Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 1: KOUZLO (9. část)

„Čarodějnice… kdo jiný by mi mohl dát radu než čarodějnice? Ona jediná jim může pomoci,“ mumlal si a stoupal do kopce, na němž se nacházela chaloupka, ke které ho neomylně dovedly ukazatele. Prý je to nějaká nová čarodějnice, místní se o ní vyjadřovali dost pohrdlivě, ale co sami vědí o kouzlech?
Konečně se před ním objevila písčitá cestička, mířící rovnou do zahrádky. Něco v ní zářilo. Spatřil mladičkou, štíhlou dívku v lehkých, éterických šatech. Rozkládala rukama a kolem ní se vznášela namodralá světélka.
„Dobrý den… nevíte, jestli je čarodějnice doma?“
„To jsem já,“ usmála se. „Pojďte, hned se vám budu věnovat.“
„Vy?“ podivil se. „Čarodějnici jsem si představoval úplně jinak.“
„Takže i vy jste zklamanej?“
„Ne… vůbec ne… jste mojí poslední nadějí. Mám takový vážný problém… nevím si s ním rady. Víte, nejde o mně. Jde o jednu dívku, jsem do ní nesmírně zamilovaný… a také o její kamarádky. Jsou v ohrožení života a chtěl bych jim pomoci.“
„Nejsem ve funkci dlouho… bohužel zdejší lidé mi moc nevěří. Ale vystudovala jsem s vyznamenáním, něco určitě dokážu. Pojďte dál, něco vymyslíme.“

*

„Ano, ano, je to příběh, který měl zůstat utajený, přede všemi. Já ho odhalila teprve nedávno. Jenže moje mentorka mne seřvala, ať se o to nestarám. Tak vy byste si přál, abych jim pomohla utéct z ostrova?“
„Ano, nevidím jinou možnost. Jenže černokněžník má oči všude. Na každém rohu má svého sluhy, kteří koukají, kde se co šustne. Je to taková pevnost, z níž není úniku. Napadlo mi, že když umíte různá kouzla…“
Eleanora se zamyslela.
„Jedná se o prokletí, které jsem vyčetla z kronik, když původní verze byla účelově změněna. Před dávnými dobami černokněžník přemohl ničivého draka a proměnil ho v ostrov, na němž si postavil hrad. Ostrované mu od té doby posílají jídlo a vše, o co si řekne a on jim za to platí zlatem. To je všeobecně známo. Dodnes černokněžníka oslavují a projevují mu vděčnost. Každého čtvrt roku si nechává posílat mladou dívku. O tuhle pozici je obrovský zájem, protože její rodiče pak pobírají doživotní apanáž ve zlatě. Jenže je tu ona temná stránka, kterou kronikáři utajili, pravděpodobně jim to nařídil sám černokněžník. Z dívek totiž vysaje jejich mládí, proto se udržuje tolik století při životě. Nikdo s tím dosud nic neudělal.“
„Proboha,“ vyděsil se Damián. „Tak to je pravda, co mi prozradily. Není jim pomoci, na to mé skrovné síly nestačí. Ale zkusím je unést tak jako tak… i když za to zaplatím cenu nejvyšší. Miluji jednu z nich, Selenu… Obětuji se za lásku k ní. Vím, jak krutý mne čeká úděl… ale ona musí žít. Ony musí žít.“ A povyprávěl čarodějnici krutý osud jednoho ze svých neposlušných předchůdců.
Eleanora se zamyslela. „Přijďte zítra po poledni. Zkusím popřemýšlet, co by se s tím dalo udělat.“
Bylo jí mladíka líto, ke všemu byl tak krásný.
Je to první člověk, který žádá pomoc ne pro sebe, ale pro druhé, pomyslela si Eleanora, sotva odešel. Ale jak tenhle obtížný úkol vyřeším já, čarodějnice bez zkušeností? Věděla, že nemůže čekat pomoc od nikoho, vše je jen v jejích rukou, na její zodpovědnost. Vytáhla z polic čarodějné knihy a jala se studovat. Zůstala vzhůru přes celou noc.