RUDÝ PRAPOR ~ Kniha 1. ~ Kapitola 5.

RUDÝ PRAPOR ~ Kniha 1. ~ Kapitola 5.

Anotace: Kapitola 5.: Město pod městem

Kapitola 5.

Město pod městem

 

„Kdybysis to uvázala takhle, tak spadneš a zabiješ se, víš?“ kroutil hlavou Onh při pohledu to, co Mei s lanem udělala.

„Ehehé! Pardón! Prosím, zavažte mi to, mistře…“ provinile se zazubila Mei a podala mu lano. Půlork uzel na jejím provizorním sedáku převázal a pak ji za lano zdvihl do vzduchu.

„Hej! Pusť mě!“ okřikla ho, ale nedokázala zadržet smích, když ji Onh jako zavazadlo předal Uthalovi, aby ji spustil do kruhové jámy uprostřed nádvoří. Dívka žadonila natolik, že ji Uthal otráveně položil na zem, aby byla zticha.

Onh si pak vybral vlastní lano a pobídl Pakiho, aby se ho pevně chytil kolem krku a položil se na jeho hruď.  Mei se nemohla dívat, jak se půlork přehupoval přes okraj a začínal sešplhávat dolů. V Pakiho očích byl také znát strach, ale plně Onhovi důvěřoval a držel se ho jako klíště. Krok za krokem po stěně oba mizeli do temné propasti. Uthal chvíli počkal a pobídnul Mei, aby se nohama také snažila odrážet od stěny, zatímco ji bude spouštět, aby zůstala ve stabilní poloze a zbytečně neroztočila lano. Mei nahlas polkla, zatlačila slzu, která jí ze všeho toho strachu vyskočila v koutku oka a následovala Uthalovy rady.

Brzy už byla také na cestě dolů a téměř dohnala Onha s Pakim. Čím blíže byli dnu jámy, tím silnější byl ve vzduchu zápach hniloby. Onh s Pakim viděli ve tmě dobře a utrousili jednohlasné „A do hajzlu,“ načež Onhovy nohy dopadly na kamenné dno jámy, jejíž ústí vysoko nad ním vypadalo jako malý kruh světla, ze kterého se do temnoty svižně blížila Uthalova veliká figura.

Mei neviděla nic, jen si límcem své košile zakrývala nos a ústa, protože z hnilobného puchu jí bylo na zvracení. Soustředila svou energii do dlaně, která se ihned rozzářila a vrhla světlo na zem a kruhovou stěnu. Uprostřed jámy ležela tři rozkládající se těla rudé kůže. Jeden z mrtvých hobgoblinů na sobě měl temné brnění. Pravděpodobně to byl jeden z válečníků z Merudovy Černé ruky. Všude po podlaze se také válely rozbité kusy nábytku a nářadí, z nichž některé dopadly i na těla hobgoblinů, kterým způsobily posmrtné zlomeniny. Nechyběla ani dlažební kostka, kterou do jámy Uthal vhodil.

„Aaah—!“ vyjekla vyděšeně a světlo vycházející z její dlaně ihned zhaslo. Jak z toho šoku udělala několik rychlých kroků vzad, šlápla na ruku jedné z mrtvol a s vřískotem uskočila, když se ozval zvuk praskající kosti. Onh ji pohotově chytil za paži a pokusil se ji utišit. Odvedl ji o kus dál do tunelu, kde se zápach nebyl tak silný a posadil ji na kámen, jenž se vyvalil ze stěny tunelu. Kleknul si na zem vedle ní a hořce se na ni pousmál.

„Myslíš, že spadli dolů?“ zajímala se rozrušená Mei a znatelně se třásla. Onh ji něžně pohladil po zádech, aby se trochu uklidnila a odpověděl: „Nejspíš jo. Asi neunesli bolest hlavy z těch snů, ztratili rovnováhu a spadli. Měli to rychlý. Pád z tý vejšky nemůže nikdo přežít…“

Mei jeho slova trochu uklidnila, ale bylo jí hobgoblinů nesmírně líto. Onh se ale záměrně nezmínil o podivných kruhových dírách v jejich lebkách, které vypadaly stejně jako díra v utržené hlavě, kterou našli ve stanu na kraji lesa dva dny zpátky. Nechtěl dívce nahánět ještě větší strach.

„I Merud vypadal, že ho dost bolela hlava… Snad to tady rychle zvládneme, aby se nikomu dalšímu nic nestalo.“

„N-neboj! Určitě jo!“ povzbudil dívku Paki, který za nimi mezitím přicupital také. Postěžoval si na to, že ho na studené kamenné podlaze docela zebou nohy.

„Jak ti může bejt zima na nohy, sakra? Vždyť ti na nich rostou normální dlouhý vlasy!“ zavtipkoval Onh. Paki se zamračil a ukázal na Onha ukazovákem, ale bylo jasné, že ho Onhovo popíchnutí pobavilo, protože se uchechtl a odpověděl: „T-to si ještě vyřídíme, m-mladej, hehe!“

Nakonec dolů sešplhal i Uthal a začal hulákat: „Hovno vidim a nejspíš ho tu i cejtim! Kde jste kdo!?“ a hned na to o něco zakopl a svalil se na zem. Zařval bolestí a začal nadával, že si ukopnul palec a že nenávidí tmu.

Mei, která se díky tomuto neviditelnému komickému vystoupení trochu vzpamatovala, namířila svou zářící dlaň zpátky do tunelu a houkla na Uthala, aby šel za světlem. Zlatavá záře osvítila hrubou kamenitou podlahu tunelu a Uthal po chvilce dokulhal k nim a vytáhl si z předloktí dlouhou třísku, kterou si při pádu zadřel.

Tunel vypadal, že ho někdo vyrazil podobným způsobem, jako samotnou jámu, protože jeho stěny měly skoro pravidelně kruhový tvar. Nedržela se tam téměř žádná vlhkost, protože
tunel vedl jednotným kusem skály. Promáčené podloží bažiny nechali někde vysoko nad sebou. Panovalo tam absolutní ticho. Každé slovo se rozléhalo a po chvíli se vracelo ve slabé ozvěně. Štola se stáčela lehce doleva a skupina se skrz ni plížila několik minut. Byli obezřetní a pečlivě poslouchali, jestli nezachytí nějaký cizí zvuk. Nic. To ticho bylo až děsivé. Ozývaly se jen zvuky jejich kroků a kutálejících se kamínků, do kterých občas omylem kopli. Paki ve své kočičí formě šel první. Jeho excelentní zrak a čich by totiž včas zaznamenaly jakékoliv nebezpečí, Vůbec nic ale necítil ani neviděl.

Tunel ústil do veliké místnosti podepřené několika masivními sloupy. Do stropu tam bylo tak vysoko, že na něj Meiino světlo sotva dosáhlo. Dívka větší místnost v životě neviděla a nebyla schopna slova, jen užasle mávala svou zářící rukou ve snaze dosvítit na druhý konec. Stěny sálu byly postaveny z masivních kamenných kvádrů, které převyšovaly i Uthala a byly téměř stejně tak široké. Uthal ze své krosny vyhrabal dvě pochodně, které křesadlem zapálil a jednu z nich hodil Onhovi.

„Je to stejně opracovanej kámen jako pod Studnou a pod Anaranou…“ zadrmolil půlork směrem k Uthalovi, v jehož tváři se hned objevil serióznější výraz.

„Neboj, zabiju cokoliv, co si něco zkusí,“ řekl goliáš sebejistě, ale chápal vážnost situace. Z Onhových vyprávění věděl, že tyto podzemní komplexy byly často domovem dávno zapomenutých, nebezpečných příšer. Byl připraven své přátele ochránit bez zaváhání. Bez chyb.

Mei s Pakim mezitím společně pokračovali podél stěny o několik desítek metrů dál, kde konečně natrefili na druhou stranu sloupořadí. Vypadalo to, že přešli na druhou stranu užší části sálu, který měl obdélníkový půdorys.

„Tady to je uplně monumentální, Paki. Co to má znamenat? Kde to jsme?“ divila se Mei, ale Paki byl stejně zmatený jako ona a kroutil nechápavě hlavou.

„A t-teď si představ, jak velký to vypadá t-tady zespoda,“ utrousil kocour a rozpačitě mňouknul, když se dívka roztomile zachechtala a podrbala ho mezi ušima.

Onh a Uthal je po chvilce dohnali a všichni se dohodli, že bude nejlepší zakreslovat cestu, kterou šli, aby si pamatovali, jak se dostat nazpátek. Mei se horlivě přihlásila a Onh jí podal svůj deník s tím, že by si mapu rád nechal na památku. Poprosil Uthala, aby pro ni z batohu vytáhl jeden z uhlů, kterými již do deníku v minulosti zakreslil několik mapek a obrázků. Mei zjistila, že veškeré jeho paměti jsou psány runovým písmem, které nedokázala přečíst. Nalistovala první prázdnou stránku a začala zakreslovat místnost, ve které se právě nacházeli. Po cestě dál se občas povalovaly lidské předměty. Museli tudy tedy projít buďto ušarové nebo tajemná bytost, jíž bylo přezdíváno Bažina.

Na konci místnosti byla pootevřená kamenná brána, kterou by se hravě protáhl dvoupatrový dům a čtyři malí dobrodruhové by s ní nehnuli, ani kdyby vypustili duši. Uthal si nechtěl připustit, že tam nejspíše žily bytosti několikrát vyšší než on a uraženě si odfrkával. Prošli dalšími místnostmi, které byly o dost menší než předchozí sál se dvěma sloupořadími, ale stále obrovské na poměry bytostí jejich velikosti. V první z nich našli další tělo, kterému chyběla hlava. V druhé z místností se pak nacházel obrovský oltář, pod kterým ležely stovky vyhaslých svící. Každá z nich byla v průměru širší než Uthalovo předloktí.

„Pff… Velikost není všechno!“ zamumlal goliáš a nasupeně jednu ze svící převrhl.

Za oltářem narazili na další bránu, jejíž křídla byla otevřena dokořán. Kocour Paki se chystal projít do další místnosti, ale na prahu náhle zavřeštěl, naježily se mu chlupy po celém hřbetě a zatvrdnul na místě jako socha.

„CO JE!?“ zahřměl Uthal a vyvolal Magmatický trn, který ihned začal rozpouštět svíce, vedle kterých stál. Paki odcupital pár kroků vzad a sednul si. Jestli Mei někdy viděla kočku, na jejímž výrazu byla znát naprostá hrůza, bylo to právě tehdy. Rychle proto k Pakimu přiběhla a začala ho uklidňovat. Onh zůstal ve střehu. Postavil se za klečící Mei a rozklepaného kocoura a namířil svou pochodeň směrem k bráně.

„Copak?“ zeptala se ustaraně Mei.

„Hehe, no… Uff… Za t-těma dveřma je hrozná díra dolů. M-málem jsem tam zahučel, hehe…“ vykoktal třesoucí se Paki. Mei ho podrbala za ušima, protože si nemohla pomoci a chovala se k němu jako k domácímu mazlíčkovi, kdykoliv se proměnil v kocoura. Pakimu to očividně nevadilo, protože se po chvilce přestal klepat a zapředl. Potom dodal: „N-nejsou tu lana, hehe… Co teď budeme dělat?“

„Přinejhorším se pro nějaký vrátíme zpátky,“ zamyslel se Onh a sledoval Uthala, který se mezitím zapáleně šťoural prstem v kaluži ztvrdlého vosku.

„Co tam zase vyvádíš, ty vole?“ zeptal se goliáše, kterému trvalo ještě několik vteřin, než zareagoval.

„Hah! Vyryl jsem tu ‚Rudý prapor‘! Teď už tady budeme navěky!“ odpověděl Uthal pyšně, načež ulomil kousek vosku z kraje a přešel k bráně. Chystal se znovu udělat svůj skvělý trik s výpočtem hloubky. Natáhl ruku a kus vosku pustil. Ten se ale roztříštil v úrovni, kde by za normálních okolností byla podlaha. Všichni čtyři udiveně civěli, jak úlomky znehybněly ve vzduchu.

„Aha, takže tydle vidle… Na tý podlaze je namalovaná díra!“ zhodnotil pozoruhodný úkaz goliáš a s úsměvem se otočil na své přátele. Potom vkročil dovnitř a také zůstal stát ve vzduchu. Stín, který vrhal, se opisoval na stěnu za ním, a to i pod úrovní jeho nohou. Podlaha v kruhové místnosti tedy byla, ale neviditelná.

„Pojď zpátky! Mně se dělá šoufl…“ naříkala Mei a začala vydýchávat závrať, kterou jí přivodil pohled na Uthala, jak volně stál ve vzduchu nad černou propastí.

„To je zatím nejdivnější věc, co jsem viděl. Hej Uthale, zkus zadupat,“ zvědavě pobídl Onh goliáše, který kývnul a dvakrát dupnul nohou. Ozval se tlumený zvuk, připomínající dupnutí na podlahu pokrytou kobercem.

„Hmm… Takže to je asi nějakej ‚děravej koberec‘?“ zkoumal podlahu Uthal a sehnul se, aby si ji ohmatal i rukou. Byla úplně hladká a měla stejnou teplotu, jako jeho prsty. Bylo to, jako by se podlahy dotýkal, ale zároveň ne. Zmateně si zavolal Onha na pomoc s tím, že už ničemu nerozumí. Onh obešel kruhovou místnost kolem dokola. Nenacházely se v ní žádné další dveře ani jiný otvor. Nad jejich hlavami byl strop, takže jediná možná cesta musela vést dolů. Jak se tam ale dostat? V tom ho ale něco napadlo.

„Asi blbá otázka, ale nevíte, jak se elfsky řekne ‚dolů‘?“ zeptal se Onh a trochu se pousmál naivitě své otázky.

„Emm, čekej… Jo, vim, unu?“ vzpomněla si Mei, která se za svého dospívání v kanceláři naučila několik jazyků. Čirou náhodou to byl jeden z jejích největších talentů mimo léčivou magii. Ovládala proto jak standardní řeč lidí a několik lidských nářečí, tak melodickou elfštinu a pekelně znějící jazyk tieflingů. Když elfské slovo vyřkla, ozvalo se hlasité zadunění a Onh s Uthalem začali klesat.

„Ty vole!?“ vyjekla Mei, rychle popadla Pakiho a vběhla do místnosti za nimi. Musela od prahu seskočit dolů, jak se neviditelný výtah rychle sunul níž a níž. Bylo to jako skákat do propasti, takže zavřela oči a snad poprvé v životě překonala svůj strach z výšek. Ve skutečnosti ale padala možná jenom metr a půl.

Ve skupině poté zhoustla atmosféra natolik, že skoro ani nedýchali. Čekali, kam až je neviditelná plošina spustí. Klesali docela dlouho, ale okolní vzduch překvapivě postupně teplal. Ozvalo se již známé zadunění a plošina se zastavila. Po Uthalově pravici se nacházely stejné vysoké kamenné dveře jako nahoře. Tyto byly ale zavřené a byla do nich vyražena kruhová díra, v průměru podobná tunelu, kterým do podzemního komplexu přišli.

Za ní je přivítala zruinovaná místnost s rozbořenou stěnou, která byla vysypaná dovnitř. Strop v místnosti byl z větší části propadlý, takže tam bylo tolik velikých úlomků kamenů, že kompletně zakryly podlahu v části místnosti. U průchodu na protější stěně už hromada sahala tak vysoko, že jediný, kdo prošel tak nějak bez obtíží, byl Paki. Mei odevzdala Onhovi jeho deník a začala pomalu šplhat za kocourem, aby se také mohla protáhnout škvírou u pomyslného dveřního rámu.

„Sakra… O něco jsem se tu šprajcla, pomóc,“ poprosila, ale došlo jí, že Paki ji nevytáhne ani v jedné ze svých podob. Zarazila se, protože její zrak spočinul na ostrých hranách kamenů před ní, které k tomu všemu začaly prudce klesat, jak se jich skrze průchod provalilo daleko méně. Mei se ještě stihla bezmocně uchechtnout, protože tušilo, co ji v nejbližších momentech pravděpodobně čekalo.

„Hej rup!“ ozvalo se za ní. Uthal ji popadl za kotníky a prudce zatlačil. Ozval se zvuk trhající se látky Meiiny košile, jak po hlavě sjížděla po ostrých hranách kamenů a cítila, jak ji řežou do předloktí, hrudníku a břicha.

„Jauuu! Ty debile!“ zakřičela, když celá pomlácená, sedřená a pořezaná dopadla na podlahu a podívala se na svoje zkrvavené paže a roztrhanou košili. Jeden z menších kutálejících se kamenů jí ještě spadl na hlavu. Mei se po čtyřech rychle odplazila pryč, aby na ní nespadly další, protože Onh už se snažil odvalit jeden z vrchních kamenů, aby měli s Uthalem na průlez trochu víc místa.

„T-to muselo bolet, hehe, mrzí mě to… Uthal je trochu neomalený a neuvědomuje si, jakou má sílu,“ snažil se omluvit svého kamaráda Paki.

„No to vidim! Je to hovád! Ty rány si spravim, ale jestli to takhle půjde dál, tak jsem za chvíli nahatá,“ zhodnotila stav svého oblečení, které bylo na mnoha místech rozsápané. Její košile byla téměř na cáry a zbyl na ní už jen jeden knoflík. Ani její sukně nezůstala celá a bylo v ní několik velkých děr. Mei si rozzlobeně odfrkla a spojila konečky prstů, načež se její oči zableskly zlatavě. Životní energie začala zářit skrze její kůži a rychle hojila rány, které utržila. Zbyly po nich jenom růžové skvrnky, které se po chvíli vytratily. Paki byl touto mocí ohromen a nahlas přemýšlel, jestli Mei náhodou není nesmrtelná.

„Vypadáš, jak kdybys viděl ducha,“ poznamenal Onh, když bez úhony slezl dolů.

Paki zatřepal hlavou a odpověděl mu: „Fascinuje mě t-to léčení, je to tak… elegantní.“

Mei smutně zvedla koutky, ale v duchu si řekla, že ať je to elegantní jak chce, nestihla Pakiho ochránit. Kdyby Onh neměl na krku lahvičku s tím zvláštním olejem, kocour by tu s nimi už nebyl.

„Je skvělá a ta její moc určitě ještě poroste,“ snažil se ji povzbudit Onh s chápavým pohledem a pomohl jí vstát. Uthal se hned na to sesunul po ostrých kamenech dolů a spadl na záda. Jeho silná goliášská kůže ale utrpěla jen pár povrchových oděrků, které ale ani nezačaly krvácet. Mei pochopila, proč Uthal bojoval jen do půl těla. Ten barbar prostě žádnou zbroj nepotřeboval. Vstal, oklepal se od prachu a převzal od Onha svou pochodeň.

„Jsi nějaká potrhaná, poslyš,“ poznamenal nezaujatě, když světlo pochodně osvítilo zbytky Meiina oblečení.

„Fákt jo?! Myslim, že mi dlužíš nový hadry!“ odvětila Mei uraženě. Uthal se zachechtal, mávnul rukou a zmizel za rohem. Místnost, ve které se právě nacházeli, měla tvar písmene ‚L‘ a už se tam nikde neválely žádné kradené předměty.

„Tady na nějakýho chudáka spadnul strop!“ ozvalo se po chvíli. Mei vyběhla za Uthalem, protože přeci jen věřila tomu, že podzemním komplexem cestoval i její otec a tato informace ji pekelně vyděsila. Naštěstí to byl planý poplach.

Pod velkým kamenem, který se ulomil ze stropu, byla zavalena kostra, která tam už musela ležet pěknou řádku let. Kosti byly úplně holé a zažloutlé stářím. Co ale upoutalo jak Uthalovu tak Meiinu pozornost, byl tmavomodrý plášť, který vypadal, jako by ho tam někdo nastražil těsně před tím, než přišli. Byl sice lehce zaprášený, ale jinak naprosto neporušený. Na první pohled se jednalo o mistrnou práci. Uthal se zazubil, kouknul na Mei a prstem na plášť ukázal: „Dlužim ti hadry? Co tohle?“

„Jak to zpod toho kamene chceš jako vytáh… Néé počkej, ty vole! Vždyť to rozsápneš! Uthale!“ snažila se ho Mei zastavit, když plášť popadl a začal tahat. I přesto, že vynaložil všechnu sílu, se plášť nehnul. Co bylo ale zajímavější, ani se neroztrhl. Musel být ušitý z extrémně pevného materiálu.

„Co tu funíš, hehe, ještě nás n-něco uslyší…“ postěžoval si Paki, který dorazil ve chvíli, kdy Uthal vši silou tahal za lem pláště, zatímco se jednou nohou zapíral o kámen, pod kterým byl jeho kostěný vlastník zavalen.

„Uff… Huu— nejde to! Musíme ten kámen roztřískat!“ změnil taktiku Uthal a se slovy ‚Lauciánova palice‘ se jeho pravice pokryla mořskými řasami a korály a začala z ní vytékat voda, z které se zformovalo velké střírné obouruční kladivo s motivem slunce na hlavě. Mocně se rozpřáhl a do masivního kamene udeřil. K překvapení všech opravdu kus urazil. Paki se proměnil do své pravé podoby a začal plášť zkoumat zblízka. Po chvilce se otočil a začal se přehrabovat v Uthalově batohu, kde byl uložený jeho kabát se všemi ingrediencemi pro jeho kouzla. Po chvíli štrachání vytáhl zašlou lupu, jejíž madlo bylo vyrobeno ze zatočeného kořene. Plivl na špinavé sklíčko a otřel ho o vestu. Poté si kleknul k plášti, zadíval se na něj skrz lupu a řekl: „Ukaž své tajemství.“

„Uthale, bacha na Pakiho,“ strachovala se Mei, protože Uthal obcházel kámen a mlátil do něj palicí ze všech stran. Ani ne po minutě už byl možná o půlku menší.

„T-ten plášť je očarovanej, hehe. Asi p-proto se nepřetrhnul. To máš štěstí, t-ten už nesundávej, hehe,“ řekl Paki a lupa se v jeho ruce rozplynula ve fialový magický prach. Mei byla naprosto uhranutá tím, že pomocí takové lupy lze odhalit magické vlastnosti předmětů.

„N-no, zaplatil jsem za ni dost peněz. Vydržela mi dlouho, ale už p-přišel její čas, hehe,“ vysvětlil a se zájmem čekal, až Uthal rozbije zbylý kus kamene. Z goliáše kapal pot a kladivo v jeho rukou i po všech těch ranách vypadalo pořád jako nové. Blyštilo se ve světle pochodní a s každým mávnutím vrhalo po stěnách a stropě oranžová prasátka.

„Na… Teď už ti nic nedlužim,“ řekl udýchaný Uthal, když plášť oprášil a podal ho Mei. Poté si sednul a napil se z vaku na vodu, jenž měl připevněn ke své krosně. Saténový plášť byl opravdu neskutečně pevný, a přesto velice poddajný a příjemný. Jeho lemy byly vykrajované do měsíčků a pošité stříbrnými prvky z lehké látky, která připomínala měkký kov. Měl vysoký špičatý límec, který spojovala zdobná stříbrná spona. Když si ho Mei přehodila přes ramena a upnula jej u krku, zadní strana jí sahala pod kolena a vepředu plášť končil pod úrovní rukou.

„Pěkná práce, hehe… Komu to asi patřil?“ pochválil plášť Paki a zamyšleně se díval na teď již odkrytou, z poloviny rozdrcenou kostru, která podle vzrůstu mohla patřit člověku nebo elfovi.

„Je fakt pěknej… Díky, Uthale!“ zaradovala se Mei a roztomile se otočila kolem dokola, což plášť rozevlálo. Od pijícího Uthala se ozvalo jen souhlasné ‚mhm‘ a Onh si mezitím o kousek dál na jednom z kamenů něco zapisoval do deníku.

„Sliby plním! A teď pojďme, zničit ten kámen mi nestačilo. Potřebuju většího a silnějšího protivníka! Tenhle je stejně už mrtvej, tak co nám je po něm,“ zvolal goliáš, když si nahodil na rameno batoh. Ohlédl se na Onha a posměšně dodal: „Klidně si tu piš ten svůj deníček. Já jdu napřed!“ a vykročil.

Onh se zasmál a zakroutil hlavou, zatímco Uthal za světla své pochodně prošel průchodem a začal scházet po dlouhých schodech, které byly pravděpodobně postaveny pro obry, jelikož jeden schod byl na výšku goliášovi téměř do pasu. Mei se rozpačitě rozhodovala, jestli počkat na Onha nebo jít s Uthalem, ale vyřešil to za ni Paki, který zavolal, ať na něj goliáš počká a rozeběhl se za ním. Mei se tedy rozhodla zůstat s Onhem.

„Co tě napadlo, že si to píšeš teďka?“ zeptala se ho.

„Hmm… Mám tady z toho blbej pocit,“ odvětil zamyšleně Onh, „jednou jsme byli na místě, který bylo tomuhle dost podobný. Říkali jsme tomu ‚město pod městem‘ a setkali jsme se tam s věcma, který byly jako z nočních můr a téměř jsme nevylezli živí. Taky tam byla schovaná zbraň, který se říká Meč Měsíčního lovce. Myslím, že tohle je to samý, když nás sem Merud
poslal kvůli Sokolově luku. Takže píšu, dokud máme klid,“ a otřel brk do bandáže a zakorkoval kalamář. Potom zastrčil deník do malé brašny, kterou měl na opasku a vstal. Usmál se na ustrašenou dívku, jejíž brada a ústa byly schované za límcem jejího
nového pláště, a povzbudivým tónem jí řekl: „Nekoukej tak vyjukaně. Určitě brzo najdem tvýho tátu s lukem a rychle odtud vypadnem pryč.“

Rozklepanou Mei jeho slova tentokrát vůbec neuklidnila, protože myšlenka na to, že její otec je sám na místě, které Onh popsal tak, jak ho popsal, ji dováděla k šílenství. Co když se mu něco stalo? Co když je zraněný a ona přijde pozdě? Snažila se na to nemyslet, párkrát zavrtěla hlavou, poplácala se po tvářích a chabě Onhovi opětovala úsměv. Na mysli jí vyvstal ještě jeden dotaz, který půlorkovi chtěla položit.

„Ty Onhe… Tam v bažině, když jsme zachraňovali Pakiho, jsi mně řek, že jsem jedna z mála, co dokáže čarovat beze slova. Mně to vrtá hlavou. Nikdy dřív jsem nad tím nepřemejšlela a je pravda, že čarování je mi hrozně přirozený. Vzpomínala jsem, jak jsem párkrát viděla čarovat ostatní, včetně tebe a kluků. Je fakt, že u toho vždycky povídáte nějaký zaříkadla. Četla jsem tolik knížek, ale žádná z nich se vlastně netýkala magie jako takový. Jak to vůbec celý funguje?“

„Hmm. Jak jsem říkal, můj mistr je stejnej jako ty, nebo alespoň co se týče způsobu sesílání kouzel. Jeho magie je celkově hodně podobná tomu útoku, kterej jsem tě učil. Zní to sice zlověstně, ale je to magie smrti. Co tak chápu, tak kouzla by se měly dělit podle povahy, kterejch je několik. Vyvolávání, transmutace, iluze a tak dále. Kouzelníci se je učej tak, že si memorujou runový kruhy. Každý kouzlo má svůj, ale lze ho navázat na formule v kterýmkoliv jazyce. Potom záleží na médiu, který pro sesílání kouzel používáš,“ povídal Onh a znovu vytáhl svůj deník z brašny. Odkorkoval kalamář, namočil brk do inkoustu a začal něco psát.

„Třeba moje médium je moje vnitřní ki. Je to životní energie v každým z nás. Mnichové v mým klášteře se celý dospívání učej tomu, jak ki používat jako magický médium. Potom je tu třeba Paki, kterej pro sesílání kouzel používá talismany vyrobený z kousků přírody. Uthal má zase nějakýho toho svýho patrona, kterej mu dovoluje přivolat zbraně. Všichni ještě musíme odříkat formuli kouzla, abychom ho byli schopný seslat,“ pokračoval půlork a Mei mu nenápadně koukala přes rameno, aby viděla poznámky, které zapisuje. Onh stránku plnil druhy magie a magických médií.

„Slyšela jsem, že nějaký čarodějové používaj knížky plný těhle run a formulí,“ vzpomněla si dívka a Onh jí přitakal.

„Přesně tak. Čarodějové jako svoje médium používaj knihy nebo třeba kouzelný hůlky a tak dále. Každej chce mít svoje médium co nejvíc po ruce, protože bez něj nevyčaruje nic. Potom taky záleží na tom, kolik má sesílatel magický energie. Sama víš, že je možný omdlít, když ji vyčerpáš. Každej jí má jiný množství, takže ne každej kouzelník může dosáhnout stejný úrovně. Jediná možnost, jak čarovat bez vlastního média a bez dostatku energie je pomocí kouzelnejch svitků, na kterejch jsou kruhy nakreslený speciálním inkoustem, kterej obě ty věci nahrazuje. Existujou i rasy, jejichž smíšenej původ s magickejma bytostma funguje sám o sobě jako médium. Některý kouzla jim jsou potom vrozený a používaj pro ně i jiný zaříkadla. To je třeba případ našeho kámoše Némii, kterej je taky tiefling, jako tvůj táta,“ odpověděl jí Onh. Na moment se odmlčel a zvednul oči k Mei, kterou jeho výklad naprosto pohltil a netrpělivě čekala, až bude půlork pokračovat.

„A pak jsi tu ty. Tvoje médium je nejspíš tenhle svět. Když jsi čarovala, ta zlatá pára se začala uvolňovat ze všeho okolo a soustředila se tam, kam jsi chtěla, a to i beze slov a bez znalosti run. Stejně to bylo v případě mýho mistra. A myslím si, že to tak bylo i v případě Yri…“ dořekl polohlasem a zamyšleně si opřel lokty o kolena.

„Kdo je Yri?“ zvědavě se zeptala Mei.

„Jedna holka, co nám nedávno zachránila život. Nic moc o ní nevíme, ale i tak je to na dlouhý povídání. Povyprávim ti to později. Teďka pojďme, ať jsme odtud co nejdřív pryč, co?“

„Jo! Už jdeme, tati!“ souhlasila Mei a dodala si odvahu. Oba se pak vydali za Uthalem a Pakim po obrovském schodišti.

Pod schody se nacházela místnost podpíraná dvěma zdobenými sloupy, mezi kterými se na zdi nacházelo stejně zdobné průčelí. Do kamene tam byly vytesány motivy květin a trnitých kořenů, které se složitě proplétaly. Nejzajímavějším prvkem této brány byla ale bílá záře, která průchod vyplňovala. Světlo bylo mihotavé a sem tam bylo snad i vidět na druhou stranu. Uthal s Pakim seděli na spodním schodu a tento prazvláštní úkaz obdivovali. Onh, slézající schod po schodu po boku Mei, se při pohledu na zářící portál zarazil.

„Tak přece jenom…“ povzdechl si. Mei se na něj otočila s tázavým výrazem ve tváři a půlork dodal: „Tohle fakt je město pod městem.“

„Město pod městem?! Paráda! Pusťte mě na ně!“ radoval se Uthal, který z vyprávění věděl, jaké nebezpečné hrůzy na něj za světelnou bránou pravděpodobně čekají. Paki se na druhou stranu z této zprávy vůbec netěšil a nahlas si povzdechl.

„N-nevím, jestli chci potkat lítací mozky nebo co jsi t-to viděl v Anaraně, Onhe, hehe,“

„Lítací mozky!?“ vyjekla Mei a zaváhala, jestli vůbec chce seskočit z posledního schodu. Onh vypadal, že mu to vůbec neudělalo radost. Postavil se před zářící portál a prokřupnul si klouby na rukou. Zahleděl se do bíle zářící, mihotavé mlhy, která portál vyplňovala a zamyslel se. Naprosto jistě věděl, že někdo už byl uvnitř. Někdo, kdo znal heslo a bránu pomocí něj otevřel. Někdo, kdo se pravděpodobně jmenoval Zármutek. Onh přemýšlel, jestli byl čertův kontrakt jen záminkou k tomu, aby získal zbraň, která byla v tomto městě nejspíše ukrytá. Proč by šel ale napřed sám? Proč by s sebou také v první řade vůbec bral svou dceru? Co asi jen skrýval?

„Mm…Co teď?“ vytrhla ho z přemýšlení Mei, která si mezitím stoupla vedle něj a to, jak se tvářil jí nahnalo husí kůži. Uthal s Pakim se už také přesouvali k nim. Goliáš se nadšeně zubil a protahoval si rameno. Půlčík se zase pokoušel o odvážný výraz. Bohužel jeho bosé chlupaté nohy a provizorně zavázaná veliká vesta mu ubíraly na vážnosti.

„Dávejte pozor, musíme jít potichu a za každou cenu se snažit vyhnout boji. Posledně, co jsem ve městě pod městem byl, jsme se setkali s přesilou a jen tak tak jsme utekli do bezpečí. Byly tam jak nepřátelský, tak přátelský bytosti, ale těch nepřátelskejch bylo daleko víc a měly to tam v malíku. Věděly o nás a šly po nás. Celou dobu. Uthale, potřebuju abys měl připravenou zbraň, ale čekal na můj povel, je ti to jasný?“ plánoval Onh a ke konci ukázal prstem na Uthala.

„No dobře, no. Jasný…“ odpověděl trochu zklamaně goliáš. Onh ho poplácal po paži a přikývnul. Potom se otočil na Mei: „Budem nejspíš muset jít po tmě. Ty s Uthalem uvidíte prd, takže se mě holt musíte držet a dávat bacha. Je docela možný, že tam bude nějakej magickej zdroj světla, ale pro jistotu to říkám. Na můj povel začneš svítit, jo?“

„Mhm,“ přitakala poslušně Mei a zatla ruce v pěst, aby si dodala odvahu. Stále se ještě třásla, ale byla přesvědčená, že poslední dva dny už ji trochu zocelily. Slíbila sama sobě, že tentokrát už všechno zvládne.

„Paki, vyhrabej si z báglu nějaký ty tvoje talismany, abys byl schopnej protivníka omráčit, znehybnit, zahnat nebo cokoliv takovýho,“ požádal Onh půlčíka, který se souhlasným kývnutím začal tahat Uthala za kraťasy, aby se mohl dostat k jeho batohu.

Po pár minutách byla čtveřice připravena, takže zhasnuli pochodně a Onh jakožto nejzkušenější člen skupiny vkročil do oslnivého světla jako první. Ostatní ho hned následovali a při průchodu je všechny obklopilo příjemné teplo a zvláštní pocit beztíže. Trvalo to jen pár vteřin a ocitli se na druhé straně, kde je znovu přivítalo přítmí. Světlo portálu ozařovalo část masivního schodiště, které se táhlo dolů kolem velikého kusu skály, jenž sahal od stropu až po zem.

Jak tento široký kamenný sloup obcházeli, naskytl se jim dechberoucí pohled dolů, jelikož točité schodiště nebylo obehnáno zábradlím. Pod nimi se rozkládala ohromná jeskyně, kterou mírně ozařovaly desítky, možná stovky červeně zářících bodů. Rudý prapor a Mei stanuli vysoko nad městem plným staveb monumentálních rozměrů. Z té výšky a za tak slabého světla ale určitě vypadaly daleko méně impozantně. Mei se ke kraji schodiště vůbec nepřiblížila, protože i tak měla silnou závrať. Uthal byl uhranut pohledem na obrovské město pod městem a představoval si, do jaké nestvůry bodne svůj Magmatický trn.

„T-ty brďo… Něco takovýho bych si nedokázal ani p-představit, hehe…“ vykoktal užasle Paki.

„Néé—! Nechoď tak blízko! Vždyť slítneš…“ naříkala Mei, zatímco v záchvatu závratě klečela na zemi dobré tři metry od okraje schodiště. Paki stál od kraje jen pár krůčků, ale pád mu rozhodně nehrozil. Uthal, který se při pohledu na Mei škodolibě zašklebil, se postavil tak, aby prsty v jeho sandálech přečuhovaly přes okraj nad propastí.

Mei se ihned rozslzely oči a hystericky goliáše prosila: „Uthale! Ser na to! Já se fakt pobleju, přísahám!“

„Hahaha! Čum, jak bulí!“ smál se Uthal a mrknul na Onha, který se, ač nechtíc, rozesmál také. Zůstal ale stát v bezpečné vzdálenosti od kraje. Zamračená plačící Mei na goliáše hulákala různé nadávky a u toho hlasitě vzlykala a natahovala. Po chvíli se jejímu dramatickému výstupu smáli všichni tři mužští členové Rudého praporu. Trvalo dlouho, než se uklidnila, protože Uthal se rozhodl balancovat na okraji schodiště na špičce jedné nohy, a dokonce vyšvihnul i jeden předstíraný pád. Mei si v duchu přísahala, že mu to jednoho dne oplatí, protože jí kvůli němu skoro puklo srdce strachy.

„Takže… Sledoval jsem mezitím okolí. Ve městě pod Anaranou by na nás takovýhle divadlo určitě upoutalo pozornost nějakejch bestií. Tohle město je o něco menší a vypadá to, že je daleko bezpečnější. Měli bychom se ale stejně vydat dolů, a to hned. Jestli tady je Zármutek sám, tak je to prostě sebevrah. Nemoh vědět, co tu může číhat,“ řekl po chvíli Onh.

Mei, která mezitím zjistila, že její staronový plášť odpuzoval tekutiny a nemohla si do něj pořádně otřít slzy, rázně přikývla a uraženě prošla kolem Uthala, který stále seděl na okraji schodiště. Na tváři měl blažený výraz z toho, jak si z nové kamarádky mohl utahovat. Paki, který měl ze všeho nejraději rovnováhu, mír a klid, se k němu nervózně naklonil.

„Uthale, n-nemůžeš ji teď takhle trápit. Poslední dny si toho hodně zažila a je t-to ještě dítě. Nemůžeme d-dopustit, aby se tu sesypala a něco se stalo. Já s-sám už jsem nám zavařil dost,“ pošeptal goliášovi. Uthal samozřejmě nebyl úplný necita a Pakiho slova si vzal k srdci. Nedokázal si ale odpustit si občas zašprýmovat, a to i přesto, že to ostatním nemuselo připadat ani trochu zábavné.

„Dobře, Paki. Teď budu zase velitel Uthal,“ zvolal a vyskočil na nohy. Posadil půlčíka na svou krosnu a poručil mu, aby se ho pevně chytil kolem krku. Povytáhl si své dlouhé kraťasy z jemňoučké zaječí kožešiny a začal postupně seskakovat z vysokých točitých schodů.

Autor endlessmira, 23.05.2022
Přečteno 54x
Tipy 2
Poslední tipující: Gargak, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ahoj, musím říct, že tvůj příběh se mi dosti libí. Máš úžasné popisy a velice dobře a plynule se to čte.

27.05.2022 21:29:38 | Gargak

Mockrát děkuju!

30.05.2022 20:37:04 | endlessmira

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí