RIOG VELESA - II - Bitva o Béthy

RIOG VELESA - II - Bitva o Béthy

Anotace: V.-VI.

V.



Kněží v Salyru.


Když bylo královské vojsko poraženo a král padl, Riog Velesa chtěl ovládnout město. Všechny zabít a město vypálit. Mág Urgas měl však jiný plán, a tím bylo vyrazit na Salyr. Ponechal zdecimované vojsko krále Hulaka napospas chaosu. Nechtěl utrácet čas ničením města Anvees, král je mrtev, a tím jeho část plánu byla splněna. Amáda Nemrtvých tak pochodovala směrem na Salyr. Temný mág využil své moci a vzkřísil stovku mrtvých královských vojáků, kteří se poslušně přidali k jeho armádě. Na dvě stovky ozbrojenců mířily na Salyr. Město, kde chtěl mág Urgas dokončit svou pomstu.
Nic netušící obyvatelé Salyru se připravovali na slavnost opěvující Slunce. Prvním kdo viděl, neznámé vojsko blížící se k městu, aniž by tušil, co že se k městu blíží, byl chlapec jménem Zothek. Byl v hradní věži se svým otcem, který tam opravoval kování na okenicích.
„Tati, podívej! Tam!“ ukazoval Zothek svou malou rukou do míst, kde se objevil černý stín.
Chlapec byl pochopitelně zvědavý, co to je.
„Co to tam je?“ ptal se jeho otec a zavolal vzápětí na strážného.
„Horumande, něco se blíží k městu!“
„Co?“
„Tam! Podívej se!“
Strážný sedící na kameni neochotně vstal a pohlédl z okna. Chvíli zaostřoval a pak vytřeštil oči.
„To jsou vojáci!“ vyhrkl a vyrazil dolů. „Musím to říct vévodovi!“
„To je asi něco vážného,“ zabrumlal si Zothekův otec pod vousy a pokračoval v opravě kování.
Kladivo několikrát dopadlo na kov a narovnalo jej. Poté sáhl do brašny a vytáhl hranatý hřeb, kterým přichytil kování k okenicím.




Vévoda Ladar v domnění, že jsou to vojáci krále Hulaka III., nařídil veliteli stráže, aby se o hosty postaral.
Když se černý stín přiblížil k první bráně města Salyr, obyvatelé se setkali s armádou nemrtvých, která na všechny nemilosrdně zaútočila. Temný mág Urgas seslal na město silný vítr a zbořil bránu, kterou se pokoušeli stráže zavřít, když viděli, co se k nim ve skutečnosti blíží. Riog Velesa vjel dovnitř a narazil na odpor. S lučištníky si poradil opět mág Urgas, svými čáry. O zbytek se postaral Velesa svým mečem. Dav vylekaných obyvatel se dal na útěk. Mág Urgas pokračoval k chrámu, kde zvony vyzváněly na poplach. To už branou běželi nemrtví a nemilosrdně zabíjeli všechny, kteří se jim postavili do cesty. Kdo utekl, měl naději přežit.
Temný mág zastavil před chrámem. Seskočil z koně a šel dovnitř. Nejdříve narazil na dva modlící se kněze. Použitím své magie je odhodil do strany. Zachrčel cosi v jazyce mrtvých a pokračoval dál. Neviditelnou silou zbořil modlu boha Slunce, ke kterému se ve městě modlili.
„Den zúčtování nastává!“ vykřikl.
V tom se objevilo pět kněží a začali ho zaklínat.
„Nevíte, s čím si zahráváte!“ zubil se Urgas a neviditelnou silou je zvedl nad zem.
Díval se na ně, jak se marně snaží vymanit z jeho moci.
„A teď vás upálím, jako vy jste upálili mojí sestru!“ prohlásil.
Znovu použil magii. Nechtěl však, aby shořeli okamžitě. Chtěl, aby trpěli.
„Fugur Rauder! Oheň utrpení!“ vyřkl a pravou rukou kolem nich vytvořil ohnivý kruh, který se k nim pomalu přibližoval.
Uzavřel jim ústa, aby nemohli křičet a užíval si jejich bolest. Kroutili se, ronili slzy. Jakmile jim zčernaly končetiny, radoval se z jejich utrpení. Jeho pomsta byla dokončena. Kněží zemřeli. Jejich spálená torza se vznášela stále nad zemí. Přerušil působení své magie a zbytky ohořelých těl dopadly na zem.

Spokojeně opustil chrám boha slunce.




Armáda Nemrtvých zapálila město a vyrazila na pochod. Pod velením temného mága vyrazila do Kraje Abetomského. Urgas znovu použil své schopnosti a vzkřísil tři tucty vojáků, kteří se poslušně přidali k jeho armádě.
„Chtěl jsi dobýt Tobánii!“ oponoval Riog Velesa.
„Ano.“
„Kněze jsi zabil!“
„Zabil.“
„A proč Kraj Abetomský?“
„Města Béthy a Halme,“ odvětil.
„Jsou to jen další města,“ podotkl Velesa.
„Teď když jsme zabili krále Tobánie, dobudeme o města Kraje Abetomského.“
„Hm.“
„S tvojí obrovskou armádou,“ ukázal za sebe.
Na tři sta nemrtvých vojáků pochodovalo za svým velitelem.
„Už to dávno není moje armáda,“ zavrčel a odpojil se od něj.
Co se to s ním děje? Podivil se Urgas. Takhle přece nemůže uvažovat? Něco se při přeměně muselo pokazit. Není možné, aby takto reagoval.
„Máš spálený obličej,“ promluvil Velesa směrem ke kováři, který pochodoval s ostatními.
„Necítím bolest!“ odsekl kovář.
Hm!
Riog Velesa přikývl a zastavil svého koně. Chvíli sledoval armádu nemrtvých, která poslušně pochodovala za jezdcem v čele, mágem Urgasem. Začal mít v hlavě divné myšlenky. Co se to s ním děje? Uvědomuje si své bytí? Jak je to možné? Chtěl jsem být velitel mocné armády, ale ve skutečnosti jsem jen loutka v rukou muže, který chtěl pomstu, pomyslel si.
Bodl koně do slabin a pomalým cvalem se přidal k armádě nemrtvých.













VI.



Hostinec U Orlího drápu.


Arghamský voják seděl u dřevěného stolu a popíjel z korbelu zlatavý mok. Když se k němu naklonila žena s bujným poprsím, které mladíka okamžitě upoutalo. Skoro ho lákalo, aby se jej dotkl. Toho by se však neodvážil.
„Co tak sám?“ zeptala se ho.
Naklonila se ještě blíž. Jako by mu chtěla dát najevo, že je přístupná. Mladík však ucukl.
„No, víte, už mám po službě,“ vykoktal se sebe.
Šenkýřce jeho stydlivost připadala velmi milá.
„Dáš si ještě jedno pivo, nebo počkáš, až zavřu?“ řekla mu na rovinu.
„Já-já.“
„Neukousnu tě. Jsi moc hezký mladík.“
Voják se usmál. Starší ženu ještě neměl. Vlastně ještě se žádnou ženou nebyl. A ta šenkýřka je starší a zkušená žena, pomyslel si.
„Jste moc krásná, paní,“ šeptl a naklonil se k ní. „Ale já asi nejsem ten pravý, kterého byste chtěla.“
Vzápětí si chtěl dát facku, že to vůbec řekl. Měl tak trochu strach, ale v duchu po ní toužil.
„Co kdybys to nechal na mě?!“ prohlásila a nechala mu tam další korbel s pivem.
Prázdný korbel odnesla.
„Počkám!“ vyhrkl.
Šenkýřka se pousmála a vrátila se za pípu.




Po nějaké době voják dopil své druhé pivo, šenkýřka ho mezitím obdařila několika úsměvy na znamení, že s ním večer počítá. V hostinci se nacházeli ještě dva ožralové, kterým fortelná šenkýřka řekla, že už jim nenaleje.
Šenkýřka se později objevila znovu u vojáka. „Mám pokoj v podkroví,“ ukázala rukou.
Voják přikývl a vyrazil. Hned poté, co odešel, se v hostinci objevili vojáci. Mluvili o tom, že kníže Nerwun shromažďuje vojsko. Šenkýřka je odbyla se slovy: „Tady žádný voják není!“ A ukázala na pivo, ale vojáci odmítli a odešli. Opilci si nic nepamatovali a šenkýřka je vyprovodila a zamkla. Pak vyrazila za mladým vojákem do své komůrky.
Ten seděl na posteli. Stále oblečený.
„Jsi tak hezký,“ spustila a začala se svlékat.
Mladík se nejprve ostýchal, ale když viděl, že se šenkýřka nestydí, začal se svlékat také.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ ozval se ženský hlas.
Šenkýřka se vysoukala mezitím ze své spodničky a po chvilce před ním stála úplně nahá.
„Jsem Salex,“ řekl voják a úžasem polkl.
Když si sundal kalhoty, už mu stál. Šenkýřka se zaculila a začala ho hladit po celém těle. Nevynechala žádné místečko, jako by si vychutnávala jeho mladé tělo. Pak se přesunuli na postel. Lehla si a přivítala ho ve svém klíně. Mladý voják zabořil svůj obličej do velkých prsou a rázně přirazil. Cítil její ruce na svém zadku. Nutila ho, aby přirážel víc a víc. To samozřejmě mladíka vzrušovalo natolik, že tlak, který se v něm hromadil, nedokázal zadržet.
„Omlouvám se,“ špitl.
„To je v pořádku. Nechám tě odpočinout a pak to zkusíme znovu. Máme před sebou celou noc,“ pousmála se a pohladila Salexe po jeho jemné tváři.
Mladík se pousmál a spokojeně si lehl vedle ní. Rozhodně nikam nepospíchal, a jestli chce, aby zůstal a pokračovali v tom, co před chvíli skončilo, je rozhodně pro…

O mobilizaci knížecího vojska neměl ani potuchy.
Autor Danny Jé, 18.10.2020
Přečteno 10x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter