RIOG VELESA - II - Bitva o Béthy

RIOG VELESA - II - Bitva o Béthy

Anotace: VII.

VII.



Manejovy vesnice.


Vojsko vedené vojvodou Ermanem dorazilo do Ranewerqu. Rytíř Tarfelion se na nádvoří odpojil a vyrazil za knížetem, který překvapivě už stál na schodišti vedoucím do hradu.
„Jsem tady, pane!“ zahlásil Tarfelion.
„Skončíme s těmi zrádci jednou provždy,“ pronesl kníže a nasedl na svého koně.
Celé vojsko se znovu pohnulo a vyrazilo vpřed. Rytíř Tarfelion byl překvapen, že jim nenechal nějakou dobu na oddych. Koně potřebují napojit a odpočinout si, pomyslel si.



Ragon Manej samozřejmě předpokládal, že kníže Nerwun pošle další vojáky. Rozhodně však nepočítal s tím, že sem dorazí tři oddíly.
„Už se blíží,“ oznámil Demar, který přicválal na koni.
„Kolik jich je?“ ptal se Manej.
„Na čtyři tucty, možná víc,“ odvětil jezdec.
„Připravte se na pozice,“ nařídil Manej. „Jestli se budeme všichni řídit plánem, který jsme připravili….“
Manej zmlkl a podíval se Nuremara. Demar s Olafem na něj také vyslali přísné pohledy.
„Jsem si toho vědom,“ vyhrkl Nuremar uraženě.
„Je to opravdu důležité, Nuremare,“ spustil Manej a přistoupil k jeho koni, kterého pohladil.
Nuremar seskočil z koně a předstoupil před vůdce vesnice. V první chvíli to vypadalo, jako že mu bude oponovat. Neshod, které mezi sebou Ragon a Nuremar v poslední době měly, si ve vesnici všimli. Nic z toho se však nestalo.
„Budu se držet našeho plánu,“ prohlásil Nuremar.
„To rád slyším,“ zareagoval na to Manej.
„Jen by mě zajímalo, odkud znáš vojenskou taktiku?“ vyprskl Nuremar.
„Na sedláka, dobrý ne?!“
Ragon se pousmál a vracel se ke skupině, která držela ve svých rukou lana. Všichni věděli, že porazit vojsko knížete Nerwuna bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Museli se připravit, tak aby první oddíl minimálně překvapili.
„Nikdy jsi vlastně neřekl, čím jsi v Luberku byl?“ pronesl Nuremar.
„Jestli to přežijeme, povím ti to,“ řekl Manej a odešel na určené stanoviště.

Každý měl určené místo, odkud zaútočí na nepřítele. Ragon Manej se s mnoha dalšími radil téměř půl dne, aby vymysleli plán, jak knížecímu vojsku co nejvíce uškodit. Ragon věřil, že je možné jim zasadit takový úder, který je hodně oslabí a budou uvažovat o návratu do Ranewerqu.
„Beru tě za slovo,“ prohlásil Nuremar a vytáhl z pochvy svůj meč.
Několikrát s ním zamáchal ve vzduchu a pak s grimasou vyjadřující hněv odešel na své místo.




Knížecí vojsko se blížilo k první vesnici, kde narazili na starého muže jménem Barolemin. Už mu táhlo na osmdesát let a nehodlal se schovávat po lesích. Na to prý už je dost starý. Svůj život si už prožil. Nebál se a prý jim to zkusí rozmluvit, řekl žertem, když Ragon Manej odváděl poslední z této vesnice.
„Stát!“ zvedl ruku Tarfelion, který se těsně před územím, kde začínala vesnice, dostal do čela knížecího vojska.
„Pokračujeme,“ oponoval kníže.
„Už jsem tu byl, pane!“ ozval se Tarfelion.
„A všichni víme, jak to dopadlo!“
Kníže si ho vychutnával.
„První oddíl, vpřed!“ zavelel vojvoda Erman, jako by v duchu vyslyšel svého pána Nerwuna.
„Správně! Vyženeme tu chátru ven!“ vykřikl kníže.
Jezdci na koních se dali znovu do pohybu. Vojvoda Erman vyjel hrdě jako první, hned za ním rytíři v modrostříbrném brnění. Poté rytíř Tarfelion a kníže Nerwun. Zbytek vojáků je následoval.



Jakmile se objevili první jezdci, starý Barolemin stál u nízkého plotu. Mlčel a jen je sledoval.
„Kde jsou ostatní, starče!“ spustil vojvoda.
„Odešli,“ odvětil Barolemin.
„Snad nečekáš, že ti to uvěřím,“ řekl jezdec vpředu a přitáhl koni uzdu.
Rozhlížel se kolem, ale nikoho neviděl. Knížecí vojsko projelo kolem prvních obydlí a pokračovalo dál.
„Čekají na nás,“ řekl Erman.
„Rozhodně,“ přitakal mu jeden z rytířů jedoucí za ním.
Oběma rukama držel uzdu svého koně a spokojeně se rozhlížel po okolí. Vesnice vypadala jako by ji někdo opustil. Pravda byla taková, že to mělo tak působit. A fungovalo to. Vojvoda Erman se vezl na svém černém koni a ani v nejmenším netušil, že jeho dny jsou sečteny.
Když se první tucet jezdců dostal do středu vesnice, ze suché země se z ničeho nic vymrštilo lano, o které zavadil kůň prvního jezdce, vojvody Ermana.
Ej!
Vojvoda se křečovitě držel uzdy svého koně v naději, že nespadne, když se kůň vzepjal. Kůň se lekl se stejně tak jako šest dalších. Lano se napnulo v délce dvaceti metrů. Jedna část byla uvázaná za strom. Konec vedl kolem obydlí, za kterým stálo pět manejových mužů a táhli za provaz vší silou.
„Co to kurva je!“ vykřikl jeden z rytířů.
Koně se ještě nestačili uklidnit, a z košatých stromů začaly létat šípy. Koně se znovu plašili a některé rytíře shodili ze sedel. Vojvoda Erman dopadl na zem mezi prvními. Dva šípy mu trčely ze zad. Tarfelion křičel, aby se stáhli. Nikdo ho však neposlouchal, protože kníže tasil svůj meč a chtěl ukázat, že se těch vesničanů nebojí. Strhl svého koně do strany. Vyhýbal se nataženému lanu. Když ho však trefil šíp do ruky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si původně myslel. Meč mu vypadl z ruky a točil se s koněm dokola. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co má dělat. Nastala panika a té využili manejovy muži. Z košatých stromů vylétla další salva šípů. Poté se z levé strany vynořil Ragon Manej, který vedl skupinu devíti mužů s oštěpy.
„Teď to bude, kdo z koho!“ vykřikl odhodlaně Tarfelion.
Tasil svůj meč, a vedl své muže proti Manejovi a jeho hrstce sedláků. Zubil se, protože věděl, že jedním máchnutím svého meče zabije vše, co se mu připlete do cesty.
Kníže Nerwun se mezitím se dvěma svými rytíři stáhl do zadních pozic vojska. Naříkal bolestí, ale šíp si vytáhnout nenechal. Když se z prava objevili další ozbrojení obránci s meči v rukách, část jezdců se vzpamatovala a zaútočila na ně. Vesničany vedl Nuremar s Demarem. Střetli se s rytíři v modrostříbrném brnění. Nuremar zabil prvního. Jako bývalý voják předvedl obratné pohyby s mečem a zaskočeného rytíře poslal k zemi. Demar se pokusil o stejný kousek, ale rytíř, kterého napadl, ho zabil. Nejdříve ho zbavil meče a pak do jeho nechráněného těla bodl svůj meč
„Demare!“ vykřikl muž za ním.
„Guwasi, stůj!“ okřikl ho Nuremar, ale Guwas jej neuposlechl a napadl rytíře, který ještě nestačil vytáhnout svůj meč z Demarova těla.
Za ním však stál jiný rytíř, který Guwase poslal k zemi. Nuremar vzteky zrudl a pustil se do nich jako rozzuřené zvíře. Nejdříve bodl svůj meč do obličeje rytíři, který právě vytáhl meč z Demarova těla a dýkou, kterou měl v druhé ruce, se pokusil zasáhnout do krku rytíře, který zabil Guwase. Rytíř jeho pokus vykryl svým mečem. Nuremar se vahou svého těla stočil do strany. Dostal se mezi další dva rytíře, kteří jej přimáčkli. Nuremar sice jednoho z nich bodl do krku, ale druhý ho probodl mečem. Zaskočení muži sledovali, jak stříbrná čepel proniká do Nuremarova těla. Z úst se mu okamžitě vyřinula krev. Vydechl a klesl na kolena. Vzápětí padl do strany. Tím ztížil rytíři možnost vzít si svůj meč. Bertukan s Dimirem toho využili a napadli bezbranného rytíře. Zásah do nohy ho okamžitě vyřadil z boje. Rytíř klesl na suchou zem. Dimir ho svým mečem sťal. Byl při chuti, a když se objevil poslední z rytířů, který se zvedal ze země, rovněž ho sťal. Jeho hlava se odkutálela pod kopyty koní.
„Tak už je zabijte!“ křičel kníže.
Rytíř Tarfelion se pustil do boje se skupinkou vedenou Ragonem Manejem. Svůj útok směřoval samozřejmě na Maneje. Ten se mu však šikovně vyhnul a svým mečem sekl koně do boku. Přesekl řemen spojující sedlo a Tarfelion byl během několika vteřin dole. Byl to tvrdý dopad. Hlavou se praštil o zem, až se mu rozepnula přilba. Během několika vteřin přišel o koně, o přilbu a dokonce i o meč, který mu vypadl z ruky. Byl natolik otřesen, že ani nevnímal bolest, když mu meč jednoho z manejových lidí projížděl tělem. Ten radostně zavýskal. Slávy si moc neužil, protože ho další z Tarfelioných mužů připravil o hlavu.
Švunk!
Ragon Manej běžel proti dvěma jezdcům a snažil se je přelstít, tak jak se mu to povedlo, když se setkal s Tarfelionem. Jakmile ho jeden z jezdců zasáhl svým mečem do ramene, hned si uvědomil, že by to byl zázrak. Jediné štěstí, že to bylo levé rameno a ostří ho jenom lízlo.
Jezdci využili, jeho zranění a mírné dezorientace a chystali se ho dostat. Další vojáci se objevili z pravé strany a zaútočili na Bertukana a ostatní. Ti se dali okamžitě na útěk, protože takový byl plán. Napadnout je a pak předstírat strach a utéct. V lese měli pro knížecí vojáky připravené další překvapení. Když si však Bertukan všiml, že je jejich vůdce Ragon Manej v pasti, hodlal ho zachránit. Se zbytkem mužů se rozhodl jezdce zastavit. Ze stromů seskočilo dalších pět mužů, když viděli, že je Manej v kleštích a vyrazili mu na pomoc. Když se Ragon probral z otřesení, křičel na ně, ať se vrátí, ale oni ho neposlechli.
V tu samou chvíli se přiřítilo pět jezdců směrem od knížete Nerwuna a zastavilo nejdříve lučištníky. Pak se nemilosrdně pustili do Bertukana a jeho mužů. Manej jen smutně přihlížel, jak jeho muži umírají.
„Nikdy se nevzdáme!“ vykřikl Manej a vyrazil jim na pomoc.
Moc dobře věděl, že jde na smrt, ale byl připraven zemřít. Jezdci, kteří se ho pokusili sevřít do kleští, mu však odřízli cestu a Manej se musel postarat nejdříve o ně. Byli dobří a předvídali jeho úhybné manévry. On měl pro změnu výhodu, že mohl proklouznout pod nimi. Byl rychlejší. Využil toho a prvního jezdce sundal ze sedla. Druhý se ho pokoušel zasáhnout svým mečem, ale byl moc těžký v tom brnění a nebyl tak rychlý.
Když dopadl na zem i druhý jezdec, Ragon si odplivl a vyrazil pomoci svým lidem. Už bylo pozdě. Bertukan padl jako poslední, ale dokázali zabít dva jezdce. Je to úspěch, pomyslel si Manej, když věděl, že většina z nich nemá vojenské zkušenosti.
Jakmile se přiblížila další trojice jezdců, Ragon Manej se opřel o svůj meč a vyčerpaně hleděl, jak se jezdci blíží.
„Brzy budeme zase spolu, ženo,“ pronesl a naposledy pozvedl meč.
Jezdci se přiblížili. Stříbrné čepele odrážely sluneční paprsky, které pronikaly mezi stromy.
Gřžt!
Zajiskřilo se.
Manej vykryl meč jednoho z jezdců. Druhý jezdec kolem něj projel a vzápětí ho svým mečem zasáhl do zad. Pálivá bolest mu projela celým tělem. Vyjekl bolestí, a zatmělo se mu před očima. V mžiku ztratil kontrolu nad svým tělem. Třetí jezdec, který přijížděl jako poslední z trojice, mu zasadil smrtelnou ránu.
Sekl ho mečem přes hrudník. Jeho košile se okamžitě zbarvila rudě. Manej zavřel oči. Povolil stisk a jeho meč dopadl na suchou zem. Krátce poté se na zem svalilo i tělo Ragona Maneje, zakladatele manejových vesnic.
Rytíř, který zasadil poslední úder, pozvedl meč a vykřikl. „Ať žije kníže Nerwun!“
Svá slova několikrát zopakoval, aby to každý slyšel. Nejenom kníže, ale i vesničani, kteří se schovávali v lese v naději, že jejich vůdce zastaví knížecí vojsko a oni se budou moci vrátit do svých domovů. To se bohužel nestalo. Ragon Manej je mrtvý.
„Chci jeho hlavu!“
Ozvalo se ze zadních řad knížecí armády. Byl to hlas knížete Nerwuna, který měl na tváři úsměv.
„Vindor se tak stává velitelem mého vojska!“ pronesl kníže a zavelel k odchodu zpátky do Ranewerqu!
Autor Danny Jé, 19.10.2020
Přečteno 24x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter