FABIEL 2 - Anděl pomsty

FABIEL 2 - Anděl pomsty

Kapitola 2



Vstoupil jsem do lidského těla.


MÉRIDA. Je to velké město a můžete zde získat spousty lidských duší, které se rády zaprodají, jen aby se měli dobře. Co však ty nebohé duše nevědí, že to není na pořád, ale na určitou dobu. Všichni mají vymezený čas.

Lefirus se umí dokonale maskovat, vezme si podobu nějakého člověka, aby splynul s okolím a nenabyl podezření u andělů, kteří jsou v tomto městě.

Musím se změnit, aby mě nepoznal. Ani on, ani jiní andělé, pomyslel jsem si. Nechci se vrátit do nebe. Ne, teď! Až najdu Lefira a pomstím smrt Ariety, pak se vrátím a přijmu trest, který mi bude uložen.

„Možná bychom se měli schovat,“ pronesl mladík, který právě běžel s jiným hochem.

V dálce jsem viděl, že je pronásledují dva muži a mají hole v rukou.

„Já už nemohu, Eliasi,“ sykl tlouštík.
„Poběž, Fernando!“ vyhrkl na něho jeho mnohem zdatnější kamarád a ukázal na zídku. „Až se dostaneme tam, už na nás nebudou moct.“

Tlouštík však zakopl a rozplácl se na zemi.

„Fernando!“ vyhrkl Elias a zastavil se, aby pomohl svému kamarádovi na nohy.

V tom se přiřítil první z rozzuřených mužů a holí zasadil Eliasovi ránu do hlavy. Ten upadl na zem a nehýbal se.

„Vy jste ho zabili!“ vyhrkl Fernando.
„Teď si podáme tebe!“ pronesl další muž s knírkem, který právě doběhl.
„Krást se nemá!“ ozval se ten druhý a praštil svou holí hocha do ruky, kterou si bránil obličej.
„Vybrali jste si špatného obchodníka,“ sykl muž s knírkem a svou holí se přidal.

Přece musím zasáhnout, nemohu ho nechat umřít, pomyslel jsem si.

„Zaplatíš za to!“ vyhrkl muž s knírkem a udeřil hocha dvakrát do hlavy.

Už jsem se na to nemohl dívat a odhodil oba muže do strany. Vítr, který se objevil, zase rychle zmizel.

„Co to bylo?“ vyhrkl jeden z nich.

Druhý se zvedal ze země a hledal svou hůl.

„Mají dost, kašleme na to,“ rozhodl muž s knírkem a pomohl svému komplicovi na nohy.

Ponechali oba hochy ležet na zemi a odešli.


* * *

Přiblížil jsem se k oběma hochům. Tlouštík byl naživu, ale jeho kamarád Elias byl mrtvý.

Toho bych mohl využít.

Napadla mě myšlenka, že bych si mohl vzít tělo toho mrtvého chlapce a schovat se tak před anděly a možná lépe najít Lefira. Vstoupil jsem do jeho těla.


„Uf,“ vydechl jsem a snažil se vstát.

Podíval jsem se na toho hocha-teď mého kamaráda a zjistil, že má jen zlomenou ruku, ale přežil útok těch dvou mužů.

„Stávej, Fernando!“ vybídl jsem ho a několikrát do něho strčil.
„Co-co, se stalo? Eliasi, kde jsou ty chlapi?!“ vyhrkl tlouštík a snažil se vstát.
„Máš zlomenou ruku,“ upozornil jsem ho na skutečnost, že by měl zajít za doktorem.
„Neměli jsme ty věci brát!“
„Už se to nestane.“
„Vážně?“
„Ano. Už nebudeme krást. Najdeme si práci.“

Fernando se rozesmál.

„Znám tě už deset let. Zatím se nic nezměnilo,“ poznamenal.
„Dneškem se všechno změní,“ dodal jsem a pomohl tlouštíkovi na nohy.

Chytl jsem ho za zdravou ruku a během vteřiny ho dostal ze země.

„Ty máš ale sílu,“ podivil se Fernando.

Jen jsem se usmál a vyrazil směrem zpátky do města.

„Chceš se tam vrátit?“ ohradil se tlouštík.
„Ano, musím najít kněze,“ odvětil jsem.

Fernando vytřeštil oči.

„Co-co-že? Nikdy jsi nechodil do kostela?“
„Možná bych měl začít.“
„Co se to s tebou stalo?“
„Procitl jsem.“


„Možná ses uhodil do hlavy.“
„Musím najít kostel.“
„Ale se mnou nepočítej!“
„A to proč?“ udivil jsem se. „Jsi můj přítel. Kradli jsme spolu, utíkali jsme spolu, skoro jsme spolu zemřeli, takže bychom tam měli jít spolu.“
„Ke zpovědi?“
„Klidně.“
„Ani náhodou!“ bránil se Fernando.
„Dneska jsme mohli zemřít.“
„Ale nezemřeli jsme.“
„Proč se tak bráníš jít do kostela?“ zeptal jsem se.

V tu chvíli nás míjela starší paní s košíkem plným ovoce.

„Co tu děláte?!“ okřikla nás.

Oba jsme mlčeli.

„Jste hluchý?“ ozvala se znovu.
„Kde máte kostel?“ zeptal jsem se jí s úsměvem na tváři.
„Děláš si ze mě srandu, holobrádku?!“ vyhrkla.
„Myslím to úplně vážně.“
„Asi ti dám holí!“ vyhrkla.

Kde se v ní vzala taková nenávist?

„Eliasi, pojď, jdeme pryč!“ pobídl mě Fernando.
„Dobře,“ kývl jsem a následoval svého kamaráda.

Paní ještě chvíli remcala něco na adresu obou hochů, kteří jí už stejně neposlouchali.

* * *

Vyšli jsme z uličky.


„To je krása!“ pronesl jsem nadšeně.

Díval jsem se na stavby podél náměstí. Zahlédl jsem dokonce kostel, ke kterému jsem hned vyrazil.

„Žiješ tu sedmnáct let, tak z čeho jsi tak nadšený?!“ udivil se Fernando.
„Tomu bys nerozuměl,“ mávl jsem rukou.

Přece mu neřeknu, že jeho přítel je už mrtvý a já jsem anděl.

„Vážně chceš jít do toho kostela?“ zeptal se Fernando.
„Ano.“
„Sbohem, kamaráde!“
„Opustíš mě kvůli tomu, že chci jít do kostela?“
„Nemám rád církev!“ zdůraznil svůj odpor a vyrazil do další uličky.

Už jsem na něho nevolal. Bylo by to zbytečné. Evidentně má nějaký důvod, proč nemá rád církev a přesvědčovat ho a nutit, by nemělo význam.
Autor Danny Jé, 29.07.2019
Přečteno 41x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter