Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 1

Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 1

Anotace: Romantická young/new adult fantasy, tato část z opět pohledu Niky.

Sbírka: Co když...

Seděla jsem na posteli, zírala do učebnice ekonomiky a nemohla se dostat přes nadpis “podnikové hospodářství”. Na rtech jsem cítila Ondřejovy hravé rty, na bradě mě škrábalo jeho začínající strniště a celé tělo mě pálilo odpolední vzpomínkou. 

“Pořád se jen učíš; měla bys víc chodit ven,” prohlásila máma, když mi do pokoje přinesla prádlo vyprané v jejím novém eko objevu – strouhaném kokosovém mýdle. “Proč někam nezajdeš třeba s Klárou?” 

“Je na mě naštvaná,” přiznala jsem a provinile jsem si skousla spodní ret. “Nachytala mě při líbačce s Ondřejem.”

Máma nejdřív zbledla a několikrát přešla po místnosti. Můj malý pokojík jí ovšem moc prostoru nenabídl. “Zapletla ses s Ondřejem?” zeptala se nečekaně příkře. Svraštila obočí a já bojovně zatnula čelist. 

“Ano, mami. Tenkrát mi bylo pět,” neubránila jsem se kousavému tónu. 

Zhluboka se nadechla a zakroutila hlavou. Vystrašilo mě, že se jí přitom rozklepaly ruce. “Nemůžeš s ním být. Ne takhle. Není to přirozený řád věcí.”

“A kdo ho určil? O čem to, proboha, mluvíš?” Moje matka byla vždycky spíš žena činu, vysvětlování jí moc nešlo. Když jsem byla blízko věku, kdy jsem mohla dostat první měsíčky, postavila na stůl vložky a začala mi vysvětlovat, jak moc tyhle bílé vatové věci ničí planetu. 

Teď se posadila vedle mě a zadívala se na stůl, kde jsem měla opřenou fotku od Ondřeje. “Ty odlesky, které Ondra vyfotil, to je andělský světlo.” Ve světě za závěsem všechno ztuhlo. Kdybych dostala mrtvici, cítila bych se líp. Co to mele?! “Vím to proto, že tvůj otec byl padlý anděl.”

Zbláznila se. “Tvrdila jsi, že nevíš, kdo je můj otec,” připomněla jsem jí zdráhavě. Byla jsem sice věčně zabořená v imaginárních světech, ale tak snadno mě oblbnout nemohla. Proč mi vykládá nesmysly? A co to má společného s Ondřejem?

“Nesměla jsem ti nic říct, Veroniko. Většinu z toho si nepamatuju, protože jsem to tak chtěla. Ale jestli ses do Ondry zamilovala, měla bys vědět, že od války na nebesích se svět dělí na dva tábory a on patří do toho druhýho.”

Netušila jsem, jestli jsem se do Ondřeje zamilovala. Ale vzpomněla jsem si na knihu, kterou jsem si nedávno nahrála do čtečky, a rychle si zopakovala, co jsem se z ní stihla dozvědět o nebeských rozepřích. Světlonoš, tedy Lucifer, se odmítl poklonit prvnímu člověku – Adamovi, třebaže ho o to archanděl Michael prosil. Pak byl z nebe svržen, a tak vzniklo peklo. Fajn, připusťme na chvilku, že se to skutečně stalo. 

“Jak se Ondřej ocitl na straně pekla?” Je to přece člověk, stejně jako já. Vyrůstali jsme spolu!

“Narodil se potomkovi jednoho z Luciferových démonů,” řekla máma a vložila si hlavu do dlaní. Nechtěla se dívat ani na tu fotku, ani na mě. Já přitom vykulila oči a na zádech ucítila horký pot. 

“Zní to zlověstně. Ale démoni přece původně byli andělé.” Vzpomněla jsem si na sny, které se mi zdály potom, co jsem se líbala s Petrem. 

“Původně ano,” přitakala, ale stále se dívala do rozechvělých dlaní. “Tvůj otec na tohle neměl úplně vyhraněný názor. Jenže když se v bytě naproti objevil Vincent Marino, zachoval se, jako kdyby ten člověk nepředstavoval nic jiného než… zlo.”

“Zlo?” zopakovala jsem a doufala, že bude pokračovat. Avšak ona vstala z postele a zoufale na mě shlédla. “Prostě na sebe dávej pozor. Vím, že Ondra tě má rád, ale cítím, že mezi vámi dvěma to nemůže dopadnout dobře.” 

“Takže ty to tak cítíš a to mi má stačit? Víc mi neřekneš? Třeba jméno mýho otce?”

“Ne.” Srdce mi polil chlad. 

“Co si s tím mám podle tebe počít?” Také jsem vstala z postele a kulila na ní nevěřícně oči. “Řekneš mi, že můj otec byl padlý anděl. Že kluk, se kterým jsem strávila dětství a pubertu a nakonec i první líbačku, je potomkem démona, a klidně si jdeš do prdele?!” 

Stiskla si spánky a opřela se zády o šatní skříň. “Já ti víc říct nemůžu. Slíbila jsem tvýmu otci, že tě do toho nenechám zatáhnout. S Ondrou si to budeš muset vyříkat sama.” 

Naštvaně jsem vběhla do chodby a hodila na sebe bundu. Poslala jsem Ondřejovi smsku a počkala před vchodem do paneláku. Nebe plakalo a máčelo mi tvář. Je to stejné nebe, ze kterého byl svržen můj otec? Pokud opravdu byl padlý anděl, pak já jsem nefilim. Ale co je Ondřej? Když vyšel ze dveří, instinktivně jsem couvla a jemu v očích problesklo pochopení. “Ty to víš,” pravil nezvykle tichým hlasem. 

“Co vím, Ondrášku?” zeptala jsem se zoufale. Ve skutečnosti jsem nevěděla skoro nic. Mou myslí pobíhaly zářivé bytosti, které jsem do této doby nepovažovala za skutečné, a poutaly se k ní rudou nití osudu. 

Ondřej se rozhlédl kolem nás a ukázal do kopečku, na kterém se nacházela vietnamská samoobsluha. “Stoupneme si pod střechu. Nezmokneme a nikdo nás neuslyší,” rozhodl a s rukama v kapsách se vydal vytýčeným směrem. 

Klopýtala jsem za ním a snažila se posbírat zmatené myšlenky. Vždycky jsem pro Ondřeje měla slabost. Třebaže mě popichoval a všemožně kazil, měl mě rád a udělal by pro mě všechno na světě. Dokonce jsem s ním prožila své nejintimnější okamžiky. A jak řekl Lucifer, stále jsem byla přesvědčena, že svět není černobílý. 

Ondřej došel až doprostřed stříšky, která se táhla podél dlouhé budovy sámošky a konečně se na mě otočil. Nebe skrápělo okolní svět provazci vody a poskytovalo nám vítanou clonu. Můj nejlepší kamarád a kluk, který ještě před pár hodinami vpíjel své rty do mých, vytáhl ruce z kapes a prohrábl si mokré vlasy. 

“Měl sis vzít čepici,” neodpustila jsem si starostlivou poznámku. 

“Ser na čepici, Váňová,” obrátil oči v sloup a mé příjmení se změnilo v bolestné zaskučení. “Řekni, co víš, a já ti povím zbytek.”

“Dobře,” špitla jsem a začala u sebe. “Máma mi řekla, že si mě neuhnala s žádným náhodným hipíkem, nýbrž s padlým andělem.” 

“To už vím,” přikývl a mně málem vypadly oči z důlků. “Nijak dlouho,” dušoval se. “Vystrašily mě tvý noční můry. Zavolal jsem tátovi a ten kápl božskou.”

“Ví tvůj táta, kdo je můj otec?” Zakroutil hlavou a nespouštěl ze mě pátravý pohled. “Souvisí mý sny s tebou?”

“Nejspíš ne,” zamumlal rozmrzele. A Ondřej nebýval rozmrzelý. Většinou mluvil s chladnou logikou a mírnou vypočítavostí.

Zadívala jsem se do neustávajícího deště a přešla k těžší části. “Ale ty jsi potomkem jednoho z Luciferových přívrženců. Neměla bych s tebou nic mít.” 

Jelikož na to nic neřekl, přiměla jsem se na něj upřít pohled a neviděla jsem nikoho jiného než svého Ondřeje Marina s potměšilým úsměvem na tváři zmalované blednoucí modřinou. “To bys asi neměla,” ušklíbl se a přimhuřil oči. “Měla bys způsobně sedět doma s knížkou a cpát se u toho veganskou stravou. Místo toho mi zachraňuješ zadek při ničení soukromýho majetku, koukáš na nehodnotný filmy a dokonce se se mnou muchluješ ve školní šatně.”

“Přesně to dělám,” špitla jsem a celý svět za závěsem si vyčerpaně povzdychl a stejně jako máma schoval obličej do dlaní. “Takže tyhle věci jsou skutečný?” odvážila jsem se zeptat a natáhla jsem ruku k tmavé stuze, která se za ním svíjela. 

Obezřetně mě sledoval, a pak překvapeně vydechl: “Ty je vidíš.” Najednou vůbec nevypadal jako on. Sebevědomou nabubřelou masku vystřídal šok a asi i strach, protože temnota za jeho zády se znásobila.

“Objevily se v osmý třídě.” Projela jsem černotu prochladlou dlaní a proměnila ji v prach, který zbledl a zmizel. “Proto jsme od tý doby museli sedět v poslední lavici?” Ondřej se vyjeveně ohlédl přes rameno. 

“Ty mi snad přivodíš smrt, Niko,” zaskuhral a sepjaté dlaně si položil na promočené vlasy. “Proč jsi mi neřekla, že že o nich víš?”

Povzdychla jsem si a zakroutila hlavou. “Měla jsem se ti přiznat, že vidím něco, co nikdo jiný nevidí? Přestala jsem s tím, když nám bylo sedm a ty sis ze mně neustále utahoval.”

“Já vím. Jsem parchant. Nechápu, jak jsi to vedle mě tak dlouho vydržela.” 

“Technicky vzato jsem parchant já,” odfrkla jsem si. “Ty jsi... zmetek. Pomocí těchhletěch věcí balíš nevinný holky a když dosáhneš svýho, klidně je odkopneš. Alespoň tak jsem si to vždycky představovala.”

Tentokrát vztekle zavrčel a protřel si spánky. “Ničemu nerozumíš.” 

“Dobře,” zkřížila jsem paže na prsou. “Vysvětli mi to. Jsem jedno velký ucho.”

Z hrdla se mu vydralo nespokojené zabručení, ale vrátil se k provokativně sebevědomému úsměvu. “Tyhle věci, jak jsi je nazvala,” ukázal palcem za sebe, “ke mně skutečně vábí ženy, který by o mně mohly mít zájem. Chtějí to samy a já se často ani nemusím moc snažit. Sama ses přesvědčila, že většina z nich se nezastaví ani před mojí pověstí, ani před tvým varováním.”

Jenže já to viděla jinak. Když ty holky balil, zcela očividně věděl, co dělá. “Proč se tomu nebráníš?”

“Proč bych to dělal?” mrknul na mě a já cítila, jak rudnu vzteky. Sbalil mě a teď se se mnou rozejde stejně jako s nimi. Dopustila jsem, aby ze mně udělal naivní nánu. Nadechla jsem se a plíce mi naplnila vzdušná vlhkost. Nevěděla jsem, co na to říct a začala jsem se otáčet na podpadku s myšlenkou na dramatický odchod. 

Avšak Ondřej mě znal jako své boty. Jako černé Conversky, které nosil už od raného dětství. Čapl mě nesmlouvavě za zápěstí a přitáhl si mě do náruče. “Až do nedávna jsem neměl důvod proti tomu bojovat, tesora mia.” Už mě tak jednou oslovil. Zírala jsem do jeho neuvěřitelně zelených očí a čekala na pokračování. Ačkoliv za ním se svíjela nová tma, v mém srdci pořád ještě zbývala jiskřička naděje. Snad za to mohla jeho blízkost doprovázená kořeněným aroma. “Než jsem tě políbil, nechtěl jsem s žádnou holkou zůstat,” zašeptal a já se trochu uvolnila. 

“Nikdy nebylo žádné potom?” Přesně, jak to říkala Ema na těláku?

“Nebylo. Existují jen dvě fáze. Lovná a vrcholná. Pak kouzlo vyprchá a na posteli leží tuctová holka, která mě vůbec nezná a stejně tam se mnou vlezla.” 

Nechtěla jsem přemýšlet nad lovnou fází a nad vrcholnou už vůbec ne. “To je tak alibistický! Vážně, Ondřeji, jaká je podle tebe moje role?” Chtělo se mi řvát. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi kleknout a schoulit se do klubíčka. 

“Role…” přitiskl si mě k sobě pevněji a svraštil obočí. “Bývala jsi mojí nejlepší kamarádkou. Zároveň mým nejbližším člověkem. Jsi jím pořád. Mohla bys být mojí záchranou, pokud bys o to stála. Jenže můžeš líbat někoho, koho zplodilo peklo?” zeptal se tvrdě a já ho znala dost dlouho na to, abych věděla, že se odpovědi ve skutečnosti bojí. I já jsem se bála na to jakkoliv odpovědět, takže jsem to oddalovala, jak jen to šlo. 

“Můžeš ty žít s tím, že tě zplodilo peklo?”

“Asi radši peklo než zářiví hošani s křídlama, kteří nemají ani tolik slušnosti, aby se postarali o svoje děti,” nepřestával na mě upírat pátravý pohled. 

Vydržela jsem to jen chvíli, pak jsem se začala nezřízeně smát. Všechen nahromaděný stres potřeboval ven. Stála jsem před ním, smála se jak praštěná a utírala si slzy v očích. 

“Vždycky jsi mi připadala neskutečná, Niko,” zakroutil hlavou. “Andělsky neskutečná.” V očích se mu zablýsklo a já mu zabořila nos do prohlubně mezi krkem a ramenem. Nadechla jsem se svěží vůně prosycené pepřem a přitiskla mu rty na tepnu. Byl skutečný a byl můj. Jeho paže mě konejšivě svíraly a já se přesunula podél ostře řezané čelisti k smyslným rtům, abych svého démonského kluka políbila. Líbali jsme se hltavě a trochu zoufale a byla v tom opojná úleva. Kdyby se zhmotnila, vybuchovala by kolem nás jako ohňostroje. 

Ondřej opřel své čelo o mé a zašeptal: “Ach, Niko, co když se teprve teď začne všechno srát?”

Autor Jeninas, 18.10.2020
Přečteno 20x
Tipy 1
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter