se tu vzali a k čemu slouží?

„Hlavně buď opatrná,“ zazněl z dálky bázlivý hlas.
„Jsem opatrná,“ ozvala jsem se.

A to jsem byla. Vyhýbala jsem se ostrým výčnělkům i bublinám o jejich existenci jsem se zatím nic nedozvěděla, ale věřím, že než odtud odplujeme, zjistím, k čemu slouží.


* * *

Dugong se pak připojil. Já si to užívala a občas jsem se na něj podívala.

„Líbí se mi tu,“ pronesla jsem a zamávala na něho.
„Tušil jsem, že se ti tu bude líbit,“ poznamenal Ajvar a snažil se mě dohnat. Byl však pomalý.
„Počkám na tebe,“ ozvala jsem se po chvilce, když jsem viděla, jak se snaží, ale marně. Jeho tělo bylo silné a mohutné. A když se občas musel vynořit nad hladinu, měl pochopitelně zdržení.

Dalším důvodem proč se zdržoval, bylo, že místy zahlédl chutně vypadající vodní rostliny. Zlákalo ho to a musel ochutnat. Nemohl jsem odolat. Řekl mi, když jsem ho upozornila, že tím zdržuje.

„Tady je něco zvláštního,“ ukázala jsem na podivnou hmotu vypadající jako houba.

Když mě Ajvar dohnal, zastavil se na mé úrovni a podíval se.

„To je houba,“ odvětil pohotově.
„A není moc velká?“ poznamenala jsem.
„Takových tu moc není a jsou jen na této pláni,“ odvětil dugong.
„Hm, zvláštní,“ pousmála jsem se a pokusila se dotknout obřího klobouku.
„Já bych to nedělal,“ varoval mě Ajvar, aniž by věděl, co se stane.
„Budu opatrná,“ dodala jsem a přiblížila se blíž.


S úsměvem na tváři jsem se pak dotkla povrchu. V okamžiku se houba zachvěla a z pórů, které se objevily na povrchu, vyplavaly malé bublinky. Ucukla jsem a odplavala kousek stranou. Bublinky se vznesly do určité vzdálenosti a tam se zvětšily. Jakmile se tak stalo, v jedné části každé bublinky se najednou objevil malý ocásek, který se prodlužoval. I když jsem tomu začínala rozumět, sledovala jsem s napětím, co se bude dít. Myslím, že se budou chtít ty bubliny spojit, pomyslela jsem si. Měla jsem pravdu. Když ocásky dosáhly délky mého těla, začaly hledat jeden druhého. Během chvilky se spojily. Intuitivně se našly a spojily se v jeden celek, v jednu ohromnou síť, která se přesunula do jiné části oceánské pláně. V okamžiku spojení, se objevil krátký záblesk. Jakoby v té chvíli, při které došlo ke spojení, proběhla mezi těmi bublinami rychlá komunikace. Byla to úžasná podívaná. Ten den jsme se stali s Ajvarem svědky zrodu něčeho neuvěřitelného.


„Proč tu asi jsou?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Možná, že tu prostě jen jsou,“ odvětil dugong jako by nepřemýšlel o smyslu jejich existence.

A možná, že měl pravdu. Prostě tady jsou. Jakákoliv existence nemusí být vždy vysvětlena. Pro svůj účel nebo pro svoji přítomnost.

„Asi máš pravdu, Ajvare. Přesto je to něco úžasného,“ poznamenala jsem s úsměvem na tváři.
„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit.“
„Chtěl jsi mě překvapit, že?“
„Tak trochu ano.“
„Rozhodně překvapená jsem,“ dodala jsem se spokojeným výrazem ve tváři.


* * *

Propluli jsme celou oblastí Oceánské pláně a pak se vrátili zpět. Cestou zpátky jsem si všimla skupinky medúz, které nás zřejmě pozorovaly. Dugong si jich nevšiml a já tomu nepřikládala nějak zvláštní pozornost. Těsně před Monajským údolím jsem se s Ajvarem rozloučila.


„Byla bych ráda, kdybychom se znovu viděli,“ pronesla jsem.
„Příště se můžeme podívat k jižním útesům,“ dodal dugong.
„Rozhodně jsem pro,“ pousmála jsem se.


Poté jsme se rozloučili a každý vyrazil jiným směrem. Já k obřím mušlím, ve kterých jsme jako víly pobývaly a dugong Ajvar se vrátil k východní zátočině, kde žije.
Autor Danny Jé, 14.11.2017
Přečteno 13x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2017 liter.cz v1.4.1 | Facebook, Twitter