Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 4

Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 4

Anotace: Romantická young/new adult fantasy. (Tato kapitola si zaslouží rozšíření, ale kdo ví, kdy se k tomu dostanu).

Sbírka: Co když...

Když Marek naznačoval, že následující dny budou na palici, odhadl to bravurně. Jeho máma si mě vzala stranou a sdělila mi, že Ondřej “není dobrý kluk”. Takovou mámu fakt chcete. Mohla jsem jí říct, že nic neví a poplácat se po rameni, jak epesně jsem použila profláklou hlášku ze Hry o trůny. Mohla jsem jí odseknout, že se o mně nemusí bát, ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá. Nakonec jsem jí řekla, že si dám pozor. Ale na co? Abych nepřišla o svůj splněný sen? Abych moc netrpěla, až mě Ondřej zradí a přijdu o toho, kterého miluji ze všech lidí na světě nejvíc? 

Holky ve škole si ťukaly na čelo. Jestli se tenhle kluk dostal do kalhotek i mně, nepochybně nás čeká třetí světová válka, masová výstavba jaderných elektráren a výuka homosexuálního pohlavního styku na základních školách. 

“Ti dva se k sobě náramně hodí,” řekla Pavla Emě, když jsme se převlíkaly na ranní tělocvik. Do očí by mi to nevmetla, protože od incidentu s Petrem se na mě nepodívala. 

Klára ji sjela zabijáckým pohledem, ale ani její slova mě příliš nepodpořila. “Vždycky jsem si říkala, s kým Ondřej půjde na maturiťák. Typovala jsem to na nějakou blonďatou sexbombu.” Asi mi něco naznačovala, ale já si jen žmoulala ret a bleskově změnila téma. Nechtěla jsem, aby mě jejich názory na Ondřeje ovlivnily. Chtěla jsem se cítit opravdově. 

Největší miláček ovšem bylo moje máma. Ondřeje ignorovala a ukázalo se, že o mém otci nechce sdělit víc, než už mi řekla. Jakékoliv vzpomínky na něj označila za příliš osobní. “Jsou jen moje, rozumíš?” vydechla a zhroutila se do polstrovaného křesla, ze kterého mohla koukat jen do své skromné knihovny. Nikdy jsme nevlastnily televizi, znala jsem ji jen od Marinových. Neměly jsme plno normálních věcí. Neměly jsme ani stejné názory. Ale nikdy mezi námi nevězela taková propast jako nyní. 

“Můžeš mi alespoň říct, jestli mě můj otec chtěl?” zatlačila jsem na ni. 

Zalétla ke mně zděšeným pohledem. “Samozřejmě, že tě chtěl, Veroniko. Měl nás obě moc rád.”

“Přesto si tě nikdy nevzal,” podotkla jsem. Nějak se mi nechtělo věřit, že by to andělé měli zakázané. 

“Ne,” zadívala se na své ruce. “Zlobila jsem se na něj kvůli tomu. Jinak byl ovšem obětavý a… krásný.” 

“Krásný?” zamračila jsem se a přemýšlela, o kom bych tohle dokázala říct. Jasně, o Ondřejovi a o nějakém andělovi. 

Přikývla. “Máš ho ve vlasech.” 

Myslela mě bronzové vlasy? Třeba bych ho podle nich poznala. Jenže kolik je andělů? Podle Janova Zjevení deset tisích krát desetitisíce. 

Strejdu Emana, který by o mém otci mohl něco vědět, jsem sice vídala na brigádě v jeho obchodě, ale považovala jsem ho za mámina blízkého spojence. Ten by mi nic neprozradil, ani kdybych ho mučila rozžhaveným drátem. A nikoho jiného jsem neměla.

Autor Jeninas, 24.10.2020
Přečteno 24x
Tipy 1
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter