POCHÁZÍM Z YKKHÓ

POCHÁZÍM Z YKKHÓ

Kapitola 11



Zámek knížete de Taale.


Když jsem otevřel své oči po druhé, stála nade mnou dívka, která se otočila do strany a zavolala na madam d´Elzzbierppe.

„Madam, už se probral!“
„Už bylo na čase,“ ozvalo se z povzdálí.

Slyšel jsem blížící se kroky. Hned poté jsem spatřil její tvář. Začal jsem litovat, že nejsem urozeného původu. Rozhodně bych o ni bojoval.

„Tak jste se probudil,“ promluvila.
„Spal jsem dlouho?“
„Tři dny.“
„Tři-dn-y-?“ šeptl jsem překvapeně.
„Kdyby nebylo našeho doktora, pravděpodobně byste zemřel.“
„Nedopustila jste to.“
„Ne, to jsem nedopustila. Sám jste mi dvakrát zachránil život. Prostě si zasloužíte žít.“

Její slova mě zahřála uvnitř.

„Jak na to reagoval kníže de Taale, že jsem znovu tady?“
„Jste můj host.“
„Doufám, že kvůli mně nebudete mít problémy.“
„Problémy? Můj otec je kníže d´Elzzbierppe velmi vlivný a mocný muž.“
„Až tak vlivný, že obědvá s králem?“
„Ano, jak to víte?“
„Nevím, jen se domnívám.“
„Ráda bych vás svému otci představila.“
„Myslím, že se to nehodí, madam. Nejsem urozeného původu a vy…“
„…nemusíte mi to stále připomínat. Vím, kdo jste a opravdu mi vadí, že současní aristokraté jsou tak zahledění do sebe, že kdo není urozeného původu…“
„…jste také urozeného původu, madam!“
„Ano, já vím. Je to výhoda, která se promítla do mého společenského života. Možná byste se divil, jak bych to chtěla všechno změnit…“
„…co všechno?“
„Myslíte si, že bych nechtěla mít právo si vybrat manžela, se kterým bych chtěla strávit zbytek svého života, nebo odjet na druhý konec světa bez toho aniž bych měla za sebou ochranku?“
„Toužíte po lásce?“

Má otázka byla trefou do černého. Komtesa d´Elzzbierppe sklonila hlavu a pak se zvedla.

„Už je pozdě, stavím se za vámi zítra, dobrou noc!“
„Dobrou noc, madam,“ špitl jsem koutkem úst.

Nejsem si jistý, jestli mě vůbec slyšela. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, ale moc mi to nešlo. Tak mě napadlo, že bych se mohl jít podívat k oknu. Pomalu jsem se zvedl z postele. Šlo to překvapivě dobře. Pohyby nebyly ještě úplně koordinované, ale věděl jsem, že když budu chodit každý den, budu zase fit. Zastavil jsem se u okna a zhluboka vydechl. Vlastně jsem byl opravdu rád, že jsem tady.


* * *

Chvíli jsem postával a přemýšlel, co budu dělat. Stále věřím v osud, ale během několika dní se stalo tolik věcí, že si vážně nejsem jistý, co je mým osudem.

„Tak pozdě večer?“ podivil jsem se, když jsem zahlédl kočár.

Zamířil si to k bočnímu vchodu. Tam zastavil. Vozka seskočil dolů a z kočáru vyvedl mladou dívku. Přes hlavu měla kapuci, ale všiml jsem si dlouhých vlasů. U dveří se objevil Manuel, sluha knížete de Taale. V tu chvíli mi to došlo. Kníže si posílá pro mladé dívky, se kterými si užívá, nebo něco horšího. Přiváží si je v noci, protože nechce, aby to někdo věděl? Ví to jeho sluha. Zřejmě je natolik loajální, že neřekne ani slovo. Uvidíme, jestli z něho něco dostanu.

Rozhodl jsem se, že vyrazím do pravého traktu zámku, abych zjistil, co se tam opravdu děje. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Catherine, dívku mého přítele Andrého. Jestli si jí kníže vyhlédl, dostal jí. Otázkou však zůstává, kam zmizela.

Zjistím to, prolétlo mi hlavou.

Bylo rozhodnuto. Po tichu jsem se vykradl z pokoje a zamířil do chodby.

„Ettöri,“ zaslechl jsem za sebou jemný ženský hlas
„Kdo jsi!?“ zastavil jsem se, otočil a snažil se v té tmě rozpoznat, kdo že se to v dlouhém plášti skrývá.

Madam d´Elzzbierppe to nebyla. Tím jsem si byl jistý. Hlas patří jiné dívce a vzhledem k tomu, že má na sobě dlouhý plášť s kápí, je tu tajně.

„Co ode mě chceš?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že potřebuješ pomoc,“ odvětila.
„Margit?“
„Poznal jsi mě.“
„Je mi líto tvého bratra,“ špitl jsem.
„Proč?“
„Zemřel, když jsme se pokusili svrhnout monarchii.“
„André žije, vím to.“
„Víš to?“
„Jsem jeho sestra. Jeho krev. Cítím to.“
„Tak ho budeme muset najít.“
„Najdeme ho.“
„Proto jsi mi přišla?“
„Přišla jsem pro tebe.“
„Proč?“
„Jsem stejná jako ty,“ odvětila.
„Co to povídáš?!“
„Sleduj!“ vyhrkla a pravá ruka se jí rozzářila.
„Jak jsi to udělala?“
„Jsem stejná jako ty. Jsme Shana.“
„Kdo je Shana?“
„To je zapovězený Řád kouzelníků.“

Uf! To bylo i pro mě moc.

„Kolik nás je takových?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Zjistila jsem své schopnosti před několika měsíci, když jsem potkala…“
„…trolla!“
„Ano, ty také?“
„Ano.“
„Už nikdy jsem ho pak neviděla.“
„Mám takový pocit, že nás probouzí k něčemu velkému.“
„Vždycky jsem měla pocit, že jsem předurčena k velkým věcem,“ pronesla nadšeně.

Margit se odkryla, a jakmile si rozepnula plášť, zahlédl jsem stejný medailon na její hrudi, jaký jsem měl i já. Vykročil jsem k ní a dotkl se ho. Začínala na mě působit jeho moc. Uzdravoval jsem se. Vracela se mi síla.

„Teď když jsi mě našla, vrať se, prosím domů!“ ukázal jsem směrem k východu a pustil se medailonu.
„Kam jdeš ty?“
„Musím něco zařídit.“
„Chci jít a tebou!“
„Jdi domů, Margit. Vrátím se a společně pak najdeme Andrého.“
„Dobře,“ kývla a zapnula si plášť.

Znovu si zakryla hlavu kápí a odešla. Zmizela tak rychle, jak se objevila.

„Teď najdu knížete a zjistím, co s těmi děvčaty dělá,“ pronesl jsem a vyrazil do bočního traktu zámecké budovy.
Autor Danny Jé, 11.02.2019
Přečteno 64x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter