POCHÁZÍM Z YKKHÓ

POCHÁZÍM Z YKKHÓ

Kapitola 10



12. srpna.


Seděl jsem na kočáru a přemýšlel, co bude dál. První pokus porazit královskou gardu selhal. Já jsem selhal. Možná měl Clerence pravdu, kdybychom zůstali v uličkách, mohli jsme je překvapit. Ne, hloupost. Mohli by na nás zaútočit z několika pozic. Zůstat za valem bylo rozumné. Bylo to dobré strategické místo. Kdybychom se v té euforii nerozprchli zabít raněné gardisty. Úplně jsme zapomněli, že by to mohla být past. A ona to past byla.

Hups! Křup!

Najednou kočár nadskočil a kolo při dopadu zpět na zem prasklo. Vozka ztratil v ten moment kontrolu nad koňmi, kočár se naklonil do strany a on vypadl ven. Bylo to tak nečekané, že se nestačil zachytit železného madla. Téměř ve stejný okamžik jsem se na zemi ocitl i já. Na rozdíl od vozky, který si při dopadu na zem zlomil vaz, jsem dopadl dobře. O zlomenou větev jsem si roztrhl košili. Bolest, kterou jsem ucítil později, vydávala tržná rána na boku, způsobená právě onou větví.

Když jsem pozvedl zrak ke kočáru, bylo to ve chvíli, kdy už ležel na boku.

„Sakra!“ vyhrkl jsem. „Melissa!“

Zvedl jsem se ze země a pomalými pohyby jsem se snažil dobelhat se ke kočáru. Nemohu jí tam nechat zemřít.

„Madam!“ vykřikl jsem.

Nikdo se však zevnitř neozýval. Určitě tam je. Slyšel jsem jí. Není tam sama. S někým se bavila.

„Pomoc!“ ozvalo se najednou.

Byla to ona. Poznal jsem její hlas. Rychle jsem se vyškrábal na kočár a snažil se otevřít dveře. Šlo to hravě, ale nedokážu si představit, jak jí budu tahat ven. Utřel jsem si pot z čela a nahlédl dovnitř.

„Madam d´Elzzbierppe, podejte mi ruce!“
„Vy?!“ udivila se.
„Ano, já,“ usmál jsem se.

Alespoň jsem se o to snažil, protože bolest na boku pálila jako čert.

„To už je po druhé, co mi zachraňujete život.“
„Měla jste štěstí, že jsem šel zrovna kolem.“
„Rád se procházíte lesem?“
„Někdy,“ odvětil jsem a chytil jí za ruce.

Opatrně jsem jí vytáhnul ven. Poté jí pomohl na zem. Uf! Zvládli jsme to. Byl jsem rád. Nevím, jak dlouho vydržím já s tím zraněním na boku.

„Jste zraněný“ vyhrkla.
„Škrábl jsem se o větev.“
„Až se dostaneme na zámek, ošetřím vás.“
„Vy, sama?“
„Myslíte, že to nesvedu?“
„Já nevím, neznám vás,“ pozvedl jsem pravé obočí a ukázal ke kočáru. „Všiml jsem si ještě jednoho těla.“
„Služebná.“
„Měl bych…“
„…je mrtvá.“
„Víte to jistě?“
„Kus dřeva jí trčel z břicha. Nehýbala se. Už jí nelze pomoci,“ odvětila.

Přikývl jsem a chytl se za bok. Bolest mě táhla k zemi. Byl jsem rád, že jsem madam d´Elzzbierppe z toho kočáru dostal. Obzvláště, když se v následujícím okamžiku propadla stěna kočáru, která by určitě komtesu přimáčkla a zabila.

Uh!

Oddechla si. Slyšel jsem to, ale pomalu jsem ztrácel sílu, abych stál a tak jsem se posadil na zlomený strom. Komtesa hned ke mně přiskočila.

„Postarám se o vás!“
„To je milé,“ vydechl jsem ztěžka a sledoval svou košili.

Krvavá skvrna se rozšiřovala.


* * *

Už jsem ani nedoufal, že někdo pojede kolem. Zrovna jsem se snažil madam d´Elzzbierppe vysvětlit, že tu nemůže zůstat se mnou, že by se měla vydat do města pro pomoc, když se objevila skupinka jezdců.

„To je bratránek, Etienne!“ vykřikla radostně, aniž by si uvědomila, že kapitánovi de Taale, jménem neříkám.
„Kapitán de Taale, to je dobré znamení,“ řekl jsem a opřel se o zlomený strom.

Už jsem seděl na zemi a těžce oddechoval. Zranění na boku se zdálo být mnohem horší, než jsem předpokládal. Hned jsem si vzpomněl na medailon, který by mě určitě uzdravil. Ale ten už nemám. Zbavil jsem se ho kvůli Andrému, ale nic dobrého to stejně nepřineslo. Můj přítel je mrtvý a já zde možná umřu také.

„Sestřenko!“ vyhrkl kapitán, když se jeho kůň zastavil u zlomeného stromu.
„Co se stalo?“ zeptal se voják na dalším koni.
„Kočár najel na nějaký výmol a převrhl se,“ odvětila madam d´Elzzbierppe.
„A co tu dělá on?!“ udivil se de Taale.
„Vytáhl mě ven, zachránil mi opět život.“
„Ten chlap je snad duch!“
„Kde ses tu vzal ty? Myslela jsem, že jsi jel do Ykkhó místo otce?“
„Král zrušil audienci. Tak jsem byl navštívit svého přítele majora Rocharta, velitele Jižní pevnosti, když jsme se dozvěděli, že byla napadena Severní pevnost Taale.“
„Zrovna jsem se vracela z vrchu Zapomnění, kde jsem sledovala východ slunce, když jsem zaslechla výstřely.“
„Proč jste se nevrátila do zámku?“
„Bála jsem se.“
„Kapitáne, mohu pokračovat s několika muži do Severní pevnosti?“ vstoupil do toho důstojník na černém koni.
„Samozřejmě, poručíku, nechte mi tu dva muže a zbytek si vezměte, doženeme vás!“

Hlas kapitána de Taale, bylo to poslední, co jsem zaslechl. Omdlel jsem. Když jsem se probral, ležel jsem v měkké posteli a byl jsem přikrytý sametovou dekou. Vzápětí jsem však znovu usnul. Mé vzpomínky se vracely do Ykkhó.

K mé matce…
Autor Danny Jé, 10.02.2019
Přečteno 56x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter