Věk magie - prolog

Věk magie - prolog

Anotace: Možná tam byly vždycky. Možná se skrývaly v našem nitru od počátku věků. A nebo také ne. Možná jsme vypustili něco, co mělo zůstat navěky uzamčeno, ale ty dveře, ten šepot! Bylo to příjemné, tak příjemné, že jsme prostě neodolali.

  Možná tam byly vždycky. Možná se skrývaly v našem nitru od počátku věků. A nebo také ne. Možná jsme vypustili něco, co mělo zůstat navěky uzamčeno, ale ty dveře, ten šepot! Bylo to příjemné, tak příjemné, že jsme prostě neodolali. Otevřeli jsme je jen na vteřinku, ale i za tu chvíli se jich stihlo vymanit až moc.

  Pandora věděla, co se stane! A přesto se k nám přidala. Pravda, nás sedm na ni naléhalo, ale museli jsme, abychom ji neztratili!

  Muž zakolísal a jen tak tak se stihl přitisknout ke zdi, aby se nezřítil do hluboké propasti pod sebou. Z boku mu pomalu vytékala krev, ale on to nevnímal. Musel se k nim dostat a varovat je! Krok za krokem se pomalu šinul po kamenné římse, opíraje se rukama o rozpraskanou, drolící se stěnu. Snad jen držení se těch spár ho chránilo před zřícením do černočerné propasti pod sebou. Těžce se mu dýchalo a ačkoliv byl celý pokrytý potem, jako by z něj někdo vysál všechno teplo. Už prostě nemohl dál. Padl na všechny čtyři a z očí mu začaly kanout slzy.

  „Všichni jsou mrtví!“ kdyby měl ještě sílu, rozeřval by se, řval by z plných plic, až dokud by mu neselhal hlas. Ale jediné, na co se zmohl, byl slabý šepot. „Proč? Copak jsme nebyli dost silní? Odhodlaní? Připravení?“ s těmito myšlenkami upadl do bezvědomí.

 

  Když otevřel oči, myslel si, že je na cestě za nevinnou a čistou Astraiou. Byl obklopen naprostou temnotou a přesto mohl vidět. Kolem však nebylo nic. Snažil se promluvit, ale ozvalo se pouhé zabublání. Najednou se před ním začaly objevovat kameny různých tvarů, barev a velikostí, formujíce pěšinu. Dlouho se nerozhodoval a nejistými kroky se vydal vpřed. Krok, dva tři a jeho sebejistota i síly byly zpět. Dotkl se svého boku, jen aby zjistil, že je plně zahojený, nebo snad v tomto světě nic jako bolest neexistovalo? Netušil, jak dlouho následoval cestu skrz temnotu, mohlo to být pár minut, hodin či dokonce dní. V tomto prázdném světě se snad i sám čas zastavil.

  A pak ji spatřil, drobná postava nejasných rysů s vlasy, které svítily jemně jako noční obloha. Když se k němu otočila, zůstal zaraženě stát. Ta žena, dívka, byla jen obrys, silueta.

  „Vítej, dítě Éos,“ její hlas byl jako teplý letní vánek, „pamatuješ na mne?“

  „Jak by mohl stařec jako já zapomenout?“ s úctou poklekl, „Mudrc Devětsil, připraven vám sloužit.“

  „Devětsile, dám ti, vlastně všem lidem, poslední dar a zároveň úkol.“ Rozpřáhla ruce a mezi nimi se zformovala malá, jasně svítící kulička, „Žij, založ rodinu a měj děti. Postarej se o to, aby tvůj rod přežil, neb i ty jsi odpovědný za propuštění něčeho, co mělo navždy zůstat skryto.“

  Najednou ho zasáhl příval vzpomínek, jak skupina osmi lidí, sedm mudrců a jedna čarodějnice, pomalu scházeli ty schody do téměř bezedné propasti, jak pokračovali hluboko do útrob země, než je konečně uviděli. Devětsil potupně sklopil hlavu, „Promiňte mi to, Paní, neuposlechli jsme váš největší zákaz a vypustili jsme na světlo světa, ani nechci pomyslet co.“

  „Není pozdě, abys svou chybu nemohl napravit, poslední z mudrců.“ Lehkým pokynutím hlavy vyslala světélkující kouli k starci. „Každý zámek funguje dvěma způsoby a nejen vy jste byli klíči.“

 

  Když znovu procitl, sotva dokázal udržet oči otevřené. V boku ho nesnesitelně píchalo a hlava třeštila. Kolem cítil vůni pálených bylin, ležel zabalen v kožešinách a přímo před ním líně dohasínal plamen, který matně osvětloval okolí. Nemohl tomu uvěřit, ležel uprostřed svého stanu zpět v táboře! Najednou ho popadla nesnesitelná žízeň.

  „Vodu…“ zachroptěl a začal se svíjet v bolestech a řvát jako divoké zvíře.

  Po pár vteřinách dovnitř vrazil mladý muž a v rukou nesl dřevěné vědro. „Už jsem tady,“ sehnul se k Devětsilovi, který zůstal zaseknutý, jako v šoku, „počkej, tady máš vodu.“

  Muž mu pomalu odhrnul dlouhé, kudrnaté kadeře a najednou zůstal stát, jako opařený. Před ním neležel šedivý vrásčitý stařec, ale mladý hnědovlasý jinoch!

Autor LiriQ, 20.05.2020
Přečteno 64x
Tipy 1
Poslední tipující: Naki
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dobrý! Nejsou tam žádné dlouhé úvody, příběh vtáhne do děje. Těším se na pokráčko!

20.05.2020 14:03:25 | Naki

Dobrý den, moc děkuji za komentář a že se vám dílko líbilo.
Snad další části nezklamou, ačkoliv toto byl lehce zavádějící prolog.

21.05.2020 00:20:36 | LiriQ

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter