Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 2: ZNAMENÍ ČTYŘLÍSTKU (10. část)

„Neměli bychom se vrátit? Bažiny jsou zrádné,“ varoval ji Damián, ale ona umíněně pokračovala v cestě.
Zastavila se před zvláštním kokonem čouhajícím z močálu. Pronášela neznámá slova, z dlaní jí odlétávala drobná světélka a usazovala se na záhadném útvaru. Ten se po chvíli začal napínat a pukat, až praskl docela. Čarodějnice se sklonila a pohlédla dovnitř. „Už můžeš vstát,“ pronesla tiše.
Zevnitř se ozvalo jakési zaúpění a vzápětí pohlédli do strhané tváře éterické dívky. Podle tvaru uší poznali, že je to elfka.
„Alávie se jmenuju,“ pronesla tiše. „Ty jsi čarodějnice?“
„Ano. Eleanora jméno mé. Nejsem atestovaná, ale základní kouzla ovládám.“
„Nejen základní. Dostat se až sem vyžaduje hodně velkou dovednost. O tom něco vím.“
„Dost nepříjemné svazovací kouzlo, ale poradila jsem si, hodně jsem toho sama nastudovala z knihy. Nejprve se potřebujeme dostat z tohohle lesa. Není jen tak obyčejný, to mi došlo.“
Alávie se vylekaně rozhlédla kolem. „Dovedu vás ven, není to daleko. Ale musíš mi pomoci.“
„Od toho tu jsem. Ať tady působí, co chce, cestu nám nezatarasí. To nedovolím.“
Elfka se uklidnila a ukázala na úzkou cestičku, na kterou Eleanora neustále vrhala osvobozující kouzlo.
Až konečně vyšli z lesa, naskytl se jim pohled na kopcovitý terén, jen spoře porostlý keři a nízkými stromky. Alávie vyčerpaně klesla na zem a ztěžka oddychovala. Čarodějnice se k ní přidala.
„Potřebuji chviličku odpočívat. To kouzlení někdy hrozně vyčerpává, zvláště při tak silné černé magii,“ vysvětlovala. Kočka se k ní lísala a olizovala jí ruku.
„Povíš nám, co se tady vlastně stalo? Proč se tak rychle střídají dny a noci a proč ostrov k sobě přitahuje všechny lodě? A co znamenají temnoskřeti a vůbec všechny ty zlé čáry a kouzla?“ udeřil na ni Damián.
„Já nevím,“ pronesla elfka a zatvářila se tak smutně, až Seleně skanuly slzy dojetí. Sama dobře znala, jaké to je ocitnout se v zajetí bez šance na únik.
„Žily jsme tu já a moje sestry společně s vílami. V klidu a pohodě, s domorodci jsme se moc nestýkaly. Jednoho dne na ostrov připluli nějací mágové a skoupili od nich pozemky a domy. Netušíme odkud byli, na plachtách měli namalovaný takový zvláštní čtyřlístek. Netrvalo dlouho a ostrov ovládly temné síly. Přišlo to z ničeho nic. Mne zastihly v lese, mé sestry, doufám, stačily utéct. Musím zjistit, co s nimi je. Chytily mě šlahouny oživlé rostliny a nedovolily mi uniknout. Jen jsem ležela spoutaná na zemi a má slabá kouzla na ni neoplatila. Nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Nebýt tebe, mocná čarodějnice, zůstala bych tam uvězněná na věky.“
„Mocná čarodějnice nejsem, vždyť nemám ani atestaci, ale snažím se,“ začervenala se Eleanora. Pověděla jí o zakletých kamarádech.
„Tak to je zlé,“ zachmuřila se Alávie. „Všechno, co jsme budovaly, je pryč. Pobyly jsme zde pouhých pár let a tolik se snažily, aby zde lidé žili spokojeně a neškodili přírodě. Právě lidé nás z původního domova vyhnali. Podlehli propagandě, že ovládáme škodlivou magii, že nám jde o jejich majetky, některé jsme uhranuly a způsobily neúrodu a hlad. Byly to samé lži. Pokoušely jsme se je vyvrátit, ale nikdo nám nevěřil.“
„O tom mi nemusíš nic vykládat. Sama jsem takovou nespravedlnost zažila na vlastní kůži,“ poznamenala Eleanora a poklekla, aby jí kočka vyskočila na rameno.
„Vybudovat důvěru mezi lidmi a elfy není snadné. Vážně jsme se hodně snažily, ale bylo to ještě horší. Na západní části ostrova přivezli dělníky a ti začali těžit nerosty, úplně to tam zdevastovali. Přesvědčovali jsme vesničany, ať to nepřehání, že si zničí vlastní domov. Jenže nás vůbec neposlouchali a když nás místní starosta osočil, že jsme sobecké a upíráme jim štěstí a bohatství, raději jsme se stáhly do vnitrozemí za les. A pak došlo k tomu útoku…“
„Co tedy uděláme? Nevíš, kde bychom nalezli naše proměněné kamarády?“ obrátil se na elfku.
„Existuje jedno místo. Takový zámek, kde jsme žily. Právě na něm jsme se dopravily na ostrov, lodě nemáme. Věřím a doufám, že jej zlé síly nezničily. Pospěšte, za chvíli padne tma.“
Procházeli údolím mezi kopci a Alávie jim neklidně vysvětlovala, že dříve zde rostly ovocné stromy, pramenily říčky. „Jenže teď vidíte, že ze stromů zbyly jen zčernalé kmeny bez větví a říčky vysychají. Když necháte zlé síly ovládnout přírodu, vždy to zle dopadne.“