FABIEL - Anděl ochránce

FABIEL - Anděl ochránce

Kapitola 8



Nečekaný host.


To ráno se probudila Arieta jako první. Pes Don ještě polehával na zemi, když dívka vyskočila z postele.

„Co blázníš?!“ ohradila se sestra Maria.
„Dobře jsem se vyspala,“ odvětila Arieta.
„Tak nemusíš budit ostatní.“
„Za chvíli bys stejně musela vstávat.“
„Hm.“

Mám jí říct, že jsem měla sen, kde jsem mluvila s andělem nebo si to mám nechat pro sebe?

„Done!“ okřikla Maria psa, který bez sebemenšího náznaku pozvání skočil k ní do postele.

Arieta se začala smát.

„No, vidíš, Don by tě stejně nenechal spát,“ pronesla Arieta a vyrazila do přízemí, kde už slyšela svou matku, jak něco vysvětluje otci.

Jakmile se otevřely dveře, Don seskočil z postele a vyrazil okamžitě za Arietou.

„Dobré ráno,“ křičela radostně Arieta.
„Zřejmě ses dobře vyspala,“ promluvila její matka.

Otec stál opřený o zeď a sledoval pohyb venku. Ptáci se honili jako blázniví.

„Co se to tam děje?“ všimla si Arieta.
„Ti ptáci poletují, honí se, jako by dělali nálet na náš dům,“ odvětil její otec, Juan Lorca.

Její matka se podívala oknem ven a podotkla, že to znamená pohromu.

„Je to jenom větší hejno ptáků,“ poznamenal Lorca a mávl rukou.
„Jsou to vrány!“ zdůraznila jeho žena své obavy.
„Hrozny nejsou ještě zralé. Zatím bych se jich nebál,“ dodal a posadil se ke stolu.

Eh!

Prolétlo místností.

Matka chtěla mít za každou cenu pravdu, ale kdo ví, co se to venku děje, pomyslela si Arieta a posadila se vedle otce.

„Věřím, že bude vše v pořádku,“ podotkl otec, krátce poté, co mu jeho žena přinesla hrnek s kávou na stůl.

Změřila si ho pohledem. Evidentně s ním nesouhlasila. Jakmile se u stolu objevili bratr Raúl a sestra Maria, hejno ptáků odlétlo pryč.

„Možná je to znamení něčeho hrozného!“ varovala paní Lorca.
„Andělé nás hlídají,“ pronesla Arieta.

Bratr Raúl se pousmál.

„Prosím tě, kde si to vzala?!“ podivila se matka.

Zřejmě jí nevěřila.

„Raději se nasnídejme, čeká nás práce,“ ozval se otec a rozlomil krajíc chleba na dvě půlky.

Jednu z nich si strčil skoro celou do pusy.


* * *

Asi hodinu poté, jsem se vznášel nad Arietou, která pobíhala venku se svým psem Donem.

„Dobrý den,“ pronesl neznámý muž u plotu.
„Co si přejete?“ zeptala se Arieta.
„Mohu mluvit s tvým otcem?“
„Já ho zavolám,“ nabídla se Arieta a doběhla do domu.

Její otec byl však u stodoly a muže zahlédl.

„Co si přejete?“ zeptal se.
„Jmenuji se Alvéz. Slyšel jsem, že prodáváte krávu,“ odvětil.
„Kdo vám to řekl?“
„Farář Dalgado.“
„Nemluvil jsem s ním.“
„Zvláštní, on říkal něco jiného,“ podivil se muž, který se představil jako Alvéz.

V tom se objevila Arieta.

„Co se děje, otče?“ zeptala se.
„Tady, pan Alvéz přišel koupit naší krávu,“ odvětil otec.
„Říkal jsi…“
„…možná, že je to znamení,“ přerušil její slova. „Farář Dalgado, ho sem poslal.“

Vznášel jsem se nad nimi a podivil se nad tím, co její otec právě řekl.

Jak věděl Dalgado, že rodina potřebuje nutně peníze?

„Dám vám za ní tolik, abyste zaplatil dlužnou částku bance,“ řekl muž.

Jak může vědět, kolik dlužím bance? Možná bych měl zavolat Dalgadovi a poděkovat mu, ačkoliv netuším, jak to mohl vědět, prolétlo Juanu Lorcovi hlavou.

„Pojďte,“ ukázal Juan rukou ke stodole.

Muž se pousmál a vyrazil.

„Tati, neprodávej jí,“ žadonila Arieta.
„Prodáme ji, aby mohla přinést užitek někomu jinému,“ ozval se otec.
„Ten pán se mi nelíbí,“ řekla polohlasně.
„Vrať se do domu!“ rozzlobil se otec.

Arieta se rozplakala. V tu chvíli mi jí bylo líto a tak jsem oba muže následoval ke stodole. Začal jsem mít pochybnosti o muži jménem Alvéz.

„Kdy jste s farářem mluvil?“ zeptal se Juan Lorcca neznámého muže.
„Dneska ráno,“ odpověděl.
„To jste si přivstal.“
„Nevadí mi vstávat brzy.“
„Dobře,“ pokynul Juan Lorca hlavou a ukázal na dvě krávy.
„Tuhle,“ ukázal muž rukou.

Stračena na levé straně zabučela a pohnula se stranou.

„Pojďte se na ní podívat,“ pobídl ho Lorca, ale muž jménem Alvéz vytáhl svazek bankovek a dal je Juanovi do ruky.
„V pořádku,“ zazubil se.

V okamžiku, kdy se jeho ruka proměnila v ohnivý meč, zasáhl jsem.

Žuch!

Tělo dopadlo ve dvou částech na zem.

„Sakra!“ vyhrkl Juan Lorca a podíval směrem, kde se objevilo stříbrné světlo.

Vmžiku jsem zmizel.

* * *

Ve chvíli, kdy Juan Lorca vyšel ze stodoly, před domem stála jeho žena Anna.

„Co se stalo?“ zeptala se, když viděla svého muže.

Byl v šoku. Pomalu kráčel k domu. Něco si brblal pod nosem. Ani se nepodíval své ženě do očí. Vstoupil do domu a zhluboka vydechl.

„Juane!“ vyhrkla a následovala ho dovnitř.

Muž se však ani neotočil a pokračoval do kuchyně. Sáhl po průhledné láhvi a napil se.

„Co se stalo? Kde je ten muž?“
„Nebyl to člověk,“ odvětil a napil se ještě jednou.
„A kdo to byl?“
„Byl to démon.“
„Co-cože?!“ vyhrkla jeho žena.
„Chtěl koupit krávu…“
„…ano, já vím, Arieta mi všechno pověděla.“
„Souhlasil jsem a ukázal mu jí. Jakmile jsme tam přišli, dal mi peníze,“ ukázal jí svazek bankovek, které stále svíral v ruce.
„A co se stalo?“
„Jeho ruka se proměnila v ohnivý meč…“
„…chtěl tě zabít? Říkáš meč?“ udivila se.
„Myslím, že chtěl zabít tu krávu, ale pak jeho tělo rozdělil na dvě části jiný stříbrný meč…“
„..Juane!“
„Vím, co jsem viděl!“ trval na svém.
„Jak věděl, že prodáváme krávu?“
„Prý od faráře Dalgada,“ odvětil otec.

To se už v místnosti objevila Arieta.

„Co jsi říkal?!“ zeptala se Arieta. „Jak to mohl farář vědět?“
„To netuším,“ odvětil otec a pokrčil rameny.
„A kde je ten pán?“
„Odešel,“ zalhal.
„Aha,“ podivila se, ale věřila mu.

Jeho žena se na něho podívala přísným pohledem.

Proč by lhal? Chtěl jí snad ochránit?

Pokračoval jsem za Arietou, která se rozeběhla ven. Pes Don byl hned za ní.

Zvláštní, že jsem nepoznal, že to byl démon. Jak je to možné? Existuje snad takový démon, který se umí maskovat, aby jej anděl neobjevil? A jak to, že zmínil řeholníka Dalgada? Nemohl vědět, že rodina Ariety potřebuje peníze. Nebo snad ano? Začínám se domnívat, že farář Dalgado mi lhal.

Arieta se zastavila u záhonu, kde její matka pěstovala růže.

„Jsem tak ráda, že ten pán odešel,“ řekla směrem k motýlovi, který by ji odpověděl, kdyby mohl.

Čtu jí myšlenky.

„Vím, že tu jsi se mnou,“ pronesla najednou.

Byla velmi vnímavá, ale kdybych nechtěl, neuslyší mě.

„Děkuji, za stračenu,“ poděkovala.

Není za co, ozvalo se v její hlavě.

„Já věděla, že tu jsi,“ vyhrkla s nadšením. „Slyším tě. Jsem ráda, že jsi tady se mnou. S námi.“

Nechtěl jsem, abys byla smutná, pronesl jsem.

„Jsem rád, že jsi tomu neznámému pánovi rozmluvil tu koupi.“

V tu chvíli jsem jí měl okamžitě říct, jak to doopravdy bylo. To by, ale pochopila, že jí otec lhal.

Byl jsem v kostele a mluvil s vaším farářem Dalgadem, změnil jsem téma.

„Farář Dalgado je dobrý člověk.“

S tím si tak nejsem jistý, pomyslel jsem si.

„Předpokládám, že ten cizí pán nebyl jen obyčejný člověk, že?“

Jsi velmi vnímavé děvče.

„Kdykoliv se objeví démon, jsi poblíž. Jsi opravdový anděl ochránce.“

Proto tu jsem.

„Otec je z toho zaskočený.“

Viděl, jak můj meč zabil démona.

„Chápu, že to musel být pro něho šok. Přesto si myslím, kdyby jeho víra byla tak silná jako moje, nezaskočilo by ho to.“

Musím se s tebou rozloučit. Potřebuji mluvit s farářem Dalgadem, pronesl jsem a zmizel.

* * *

Arieta tam ještě chvíli stála.

„S kým sis to povídala?“ zeptala se sestra Maria, která se tam objevila, krátce poté, co jsem zmizel.
„Když ti to řeknu, nebudeš mi věřit.“
„Zkus to!“
„Byl to anděl ochránce.“
„Co-že?!“
„Vidíš, nevěříš mi.“
„Andělé jsou nehmotné bytosti a není s nimi možné mluvit.“
„Ale já jsem s ním mluvila.“
„Jsi blázen.“
„Nejsem blázen.“
„Jo, jsi.“
„Nejsem.“
„Jo, jsi.“
„Nejsem.“
„Jsi a jsi!“
„Přestaň!“ vykřikla jsem v okamžiku, kdy se objevila matka.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Maria říká, že jsem blázen.“
„A jaký k tomu má důvod?“
„Říkala, že mluvila s andělem,“ pousmála se Maria.

Matka se podívala nejdříve na Arietu a poté na Mariu.

„A proč by nemohla. Anděl nás dneska zachránil,“ pronesla, a tím si otevřela cestu do Arietina srdce.
„Mami?!“ vyhrkla překvapeně Maria.
„Běž do kuchyně, budeme připravovat oběd,“ ukázala matka rukou.

Maria pokynula hlavou a bez jediného slova odporu se vrátila do domu.

„A ty za námi přijď také,“ řekla matka směrem k Arietě.
„Dobře,“ pousmála se Arieta a její srdce málem štěstím vyskočilo ven.

Měla radost, že jí matka věří.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřila,“ šeptla matka, když se mihla Arieta kolem ní.

Její úsměv a lehké pokynutí bylo známkou toho, že je vše odpuštěno.
Autor Danny Jé, 24.07.2019
Přečteno 51x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Krahujec,
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter