Co když nebe je tady? ČÁST ČTVRTÁ: Petr 1

Co když nebe je tady? ČÁST ČTVRTÁ: Petr 1

Anotace: Romantická young/new adult fantasy, tato část z pohledu Petra a navíc větší skok v čase. (Postupně se dozvíte proč. Je to trochu riskantní krok, ale snad to ukočíruju!)

Sbírka: Co když...

Moje matka byla vždycky přísná a precizní ženská; s otcem si v tom náramně rozuměli. Zatímco já se měl cílevědomě věnovat hudbě a dosáhnout minimálně umění Jaroslava Svěceného, má sestra Anna malovala obrazy, kterým jsem nemohl porozumět. Život dokonalého syna, který rodičům dělá jen radost, skončil ve chvíli, kdy se se mnou rozešla dívka, jež se jim líbila. Matka se rozzuřila a prohlásila, že tehdy asi udělala chybu. Neuvědomila si totiž, že hudebníci nejsou vždycky věrní. A tak jsem zjistil, že moje dokonalá máma svedla nadaného cellistu a ten mi prozradil, že je padlým andělem. Máte pocit, že jsem to na vás vybalil moc rychle? Jak jsem se asi cítil já?! Zjistil jsem, že můj život je lež, protože žiji sny ženské, které jsem nestál ani za pravdu o svém původu. Trochu jsem chlastal, hodně jsem zkoušel s kapelou a poslal jsem přihlášku na historii. Má nalinkovaná životní cesta se začala klikatit a vedla mě dočista jinými končinami. Přesto bych si to klidně odžil znovu. 

Tohle všechno se mi prohnalo hlavou, když jsem opustil sešlost kamarádů z Hudební akademie múzických umění, kam jsem jakožto student oficiálně nenastoupil, a spatřil holku, která mi před půlrokem obrátila život naruby. Veronika Váňová v bílých šatech s modrými kvítky právě vstupovala do kostela sv. Mikuláše. Zarazil jsem se uprostřed silnice a učinil rychlé rozhodnutí. Od rozchodu s Pavlou jsem Veroniku nepotkal a ačkoliv jsem tušil, že ani ona není jen obyčejný člověk, o pravé povaze jejího bytí se mi zatím nepodařilo zjistit nic. Vstoupil jsem do kostela, předložil studentskou kartu a zaplatil za vstup. Ocitl jsem se ve velkolepém vzdušném prostoru vykládaném mramorem. Stropy vymalovali a sochy vytvořili významní barokní umělci. Nic z toho mě ovšem teď nezajímalo. Veroničiny nazrzlé vlasy jsem zahlédl v přední části před kněžištěm. Posadila se do druhé lavice a mlčky zírala na oltářní obrazy. Přisedl jsem si vedle ní a ona ke mně otočila tvář. Její čokoládově hnědé oči se mi vždycky provrtaly hluboko do mozku a zanechaly tam syrovou spoušť. Tropická vůně, která ji obestírala, mi ovšem zatemňovala mysl a já netoužil po ničem jiném, než se k ní sklonit a tvrdě, bezhlavě ji políbit. Stejně jako tenkrát. Jenže teď jsme seděli v kostele. Olízla si rty, zamrkala a obrátila svůj pohled zase dopředu. 

“Kde ses tu vzala?” zašeptal jsem. Nebyla to nejdůležitější otázka, kterou bych jí měl položit, ale můj rozum vzal do zaječích. Neklid, který pro mě nebyl typický, mě nabádal, abych prsty zabořil do vlasů a zničeně zaúpěl. 

“Byla jsem nahoře ve strahovský knihovně. Mívám tam přednášky o starých tiscích. Přes Pražský Hrad je pěkná cesta.” Dívala se dopředu, ale já od ní pohled odtrhnout nedokázal. Byla hezčí, než jsem si pamatoval. Přesto nebyla můj obvyklý typ. Co jen to se mnou dělala? 

“Studuješ dějiny knižní kultury?” zeptal jsem se. 

“Knihovnictví,” usmála se a sklopila zrak ke svým křečovitě sevřeným dlaním. “Nastoupil jsi na HAMU?”

“Ne.”

To ji vykolejilo, protože ke mně zvedla zvědavá kukadla a já se neubránil pobavenému úsměvu. “Proč nás to k sobě tolik přitahuje?”

Zakousla se do dolního rtu a pak vyhrkla: “Asi jsi potomkem anděla.”

Fajn, to jsem tak úplně nečekal. Asi to ode mě bylo hloupé a neprozíravé. Vždyť o co jiného by mohlo jít? Všechno, co v posledních měsících narušovalo moji obvyklou rovnováhu, souviselo s anděly. “Ty taky?” zeptal jsem se přiškrceným hlasem, který jsem nepoznával. 

Poplašeně přikývla a rozhlédla se kolem. Kostelem se procházeli cizinci zaujatí jeho monumentálností. Nás si nikdo nevšímal. Nebo si myslí, že nás poslouchá nebe? “Chceš jít někam jinam? I když to by se Ondrovi asi nelíbilo.”

Prudce vydechla a tvář jí zahalil stín. “Nejsme spolu. Ondřej cestuje. Momentálně je někde v Litvě.”

“Opravdu?” Moc se mi to nezdálo, i když ti dva byli čitelní asi jako krajina za zapařeným oknem koupelny. Když jsem je spolu viděl poprvé, líbali se před školou, ale ještě spolu nechodili. Za pár dní jsem se s Veronikou líbal já. Pak jsem Ondřeje potkal v jednom jabloneckém klubu a dozvěděl se, že má v sobě démonskou krev. Tehdy asi ještě netušil, že jeho holka stojí na druhé straně pomyslných vah. “Vy nesmíte být spolu?”

“Něco takovýho,” špitla a vložila si čelo na složené paže. Její neposedné vlasy mezi námi vytvořily tenkou clonu. Přemýšlel jsem, jak pokračovat. Když to mezi mnou a Pavlou minulý rok skončilo, prošel jsem si bahnem, ale bylo to tak lepší. Už jsem jí nemohl nabídnout to, co potřebovala, protože jsem byl jiný, než si myslela. Potřeboval jsem holku, která o mně bude vědět všechno. Stane se pevnou součástí mého neskutečného světa a bude natolik silná, aby to ustála. Pavla naopak chtěla někoho, kdo ji bude obdivovat a opečovávat. Byla to něžná, křehká baletka s cílevědomým srdcem workoholika. Ano, miloval jsem kontrasty. 

“Proč jsi nešel na HAMU? Ty už nehraješ?” otočila se ke mně Veronika, když se trochu uklidnila. 

“Ale jo,” uhnul jsem pohledem. “Docházím k jednomu učiteli a hraju v kapele. Ale dělám si to po svým.”

“To zní sympaticky,” hlesla a já si uvědomil, že to je poprvé, co si mě neprohlíží mírně kriticky. Slušňáci jí evidentně nic neříkali. Ne, že bych byl překvapený. Zmámila kluka známého tím, že mu holky padaly k nohám jako hrušky ze stromů, včetně mé drahé sestry. “Jak ses jinak měl?”

“Úžasně. Našel jsem svýho skutečnýho otce, seznámil se s místní komunitou padlých andělů… Zjistil, že svět není tak bezpečné místo, jak jsem si myslel. Samá sranda,” odfrkl jsem si a ona zvědavě nadzdvihla obočí. 

“Vyrovnáváš se s tím s nevídanou lehkostí.” 

“Je to dost na hovno, ale přece se v tom neutopím,” pokrčil jsem rameny. 

“Co je komunita padlých andělů?” zeptala se, ale tady jsem jí odpovědět nemohl, a tak jsem jen výmluvně naklonil hlavu ke straně. “Možná bysme si o tom skutečně měli promluvit někde jinde.”

“Zvědavost je silnější než strach?” popíchl jsem ji. 

“Nemám strach.” Sáhla pod nohy pro batoh, ve kterém toho asi tahala víc než jen propisku a sešit. Vytáhla telefon a zamumlala: “Přebookuju si jízdenku na pozdější čas.” 

“Ty dojíždíš do Liberce?” podivil jsem se. 

“Nebudu platit kolej kvůli hodině a půl,” vysvětlovala s pohledem upřeným na displej, do kterého vyťukávala adresu RegioJetu. “Z úterka na středu občas přespávám u spolužačky ze střední, takže to celkem jde.”

“Dneska je úterý,” upozornil jsem. 

“Jo,” vydechla a trochu se zarazila. “Jenže zítra je státní svátek.”

28. říjen. Letošní říjen byl obzvlášť teplý. Veronika zahodila telefon do batohu a vylovila z něj žlutý svetřík. “Tak jdeme?” ujistil jsem se. Zatnula čelist a odhodlaně přikývla. 

***

Když jsme dorazili do bytu, který jsem obýval s jedním kunsthistorikem a dvěma flétnistkami, byl jsem holkám vděčný, že po nás občas něco uklidí. I tak se v obýváku vedle Vláďova malířského stojanu smrdícího akrylem povalovalo několik nedopitých lahví od piva. Veronika se se zájmem rozhlížela kolem sebe a já nejistě ukázal na černou pohovku uprostřed místnosti. “Dáš si něco k pití?”

“Kdyžtak jen vodu.” Posadila se a batoh si položila k nohám. Přesunul jsem se do miniaturní kuchyňky, natočil dvě sklenice s vodou a rychle se k ní vrátil. Položil jsem pití na ošuntělý stolek potřísněný barvou a pokusil se nasadit omluvný úsměv. Na všudypřítomné cákance barev jsem byl zvyklý, ale předpokládal jsem, že ostatní to vidí jinak. 

“Máte to tu pěkný,” ujistila mě a vypila půl sklenice naráz. 

“Je mi tu dobře. Od srpna jsem nebyl doma,” přiznal jsem, aniž bych tušil, proč jí vykládám o životě, který se ze dne na den zhroutil jako domeček z karet a já se z nich od té doby snažil postavit takový, který by mi vyhovoval. 

“Pohádal ses kvůli tomu s mámou? Já taky,” kousla se do rtu. 

“Můj otec je neplodný a máma si promyšleně vyhlídla dva talentovaný blonďáky, aby získala potřebný geny a zároveň nebudila podezření. Anna to neví,” vyklopil jsem jí všechno naráz. 

Maličko sebou trhla, ale řekla: “To je mi líto.” Vypadala upřímně. 

“Ty jsi vyrůstala se svým andělským otcem?” zeptal jsem se opatrně. 

“Asi do pěti let. Pak zmizel a nechal mě na něj zapomenout.” 

To bylo divné. Israfel – můj otec – neříkal nic o tom, že by padlí andělé nesměli vychovávat své děti. “Setkala ses s ním od tý doby?” 

“Jednou.”

“Jsi na něj naštvaná?” pokračoval jsem v otázkách a doufal, že mi nepřestane odpovídat. 

“Ne, musel to udělat. Aspoň myslím.” 

Byla velmi nekonkrétní. “Nechceš mi to říct?” 

“Neměla bych. Upřímně řečeno, skoro tě neznám,” dovolila si zamyšlený pohled do mých očí a polkla. “Vím, že umíš splynout s hudbou, že trpíš na romantičky, a taky vím, jak líbáš. Ale to je setsakramentsky málo.”

Bezděčně jsem se zahleděl na její přirozeně růžové rty. Polilo mě horko a vzduch v plicích mi ztěžkl. I já si velmi dobře pamatoval na její polibky. Tehdy se ve mně mlelo špatné svědomí a stejně jsem se tím nechal přemoct. Teď jsme byli oba bez závazků. Zamnul jsem si krk, abych ty myšlenky rozehnal a natáhl jsem se pro svoji sklenici s vodou. “Asi bys opravdu měla být opatrná. Padlí andělé jsou většinou v pohodě, ale na zádech si nesou mnohem víc křivd a osobních nevraživostí než lidi. Mají za sebou příliš dlouhý život.”

Pousmála se a opřela se o opěradlo pohovky. “A tvůj táta je fajn?”

“Naštěstí jo. Jsem fakt rád, že jsem ho poznal. Pracuje v Národním divadle, což je celkem pecka.” Israfel byl ztělesněním snů, které mi matka vtloukala do hlavy tak dlouho, až jsem si nebyl jistý, zda jsou skutečně moje. 

“Můj táta…” začala, ale nakonec se přece jen zarazila. 

Uslyšel jsem hlasité zabouchání na dveře. “Určitě je to taky skvělý chlap,” ukončil jsem její rozpaky a vydal se ke dveřím. Stály tam Katka s Hanou a dohadovaly se, kam zašantročily společné klíče. Od září neměly čas objednat si náhradní. 

“Jee, ty jsi doma!” vyhrkla Katka a spontánně se mi vrhla kolem krku. 

“Zachránil jsi jí život,” odfrkla si Hana. Ty dvě byly jako oheň a voda. 

“Máš tu holku!” vydechla Katka překvapeně, položila mi dlaně na ramena a nadzdvihla obočí. “To je poprvý!”

Mohla by mě ztrapnit ještě víc? “Asi bych vám měl představit svoji kamarádku Veroniku,” povzdechl jsem si a obrátil jejich pozornost do obýváku. 

Veronika přišla za námi a s holkama se seznámila. “Nechceš s námi jít do Vagonu?” nabídla jí Katka. “Petr dá jednu dvě písničky s Five seconds, ale jinak bude volný a zítra nemusíme vstávat.”

“Já na pařby moc nejsem,” ošila se Veronika, ale nevypadala neústupně. Zato moje mrňavá spolubydlící byla umíněná jako nikdo jiný. 

“S náma si to užiješ. Nejsme nijak zvlášť opilí, ani zkouření, ani zdrogovaní. Dobře, já občas jsem, ale jen trochu,” zasmála se. 

“Jsi kecka,” přerušil jsem ji a lehce jsem ji pošoupl ke dveřím do pokoje, který obývala spolu s Hanou. 

“Občas je fajn vypustit páru,” zachechtala se Katka. Hana si odfrkla a konečně svoji spolubydlící odtáhla do pokoje. 

“Na HAMU se hodně pije,” objasnil jsem Veronice. “Ty dvě jsou urvaný ze řetězu, ale určitě je to po nějaký době přejde.”

Krátce přikývla a vydala se zpátky do obýváku. “Co je Vagon?”

“Takový ošuntělý klub na Národní třídě, kde vystupují místní kapely. Můj táta tam chodívá, když skončí v divadle. Asi přijde i dneska.”

“Aha.” Zaplula do sedačky a zkřížila paže na prsou. 

“Chceš jít? Vladimír odjel domů, takže bys mohla přespat v našem pokoji a já se vyspím tady na gauči.” Kousla se do rtu a roztěkaně se rozhlédla po místnosti. “Smrdí tu terpentýn, ale otevřu si okno.”

“Tak jo?” zakončila svou odpověď stále nerozhodným otazníkem. 

“Jo,” zopakoval jsem a konečně začal poznávat holku, která převrátila můj život vzhůru nohama.

Autor Jeninas, 28.10.2020
Přečteno 26x
Tipy 1
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter