Démon alberských plání - 1.1

Démon alberských plání - 1.1

Anotace: Zdravím. Po dlouhé době jsem se rozhodl přidat dílo. Jedná se o pokračování příbehu, který jsem tu dával před snad téměř rokem.

Sbírky: Démon alberských plání

  Pobřeží Ychského moře - rok 1783 P.T.

  Prodíral se hustým jehličnatým lesem. Mihotavé paprsky slunce, kterým se podařilo prokousat přes hradbu nikdy nemizícího jehličí, ho hřály na rukou. Před pár týdny by tyto paprsky proklínal, ale teď, s příchodem podzimu, kdy se začalo rapidně ochlazovat, je vítal s otevřenou náručí. Na svém putování přeskakoval velké kořeny čnějící pyšně ze země, podlézal pod obrovskými padlými kmeny, hvízdaje si zvesela.

  „Dnes je skvělej den, ostatně, včerejšek byl taky skvělej,“ mumlal si pro sebe chlapec. Od pohledu byste mu tiply čtrnáct let, ale to byste se setsakramentsky mýlili. Ačkoliv byl drobné postavy, jemných rysů a hebkého hlásku, nedávno dosáhl celých sedmnácti let! Kdejaký slušný občan, když ho viděl, ho častoval jmény jako: „Zloděj jedna mizerná. Hajzlík mrňavá. Nebo vypadní, jinak tě ztřískám jako hada!” Ale on sám sebe nazýval: „Sebastian Lenn, hledač pokladů všeho druhu”.
Zrovna včera, když se potuloval obchodní čtvrtí, zaslechl dva muže bavit se o tajemné prastaré mapě, kterou objevil jejich šéf ve sklepeních za uvolněnou cihlou. Takový příběh samozřejmě uchvátil jeho mladou, zvídavou duši a po vyslechnutí celého rozhovoru se vydal situaci ověřit na vlastní kůži. Prodíraje se davem, bezděčně, aniž by si to sám uvědomil, okradl muže procházejícího kolem něj o naditý váček s penězi.

  „Aaa… Čestor a synové,“ pronesl zastavaje před obchodem se šperky, „kdo jinej může mít takový štěstí, než právě kamarád Čestor!“ zaradoval se, rozhlížeje se po nepozorované cestě dovnitř. Ze své vlastní zkušenosti věděl, že kancelář je v prvním patře, s oknem do ulice, které bývá téměř vždy pootevřené. „Zdá se, že I já můžu mít štěstíčko!“ rozzářil se hledač pokladů. Chvíli stál, čekal, až bude vzduch čistý a potom, tiše jako myška a hbitě jako pstruh začal šplhat po stěně obchodu rukama nahmatávaje nerovnosti, za které by se dalo chytit.

  Během mžiku byl uvnitř, těsně před ním stál stůl s od pohledu drahým křeslem. Na zemi koberec a nalevo knihovna. Sebastian neváhal a okamžitě začal pátrat, šeptaje si: „Kdybych byl mapa, kam bych se schoval?“ Byl tam pět minut, deset a stále nemohl nic najít. Dokonce se mu podařilo vloupat se do šuplíku ve stolu, kde sice bylo dost zajímavých a hlavně drahých předmětů, ale mapa nikde. Rozvzteklený, že nemůže ukojit svou zvědavost sebral vázu ze stolu a mrštil s ní přes místnost. Váza narazila do knihovny a za zvuku tříštění porcelánu shodila pár knih. Z jedné vypadl starý, zežloutlý papír. Chlapec neváhal a okamžitě se rozběhl ho sebrat. Jen co ho chytil mezi prsty, statný muž rozrazil dveře a zíral přímo do zlodějíčkových hnědých očí. Ten se na něj od ucha k uchu usmál a vrhl se vstříc otevřenému oknu, během mrknutí oka byl u něj a jako kočka sešplhal dolů pronásledován nenávistným pohledem muže, zatímco mizel v davu.
  Utíkal několik minut a dokud se nedostal do své skrýše na půdě chátrajícího domu na okraji města, tak si nedovolil oddechnout. Hlasitě sípal a byl celý mokrý od potu, ale usmíval se s do široka otevřenou pusou, ve které mu chyběl jeden zub, v horním patře téměř uprostřed.
  „To se mi dnešní výprava za pokladem vydařila,“ otřel si ruce do roztrhnuté deky a začal zkoumat mapu. Notných pár minut prastarý pergamen luštil, obracel všemi směry, než konečně přišel na to, (nebo v to alespoň doufal) kam vede cesta popsaná v mapě. To víte, lovec pokladů nutně neznamená kartograf. Podle mapy se měl vydat od moře do Prastarého lesa, než narazí na jakousi řeku a tu potom následovat zpět k moři a cestou by měl na svůj poklad narazit.

  „Vypadá to, že mě čeká procházka!“ zářil štěstím Sebastian. „Ale na takovou cestu se budu muset řádně vybavit,“ přemítal, přepočítávaje „nalezený“ měšec. „Určitě budu potřebovat jídlo,“ říkal si, zatímco si balil podle něj nezbytné věci do cestovního vaku. „ Pak asi měch na vodu,“ pokračoval ve svém monologu strkaje si provaz do brašny a nůž za opasek. „A určitě klobouk!“ rozhodl se, zatímco slézal po provizorně smontovaném žebříku.

  Zurčení řeky ho vytrhlo ze vzpomínání. Mladý chlapec, plný nadšení se rozběhl za zvukem vody přes rozbahněnou půdu a kaluže, které se utvořily po včerejším lijáku. Jeden krok, druhý krok a už už by ležel na zemi. Naštěstí pro něj, se byl schopen zachytit nízko rostoucí větve. Sebastian se začal hlasitě smát, zatímco se vyšvihl na strom. Rozhlédl se a před očima měl najednou úžasný pohled na čirou říčku plnou ohlazených kamenů, kamínků a všelijakých oblázků. Břehy řeky hrály všemi barvami, porostlé květinami, které nebyl sto pojmenovat a mnohé viděl poprvé v životě. Přiznávám, že ani botanikem nebyl, ale přesto, rozeznat růži od petrklíče uměl. Sám totiž rád cestoval do divočiny okolo města a přesto, že se nacházel sotva dva dny cesty od domova, tak pro něj spousta těchto květin působila absolutně neznámým dojmem, skoro jako z jiného světa.

  Celý šťastný se s novou vervou rozběhl k řece, ačkoliv si teď dával větší pozor, kam šlape. Sám by to nahlas nepřiznal, ale po půl dni chůze ho už začínaly tlačit jeho prošlapané boty a už se nemohl dočkat chladivé bystřiny. Také potřeboval doplnit měch a vyhovět kručícímu břichu.

  Trvalo mu další tři dny, než se začal dostávat (alespoň podle jeho úsudku) ke konci své cesty. Jak procházel po vyšlapané lesní stezce, zdálo se mu, že se původně ze směsi hlíny, trávy a všech možných rostlin začíná pěšina měnit na kamennou. Sice kameny, po kterých šel byly už rozpukané, sešlé časem, ale přesto působily dojmem, že jsou dílem lidských rukou. Tuto domněnku potvrzovaly také masivní kvádry a do výšky čnějící obdélníkové sloupy, které byly všude kam se podíval. Zprvu jich kolem bylo poskrovnu, skoro jako předměstí, ale s každým dalším metrem jich přibývalo čím dál víc, dokud nezačaly tvořit metropoli kamenných trosek. Sebík unesen kouzlem okamžiku začal hlasitě jásat a běhat a prozkoumávat každý kout tohoto místa. Chvíli takhle dováděl, když v tom se zarazil. Zprvu se mu to zdálo jako vítr prohánějící se korunami stromů, ale čím víc napínal uši, tím zřetelnější ten zvuk byl. Byly to hlasy! Uvědomil si vyplašeně a vyhuboval si za svůj entuziasmus. Ovšem co bylo horší, ty hlasy se přibližovaly.
  Chvíli panikařil a běhal sem a tam, než se uklidnil a zhodnotil situaci. „Oni si pravděpodobně myslí, že jsem jen nějaké zaběhnuté zvíře, jinak by tu dávno byly,“ přemítal v duchu. „Měl bych si najít nějakou skrýš a s největší pravděpodobností budu v pořádku!“ ubezpečoval se chlapec. Jak řekl, tak konal a díky své mrštnosti a malému vzrůstu se schoval do mezery mezi dvěma valouny metr a půl nad zemí. Příhodně měl před svým vchodem hustě obrostlý keř, takže byl téměř dokonale skryt.

  Pár vteřin na to se zjevila dvojice mužů a bez povšimnutí prošla kolem vedouce rozhovor: „Vidíš, určitě to byl nějaký pták, těch je tu hodně,“ řekl rozzlobeně jeden z mužů, „protože je to zatracenej les!“ vykřikl, „A tamhle je zatracený moře a u moře jsou co? Racci!“ pokračoval ve řvaní.

  „Dobře, dobře. Promiň, že jsem trochu paranoidní, ale stařeček Čestor, od té doby, co mu ukradli tu mapu je jak na jehlách. Asi jsem od něj tu paranoiu chytil!“ zažertoval, podle hlasu starší z dvojice, „Ale stejně, ten chrám, který jsme našli, je dost úžasný,“ nadchl se muž.

  „To teda!“ uklidnil se první, „A to jsme zatím prozkoumali prvních pár komnat. Zítra, až dojde zbytek, tak se vrhneme do útrob a tam to teprve bude něco!“ pravil nadšeně.

  „Určitě tam bude pořádný poklad, ne těch pár zlatých pohárů,“ dodal zasněně druhý, „jdeme zpátky, nic to nebylo, jen zase planý poplach.“ S těmito slovy se otočili a vydali se zpět odkud přišli.

  Sebastian těžko skrýval nadšeni. Prasterej chrám? A Ještě k tomu s obrovským, zlatým pokladem?!

Autor LiriQ, 13.07.2019
Přečteno 82x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter