FABIEL 2 - Anděl pomsty

FABIEL 2 - Anděl pomsty

Kapitola 4



Odhalení.


Večer jsem procházel kolem náměstí a všiml si, jak dva opilci otravují jiného muže. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám do toho vložit, nebo to nechat být. Nakonec jsem se rozhodl, že tomu muži pomohu.

„Nechte toho muže, na pokoji!“ pronesl jsem.

Až poté jsem si uvědomil, že v mém hlase nebyla žádná vážnost.

„Padej odsud, spratku, nebo ti naložíme!“ okřikl mě jeden z těch opilců.
„Jo, zmiz!“ přidal se druhý a ukázal rukou někam dozadu.
„Zřejmě jste mi nerozuměli,“ poznamenal jsem a přemýšlel, jestli teď byl můj hlas dost vážný.
„Tys neslyšel?!“ ohradil se opilec a natáhl po mě ruku.

Chytl jsem ho pod krkem a zvedl nad zem a pak ho odhodil do strany. Odlétl téměř pět metrů.

Žuch!

Dopad byl tvrdý.

„Co to bylo?!“ vyhrkl opilec, který stál dva metry přede mnou.

Vylekal se a chtěl utéct.

„Snad bys neutíkal?“ ozval jsem se a zastavil opilce neviditelnou silou.

Zvedl jsem ho nad zem a držel ho nějakou dobu. Po chvilce jsem ho pustil.

Žuch!

„Ty jsi démon!“ vykřikl muž, který ležel na zemi a během několika vteřin byl na nohou.

Zvedl se a utíkal pryč.

„Chtěl jsem ti pomoci,“ pronesl jsem.

Muž se ani neotočil. Hnal se, jako by ho honil opravdový ďas.

„Zřejmě o tvou pomoc nestál,“ pronesl hlas schovávající se ve stínu.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se a otočil se směrem, odkud neznámý muž promluvil.
„Není důležité, kdo jsem. Spíše mi řekni, kdo jsi ty?“
„Mluv, člověče!“ vybídl jsem.

Muž se však už neozval. Byl pryč.

Hm.

* * *

Cestou zpátky jsem přemýšlel, kdo to byl. Proč se zajímal? A proč nechtěl říct, kdo je?

„Nemáš kde uložit svou hlavu?“ zeptal se mě hlas, který jsem znal.

Byl to kněz Alfonso.

„Šel jsem kolem,“ odvětil jsem.

Měl bych mu znovu říct, kdo jsem, pomyslel jsem si.

„Sám?“ udivil se a přidal se ke mně. „Mohu jít s tebou?“
„Ano.“
„Kam jsi šel?“
„Viděl jsem muže v nesnázích,“ spustil jsem. „Dva opilci mu ubližovali. Pomohl jsem mu, ale bál se a utekl.“
„Proč by se tě bál?“
„Protože jsem opravdový anděl,“ pronesl jsem a neviditelnou silou jsem zvedl lavičku, kolem které jsme procházeli.

Kněz se na mě podíval a pak se zeptal.
„Jak jsi to udělal?“
„Už jsem vám to řekl.“
„Zázraky koná jen bůh, ale ty…“
„…jsem jeho syn, stejně jako ty.“
„Elias? Tak se jmenuješ?“
„To je jméno, které jsem si půjčil, stejně tak jako tělo toho mladíka,“ odvětil jsem.

V tu chvíli jsme míjeli kostel, ve kterém kněz Alfonso sloužil své bohoslužby.

„Můžeme jít dovnitř?!“ zeptal se.
„Ano,“ kývl jsem a prošel velkými vraty.

Kněz došel k prvním sedadlům a pak se otočil ke mně.

„Kdo jsi doopravdy? A jak jsi to udělal?“
„Jsem anděl Fabiel.“
„Vidím, že jsi člověk.“
„Musel jsem použít lidské tělo, abych byl nenápadný.

Nedůvěřivý řeholník si mě prohlížel. Potřeboval důkaz, aby mi uvěřil. Proto jsem dal ruce podél těla a šeptal andělskou motlitbu, která rozzářila mé tělo jako hvězdu. Musel jsem však být opatrný, aby lidské tělo nepopraskalo.

„Bože!“ vyhrkl řeholník a sklonil hlavu.

Omlouval se a vzýval pána našeho.

„Jak jsem mohl být tak pošetilý,“ řekl a znovu se omlouval.
„Lidé mnohdy potřebují jen důkaz, aby uvěřili,“ poznamenal jsem a odvolal andělskou motlitbou světlo.

Zůstal jsem stát nahý na kamenné podlaze zdejšího kostela. Šaty, které měl Elias na sobě, shořely.

„Dám ti oblečení, pojď!“ vybídl mě směrem k zákristii.

Následoval jsem kněze do menší místnosti, kde se nacházel jen stůl, dvě židle, skříň a velká knihovna.


* * *

Řeholník otevřel skříň a podal mi roucho podobné tomu, co měl on sám.

„Můžeš u mě zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ spustil.

Jakmile zjistil, kdo jsem, změnil se. Byl to úplně jiný člověk.

„Někoho hledám,“ prozradil jsem.
„A kdo je to?“
„Je to Lefirus, démon.“
„Proč ho hledáš?“
„Byl jsem anděl u rodiny Juana Lorcy v Cordobilla de Lácara a on tu rodinu zabil. V tu dobu probíhala bitva mezi anděly a démony. Několik nevinných životů bylo zmařeno. Jmenovala se Arieta a její duše byla čistá,“ odpověděl jsem.
„Nikdy jsem v Cordobilla de Lácara nebyl,“ dodal Alfonso.

Oblékl jsem si roucho, až jsem se udivil, jak mi padne.



„Ukážu ti místnost, kde si můžeš odpočinout. Lehnout si a spát,“ pobídl mne.

Vykročil do další místnosti.

„Nepotřebuji spát,“ promluvil jsem.
„Ale v noci nechoď ven.“
„Počkám do rána, zde.“
„Dobře. Zítra ráno pro tebe přijdu,“ rozloučil se kněz a odešel.

Posadil jsem se na postel a díval se na kříž s ukřižovaným mužem.


* * *

Když se blížilo svítání, podíval jsem se ven. Viděl jsem stíny, které mizely v uličkách a v domech.

Jsou tady, pomyslel jsem si a posadil se na postel.

Do hodiny přišel kněz. Otevřel dveře a pozdravil mě.

„Dobré ráno.“
„Už jsi vzhůru?“ zeptal jsem se a zvedl se.
„Musím se připravit na ranní mši.“
„Mohu být přítomen?“
„Ovšem, budu samozřejmě rád.“
„Budu sedět vzadu, abych si mohl prohlédnout všechny lidi, kteří přijdou.“
„Moc jich nechodí. Někdy šest někdy víc.“
„Vždycky tu bude jeden, který má v sobě démona, aby se přesvědčil, že kněz není hrozbou.“
„Mám se toho obávat?“
„Ne. Neohrozí tě. Pro teď. Nemají důvod,“ odpověděl jsem a vyrazil z místnosti, kde jsem strávil noc.



Pro teď, šeptl kněz. Opravdu mě to uklidnilo.


* * *

Posadil jsem se do lavice a čekal, až mše začne. Kněz vykročil za mnou.

„Začínám až za půl hodiny,“ řekl.
„To nevadí, já se posadím a počkám.“
„Půjdu se obléci a poté připravím vše potřebné.“

Sotva to dořekl, dřevěná vrata s ocelovým kováním se otevřela. Dovnitř vstoupila žena s mužem. Zřejmě manželský pár.

„Vidíš, nejsme tu první,“ šeptla žena.

Obsadili s mužem první lavici.

„Dobrý den,“ pozdravila, když šli kolem mě.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem také, aby to nevypadalo, že jsem se tento lidský společenský zvyk nenaučil.

Vzápětí do kostela vstoupil stařík s holí. Sedl si přede mě.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

Stařec však jen zavrčel, pak se posadil. Když jsem svůj pohled nasměroval ke knězi, který právě přicházel, ozvalo se bouchnutí vrat.

Bum!

Někdo je zavřel vší silou.

„Omlouvám se,“ pronesl muž a posadil se do druhé lavice.

Kněz si zatím připravoval všechny věci ke mši.

Grrrs!

Vrata zavrzaly a dovnitř vstoupil muž v klobouku, hned za ním černovlasá dívka se starší paní. Všichni prošli kolem mě. Posadili se do třetí lavice. Muž si sedl sám na pravou stranu. Během následujících pěti minut přišli další dva lidé. Muž a žena. Posadili se do první lavice, před kněze.

„Vítejte!“ pronesl kněz a všechny, kteří dnes přišli, přivítal. V následující půlhodině jim přečetl několik vět z bible a udělal k nim kázání.

Pokukoval jsem po lidech a sledoval jejich podivné pohyby rukama, hlavami a u některých, neklidného chování při sezení. Můj zrak se pak zastavil u černovlasé dívky, která jako by věděla, že se na ni dívám. Otočila se. Setkali jsme se očima. Usmála se a pak svůj pohled vrátila zpátky ke knězi.

„Myslím, že to ví,“ pronesl mužský hlas v dálce za mnou.

Neotočil jsem se úplně, ale všiml si dvou mužů, kteří se bavili spolu. Jeden z nich se pak otočil a poklepal muže s vousy po zádech.

„Náš čas přijde,“ pronesl neznámý.

V tu chvíli jsem ten hlas poznal. Byl to ten hlas ze včerejška, ve stínu. Zvedl jsem se a vyrazil za ním. Muž, který tam stál s ním, se po mě jen ohlédl.

* * *

Zastavil jsem neznámého muže venku před kostelem.

„Pane!“

Muž se otočil.

„Přejete si?“
„Byl jste včera v noci venku a…“
„…jste si jistý!“ přerušil mě.
„Ovšem.“
„Měl bys odejít z města nebo zemřeš!“ zazubil se.

Jeho oči na chvilku zčervenaly.

„To je výhružka?“ zeptal jsem se.
„Varování,“ pousmál se a odbočil do vedlejší uličky, která v následující chvilce potemněla.

Přemýšlel jsem, jestli má cenu ho sledovat, nebo se vrátit do kostela. Nakonec jsem se rozhodl vyrazit za ním. Cítil jsem z něho zvláštní energii, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je. Jestli je to démon, umí to velmi dobře maskovat. Vstoupil jsem do ponuré části ulice, ale nikoho jsem neviděl.

Jako by se vypařil.

„Teď už víš, kdo jsem, anděli,“ pronesl temný hlas ze strany.

„Lefirusi!“

Vyhrkl jsem. Ale už nic neřekl. Ulička se vzápětí ponořila do ticha.
Autor Danny Jé, 31.07.2019
Přečteno 41x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Frr
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter