Příběhy čarodějnice Eleanory

Kapitola 2: ZNAMENÍ ČTYŘLÍSTKU (4. část)

Nazítří vybral Damián dvanáct námořníků a společně vyrazili prozkoumat pobřeží. Nohy se jim bořily do černého písku a kolem viděli jen černá rozeklaná skaliska. Stále stejný, bezútěšný obrázek. Netrvalo dlouho ve skupinkách se rozptýlili v celém širém okolí. Eleanora zahlédla jakousi tyč trčící ze země. Když přišla blíž, málem zakopla o dřevěnou ceduli. Zvedla ji a se zájmem si ji prohlížela. Písmo už notně vybledlo, ale stále se dalo přečíst.
Bydlení snů. Jedinečná příležitost. Neskutečně výhodné ceny. Neváhejte ani chviličku. Tak úžasnou nabídku jinde nenajdete. Kontaktujte…
Dál písmo přecházelo v nečitelnou šmouhu. Eleanora znechuceně odfrkla. Na bombastické slogany byla alergická. Zrovna takové používala její mentorka a dobře věděla, jak výrazně se lišila skutečnost od reklamy. Zavolala Damiána. „Co si o tom myslíš?“
Pokrčil rameny. „Netuším. S tímhle nemám zkušenosti. Byl jsem pouhý rybář, většinu času jsem trávil na moři, ne na pevnině. Jak stará je asi tahle cedule?“
Eleanora k ní přiložila dlaň. „Osm až deset let,“ prozradila. „Jen netuším, v jaké časové dimenzi. Tady je všechno vychýlené. Den i noc trvají krátce, všechno je tu pod vlivem černé magie. Víc z toho přečíst nedokážu.“
„Zajímalo by mě, kdo za tím stojí,“ zamyslel se Damián. „Chtěli zde stavět jakési super domy, ale kde nic tu nic. K tomu tak nevábnou pláž aby jeden pohledal. Řekl bych, že to zavání kardinálním podvodem. Určitě někdo od důvěřivých naivků zinkasoval peníze a zmizel. Typičtí zloději a podvodníci.“
„To zní logicky. Jenže proč by to tady spoutávali černou magií? Ke všemu tak silnou, že to nedokáže jen tak někdo. Proč se dny a noci tak rychle střídají, jaký to má smysl? Kdepak, tohle nebyli obyčejní zloději a podvodníci.“
„Jo, jo, moja řeč,“ prohlásil Josun, který se k nim právě přišoural. „To takhle jeden chlápek došel do krčmy a žgryndal, že chce prodat betálnej barák a sám jít na vejminek. Prej je to jak zadarmo. Zadarmo to teda nebylo ani náhodou, to vám povidám. Jeden křen si to vod něho fakt kúpil, a to ten barák předtím ani neviděl. Jenže dyž pak dojel na ten vostrov, zjistil, že to je enem jakási polorozpadlá stodola. Ale dopadlo to fajne. Ten podrazák byl tak natěšenej, jak mu kšetf vyšel, že zamířil hnedka do paluše a byl tejden v lihu. Jenže jak byl ožralej, tak se tím chlubil všem štamgastům a ti se nasrali a rozbili mu držku. Tak to má bejt, to je správňácká spravedlnost.“
Damián s Eleanorou ho nevnímali.
„Tadyhle je ještě něco napsáno,“ upozornil Damián čarodějnici. „Nejde mi to přečíst.“
Eleanora mžourala na oprýskanou tabuli. „Vezmu si ji na loď. Tam ji prozkoumám. Stačí trocha kouzla a hned budu vědět. Tady ne… síla černé magie je tu příliš velká.“
Damián vzal tabuli pod paží a všichni tři zamířili ještě dál do vnitrozemí. Hned za skalami se rozkládal hustý les.
„Super. Ten si necháme na zítřek. To by bylo, abychom nenarazili na nějaký potůček,“ zhodnotil Damián. Slunce znovu zapadalo, ale po ostatních námořnících nebylo vidu slechu.
„Všici odešli někam do prdele a vůbec nic nám neřekli,“ láteřil Josun.
„Kdy a kde jsi je viděl naposledy?“ zeptal se Damián.
„Já nevím, tak před půlhodinou. Řval sem na ně, ale voni na mě srali. Lezli kamsi do kopca, to nejni nic pro mňa. Blbá pevnina, zlatá loď.“
„Nevěstinec na pevnině vám nevadil,“ pronesla uštěpačně Eleanora.
„Támhle vidím další ceduli. A tahle není povalená,“ upozornil je Damián. Právě v tom okamžiku slunce zapadlo a ocitli se v úplné tmě. Nesvítily ani hvězdy, další podivnost začarovaného místa.
Eleanora vypustila z dlaně světélko. Mátožně poblikávalo, až zhaslo docela. Snažila se je vzkřísit, ale dařilo se jí to vždy jen na chvilku.
„Hostinec,“ stačila přečíst. „Docela zánovní ukazatel. Je to tady jako na konci světa, nikde živé duše a hostinec? Kde by se tu vzal? Kdo by tam chodil?“