FABIEL 2 - Anděl pomsty

FABIEL 2 - Anděl pomsty

Kapitola 5



Olivia.


Vrátil jsem se do kostela. Počkal, až skončí mše a oslovil černovlasou dívku.

„Omlouvám se, že tě takhle přepadám, ale připomnělas mi někoho, koho jsem ztratil,“ spustil jsem.
„Znám tě,“ pronesla tichým hlasem.
„Opravdu?“

V duchu jsem se těšil, že seznámení nebude tak těžké.

„Jsi Elias, že?“

Pokynul jsem hlavou.

„Slyšela jsem, že jsi zloděj.“

Uh!

Tak to jsem nečekal.

„Proto bych nečekala, že dokážeš být tak milý,“ řekla.

Tím mé šance na úspěch znovu stouply.

„Už jsem jiný člověk. Změnil jsem se.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„To jsem ráda, protože jen tak se budeš moci vrátit do království nebeského.“
„A jak se jmenuješ?“

Pousmála se, ale neřekla hned své jméno. Vyčkával jsem a pak se zeptal znovu.

„Olivia.“
„Krásné jméno.“
„Děkuji.“
„Mohu tě doprovodit?“ nabídl jsem se, ačkoliv se k ní během chvilky přidala starší paní.
„Jsem tu s babičkou.“
„V pořádku.“
„Nebude ti to vadit?“
„A proč by mělo?!“ podivil jsem se.

Usmála se a představila mě své babičce, která jen pokynula hlavou a pokračovala dál. Její pohled byl velmi zastřený. Měla zřejmě slabý zrak.

* * *

Kráčel jsem vedle Olivie a sledoval její ladné pohyby. Působila takovým zvláštním dojmem. Věděl jsem, že to není Arieta, ale byla jí tak podobná. Nejen v obličeji, ale i svým chování, pohyby, mluvou a její úsměv byl tak mocný, že by dokázal přimět rozkvést všechny květiny v okolí.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Olivie.
„Nerozumím tvé otázce.“
„Říkal jsi, že ti připomínám někoho, koho jsi ztratil.“
„Ano, to je pravda.“
„Co se stalo?“
„Zabili ji.“
„Ou, to je mi líto.“
„Najdu toho, kdo je za to odpovědný.“
„Víš, kdo to udělal?“

Této otázky jsem se bál. Mám jí říct pravdu, nebo ne? Neměla by vědět, že jsem anděl.

„Nebyl jsem u toho, když se to stalo,“ odvětil jsem.

V tom jsem nelhal. Když se to stalo, nebyl jsem tam.

„To mě mrzí,“ špitla.

Její laskavost neznala mezí. Vyzařovala neuvěřitelně teplou energii.

„Není zde pro tebe místo!“ ozval se hlas za námi.

Stačil jsem se jen otočit. Byl to ten muž s vousy, který se bavil s Lefirem. Držel v ruce vidle, které do mě bodl. Olivia vyjekla a uskočila stranou.

„Zemři!“ vykřikl a z očí mu sršely pomyslné blesky nenávisti.

V tu chvíli jsme věděli, že to je démon. Věděl jsem to já, ale věděla to i babička Olivie.

„Lux Angelii!“ zvolala a silné světlo namířila proti démonovi, který se mě pokusil zabít.

Z jejích rukou vycházel žlutý proud světla přímo do hrudi muže, ve kterém byl vtělený démon.

„Aáárrgghh!“ zařval a pustil se dřevěné násady.

Upadl na zem a začal se kroutit, jako by ho polila svěcenou vodou. V tom se objevil ze strany jiný muž, zřejmě další démon a bodl nožem Olivii.

„Ne!“ vykřikl jsem a vytáhl vidle ze svého těla.

Otočil jsem je proti němu a zasáhl ho přímo do krku.

Žuch!

Muž dopadl do písku a byl během několika vteřin mrtvý. Kolem jeho těla se okamžitě objevila červená louže.

„Budeš v pořádku, Olivie!“ pronesla babička změněným hlasem.
„Babi?!“ vyhrkla a nerozuměla, co se to děje.

Byla z toho překvapená.

„Jsi anděl?!“ zeptal jsem se s pohledem na Oliviinu babičku.
„Jsem Naemi,“ představil se.
„Město je plné takových démonů,“ ukázal jsem na mrtvého muže.
„I takových,“ ukázal na muže, který ležel na zemi, a jeho tělo bylo popálené.

Rozhodně věděl, o čem mluvím.

„Jsem tu, abych našel záludného démona Lefiruse,“ prozradil jsem.
„Je těžké rozpoznat, ve kterých lidských tělech jsou. Jsou chytří a umějí splynout s okolím. Lidé jsou snadno ovlivnitelní a někdy sami s démonem uzavřou smlouvu, aby se měli dobře, aby se cítili v bezpečí, aby měli moc.“
„Je to tak,“ přitakal jsem.

Zvedl jsem se ze země a přistoupil k Olivii. Pomohl jsem jí pomalu na nohy. Naemi mezitím vytvořil světle zelenou kupoli dosahující výšky zdejšího kostela. Záře se rozpínala do stran a pohltila skoro celé město. Byla však neviditelná, aby nevzbudila paniku. Lidé, kteří do ní pohlédli, zastavili se a zapomněli za několik minut vše, co viděli a co se tam stalo. Jedině tak se nám podařilo odejít. Odnesl jsem Olivii na rukou až k domu, kde bydlela se svou babičkou. Tam jsem jí položil do postele a s andělem Naemim-babičkou jsme ji léčili. Usnula.

* * *

A tam jsem se dozvěděl, že její rodiče umřeli, když byla malá. Její babička pár měsíců na to onemocněla. Andělé jí zřejmě nechtěli nechat umřít, a tak se jeden z nich vtělil do jejího těla. Byl to způsob, jako docílit toho, že se Olivie dožila takového věku.
Autor Danny Jé, 01.08.2019
Přečteno 36x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Frr,
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter