Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 2: ZNAMENÍ ČTYŘLÍSTKU (9. část)

Vyrazili stezkou, kterou se za smutných okolností včera navraceli. Vystoupali do kopce a ještě jednou pohlédli na opuštěnou vesnici.
„Podívejte, tam kotví nějaká loď,“ upozornil je Damián. Opravdu. Jednalo se o škuner. Vypadal opuštěně. Ležel bezmocně na pravoboku a pravidelně se kýval, jak na něj narážely vlny. Křičeli, ale nikdo neodpovídal. Nikdo jej zavčasu neukotvil, jinak by neuvázl na mělčině.
Přišli k němu blíž. Damián vstoupil do moře, bylo mu jen po pás a vlezl na palubu. Nebylo tam ani živáčka.
„Rozhodně posádku měla,“ upozornil je. „V lodním deníku je poslední zápis ze včerejška. Podívejte.“
Pak zaslechli divné zvuky. Něco zavřeštělo a z hospody vylétlo několik chlupatých, zakrslých stvoření.
„Je to jasné. Když škuner ztroskotal, posádka se vydala do hostince. Tam z nich udělali temnoskřety. Nejspíš úplně stejně dopadli i obyvatelé téhle vesnice. Někdo je zneužil a my zjistíme proč,“ pronesla odhodlaně Eleanora.
V batohu spočívala čajová konvice a zřetelně cítila mravenčení, jak artefakt znásobil její zeslabené schopnosti. Bytostně nesnášela nespravedlnost a zvůli, nerada se vzdávala, a to vše jí vlilo nových sil. Vešli do hustého lesa.

*

Zmocnila se jich tíseň. Kmeny stromů byly stále silnější, koruny sahaly čím dál výš a nedokázali rozpoznat, zda je den či noc. Panovalo tu přízračné šero, které prozařovala jen Eleanořina bludička. Už nepoblikávala a nezhasínala. Potěšilo ji to. Přesvědčila se, že se její čarodějnické schopnosti vrátily. Její společníci zachovávali mlčenlivost. Josun se čas od času pokřižoval a čarodějnice neměla to srdce říci, že je mu to úplně k ničemu.
„Co je to za prales?“ pronesl nespokojeně. „Viděl jsem už všecko možný, tajfun na moři, mořský obludy, zakopanej poklad, ale tohleto je příšerný. Vůbec sem neměl s váma chodit.“
„Jen klid, teď nám nebezpečí nehrozí,“ uklidňovala je Eleanora. Sama však v klidu rozhodně nebyla. Co když překročili bludný kořen a motají se v kruhu? Pohyb v začarovaném lese je obtížný i pro zkušenou čarodějnici, klenuté koruny stromů pohlcovaly veškeré kontakty se zbytkem světa a často vysílaly klamavé signály. S těmito obavami se však svým přátelům nesvěřila. Nechtěla je ještě více rozrušit.
I kočka jevila známky neklidu a zběsile mrskala ocasem. Eleanora si v duchu opakovala všechna obranná kouzla. Najednou se zastavila a zaposlouchala se.
„Slyšeli jste to?“ zeptala se.
„Eště řeknite, slečinko, že tady straší,“ brblal Josun. „Vůbec bych sa nedivil. A to sem si nebral ani náhradní spodky. Estli sa tady z leknutí po…“
„Tiše!“ napomenula ho.
„Jako by někdo volal o pomoc,“ vydechla Selena.
„Taky to slyšíte? Zní to odtamtud.“
„Aby to nebyla past. Jsi si jistá?“ zapochyboval Damián.
Eleanora neohroženě vykročila vpřed. Les jako by jí v tom bránil. Porost ještě zhoustl. Šlahouny vystřelily z houštin, zaplétaly se jí do kotníků a znesnadňovaly další cestu.
„Tak to ne!“ vykřikla naštvaně a pronesla osvobozovací kouzlo. Nepřátelské rostlinstvo se dál vlnilo, ale už se neodvažovalo znovu zaútočit. Její společníci se drželi co nejtěsněji za ní a skoro nedýchali.
„Začarovanej les. Já to říkal,“ pronesl Josun tak tiše, že ho téměř neslyšeli.
Eleanora cílevědomě postupovala vpřed. Půda pod nohama jim zvlhla a po chvíli měli vody po kotníky.