Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 3: ZBORCENÉ MOSTY (19. část)

 

„Ty hajzle!“ Josun vystartoval jako první, popadl kus zrezivělé železné tyče povalující se u vchodu a vší silou ji mrskl po kostlivci. Ten vytrčil ruku a odmrštil ji zpátky. Zasáhla kormidelníka do holeně až do krve. Vykřikl bolestí.

„Padáme!“ zařval Markus a než se kostlivec vzpamatoval, vyrazil vpřed, popadl Eleanoru do náruče a utíkal zpátky k bráně. Koutkem oka zachytili rudý záblesk jako z požáru a z oken věže se linula podivná fosforeskující záře. „Prchejte!“ vyzval Markus oba hlídkující námořníky a ti se nenechali pobízet.

Běželi, jak nejrychleji mohli a nad hlavami se jim vznášely iluze duchů, odrazující případné zvědavce. O ulici dál narazili na královskou hlídku, která se je pokusila zastavit.

„Kostlivec! Kostlivec útočí! Je hned za námi!“ vykřikl Markus a muži se rozprchli jako hejno vrabců, když do nich střelí.

Vozovku měli rázem volnou, pádili jako nikdy, sotva popadali dech, v bocích je námahou píchalo a přístav se zdál tak daleko… Když zahlédli molo a na jeho konci škuner, bylo to jako dar z nebes. Námořníci na ně čekali v plné pohotovosti.

„Co se stalo?!“ vykřikl zděšeně Damián, vidouc bezvládnou Eleanoru.

„Nějak se nám to vymklo z rukou. Rychle pryč!“ zvolal jeden z námořníků a vmžiku vyšplhal na palubu, kde se zhroutil.

Josun z posledních sil dovrávoral ke kormidlu, Damián poručil vytáhnout kotvu a škuner vyrazil z přístavu.

 

*

 

Eleanora otevřela oči. Pokoušela se dát dohromady rozbité střípky vzpomínek, ale v hlavě měla zmatek. Pocítila, jak se země pod ní kýve.

„Kde to jsem?“ zašeptala rozpraskanými ústy. Vzápětí pohlédla do tváře Svatavy.

„Tak sláva! Už stě, slečinko, vzhůru. Měli jsme o vás velkou starosť. Okamžíček, naliju vám čajík a připravím snídaňu. Ale jezte opatrně, ať vám není šoufl. Není dobrý se po tak dlouhý době tolik nafutrovať, nebo hnedka skončíte na hajzlíku. Takový bolení kotla, to fakt není vo co stáť.“

„Kde to jsem?“ opakovala čarodějnice otázku.

„Na mořu. Plujeme někam, ale mňa sa neptejte. To ví kapitán, ten je vod toho, aby určil směr. Já sa starám enem vo kuchyň. Hned du oznámit ostatním, že stě sa probrala. Budou mět radost.“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Tři dny a tři noci. Už sme pěkně daleko od těch zatracenejch ostrovů. Nechcu je už nikdá vidět. Nevěděli sme, co s váma, ale já povídala, že pořádná chrupka je nejlepčí felčar. A návdavkem náprstek rumu na dobrů noc.“

„Ostatní jsou v pořádku?“

„Jo, sou v cajku. Jenom můj Josun měl pěkně dorasovanou haksnu, jak ho ten kosťák napadl.“

„Jak se dám trošku do pořádku, tak se mu na ni podívám. Znám hodně léčivých kouzel.“

„A Markus? To je borec nad borce. Běžel celou tu štreku s váma v náručí. Co by pro vás neudělal. Ale fédry sme měli všici. Teďko sa střídáme u vás, ty holky a já, taky ty vaše zvířata tady čubrněly, tak sme jich nechaly bejt.“

Svatava povídala a povídala, až Eleanoru rozbolela hlava.

„Teďkonc už vám to můžu říct. Tý moje rodiče taky sejmul kosťák. Bylo mi tehdá třináct… teď pětatřicet. Nikdo neměl zájem to vyšetřovat. V tu dobu zrovna náš král Šered IV. prodal ten strašidelnej ostrov a vyhlásil tu sichrovku… teda bezpečnostní opatření, jak tomu říkaj. Mám ještě staršího bráchu… toho prej naverbovali někam na loď a vod tý doby jsem ho neviděla. Slíbil, že vydělá prachy a vrátí sa pro mě… jenže sa nevracal a strejc mě hnedka prodal do hampejzu, prej nebudě život další hladovej krk, kam by došel.“

„To jako ve třinácti?“ nevěřila Eleanora svým uším. „Vždyť to je hrozné… v mé vlasti je to nelegální.“

„Jo, třináct járů mi tehdá bylo. No co už, nemohla som si vybírať. Zato tady u vás na lodi je to betelná pohodička. Lidi fajn, mám svoji kuchyňu, Josuna…“

„Rádi pomůžeme každému, místa je tu dost,“ vzdychla Eleanora.

Svatava ji přistrčila hrnek s čajem a vedle do sklenky nalila rum. „Jen si cvaknitě. Já zatím hóknu na ostatní.“

Eleanora usrkla horkého nápoje, ale na alkohol se ani nepodívala. Než stačila dopít čaj, bylo v kajutě přeplněno. A tak jim pověděla, co se ve věži odehrálo.