POCHÁZÍM Z YKKHÓ II

POCHÁZÍM Z YKKHÓ II

Kapitola 2



K večeru jsem se vrátil do domu Aultonových. Vyhnul jsem se hlídce a přes dřevěný plot ohraničující zahradu jsem se dostal dovnitř. Aultonovi seděli v kuchyni. Všichni. Margit, její bratr Christian a jejich rodiče.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem a usedl ke stolu.
„Dáš si čaj?“ zeptala se paní Aultonová.
„Ano, děkuji.“
„Byli tu gardisté, ale to už asi víš,“ ozvala se Margit.
„Samozřejmě, že to vím. Proto jsem utekl.“
„Hledají tě.“
„Ano.“
„Na můj dotaz, jestli jsi podezřelý, velitel stráže odvětil, že to, co se tam stalo by mladík, jako ty nedokázal,“ vstoupil do toho pan Aulton.
„Nemají podezření,“ přidala se Margit.
„Raději bych se držel mého plánu, bude to věrohodnější.“
„Byla jsem u doktora Mousiera. Máme, co jsme potřebovali,“ usmála se Margit.
„To je dobrá zpráva,“ kývl jsem.
„Jaký máte plán?“ zeptal se pan Aulton.
„Je lepší, když nic nevíte, pane Aultone. Kdyby vás gardisté chytli a mučili, mohl byste ohrozit…“
„…váš plán!“
„Záchranu vašeho syna,“ upřesnil jsem.
„Vážně to děláš pro Andrého?“
„Samozřejmě.“
„Moc si toho vážím,“ špitl a poklepal mě po rameni.
„Nikdy jsi nemluvil o svých rodičích,“ vstoupila do toho paní Aultonová svou překvapivou poznámkou.
„Můj otec se mnou nebyl nikdy spokojený, byl jsem hanbou rodiny, ačkoliv jsem nikdy neudělal nic špatného. Snažil jsem se pomáhat a nakonec jsem skončil jako výpomoc v hostinci.“
„A tvá matka?“
„Myslím, že mě v srdci uchovává, přestože se změnila.“
„Změnila se?“
„Když jsem dosáhl věku dvanácti let, začal jsem mít pocit, že do té rodiny nepatřím. Nejenom ponižováním a odstrkováním, ale i myšlením. Zmínil jsem se o tom své matce a to jsem neměl dělat. Od té doby s ní nebyla kloudná řeč. Jako by se něčeho bála.“
„A tvůj otec…“
„…byl ke mně odměřený.“
„Obávám se, že vím, proč,“ poznamenala trpce.

Hned jsem pochopil, že jako žena vycítila během tohoto rozhovoru více, než jsem poznal já za celou dobu v Ykkhó.

„Skutečně?!“ vyhrkl jsem.
„Nerada bych tvou matku obvinila z něčeho, co nemusí být ani pravda, přesto si myslím, že tvůj otec není tvůj skutečný otec.“
„Co-že?!“

Byl to šok. Rozbušilo se mi srdce. Uf! Začalo se mi dýchat těžce a nebýt Margit, která mě začala hladit po ruce, tak bych zřejmě odešel.

„Je mi to líto,“ dodala Ofélie Aultonová.

Její smutný výraz ve tváři byl upřímný.

„Zřejmě proto jsem se stal tím, čím jsem,“ pronesl jsem najednou a podíval se na Margit. „To by však znamenalo…“
„…moji předkové jsou také Shana,“ přerušila mě.
„Věděl jste to?!“ podíval jsem se na pana Aultona.
„Samozřejmě.“
„Nebáli jste se, že některé z vašich dětí se stane…“
„…věděli jsme, že se to může stát, ale vzhledem k tomu, že na tomto území už stovky let žádný čaroděj nebyl spatřen, nepředpokládali jsme to.“
„Můžeme se tedy dozvědět něco více o tomto Řádu? Sám jsem byl překvapený, když mě ten Troll vyhledal…“
„…Probouzeč!“
„Kdo?“
„Je to Probouzeč. On vyhledá předurčené a obdaří je medailonem, který je spouštěčem jejich moci.“
„Chcete říct, že máme moc i bez něj?“
„Ano.“

Byl jsem překvapen, co všechno ví.

„Že toho tolik víte?“
„Vím jen málo z toho všeho, co budete znát vy, když se ve váš probudí pravý Shana.“
„Znamená to, že nejsme pravý Shana?“
„Jste jen učedníci.“
„Říkala jsi, že jsme Shana,“ podíval jsem se na Margit.
„Našla jsem knihu, ve které jsem se o tomto řádu dozvěděla. Hned jsem pochopila, že schopnosti, která mám…ehm…myslela jsem, že jsem Shana.“
„Našla jsi babiččinu knihu, že?“ podotkla paní Aultonová.

Margit přikývla. Překvapilo mě, jak byla v klidu. Mnozí z nás by byly strachy bez sebe. Někteří by nás vyhnali, ale oni byli neuvěřitelně klidní.

„Děkujeme, že jste nás nevyhnali,“ pronesl jsem a posunkem hlavy ke stolu jsem za ně pomodlil.
„Probouzeč musel mít důvod, proč vás vyhledal,“ dodala paní Aultonová a upravila si vlasy, které jí sklouzly do čela.

Napil jsem se z plechového hrnku voňavého čaje a úsměvem obdaroval všechny přítomné.

„Teď když jsme mezi nás vpustili upřímnost, mohli byste nám říct o svém plánu,“ ozvala se po chvilce paní Aultonová. „Přece jenom se to týká Andrého, našeho syna.

Podíval jsem se na Margit a poté na její rodiče.


„Když upřímnost, tak upřímnost,“ pronesl jsem a pokračoval. „Neměl jste pravdu, když jste říkal, že Clerence byl strůjcem vzpoury proti monarchii,“ podíval jsem se na pana Aultona. „Chlapci se o ní v hospodě bavili, ano, to je pravda. Všechno to však začalo, když jsem přišel já. To já jsem vyburcoval ostatní ke vzpouře. Začali jsme tomu říkat revoluce. Smrt králi. Smrt monarchii. Když jsme přepadli Severní pevnost a ukradli zbraně, tak se velení ujal Alain Dupuis, a bylo rozhodnuto, že budeme bojovat. Někteří chtěli zůstat v uličkách, ale mně se to zdálo nebezpečné, tak jsem navrhl val za městem. Clerence i André mě podpořili a všichni jsme se přesunuli za město. Když na nás vojáci zaútočili, skoro všechny jsme postříleli…“

Na okamžik jsem ztichl, když jsem viděl překvapené výrazy všech přítomných. Sledovali každý pohyb mých úst. To však nebylo všechno.

„…bohužel euforie z vítězství nás zaskočila nepřipravené a všichni až na mě a Andrého, vyběhli ke gardistům, aby je dobili. Křičel jsem na ně, ať se vrátí, ale neposlouchali mě. Když se kouř rozplynul, z uličky vypochodovali další vojáci. Zaklekli a začali střílet. Všichni byli během chvilky mrtví. Řekl jsem Andrému, že musíme utéct, ale on odmítl. Znovu jsem naléhal, ale zbytečně. Byl rozhodnutý se jim postavit…“

Pan Aulton vybouchl. „Vždyť to byla sebevražda!“

„Ano, já vím. Bohužel nechtěl odejít. Nechtěl jsem zemřít, protože jsem věřil, že osud se mnou má jiné plány. Utekl jsem do lesa. Po nějaké době tam tudy jel kočár madam d´Elzzbierppe, naskočil jsem tajně na něj a myslel jsem, že uniknu, ale kočár po nějaké době havaroval. Zachránil jsem komtesu d´Elzzbierppe, která se pak následně postarala o mě, protože jsem byl zraněný. Tak jsem se ocitl na zámku knížete de Taale.“
„André tam zůstal, ale nezemřel?“
„Myslel jsem si, že ano, ale Margit stále cítí jeho energii.“
„Víte, kde je?“
„Ne.“
„Tak jak ho chceš zachránit?“
„Tohle je náš plán,“ odvětil jsem. „V Kamenných vrších jsou tunely. Tam se s Margit vydáme, ona mě spoutá. Zůstanu tam nějakou dobu, než mě tam gardisté objeví. Stejně tak jako mrtvolu muže, který zabil knížete. Tím se zbavím podezření a dostanu se znovu na zámek. Věřím, že informace, kde vězní Andrého, získám buď od komtesy d´Elzzbierppe nebo jejího bratránka kapitána de Taale.“
„A vy máte mrtvolu muže, který zabil knížete?!“ zeptal se překvapeně pan Aulton.
„Ne, otče. To je jen náš plán. Nikdo neví, kdo zabil…“
„…já ho zabil!“ vyhrkl jsem.
„Co-cože?!“
„Jak?“
„To přece není možné.“
„Jsi velmi mocný, že ses dostal až k němu,“ dodala paní Aultonová.
„Vraždil mladé dívky, nemohl uniknout trestu,“ poznamenal jsem a nadechoval se, když mě přerušila svou otázkou paní Aultonová.
„To bylo za Catherine?“
„Ano! Smrt si zasloužil,“ pronesl jsem hrdě.
„Bez pochyby!“

Pak však pronesla větu, při které jsem si vzpomněl na Andrého.

„Taková moc, může přivolat ještě větší zlo, než je nynější monarchie.“

Sklopil jsem hlavu a poté řekl. „To samé mi řekl André…“
„…je to moje vina. Já za ním šla do zámku. Kdybych to neudělala, vrátil by se do pokoje!“ vyhrkla Margit.
„Dnes to není o vině, dcero,“ promluvil pro změnu otec.
„Nechceme vás soudit,“ přidala se paní Aultonová. „Co stalo se, už nejde vrátit. Je to však zkušenost, ze které byste se měli poučit. Nechtěla, bych se dožít dalšího věku Nula…“
„…kdy shořel svět,“ doplnil jsem. „To André také říkal.“
„Jen si pamatujte oba, že taková moc sebou přináší zodpovědnost,“ dodala a vstala od stolu.

Pak se na nás podívala a s úsměvem na tváři nám oznámila, že se bude podávat večeře.

„A teď se najíme!“

Vypadlo to z ní jako bychom se nebavili o ničem důležitém.

„Čeká náročný večer!“ dodala.

Nás? Jaké nás? Ten plán se týká jen mě a Margit. Zatahovat do toho ostatní rozhodně nehodláme.

„Jak to myslíte?“ rozhodl jsem se zeptat, ačkoliv jsem něco už tušil.
„Já a pan Aulton odvezeme o půlnoci mrtvolu ke Kamenným vrchům. Christian nám pomůže,“ podívala se na něho.

Byl samozřejmě rád. Celou dobu mlčel a myslím, že se bál, že ho do toho nebudou chtít zatáhnout. Byl nadšený.

„A ty se tam pak přesuneš s Margit před východem slunce,“ pokračovala. „Budete pokračovat ve vašem plánu. Margit se vrátí domů. Všichni pak budeme netrpělivě očekávat, až nám ze zámku dorazí zpráva, že jsi živ a zdráv.“
„Máte to pěkně vymyšlené,“ uznale jsem pokynul hlavou. „Musíte být na svou ženu opravdu hrdý!“
„To také jsem,“ pronesl pan Aulton a s úsměvem na tváři se ohlédl za svou ženou.
„Jednou najdeš dívku…“
„…nemám takové myšlenky,“ přerušil jsem paní Aultonovou.
„Láska přichází nečekaně.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ pokynula hlavou a podívala se na svého muže.
„A jde se jíst!“ pronesl pan Aulton a úsměvem obdařil všechny přítomné.


Dnešní večeře se skládala z vepřového masa a kusu chleba. Všichni hodovali, jako by to byla jejich poslední večeře. Jen já jsem jedl střídmě. Přece jenom budu vězeň, který nedostával najíst. Musí to vypadat věrohodně.
Autor Danny Jé, 11.06.2019
Přečteno 12x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter