Wrakod 3 - Povídky ze tří Krajů

Wrakod 3 - Povídky ze tří Krajů

VI.



Šílená ženská.


Po devíti dnech Drainys opustil Mosun. Po neuvěřitelném zážitku s červeným hadem v meditaci se rozloučil s čarodějem Neelmsem. Díky této podivné přesto velmi užitečné metodě uzdravení se dokázal zbavit temnoty ve svém srdci. Čaroděj ho naučil meditaci bez kouzel, kterou bude moci využít ve světě, kam se vrací. Kromě toho se seznámil s důležitými bylinami, které může použít nejen pro uzdravení, ale i pro povzbuzení a pro následné uklidnění. Od Neelmse dostal návod, jak z nich uvařit různé lektvary. Po úplném vyléčení byl dokonce hoden navštívit Chrám věčného probuzení.

Před odjezdem ho čaroděj požádal, aby odjel do Halme a předal jistému Tarafu Samulanovi lektvary s hojivými mastmi. Drainys samozřejmě souhlasil. Nikdy nebude moci dostatečně Neelmsovi poděkovat za jeho pomoc. I když mu čaroděj několikrát opakoval, že on byl jen nástrojem a ten, kdo se změnil, byl on.

Halme. Město překvapilo čistotou. Rozhodně to bylo něco jiného než viděl v Ersvemu. Z kamenných domů vycházeli ženy a muži v dlouhých hábitech. Na každém rohu se pohybovaly městské stráže. Lidé se zřejmě proto chovali spořádaně a během té chvíle, co projížděl městem, se nesetkal s žádným problémem. Na nejvyšší věži vlála vlajka se žlutou květinou v zeleném kruhu na bílém pozadí. Město na něho udělalo dojem. Nic takového neviděl. A jestli ano, už si to nepamatoval. Občas měl pocit, že se nedávno narodil.

Poptal se místních, kde by mohl najít Tarafa Samulana. A poté se vydal za ním. S pozdravem od čaroděje Neelmse mu předal mošnu s lektvary. Hned poté měl v úmyslu opustit město, kdyby ho však dva ozbrojenci s plechovými přilbicemi a dlouhým kopím v ruce, nechali odjet. Jednalo se o městské strážné.
„Stůj, cizinče!“ ozval se jeden z nich.
„Tebe jsme tu ještě neviděli,“ přidal se hned druhý.
„A vy si snad pamatujete všechny farmáře, hrnčíře, kejklíře a prodejce kožešin?“ rýpl si do nich Drainys.
„Vtipálek, že?“
Druhý strážný přikývl.
„Pánové, spěchám,“ zalhal Drainys, aby se těch otravů zbavil. Rozhodně se s nimi nechtěl dohadovat.
„Možná bys měl jít s námi?“
„Jo, hejtman Manders by s tebou chtěl mluvit.“
„Hejtman mě ani nezná,“ zabručel Drainys.
„Dost řečí bylo, pojď?“ pobídl ho strážný a ukázal rukou zpět.
„Nic jsem neprovedl.“
„O hó, každý jednou něco provede!“
„Ale ne teď!“ ohradil se Drainys proti němu a pobídl svého koně směrem k městské bráně.
„Stůj!“ vykřikl strážný.
Drainys ho však neposlouchal. Jeho kůň cválal skrze bránu.
„Sakra, zastav!“
„My jsme městská stráž!“
„Musíš nás poslouchat!“
Hlasy strážců se rozléhaly do stran. Až se někteří prodejci ohlíželi směrem k městské bráně, kudy odjížděl jezdec na koni.


* * *

Drainys se rozhodl pro kratší cestu, a to přes Murenská pole. Některá místa byla vypálená a udupaná od koní. Zdejší krajina se ještě nevzpamatovala ze tří bitev, které zde svedli král Pruunan a král Holdeynuur. Jakmile se dostal před druhý kopec, uviděl listnatý les. Skrze něho vedla cesta. Široká přinejmenším pro dva vozy. Tudy se Drainys se svým koně vydal. Hrobové ticho přerušoval pískot podivného tvora, co se ukrýval v korunách stromů. Kůň se nevzrušoval a cvával v klidu po cestě. V půlce cesty Drainys zahlédl po pravé straně menší osadu. Nedalo mu to a nasměroval svého koně tam. Osada byla lidu prázdná. Kolem pobíhal jen pes, který začal dorážet na koně. Vítr rozfoukával spadané listí a slámu. Napravo si všiml rozbitého vozu. Chybělo mu kolo. Byl nakloněný do cesty, ale nepřekážel. Pokračoval dál kolem jednoho z těch dřevěných obydlí, když z něho vyšel starý muž. Na hlavě měl zvláštní čepici. V pravé ruce držel motyku.

„Co přivedlo tvé kroky do těch to míst, cizinče?“ spustil, aniž by se díval kolem, jestli je zde sám. Díval se do jeho tváře.
Drainys zastavil svého koně a pohlédl na starce.
„Jen tudy projíždím,“ odvětil jezdec.
„Jsi tu kvůli té ženské?!“
„O čem to mluvíš, starče!“ zamručel Drainys.
Stařec vytřeštil oči. Takový hlas. Co je zač? Pomyslel si a ohlédl se doleva. Blížili se k němu dva muži a jedna žena. Jeden z těch mužů kulhal na pravou nohu. Jsou to snad jediní obyvatelé této osady? Pomyslel si Drainys.
„Vykopala hrob svým dětem a teď žije v té chýši,“ ukázal rukou muž s motykou v ruce.
„Co tu chceš?!“ ozval se muž přicházející zleva. Byl mladší a v ruce držel vidle.
„A kdo jsi, že se ptáš?“ zeptal se jezdec. Oběma rukama držel uzdu, ale byl připraven sáhnout po meči, pokud by se jim zachtělo ho napadnout.
„Mám pocit, že jsem potkal už někdy takové jako ty!“ vykřikl muž opírající se o dřevěnou hůl.
Žena stojící vedle něj se tvářila zkoumavě, ale nevydala ani hlásky.
„Nepovídej!“ sykl Drainys.
„Říkali jsme jim černí rytíři. Kde se objevili, panovala smrt. Pak zmizeli, a místo nich se objevil krutý král Pruunan.“
„On byl ztělesněním zla,“ promluvila žena.
Mladší z mužů se díval na jezdce na koni a občas na ženu, která kráčela před ním.
Ticho přerušila znovu ta žena. „Jestli chceš odvést tu šílenou ženu, ukážeme ti, kde bydlí,“ promluvila znovu žena. „Bránit ti nebudeme!“
„Chcete jí snad ublížit?“ podivil se Drainys.
„Zemřely jí děti a ona z toho zešílela,“ vysvětila.
„Proto jí chcete zabít?“ ptal se jezdec.
„Kdepak, cizinče,“ ozval se muž s motykou. „Je to čarodějnice. Nikdo se jí strachy nedotkne, ale když jí odvedeš, budeme ti vděční!“
„Tak se vraťte domů a nechejte mě s ní promluvit!“ ukázal Drainys osadníkům, aby se stáhli. „Pak se uvidí, jestli bude chtít jet se mnou.“
„To zní rozumně,“ kývla žena a zastavila se. Jako na povel se zastavili všichni.

Drainys pokračoval dál. U polorozpadlé chýše se zastavil. Seskočil z koně a opatrně vstoupil dovnitř. Páchlo to zatuchlinou, a krví. Měl zesílené smysly a cítil zaschlou zvířecí krev.
„Ženo, nechci ti ublížit,“ promluvil Drainys.
„Jak ti mohu věřit. Jsi černý rytíř,“ zazněl ženský hlas.
Byla schovaná za velkým kusem nábytku, který byl kdysi skříní.
„Jmenuji se Drainys.“
„Černý rytíř.“
„Už dávno ne,“ přiznal.
Jak může vědět, že jsem byl černý rytíř?
„Už jsem setkala se jedním takovým, ale nechal mě i mé děti žít,“ spustila. „Potkala jsem i ženu, která toho rytíře hledala. Bláznivá ženská. Vůbec neměla ponětí, jací vrazi to byli!“ Slovo vrazi opravdu zdůraznila.
„Kde jsou tvé děti?“
„Jsou mrtvé, ale to ti oni, řekli!“
Vystoupila ze svého úkrytu a ukázala ven. Věděla, že tam někde stojí a číhají na ní.
„Jo, řekli.“
„Proto jsi tady?“
„Jen tudy projíždím, a když jsem zahlédl tuhle osadu, řekl jsem si, že bych se mohl podívat, jestli zde někdo žije.“
„Všichni jsou mrtví.“
„Všichni ne.“
„Ti, co jsem měla ráda, ano.“
„Proč setrváváš na tomto místě, když tu není nikdo, koho bys mohla mít ráda?“
Žena neodpověděla. Přiblížil se k ní blíž, aby si ho mohla lépe prohlédnout.
„Znám tě!“ vyhrkla najednou.
„To říkají většinou pobudové, co mě chtějí zabít.“
„Ty jsi O-N!“
Ulekla se, ale vzápětí se pousmála. Začala tancovat po místnosti jako šílená.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ženy.
V první chvíli ho nevnímala. Několikrát se otočila kolem něho. Byl ve střehu. Nechtěl, aby ho zaskočila. Kdo ví, proč se jí místní bojí. Není to z ničeho nic.
„Kalesa.“
„Hezké jméno.“
„To říkáš, protože po mě toužíš!“ vycenila zuby. Nebyl to hezký pohled. Byli zkažené a některé dokonce chyběly.
„Mohu tě odvést, pokud budeš chtít,“ navrhl.
„Ne!“ vykřikla a třemi skoky se vrátila do své skrýše.

Hrobové ticho přerušil vesničan, který se osmělil a přišel blíž k její chýši.
„Ssst!“ Kalesa zasyčela a znovu vyšla ze svého úkrytu.
Kráčela kolem Drainyse. Jedním okem ho skoukla, a pak pokračovala až ke vchodu. Stál tam stařec s motykou. Jeho zvědavost ho přivedla až sem. Předpokládal, že když nezaútočila na toho jezdce, nebude si ho všímat. Jako moc se mýlil.

„Vrazi!“ Kalesa vykřikla a udeřila starce do obličeje. Tak silně, až mu začala téct krev. Muž dostal strach a chtěl utéct pryč. Šílená žena v roztrhaných cárech, se vrhla na starce. S neobyčejnou zuřivostí ho svalila na zem a než přispěchal muž s vidlemi, rozbila starci kamenem hlavu. Krev stříkala do stran. Stařec byl během chvilky mrtev.
„Bestie to je!“ vykřikl muž s vidlemi a zaútočil na ní.
Ta žena byla vážně rychlá, a když se vidle objevily před jejím tělem, uskočila stranou. Odstrčila ho, ale nezaútočila. Utekla zpět do své chýše. Drainys sledoval celý ten cirkus. Měl chuť tu ženu zabít, ale uvědomil si, že to není jeho věc.
„Nezasáhneš?“ ozvala se žena se slzami v očích.
„Není to moje věc,“ odvětil Drainys a vykročil ke svému koni.
„Viděl jsi, jak zabila Hersu!“
„Neznal jsem jeho jméno. Neznám ani tvé jméno. Vlastně neznám nikoho z vás. Jestli s ní máte účty, vyřešte si to. Není to moje věc!“ odsekl a vyskočil na svého koně.
„Je to čarodějnice!“ vykřikl muž o holi.
„Jestli si dobře pamatuji, tak s takovými si buď nikdo nezahrával, nebo je upálili,“ řekl Drainys jako by jim snad dal návod k tomu, aby její polorozpadlou chýši podpálili.

Když opouštěl les, z dálky viděl plameny. Černý a bílý kouř stoupal k obloze. Plameny se šířily lesem.
„Hloupí vesničani,“ sykl Drainys.
Chtěli se zbavit té šílené ženské, údajné čarodějnice a zapálili celý les.
Autor Danny Jé, 22.05.2020
Přečteno 8x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter