Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 2

Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 2

Anotace: Romantická young/new adult fantasy.

Sbírka: Co když...

Ráno na mě Ondřej čekal před panelákem a připadal mi úplně jiný. Nepřestával se usmívat a nespouštěl mě z očí, ve kterých mu jiskřilo víc než kdy předtím. Jeho tichá radost mě zahalila jako teplá přikrývka. Natáhla jsem se pro jeho ruku a on mě políbil na čelo. Zavřela jsem oči a užívala si pravdivé ticho, které mezi námi po včerejšku zavládlo. Protože už jsem nemlčela o tom, že vidím stíny, které se mu rojí za zády a on mi netajil, k čemu jsou. Stáli jsme tam dlouho. Marek, který vyběhl ven pro čerstvé rohlíky, se zarazil ve dveřích a my na něj zírali stejně udiveně jako on na nás. 

“Budu hádat. Není to tak, jak to vypadá?” zahihňal se. 

“Je to přesně tak, jak to vypadá. A teď utíkej, ať stihneš školu.” Marek proti tomu chtěl něco namítnout, ale Ondřej mě něžně zatahal za ruku a vydal se se mnou na zastávku na kopci. 

“Ani my školu možná nestihneme,” špitla jsem. 

“Nepůjdeme do školy, Váňová.” Řekl to tak rozjařeným tónem, že jsem mu málem zapomněla něco odseknout. 

“Máme před maturitou, kam jinam bysme měli jít?”

Pustil mou ruku, přitáhl si mě k boku a dlaň mu spočinula v kapse mých džín. “Ty i já v sobě máme trochu andělský krve. Já mám své stíny. Dokážu je zhmotnit a občas je to užitečný.”

“Třeba, když si chceš podat kondom?” utrousila jsem, ale záhy ve mně hrklo. Měla bych dál vtipkovat o jeho avantýrách, nebo ne? Minuli jsme zastávku a pokračovali ke garážím. 

“Díky za tip. Uvažoval jsem ale spíš nad tím, co asi umíš ty,” šťouchl mi ukazováčkem do ramene. 

“O ničem nevím,” prohlásila jsem a on se zasmál. “Promiň, Niko, ale nemyslím si, že to dokážeš objektivně zhodnotit. Roky jsi viděla temnotu, která se mě drží jak veš košile a považovala jsi to za normální.”

Zamračila jsem se a nepřestávala jsem ani, když jsme došli ke garáži Ondřejovy mámy a on ji začal otevírat. “Věděla jsem, že to není skutečný.” Stoupla jsem si stranou a zatímco couval ven a zavíral vrata, světem za závěsem duněly myšlenky na světlo ve vlasech a hvězdný prach, který napravoval krutý svět. 

“Nastup si, lásko,” vyzval mě nezvykle vlídně a mě polilo horko. Chvatně jsem obešla auto, hodila batoh na podlážku a začala jsem si zapínat bezpečnostní pás. 

Ondřej si mě chvíli prohlížel. “Co se v tobě děje? Chci se tě na to zeptat už tak dlouho…”

“Jak to myslíš?”

Položil mi dlaň na tvář a poklepal mi jedním prstem na spánek. “Tady uvnitř. Jak to tam vypadá? Dlíš tam někdy i několik minut, aniž bys postřehla, že na tebe někdo mluví, a pak hrozně vtipně improvizuješ, aby si toho okolí nevšimlo. Odpovídáš neurčitě, dáváš doplňující otázky a rozhoduješ se na základě druhý části monologu.” 

Že by byl všímavější, než jsem si doposud myslela? “Moje hlava je úplně normální,” prohlásila jsem rozhořčeně. 

Pustil ji a věnoval mi oslnivý úsměv. “Přesto bych ji rád poznal.” 

Sledovala jsem, jak startuje a vyjíždí do ulic. Namířil si to po mokrých silnicích do hor a mně bylo jasné, kam mě odveze. Není to daleko a budeme tam mít klid. “No dobře, moje hlava asi nepatří k těm nejnormálnějším, ale s andělskými tentononc to nemá nic společnýho.”

Tentononc,” zakroutil hlavou a zabočil do prudkého kopce. “Zvykneš si.”

“Na co?”

“Na terminologii. Že tyhle věci jsou moje moc a andělský tentononc je tvoje moc.”

“Dosud jsem nepostřehla, že bych měla moc. Jen bujnou fantazii, jak tomu říká máma. Ještě včera jsem přemýšlela nad tím, zda by bylo lepší vlastnit draka, nebo mít na zádech křídla.”

“A k čemu jsi došla?” tázal se nesmírně vážně. 

“Že s křídly se asi dost špatně koupe ve vaně. Což by asi tak úplně nevadilo, protože jsem se v ní koupala jen párkrát.”

Obočí mu vyletělo k rozcuchané ofině, ale nevysmál se mi. “Někdy spolu půjdeme do vany, Niko.” Zase mě polilo horko, a tak jsem se jen zahleděla na opuštěný Hubertus, u kterého zastavil a vypnul motor. 

“Asi nebude jednoduchý oddělit smyšlenky od skutečnosti, ale zkusíme to.”

“Jak?” otočila jsem se zpátky na něj. 

“Nejdřív mi dej pusu,” vyzval mě a já se neubránila úsměvu. Odepnula jsem pás a rozepnula si bundu. Vážně je tu až k zalknutí? Natáhl paži a za bok si mě přitáhl na klín. 

“Je to tu malý,” zaprostestovala jsem ze zvyku. 

“Ale není,” odvětil chraplavě a zajel mi dlaněmi pod bundu a pod tričko. Nakonec položil ruce do dolní části mých zad a já ho objala kolem ramen. 

“Máš to vyzkoušený?” zlobila jsem ho. 

Jenže on se na mě upřímně, moc hezky usmál a nadhodil: “Jsem teď tvůj přítel. Neměla bys mi projevovat úctu a lásku?”

Jsem jeho přítelkyně? V tamtom smyslu slova? Čekala jsem, že se mým vnitřním světem prožene panika, ale ani trochu se neotřásl. “Budu ti projevovat jen to, co si zasloužíš, Ondřeji Marino. Jako doposud.”

Pousmál se a upřel na mě jiskřivě zelená kukadla. “Zasloužím si pusu?”

“Zasloužím si ji já,” rozhodla jsem a konečně jsem ho políbila. Jeho rty byly popraskané a já mu je s tichým zavrčením olízla a pozvala se tak do jeho úst. Ochutnávala jsem mentolový dech, prsty mu nořila do vlasů a užívala si, že nikdo nekřičí. Líbání s mým nejlepším kamarádem bylo pokaždé parádní, ale teprve když jsme byli skutečně sami, změnilo se ve skutečně intimní záležitost. Ondřejovy velké ruce putovaly po mých zádech a já se trochu zachvěla. Vyklouzl z mých úst a maličko se odtáhl, ale na rty mi vtiskl ještě jednu rychlou škádlivou pusu. 

“Ehm, máme trochu jiný program,” zašeptal. “Já tu teda potřebuju ještě chvíli zůstat sedět, takže zatímco ty se vrátíš na bezpečnější místo za šaltrpákou, já začnu přemýšlet nad tvojí mocí.” Na tváři se mu usadil opojený, mírně ospalý výraz a já ho poslechla a nemotorně se odporoučela na místo spolujezdce. 

“Rozhodně mám moc nad tebou,” odvážila jsem se prohlásit. “Jaktože jsem si toho nikdy nevšimla?”

Obrátil oči v sloup a zahleděl se na opuštěný hotel před námi. Pozorovala jsem Ondřejův profil a přemýšlela, jestli se mi vždycky tolik líbil. Rozcuchané vlasy, které mu padaly do potměšilých očí, rovný nos, plná ústa v arogantním úsměvu… Chtěla bych ho zhltnout. “Konec zábavy,” otočil se na mě a vypálil první otázku. “Předpokládám, že když mě provází stíny, tebe by mělo naplňovat světlo. Všimla sis něčeho takovýho?”

A tak jsme strávili dopoledne rozjímáním nad tím, jak rychle se uzdravujeme a jak jsme vždycky vynikali ve sportu. Zjistili jsme, že tak jako já dokážu rozehnat Ondřejovy šlahouny moci, on odolává síle andělského prachu. Zírala jsem na jiskření v dlani a naposledy bezvýsledně foukla s myšlenkou na další sladký polibek. “Třeba jsem si to vsugerovala a ve skutečnosti to nefunguje,” pokrčila jsem rameny. 

Ondřej nakrčil čelo a nesouhlasně pohodil hlavou. “Vlastně je to podobný mojí moci. Ty foukneš a přiměješ lidi chovat se líp. Já se natáhnu k holce a přinutím ji chovat se… tak, jak chci.”

“Ty, nebo tyhle věci?” ukázala jsem na stínový úponek, který se mu teď líně obtáčel kolem ruky. 

“V tuhle chvíli nevím,” řekl tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla a do toho ticha mi zakručelo v žaludku. Rozesmál se a vydrželo mu to dlouho. 

Plácla jsem ho do ramene a zaskučela: “Jsi teď můj přítel, neměl bys mě nakrmit?”

Přestal se smát a natáhl se přes řadící páku aby mi vtiskl pusu pod ucho. “To udělám.” Odtáhl se a chvíli si mě tiše prohlížel. 

“Co je?”

“Nic. Sněz si svoji nechutně zdravou svačinu. Chtěl bych pak něco zkusit.”

Souhlasila jsem s tím, ale když mi sdělil, co chce dělat, chechtala jsem se pro změnu já a málem jsem se zadávila RAW tyčinkou. “Vypadám jako doktor Strange?”

“Tak epicky?” ušklíbl se a vystoupil z auta. 

Následovala jsem ho. Pod nohama mi křupala tlustá vrstva sněhu, který tady nahoře odtával jen pomalu. Jinak tu vládl klid a mír všedního dne. 

“Ty úchvatný jiskry jsou možná jen zárodkem plamene. Neměli snad andělé v nebesích plamenný meče?”

“Já ale žádný takový meč nemám.” Zastavila jsem se pár kroků před ním a čekala, co si na mě vymyslel. 

“Pojď ještě kousek dál od máminy Toyoty,” uculil se a já ho nasupeně následovala k plácku za budovou, s jejíž podlahou se Ondřej nedávno důvěrně seznámil. Pořád bych ho za to roztrhla jak hada. “Tady to bude dobrý. Ukaž mi ty jiskry.”

Otevřela jsem dlaň a zadívala se na poprašek jemných třpytek, které kromě mě a Ondřeje nikdo nemohl vidět, takže jsem se do dnešního dne domnívala, že jsou jen iluzí mého praštěného mozku. “Štěstí, že nefouká vítr,” poznamenala jsem, ale on si zachoval vážnou tvář. 

“Zkus je zapálit.”

Zkusila jsem jim to přikázat. 

“Co je zhmotnit v kouli?”

“Nedrží pohromadě,” našpulila jsem rty. 

“Představ si to.”

Nefungovalo to. Nefungovalo nic. Třpytky nelevitovaly, ani neměnily svou formu. Prostě jen byly. Čím byl Ondřej zatvrzelejší, tím víc jsem byla rozmrzelá. 

“Jak na to přijdou lidi v knížkách?” zamyslel se. 

“Ehm… Čistě náhodou?”

Uvědomila jsem si, že mě tohle naše rande za školou začíná štvát a můj výraz mu to musel napovědět, protože mu oči zaplály světýlky poznání, a sám si odpověděl: “Když jsou v nebezpečí nebo mají vztek!” 

V předtuše jsem se kousla do rtu a o krok ucouvla. “Ne.”

“Vždycky nejdřív řekneš ne. Právě kvůli holkám jako ty si některý chlapi začali myslet, že ne znamená ano,” nasadil prohnaný výraz a na oko se zamyslel, než se zeptal: “Co kdybych ti vyprávěl o ženských, který jsem šukal, zatímco ty jsi vzdychala nad nemožnými romány?”

“Ondřeji…” Opravdu jsem netušila, jestli teď cítím strach, nebo hněv. “Nesnaž se mě nakrknout. Mohlo by se ti to podařit.” Bojovala jsem s tím, jak se po čerstvé změně vztahu mezi námi postavit k jeho minulosti a on to věděl. 

“Co třeba hned o té první? Je pravda, že šukala spíše ona mě, protože jsem sotva tušil, jak se to dělá,” pokračoval bez špetky empatie. 

“Mlč, blbe!” Sehla jsem se pro mokrý sníh pod nohama, nahrabala kouli a bleskově ji po něm vrhla, jenže uhnul a vysmál se mi. 

“To není ta koule, kterou chci vidět, Váňová.”

“Vím o páru dalších koulích, který nepotřebuju vidět já,” kontrovala jsem. 

“Nesmysl,” odfrkl si. 

“Je to nesmysl,” utřela jsem si ruce do modrých džín a měřila si ho nesouhlasným pohledem. Ať už mezitím šukal s kýmkoliv, vyrostl z něj krásný kluk s hrdým postojem a nadutým úsměvem. 

“Hmm… Jak jen ta holka vypadala? Určitě měla dlouhý nohy a pěkný pevný prsa, protože fotila pro jednoho týpka akty. Byla zrzavá všude.”

Tak to teda ne. Můj hněv, ublížení a znechucení se smrskly v cosi maličkého a já se zadívala do pravé dlaně, kde se rozzářila jedna velká jiskra hrající všemožnými barvami. Vší silou jsem ji mrštila po Ondřejovi, ale stíny ho zahalily a vytvořily štít, o který se to světlo rozprsklo, než pohaslo. 

“Asi jsem vždycky letěl na zrzky,” zamumlal chraplavě a oči mu zjihly. 

“Nejsem zrzavá,” vyhrkla jsem. 

“Trochu jo,” mrknul na mě. 

Polkla jsem a snažila se zklidnit dech i krevní tlak. Bylo mi slabo, proto jsem se dlaněmi opřela o kolena. Vmžiku byl u mě a pohladil mě po zádech. “Promiň, Niko.”

“Tohle bys mi neměl dělat,” vysoukala jsem ze sebe. Adrenalin mnou stále proudil, ale donutila jsem se napřímit. 

“Já vím. Jenže jsem to pořád já. Znáš mě. Ty jediná mě skutečně znáš.” Natáhl se pro moji ruku a já mu to dovolila. “A navíc jsi o těch ženských začala ty. V mámině autě.”

“Takový nevinný porýpání nemůžeš srovnávat. A co ta úcta a láska, kterou jsi zmiňoval?” Láska… ups!

Koutky úst mu zacukaly. “Máma už určitě odešla do práce. Pojď!”

Autor Jeninas, 19.10.2020
Přečteno 22x
Tipy 1
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter