RUDÝ PRAPOR ~ Kniha 1. ~ Kapitola 3.

RUDÝ PRAPOR ~ Kniha 1. ~ Kapitola 3.

Anotace: Kapitola 3.: Střet v bažině

Kapitola 3.

Střet v bažině

 

Mei se prudce posadila a zalapala po dechu, jak ji vyrazilo ze spánku. Cítila, jako by se jí právě něco pokusilo násilím ovládnout mysl. Rozhlédla se po ztichlém, temném stanu a na moment zahlédla průhledné fialové tvary, které se vznášely nad spícími hobgobliny a vyhublýma rukama s dlouhými prsty se dotýkaly jejich čel. Zahlédla i zlatavý obrys jiného tvora, který poletoval nad spícím Uthalem. Mei zatrnulo, a tak si rychle promnula své unavené oči, aby se přesvědčila, že ji jen nešálí zrak. Když se podívala podruhé, tak byly pryč. Vyskočila proto na nohy a na moment rozzářila svou dlaň. Nikde nic, všichni vypadali, že klidně spí.

Popadla svůj plášť a vyběhla ze stanu. Po cestě na někoho nejspíš šlápla, protože se za ní ozvalo bolestné zakňučení. Bylo už brzy k ránu, jelikož obzor se nad korunami stromů začínal vyjasňovat. Nikde po osadě nebylo ani stopy po přízracích, které před chvilkou viděla. Co to jen bylo? Mohly mít tyto bytosti na svědomí sny o předmětech, které pak ušarové nosili do bažiny? Posadila se na stoličku vedle vstupu do stanu a zamyslela se. Nemohla se ale zbavit pocitu, že ji někdo pozoruje.

„Někdo t-tam byl, hehe,“ ozvalo se vedle ní šeptem a Mei s sebou prudce škubla. Paki ve své kočičí formě seděl o kousek dál po její levici. Po tom, co mu vynadala za to, jak ji právě vylekal, se ho zeptala, koho viděl. Kocour odpověděl, že nedokázal rozeznat, kdo nebo co to bylo. Viděl prý jen siluetu humanoidní bytosti, která se krčila mezi stromy na okraji mýtiny, odkud včera do osady přišli i oni. Mei se nervózně zavrtěla. To, že vesnici někdo v noci obchází a mohl by kdykoliv někomu ublížit, ji nahánělo hrůzu. Říkala si, že to možná mohl být někdo ze Sokolova dvora, ale kdo by se uprostřed noci dobrovolně potuloval po lese?

„Jak dlouho to tam bylo?“ zeptala se Pakiho.

„Asi hodinu, hehe, když jsi rozsvítila stan, uteklo to.“

„Aha… Pardon… Prosim tě, jak to, že jseš vůbec vzhůru?“

„Ale… M-měl jsem sen. Viděl jsem v něm p-pohrabáč. Cítím, jak mě tlačí na spáncích,“ přiznal se Paki a Mei si uvědomila, že než se probudila, někdo se jí určitě také pokusil vměstnat do hlavy obraz nějakého předmětu.

„Takže to je fakt pravda. To je teda síla… Myslíš, že ty sny tu může všem způsobovat tamten zálesák? Třeba zavraždil toho chudáka ze stanu,“ přemýšlela nahlas a bolestně svraštila rty při vzpomínce na předchozí den. Paki mezitím přešel blíže k ní a stočil se na zem do klubíčka.

„Nevím ti, hehe. Je to zajímavá s-shoda náhod. D-dávalo by to smysl, ale opravdu jenom sledoval vesnici.“

„Táta prej šel napřed sám, protože měl z něčeho blbej pocit. Nahání mně to husí kůži, jestli tu po lese běhaj nějaký vyšinutý kdovíca. Prosím, musíme brzo vyrazit…“

Paki s Mei souhlasil, protože jak se bavil s ušary ve stanu, dozvěděl se, že místo, kam kradené věci nosí, je přes půl dne cesty nebezpečným lesem. Vesničané tam prý chodili jednou za tři dny a zrovna ten předchozí tam byli. Snažil se prý sehnat průvodce, který by je na to místo dovedl, ale všichni měli z bažiny ohromný strach.

„Chápu,“ řekla Mei a ohlédla se přes rameno. Viděla Uthalovo šedivé tělo, jak pořád poklidně spí. Vzpomněla si na podivný zlatavý přízrak a obrátila se zpátky k Pakimu: „Hele, Paki, když jsem se probudila, tak jsem na moment viděla nějaký přízraky, jak teda nejspíš vkládaj ušarům ty sny do hlavy. Byly fialový a průhledný a měly strašně hubený ruce a dlouhatánský prsty. Nad Uthalem ale poletovalo něco zlatavýho a mělo to jinačí tvar. Nevíš, co by to mohlo znamenat?“

„Ah, hehe, fakt? Hmm, no víš, asi tuším, co to je. Zní t-to šíleně, ale Uthal se před p-pár měsíci zřítil ze skály. Prý v něm ale spala nějaká moc, říká tomu ‚p-patron‘, a ten mu zachránil život výměnou za službu, hehe. Od té d-doby díky tomu d-dokáže vstřebat mocné zbraně a pak je vyvolávat podle p-potřeby,“ odpověděl jí kocour, v jehož hlase bylo znát lehké opovržení.

„Fuu! Tyjo, to zní zajímavě! Jakou službu?“ zeptala se Mei zvědavě. Uthala už vyvolat zbraň viděla, když je obklíčili ušarové po tom, co vylezli z jejich pasti.

„Že b-bude patronovi nosit další a další očarované zbraně, hehe. Už jednou jsme ho viděli skoro umřít, hehe, p-protože dlouho žádnou nepozřel,“ odpověděl Paki, tentokrát už se znatelným nepřátelstvím v hlase.

„Ou, aha… To asi nic moc, co?“

„T-to ne. Jednou se mu to vymstí. Je to p-proti přírodě…“

Mei probudila Onha s Uthalem a přeříkala jim, co se stalo. Prozradila jim také znění plánu, který dala dohromady s Pakim. Všichni čtyři se po chvíli sešli u vstupu do osady. Vzduch byl pořád studený a s přicházejícím ránem se po údolí rozlila hustá mlha. Tmavou spící osadu nechali za zády a po vyšlapané cestě se vydali do lesa směrem, který jim popsal Tolkit. Čekala je dlouhá cesta prostředím, které je podle hobgoblinů prokleté, nevyzpytatelné a nebezpečné. Les se prý asi hodinu cesty od vesnice stává močálem, kde každý špatný krok může znamenat neštěstí. Někteří z osadníků prý viděli podivné bytosti, které na první pohled nedokázali rozeznat od přírody, jak číhají na svou nic netušící kořist.

Skupina moc nemluvila. Občas si akorát šeptem sdělili, kam šlápnout nebo na co si dát pozor. Cesta bažinou byla složitější, než předpokládali. Uthal v mlhavém šeru a neznámém prostředí nedokázal navigovat tak, jak by dokázal jinde, a proto měli za nedlouho všichni promáchané boty. Paki neměl s podmáčeným podložím problém, protože cestoval ve své kočičí formě. Od Onha měl zakázáno chodit napřed a jakkoli se snažit skupinu směrovat. Mei často škobrtala o kořeny, jak skoro neviděla na cestu a bála se, že magické světlo by na ně akorát upoutalo pozornost. Onh a Paki neměli problém, protože jejich oči byly daleko lépe uzpůsobené nočnímu životu. Zrak goliášů byl srovnatelný s lidským, ale Uthal byl oproti Mei na cestování po tmě nejspíše zvyklý, i když si párkrát postěžoval také.

I po příchodu rána byla mezi stromy docela tma, a to zvláště kvůli zatažené obloze, která hrozila deštěm. Les spal a občasné zapraskání kmenu stromu nebo zabublání močálu jen potvrzovalo, jak podivné ticho tam bylo. Všimli si dokonce, že stromy byly nemocné a opadávaly z nich vyschlé mrtvé listy.

„T-ten les opravdu umírá. Nic tu necítím,“ povzdechl si kocour Paki. Jeho spojení s přírodou bylo velice silné a často dokázal vycítit okolní život. Zde téměř žádné živočichy necítil.

„Co když to má na svědomí ta jejich příšera?“ zareagovala udýchaná Mei. Ostatní s jejím odhadem souhlasili a po chvilce začali vymýšlet bláznivé teorie, co za monstrum by se hluboko v díře plné lidského majetku mohlo skrývat. Konverzace se po chvíli naprosto vymkla kontrole a spíše se jen předháněli, kdo vymyslí tu nejneskutečnější bytost.

„Hahaha! To je jak z nějaký fantasmagorie!“ smála se Mei, když Uthal dovyprávěl legendu o obrovské stonožce s krtčí hlavou, která se snaží sehnat sto párů stejných bot. Onh žasnul nad Uthalovou představivostí a už se mu nepodařilo vymyslet bláznivější příklad.

Rudý prapor a Mei neměli ponětí, jak dlouhou cestu ušli, protože některé úseky bažiny museli obcházet obloukem. Z cesty vyšlapané ušary museli někde sejít, protože už před časem přestali potkávat kousky lidských předmětů a zlámané větve.

„Už tam brzo budem,“ povzbudil ostatní na oko sebejistě Uthal a s křečovitým úsměvem ukázal zbytku skupiny zdvižený palec.

„Zpropadený mraky. Takhle ani nepoznám, kde je východ,“ řekl si šeptem pro sebe a snažil se koutkem oka kontrolovat kůru stromů, jestli nezahlédne lišejníky, které by indikovaly severozápad. Nikde nic. Seschlým lišejníkem a mechem tam bylo porostlé téměř všechno. Uthalovi se lehce orosilo čelo a v duchu bědoval, že bude vypadat jako idiot, když zabloudí. Nemohl ani poprosit Pakiho, aby si propůjčil zrak ptáků, protože celou cestu žádného nezaslechl. Když už to vzdával a chystal se skupině přiznat, že neví, jestli jde správně, všimnul si, že stromy začínají řídnout a o kus dál před nimi se rozkládá vřesoviště. Jeho oči zajásaly, ale jeho nohy pokračovaly, jako by celou dobu šel přesně za tímto cílem. Pyšně se ohlédl za sebe a zachytil pohled Mei, která pouze uznale přikývla a dávala si pozor, kam šlape. I to Uthalovi stačilo jako důkaz toho, že ho nikdo nepodezíral z toho, že vůbec neměl ponětí, kam je vedl.

Vřesoviště bylo protkáno desítkami malých bahnitých jezírek. Táhlo se nejspodnější částí údolí v několikakilometrovém pruhu a po obou stranách bylo lemované zvedajícím se terénem přecházejícím ve dva zalesněné kopce. Uhnívající stromy, bublající bahnitá voda a u země se držící oblaka mlhy dodávaly místu velice nehostinný, avšak tajemně půvabný vzhled. Vzduch tam prostupoval vlezlý pach hnijícího dřeva. O kus cesty dál se rozkládalo asi největší jezero v této části močálu, na jehož břehu ze země trčel vykotlaný ulomený kmen, jenž mohl mít několik metrů v průměru, takže z dálky vypadal spíše jako menší chaloupka než jako pozůstatek stromu.

„Tady se mně teda nelíbí už vůbec,“ špitla Mei potichu a strachuplně vykukovala zpoza Onhových zad. Uthal si prostředí prohlížel a zavelel, že si odpočinou u toho ohromného pařezu. Doufal, že někde spatří dva černé pilíře, o kterých povídal Tolkit, ale ať koukal, jak koukal, nic takového se tam nenacházelo.

„Nejspíš to bude na druhé straně tohohle močálu. Támhle jak se to lomí za kopec,“ zamyslel se nahlas goliáš a zády se opřel o dutý kmen. Ostatní, pořád přesvědčeni o tom, že šli správně, měli radost, že už budou brzy v cíli. Paki se s hnusnými křupavými zvuky proměnil zpět do své pravé formy a všem nabídl podivnou bobuli, která na první pohled připomínala velmi přerostlou borůvku.

„Sněz to, hehe, říká se tomu dobrůvka,“ pobídl Mei, která si fialové ovoce prohlížela, jako kdyby nevěřila, že je k jídlu. Když si do něj kousla, po jazyku se jí rozlila sladká šťáva, která ji ihned naplnila pocitem nasycení. Když bobuli spolkla, cítila se, jako by právě dojedla plnohodnotné jídlo. Pro ostatní to očividně nebyl šok, protože s Pakim už nějakou dobu cestovali a toto zvláštní ovoce Rudému praporu asi sloužilo jako náhrada za potravu na cestách.

Uthal vzpažil ruce a začal se protahovat. V tom se ale ozvalo prasknutí ztrouchnivělého dřeva a kus kmene, o který se opíral, se pod jeho vahou prolomil dovnitř. Onh vyskočil na nohy a popadnul goliáše za předloktí, protože začal po zádech padat do vyhrabané nory, která byla schovaná v útrobách vykotlaného pařezu. Dřevo, které se ulomilo, spadlo dolů a po pár vteřinách se ozvalo šplouchnutí, jak narazilo o vodní hladinu na dně nory.

Uthal svému zachránci poděkoval a naklonil se nad propast, aby se podíval, jak je hluboká. Otočil se na zbytek skupiny a řekl: „Je to díra v zemi a kolem je bažina, tak co když—“ ale přerušilo ho hlasité, hluboké kváknutí. Nadějný pohled v jeho očích v tu ránu vystřídal šok. Pomalu pootočil hlavu směrem k jezeru vedle, kde se jeden z mechem porostlých ostrůvků začal prudce zvedat nad hladinu. Jak voda stékala, odkryla ohromné žabí mostrum s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů, ze které volně visely pozůstatky rozložených rostlin. Dvě veliké žluté oči, přes které přejížděly mžurky, zmateně hledaly původce hluku, který monstrózního obojživelníka vzbudil.

„Do prdele,“ zašeptal Uthal a stoupl si jako štít mezi své přátele a žabí stvůru, která upřela svůj zrak na něj a začala roztahovat své čtyři horní končetiny. Gestem levé ruky naznačil, aby se ostatní drželi zpátky.

„Paki, chytej…“ šeptl po tom, co rychle shodil z ramen svou krosnu, kterou poslepu hodil za sebe, jako to měl před každým bojem ve zvyku. Paki těžký batoh pohotově chytil a zafuněl, jak ho tíha zavazadla skoro povalila. Poté ho položil za sebe do mechu a nervózně pozoroval řvoucí žabí monstrum, které se už chystalo na Uthala zaútočit svými dlouhými končetinami, jež byly zakončeny ostrými drápy.

Uthal udělal úkrok zpět a zakřičel: „Magmatický trn!“ načež jeho pravá ruka v mžiku oka porostla korály a mořskými řasami. Z proudu vody, který začal po jeho předloktí agresivně stékat se zformovala čepel, která vypadala jako popraskaný kámen, v jehož spárách pulzovalo magma. Meč byl na pohled možná stejně dlouhý, jako byla Mei vysoká, ale co na něm bylo opravdu impozantní, byl jeho tvar. Spodní hrana čepele mohla být široká jako její předloktí a zužovala se až ke špici. Byla také mírně zahnutá dopředu, takže zbraň opravdu vypadala jako trn. Na přední hraně bylo nabroušené ostří, které se lesklo jako obsidián a vypadalo neporušeně. Byl to tak masivní meč, že téměř nedávalo smysl, že ho Uthal unese v jedné ruce, avšak když zařval jako medvěd a vyrazil střemhlav do útoku, zdálo se, že čepel téměř nic neváží.

Onh si prokřupnul klouby na prstech, otočil se na Mei a řekl: „Radši zůstaň vzadu, jo? Tohle zvládnem,“ načež se rozeběhl směrem ke břehu jezera a volal na Uthala, ať žábu naláká blíže k pevnině. Paki se také přesunul směrem k břehu. Z kapsy svého kabátu vyhrabal smrkovou větvičku, kterou zapíchl do mechu a poodstoupil. Přikrčený pak čekal, až se příšera dotkne alespoň jednou nohou pevné země.

Mei se usilovně snažila ve všem tom zmatku vymyslet, jak být užitečná a zároveň se sehraným bojovníkům neplést do cesty, protože nic nedělat pro ni v jejím prvním opravdovém boji v životě nebylo přijatelné. Rozhodla se po žábě pouze střílet světelné paprsky, což zatím byla její jediná spolehlivá zbraň. To se prokázalo jako skvělý nápad, protože svou třetí střelu namířila tak, že paprsek zlaté energie žábě seškvařil levé oko.

Nestvůra zařvala bolestí a mávnutím jedné ze svých čtyř horních končetin odhodila jak Onha, tak i Uthala, který chtěl její momentální nepozornost využít k proklouznutí pod její trup a zasazení smrtící rány. Rána drápem Uthalovi roztrhla bok a odmrštila ho do bahna několik metrů dále. Onh dopadl vedle něho do mechu a vzápětí pomohl Uthalovi zpátky na nohy, aby se žába nestihla dostat k Pakimu a Mei. Oba měli vyražený dech, ale rozhodně je to nezastavilo. Vyměnili si krvelačné pohledy, z plna hrdla zakřičeli a rozeběhli se zpátky do boje.

Žabí příšera mezitím vylezla z vody a upřela své zbývající zdravé oko na Mei. Jak se k ní ale snažila dostat, připravený Paki zamumlal zaříkadlo a větvička, kterou zapíchl do mechu se zableskla. Vypadalo to, jako by během vteřiny pustila masivní kořeny a během té další mnohonásobně vyrostla. Magický šlahoun dřeva na jeho povel obtočil žábě obě zadní nohy a stáhl je pevně k sobě tak, že nestvůra ihned ztratila rovnováhu a svalila se na bok.

Mei spadla na zadek, jak před rozzuřeným monstrem strachy couvala, takže namířila svou rozzářenou dlaň a pokusila se ho zbavit zraku úplně. Nečekala ale, že po ní žába vymrští dlouhý jazyk, kterým ji chytí kolem pasu, zdvihne vysoko do vzduchu a začne soukat do své mohutné tlamy. Zlatavou střelou minula, a tak se rukama snažila vytáhnout ze spárů lepkavého jazyka. Bylo to marné. Proti takovému stisku bylo zbytečné bojovat silou a žába své zdravé oko držela mimo její dostřel. Dívce tedy zbývalo jediné. Zavřela oči a zatnula ruku v pěst. Zopakovala všechny kroky, které ji Onh předešlý večer naučil a připravila s k úderu. Proud vroucí energie se koncentroval v její ruce a rozpřáhla se, že do jazyka udeří. Cítila, jak se těsně před její rychle letící pěstí formuje horký a pocitově velice těžký bod. Byla si jistá, že tentokrát se to podaří.

Než ale ránu stihla zasadit, ozval se hvízdavý zvuk vypařující se tekutiny, kterému následoval nechutný pach kovu. Mei volným pádem spadla na zem, stále obtočená kusem jazyka, který právě Uthal svým Magmatickém trnem usekl.

„Jdi se schovat!“ odezřela z goliášových rtů, protože přes bolestný řev ohromné žáby nebylo slyšet ani vlastního slova. Přikývla a Uthal se vrhnul dále do boje se stále uzemněnou příšerou. V místě řezu byla část jazyka, která dívku stále křečovitě svírala kolem pasu, úplně spálená. Magmatický trn za sebou s každým máchnutím nechával bílá oblaka, jak se silná vlhkost ve vzduchu vypařovala v blízkosti roztaveného kamene po stranách jeho čepele.

Onh přiběhl k Mei a šikmým úderem malíkovou hranou přesekl jazyk křečovitě se držící jejího pasu. Zkontroloval, jestli je dívka v pořádku a ohlédl se přes rameno, kde Uthal zběsile mával mečem. Kapky krve dopadaly na mech několik metrů okolo, ale nestvůra dokázala s goliášem držet krok i v bolestech, jelikož se již dokázala vyprostit ze sevření Pakiho šlahounu a mohla tak znovu používat všechny své horní končetiny. Onh se mu proto vydal na pomoc. Mei sledovala jeho moc v plné síle. Hravě odrážel útoky, kterými ho příšera zavalovala a obracel je proti ní. Monstrum se na několika místech na těle poranilo svými vlastními drápy a s pouze jedním okem si nezvládalo poradit se dvěma protivníky najednou. Souboj se znovu obrátil na stranu Rudého praporu.

Během několika manévrů přišla obří žába za hlasitého bolestného řevu o tři ze svých rukou. Uthal se poté přikrčil, aby se vyhnul příšeřinu poslednímu zoufalému pokusu mu alespoň ukousnout hlavu. Vyskočil do vzduchu a jedním švihem oddělil třetinu její hlavy. Mrtvá příšera dopadla na zem a její řev utichl. Okolní vzduch se mezitím naplnil kovovým pachem spálené krve a mlha v údolí zhoustla. Mei doběhla k Onhovi s Uthalem a s úžasem si prohlížela to, co z obřího obojživelníka zbylo. Její srdce bušilo tak rychle, že měla potíže dýchat.

Jak tam trojice stála, ozvala se série kváknutí. Všichni tři se s hrůzou otočili a akorát byli svědky toho, jak letící oštěp protnul hruď právě přicházejícího Pakiho. Ten s překvapeným výrazem upustil Uthalovu krosnu a pohlédl na kostěné ostří, které trčelo z jeho těla. Zmateně zalapal po dechu a jeho plíce se naplnily horkou krví, kterou začal ihned vykašlávat. Zaskočený Onh se podíval za Pakiho, kde jeho zrak spočinul na několika dvou-nohých bytostech s žabími hlavami, které pravděpodobně vylezly z jámy ve vykotlaném kmenu. Z Pakiho úst tekly proudy krve. Padl na kolena a pak na břicho. Chroptěl, jak se snažil nadechnout, a pokoušel se doškrábat ke svým přátelům. V jeho očích bylo tolik strachu a bezmoci. Kolem Mei se kompletně zastavil čas. Nebyla schopna se nadechnout a rozklepaly se jí kolena. Nic děsivějšího nikdy neviděla, a to se za poslední dny setkala se smrtí už po několikáté. Nemohla z umírajícího Pakiho odtrhnout zrak. Rozzuření žabí muži se už rozpřahovali a chtěli hodit svá kopí po ní a ostatních vetřelcích. Byl nejvyšší čas na ústup.

„Vemte ho a utěčte!“ zahřměl Uthal a mečem vykryl jeden z letících oštěpů, načež zarazil Magmatický trn do země a dodal: „Já ty svině zničim! ZAHOŘ!!!“

Kolem čepele se v ten moment rozechvěla zem a z podmáčené hlíny uprostřed skupiny kopí vrhajících žabích lidí v mrknutí oka vyrostl doutnající kamenný hrot, ze kterého volně vyvěrala láva, jež začala zapalovat okolní mech a kmen velkého stromu, ve kterém se nacházela jejich nora. Onh chytil oštěp, který letěl vůči Mei, zahodil ho stranou a zatřásl s ní.

„Prober se a uteč pryč!“ zahulákal na dívku, která na něj ještě moment nepřítomně civěla, ale zatřásla hlavou a vrátila se do reality. Onh jí svůj rozkaz zopakoval a podebral Pakiho zezadu v podpaží tak, aby ho mohl odtáhnout pryč. Mei ho neposlechla a popadla Pakiho za nohy, aby Onhovi aspoň trochu ulehčila.

„Musíme… ho dostat… támhle… Zachráníme ho… Tady to… nejspíš… celý vzplane…“ snažil se Mei vysvětlit, když táhl bezvládné tělo svého přítele směrem k okraji vřesoviště. Paki se stále pokoušel nadechnout, ale dusil se krví. Z očí mu tekly proudy slz a jeho bulvy začaly nabírat rudou barvu. Mei nevěděla, jak mu v tu chvíli pomoci. Po tvářích se jí také valily slzy a její mysl naplňovala beznaděj. Ohlédla se přes rameno na Uthala, který sváděl urputný boj s přesilou žabích lidí. Snažila se zhluboka dýchat, ale rozpálený vlhký vzduch plný páry zaplňoval její plíce vodou. Zakopla, Pakiho nohy upustila a sama bez dechu padla na kolena. U země byl vzduch studenější a ne tak vlhký, takže se po chvilce vzpamatovala. Onh nabral velký náskok. Už se totiž s bezvládným Pakim blížil k okraji močálu. Tlustá stopa krve, kterou za sebou dvojice nechávala, naznačovala, že Paki měl mizivou šanci to přežít. Mei je co nejrychleji doběhla, strhla svůj promáčený plášť a řekla Onhovi, že až oštěp vytáhne, použije všechnu svou energii k tomu, aby Pakiho ránu zavřela a zachránila mu život.

„Je mrtvej…“ řekl potichu Onh po tom, co sundal palec z Pakiho krční tepny, kde necítil ani náznak pulsu. Zamračil se a podíval se plačící Mei do jejích vyděšených modrých očí. Na moment se odmlčel a pokračoval: „Musíme to zkusit… Koukej. Tohle nám pomůže mu zachránit život. Jsem si jistej, že ty to dokážeš aktivovat. Prostě musíš…“ načež ze svého krku strhnul kožený přívěsek s křišťálovou lahvičkou tmavé olejovité tekutiny. Odkorkoval hrdlo a podal ji dívce, která ji chytila oběma rukama a palcem hrdlo ucpala, jelikož se jí šokem klepaly ruce a bála se, že tekutinu vylije.

„Vytáhnu to a ty mu nalej ten olej do pusy. Potom použij svojí moc a zaktivuj to, rozumíš?“

„Já, já… Ne… Ne-nerozumim,“ zalykala se Mei. Absolutně netušila, co je ta zvláštní kapalina v lahvičce zač a jak je možné ji aktivovat.

„Hele, Mei. Poslouchej mě. Pamatuješ, jak jsem ti řek, že jsi podobná mýmu mistrovi? Ten tohle vyvinul a dokázal to aktivovat svojí energií. Přesně tou, kterou ovládáš i ty. Jseš jedna z malýho hloučku, kdo dokáže čarovat beze slova. Jseš jiná. Věřim ti, dokážeš to!“ povzbuzoval dívku Onh a drsnou, krví zmáčenou rukou ji jemně chytil za rameno, zatímco jí stále upřeně koukal do očí. Mei to dodalo velice potřebnou špetku sebevědomí, zatřásla hlavou a otřela si nos do potrhané košile. Udělala přesně to, co jí nadiktoval. Po tom, co půlork ulomil hlavu oštěpu a vytáhl z Pakiho zad zbytek tyče, nalila tekutinu do jeho zakrvácených úst, přiklekla vedle něj a přiložila ruce na ošklivou ránu v jeho hrudníku.

Jakou sílu měl ten hlouček lidí, jako ona? Jak si Onh mohl být tak jistý tím, že zrovna ona to dokáže? Takové myšlenky jí běhaly hlavou, dokud nezavřela oči. V temnotě, jasně jako pás hvězd, zářil pruh zlatavého světla, který se pomaličku rozpínal. Mei došlo, že je to kapalina, která protéká Pakiho hrdlem. Světlo oleje se rozpínalo agresivněji a agresivněji, dokud nekopírovalo tvar Pakiho těla. Dívka málem zapomněla na to, že musí použít svou moc k tomu, aby se dostavil požadovaný efekt. Nějakým způsobem ale najednou přesně věděla, co udělat. Vyvolala tedy veškerou energii, která jí proudila v žilách a nechala ji protékat svýma rukama do Pakiho zlatavé siluety. V ten moment se její zorné pole zaplnilo oslňujícím světlem a Onhovi se naskytla přímo neskutečná podívaná.

Meiiny ruce zaplály zlatým světlem a v její blízkosti explodovala energie, jejíž paprsky se odrážely po okolí, kde za sebou zanechávaly zářivé stopy. Z okolní půdy se začal zdvihat světélkující dým a vinul se směrem s Pakiho tělu. Meiiny plavé vlasy se rozvlnily do všech směrů a postupně začala zářit úplně celá. Onhovi se zdálo, že se dokonce začala vznášet. Pakiho tělo ale bylo hlavním zdrojem vší té oslnivé záře. Léčivá energie rozsvítila hobgoblinovo tělo natolik, že si Onh musel téměř ihned zakrýt oči předloktím, protože měl pocit, že kdyby se koukal dál, přišel by o zrak.

Horké světlo odešlo stejně rychle, jako přišlo. Onh párkrát zamrkal, aby si rychleji přivyknul na přítmí, které v močále jinak panovalo. Všiml si Uthala, jak se k nim s těžkým batohem v levé ruce blíží téměř sprintem. Poté se podíval vedle sebe. Mei tam ležela na boku v bezvědomí a její kůže ještě slabě světélkovala. Vedle ní byla hromádka Pakiho oblečení, ze kterého se zázračně odpařila všechna krev. Půlork začal vyděšeně prohmatávat těžký kožený kabát, dokud nenarazil na tělo něčeho malého. Rozepnul velké knoflíky protnuté vesty a rozkryl ji. Místo Pakiho tam ležel spící červenovlasý půlčík.

„Ty žáby nejsou žádný žabaři! Do hajzlu, já to prostě nedám! Musíme zdrhat!“ vypustil ze sebe zadýchaný Uthal a podíval se na nahého mužíka, který ležel na Pakiho místě.

„Co to je!?“ vykřiknul zaskočeně. Hned na to se lekl znovu, a to když si všiml, že Mei nehybně leží na zemi.

„Nečum, vole! Vezmi ji a běžíme!“ zakřičel Onh, když zpozoroval, že z vykotlaného kmene opravdu vyskakují další žabí bytosti a hledají vrahy svých bratří. Rychle zabalil Pakiho do jeho kabátu, popadl ho do náruče a rozeběhl se do mírného kopce směrem k linii umírajících stromů. Uthal zvednul Mei, položil si ji na rameno a svého přítele následoval, přičemž musel ještě vykrýt několik letících oštěpů.

Žabí válečníci je pronásledovali dlouhou dobu, ale nakonec je půlork s goliášem dokázali setřást. Vyčerpaní a zakrvácení se pak doplahočili do provizorního úkrytu pod skalním převisem uprostřed kopce. Své přátele, kteří byli stále v bezvědomí, uložili do sucha a hlavy jim opřeli o Uthalovu krosnu. Shodli se, že dnes už se budou muset utábořit, jelikož Uthal také docela silně krvácel a oba byli na konci svých sil. Goliáš se Onhovi také velice stydlivě přiznal, že velkou část cesty neměl tušení, kam jdou a že jsou ztraceni. Onha to na moment rozčílilo, ale uklidnil se, protože nejdůležitější bylo, že to přežili, i když ani jeden pořádně nevěděl, co se stalo s Pakim. Půlork Uthala poslal sehnat nějaké dříví na zátop a sám posbíral pár větších kamenů po okolí, odkud měl spící Mei s Pakim stále na dohled.

Mezitím, co připravovali ohniště, se spustila průtrž mračen. Uthal se Onha vyptával, co se stalo Pakimu s Mei a dostávalo se mu nejasných odpovědí. Onh sám věděl jen to, že olej v lahvičce měl sloužit k záchraně života v nejposlednější nouzi. O tom, že se Pakiho podoba tak radikálně změní a že Mei ztratí vědomí, nevěděl.

„Uvidíme, až se probuděj. Nechci si to hned vyčítat. Udělal jsem, co jsem považoval za nejlepší řešení,“ ukončil svůj monolog Onh a přiložil do ohně další klacek. Obvykle radostný goliáš naproti němu měl v obličeji pochmurný výraz a vzteky si prokousl ret.

„Já jsem idiot! Kdybych nelhal, že vim, kam jdu, nestalo by se to…“ vyčítal si to a vypadal, že má na krajíčku. Onh mu na to stoicky odpověděl, že na obviňování sebe sama je už stejně pozdě. Když si ale uvědomil, že Uthalovi to nejspíš vůbec nepomohlo, dodal, že také on sám mohl udělat spoustu věcí jinak a že Paki také mohl dávat větší pozor, stejně tak jako Mei. Uzavřel to tím, že to není ničí vina a že nejdůležitější je, že jsou naživu. Uthal mlčel a bojoval se svými výčitkami nadále jen v duchu.

Odpoledne utíkalo pomalu a déšť neustával. Mei s Pakim stále spali, ale vypadalo to, že jsou v pořádku. Uthal mezitím usnul taktéž a Onh měl čas na svůj deník. V umírajícím lese bylo naprosté ticho až na zvuky deště a praskání ohně. Občas se do toho přidalo Uthalovo zachrápání. Onh přemýšlel o tom, proč se Zármutek od skupiny odpojil. Bojoval se špatným pocitem z toho, že mu tiefling neřekl všechno a že šel sám jen proto, aby se mu nepletli do cesty. To, že jim nechal na starost Mei, bylo také zvláštní. Kdo by nechal svou dceru se skupinou lidí, které nezná, v lese, kde číhá smrtelné nebezpečí? Při pohledu na klidně spící dívku se Onhovi udělalo smutno. Byla to tak nevinná duše a za poslední dva dny zažila tolik hrozných věcí, na které nikdy nezapomene. Celý život se těšila na svoje první dobrodružství, ale určitě nečekala, že bude takové. Vedle ní ležel Paki, který zase po probuzení zjistí, že je z něj úplně někdo jiný.

„Někdy si říkám, jestli nenosíme smůlu…“ povzdechl si Onh a opřel se o stěnu skály. Jak čas ubíhal, tak usnul i on.

 

Autor endlessmira, 08.05.2022
Přečteno 11x
Tipy 2
Poslední tipující: Gargak, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí