Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 3: ZBORCENÉ MOSTY (18. část)

 

Krčili se pod hradební zdí. Věžní hodiny dávno odbily půlnoc. Liduprázdnými ulicemi pronikli vcelku hladce. Lamp zde svítilo minimum, což jim hrálo do karet. Jenže teď byli v koncích. Před hlavní bránou obcházely stráže.

„Co s nima, do prdele? Tam se jen tak nedostanem,“ brblal Josun.

„Jsou jen dva. Když na ně vlítneme, musíme je přemoci.“

„Jenže co když spustí poplach? To jsme v hajzlu,“ podotkl jeden z námořníků.

„Mám lepší nápad. Použiju jiný fígl, koukejte.“ Čarodějnice vytáhla z kapsy malou krabičku a položila ji nenápadně pod zeď. Posunkem naznačila, ať počkají. Za chvilku se nad cestou zjevily průsvitné siluety duchů. Oba strážci odhodili kopí a s křikem prchali po cestě dolů.

Eleanora přistoupila k bráně a kouzelným zaklínadlem ji odemkla.

„Vy dva zůstaňte na hlídce,“ rozkázal Markus dvěma námořníkům a s Josunem následoval čarodějnici dovnitř. Zamířili k tmavé věži, umístěné na nádvoří kus od paláce. Eleanora přiložila dlaň ke klíčové dírce a železné dveře se otevřely. Úzká chodba končila v kruhovité kobce. Markus a Josun vykřikli hrůzou a kormidelník se pokřižoval.

Stál tam kostlivec. Sotva je spatřil, pohnul se směrem k nim. Oba muži couvli, Eleanora neohroženě přistoupila blíž.

„Co tu pohledáváš, čarodějnice?“ zaslechla v hlavě jeho temný, necitelný hlas.

„Kdo jsi ty? Přišla jsem tě osvobodit. Aby tvá duše konečně nalezla klidu.“

„Klid? O ten nestojím. Vrať se, odkud jsi přišla, nebo tě zabiju.“ Napřáhl k ní kostnaté ruce, ale dál nemohl. Pokusil se k ní přiblížit víc, ale železný obojek svírající jeho krk ho zadržel.

„Chci ti pomoci. Tvůj osud není příjemný, patříš do říše mrtvých. Tady nenalézáš klid,“ pokračovala.

„Klid nepotřebuji. Chci moc. Chci vládnout. Čekám na to třicet let. Ta chvíle se blíží. Ovládnu i tebe a tvé čáry mi poslouží.“

„Jsem čarodějnice. Kouzla používám s dobrými úmysly. Zlu se nikdy nezaprodám!“

„Hlupačko. Stačí kývnout a staneš se mou služebnicí. Dobře se ti odměním. Mé je tohle království.“

„Tahle země má svého krále. Kdo jsi ty?“

„Jsem starší syn krále. Nešťastnou náhodou jsem před třiceti lety při jedné oslavě spadl z cimbuří a zabil se. Hostem krále byl právě jeden mocný černokněžník. Oživil mě, ale byl to podvodník. Nezabránil, aby mé tělo nepodlehlo rozkladu. Štítili se mě, tak mě zavřeli sem do věže, kde zůstávám skrytý všem zrakům. Dlouhých třicet let čekám na svou příležitost a ta se blíží.“

„Tím spíš ti pomohu odchodu.“

„O jakém odchodu to blábolíš? Jen já sám budu vládnout, já sám. Zabil jsem svého bratra, který by mi ukradl trůn. Moje chvíle se blíží. Ještě pár týdnů, dnů… a ujmu se moci.“

„Vždyť jsi tu připoutaný. Nezmůžeš nic.“

„Teď ne. Jen když je čarovný úplněk, dostávám se ze svých pout. Je tak skvělé zabíjet… není nic lepšího než pach čerstvé krve. Užívám si strachu, který šířím kolem sebe, má pověst vraždícího kostlivce, legendy tohoto ostrova. Každým nově zabitým roste má síla. Okovy mě vždy přitáhnou zpátky, ale jsou den ode dne slabší. Odstraním svou odpornou rodinu a trůn bude jen můj. Mí noví služebníci se vydají do světa a dobydou pro mě další země. Nebude mocnějšího vládce nade mě.“

Eleanora poklekla a dlaněmi opsala magický obrazec. Pronesla zaklínadlo, které se učila nazpaměť dlouhé hodiny. Věděla, že se nesmí dopustit nejmenší chybičky, jinak způsobí katastrofu a sama zemře.

„Odejdi duše temná do říše mrtvých, k níž náležíš,“ pronášela tichým hlasem a Markus a Josun na ni opodál fascinovaně hleděli. Jen ona viděla, jak se nad kostlivcem vznáší jeho duše, černá jako uhel.

Do mysli se jí vkradl výsměšný chechtot.

„Co si myslíš, ty mizerná čarodějnice? Hloupá začátečnice, která nezná pravou sílu černé magie…“

„Zmlkni! Já se tě nebojím!“

„To bys měla. Na tvé směšné zaklínadlo mám protizbraň.“

Kostlivec hmátl za sebe a v ruce třímal kus mortania. Zesilovač násobící černou magii.

Eleanora strnula hrůzou. Tělem jí projel závan mrazu a zcela ji ochromil. Cítila, jak jí z těla unikají veškeré síly a napřahují se po ní pařáty smrti. Ještě jednou chtěla pronést kouzelnou formuli, ale nedokázala si vybavit vůbec nic. Paměť selhala, nohy se jí podlomily a z nezměrné dálky zaslechla zoufalé výkřiky. Pak ztratila vědomí docela.