Dcera času - Kapitola 6: Nezvaný pasažér

Vlak se znovu rozjel. Nejdřív pomalu, skoro líně, jako by se mu nechtělo opustit stanici. Pak kola nabrala rychlost a pravidelné dunění kolejí znovu zaplnilo prostor kolem Rey.

Seděla u okna. Na klíně jí ležel matčin deník. Prsty svírala jeho okraj, i když už několik minut nečetla.

Slova se jí před očima rozmazávala. Místo vět si vybavovala jen útržky.

…Matteo si zaslouží znát pravdu… Přišel by… Hledal by nás…

Zavřela oči a okamžitě toho litovala. Znovu viděla matku. Stála před ní uprostřed chaosu, kouře a plamenů. Její ruce spočívaly na Reainých ramenou a v očích měla výraz, který u ní vídala jen málokdy. Strach.

Rea se prudce nadechla a otevřela oči. Ne. Teď ne. Nemohla se rozpadnout tady. Nemohla se zastavit. Matka pro ni obětovala příliš mnoho.

Pomalu deník zavřela a schovala ho zpátky do brašny. Vedle něj ležel dopis. Prsty si přejela po odznaku ukrytém pod kabátem.

Stále se snažila dát si všechno dohromady, ale měla pocit, že má příliš málo indicií.

„Promiňte.“ Vyrušil ji cizí hlas. Zvedla hlavu.

Vedle prázdného sedadla v uličce stál muž. Na první pohled vypadal úplně obyčejně. Šedý kabát, tmavé vlasy sčesané dozadu. Usmíval se, ale ten úsměv mu nesahal až k očím.

„Je tu volno?“ zeptal se.

Rea se podívala na sedadlo vedle sebe. Bylo prázdné. A přesto se jí nelíbilo, že si vybral právě tohle místo. V celém voze bylo ještě několik dalších volných sedadel.

„Ano,“ odpověděla nakonec opatrně.

Muž se posadil. Blíž k ní, než jí bylo příjemné, ale ne tak blízko, aby to bylo očividné.

Rea rychle schovala všechny věci do brašny a položila na ni ruku. Měla tam všechno důležité. Meč ukrývala pod kabátem, aby nepřitahoval pozornost.

Matka ji naučila, že zbraň nikdy nemá křičet svou přítomností. Má čekat, dokud není potřeba. A teď měla Rea nepříjemný pocit, že ta chvíle možná přijde dřív, než by chtěla.

Muž se díval před sebe a mlčel. Rea se pokusila uklidnit myšlenkou, že je to jen náhodný cestující.

Vlak duněl po kolejích. Někde vzadu se rozesmálo dítě, starší žena přes uličku si rozbalila bonbon.

Všechno působilo normálně. A přesto Ree tuhla krev v žilách.

„Cestujete sama?“ zeptal se muž najednou.

„Ne.“ Neotočila se k němu. Lež jí vyklouzla z úst překvapivě snadno. Matka by byla spokojená.

„Opravdu?“ Muž se pousmál.

„Opravdu,“ odvětila Rea odměřeně.

„Zajímavé.“ Přejel pohledem po její brašně. „Nevypadáte jako někdo, kdo má doprovod.“

„A vy nevypadáte jako někdo, komu do toho něco je.“ Prsty se jí sevřely kolem popruhu. Starší žena přes uličku po nich nervózně koukla.

„Máte ostrý jazyk.“ Muž se tiše zasmál.

„To slýchám často,“ odsekla Rea.

Muž si ji prohlédl od hlavy až k patě a zpět. Pod kabátem Rea pocítila teplo. Přesně v místě, kde měla schovaný odznak. V žaludku se jí usadil chlad.

Muž se naklonil blíž a na okamžik zavřel oči.

„Víš… lidé mi obvykle takhle nevoní.“ Když promluvil, ztišil hlas natolik, že ho přes hluk vlaku slyšela jen ona.

„Promiňte?“ Rea se ani nepohnula.

„Je to zvláštní. Člověk…“ Otevřel oči. Jeho zorničky byly příliš úzké. „Ale ne úplně.“

„Doporučuju vám odsednout si,“ řekla Rea chladně a pevněji sevřela popruh brašny.

„To je roztomilé.“ Muž se usmál. Tentokrát ukázal nepřirozeně ostré zuby.

 

Vlak vjel do tunelu. Světlo za okny zmizelo a interiér vozu potemněl. Stropní lampy a nouzová světla několikrát zablikaly.

Když se světlo znovu rozsvítilo, muž vedle ní už nepůsobil lidsky. Na hlavě se mu objevily rohy. Uši měl nepřirozeně dlouhé a špičaté. Na prstech mu vyrostly dlouhé černé drápy a z úst mu táhl zápach síry.

Starší žena přes uličku zalapala po dechu. Dítě vzadu zmlklo. Někdo vykřikl. A Rea se pohnula. Nehodlala čekat, až bude příliš pozdě. Prudce odskočila ze sedadla, sáhla za záda pod kabát a tasila krátký meč.

Démonova ruka prorazila místo, kde ještě před okamžikem seděla. Sedadlo se roztrhlo jako papír a kusy výplně z něj vypadly jako konfety. Lidé začali křičet.

„K zemi!“ vykřikla Rea.

Nevěděla, jestli ji poslechnou. Několik cestujících se však instinktivně sklonilo.

„Umíš bojovat, malá lovkyně?“ zavrčel démon pobaveně a narovnal se.

„Chceš to zjistit?“ Rea pevněji sevřela meč.

„To by byla třešnička na dortu, než tě chytím.“ Ušklíbl se.

Rea sekla, ale ne naplno. Ve vlaku nebylo dost prostoru k pořádnému pohybu. Čepel opsala krátký, kontrolovaný oblouk a zasáhla démona přes předloktí.

Démon zasyčel bolestí. Místo aby ustoupil, chytil opěradlo sedadla, vytrhl ho z podlahy a hodil ho po ní.

Rea se sklonila. Sedadlo proletělo nad ní a narazilo do stěny vozu. Lidé křičeli ještě hlasitěji.

Její pohled okamžitě sjel k cestujícím. Mladá žena se snažila zvednout dítě ze země. Starší paní uvízla mezi převrácenou taškou a sedadlem. Muž v obleku, který právě vyšel z toalety, stál u dveří a jen v šoku zíral.

Bylo tu příliš mnoho lidí. A příliš málo prostoru. Rein meč mohl démona zabít, ale jediný špatný pohyb mohl zabít někoho jiného.

Exorcista nejdřív chrání lidi. Matčin hlas byl tak jasný, až Ree zabolelo u srdce.

Démon se po ní vrhl. Rea uskočila stranou, odrazila jeho drápy plochou čepele a kopla ho do kolene.

„Držíš se zpátky, malá lovkyně,“ ušklíbl se na ni skrze bolest.

„Ty zase moc mluvíš,“ odsekla.

„Bojíš se, že zraníš ty slabé tvory kolem nás.“ Odplivl si a znovu zaútočil. Tentokrát ale nešel po ní. Vrhl se směrem k ženě s dítětem.

„Ne!“ Rea se bez přemýšlení vrhla mezi ně.

Démonovy drápy jí rozřízly rukáv i kůži na paži. Bolest vystřelila až do ramene, ale ani přesto neustoupila. Zatlačila démona zpátky a rychle se podívala na ženu.

„Běžte! Do dalšího vozu! Hned!“ přikázala jim. Žena přikývla, popadla dítě a rozběhla se pryč.

 

Démon se podíval na krev stékající po Reaině ruce. Jeho úsměv zmizel.

„Tohle…“ Zamumlal a olízl si rty.

„Co?“ Rea ztuhla.

Démon naklonil hlavu a znovu nasál vzduch. Tentokrát dychtivěji, hladověji.

„Tak proto,“ řekl si sám pro sebe. Pak jeho zrak padl na odznak pod jejím kabátem, který ji stále hřál. „Chytrá.“ V jeho hlase zaznělo něco mezi odporem a obdivem.

„O čem to mluvíš?“ Rea sevřela meč oběma rukama.

„Schovali tě.“ Démon se zasmál. „Přímo před našimi nosy.“

Ree ztuhla krev v žilách. Měla tolik otázek, ale démon se pravděpodobně rozhodl, že jí na ně nedá čas. Opět zaútočil. Tentokrát však nemířil na ni. Zamířil na okno.

Sklo se roztříštilo na milion drobných střepů. Lidé vykřikli a do vozu vletěl prudký průvan. Někdo zatáhl za nouzovou brzdu. Okamžitě se ozvalo skřípění brzd a protesty kol. Několik cestujících spadlo.

Démon využil chaosu, který vytvořil. Jeho ruka vystřelila k Reainu krku. Stačila uhnout, ale ne dost rychle. Drápy jí škrábly kůži těsně pod čelistí.

Druhou rukou ji chytil za kabát a přirazil ke dveřím mezi vagony. Zády narazila do stěny vlaku tak silně, až jí to vyrazilo dech.

„Teď už chápu,“ zasyčel jí do tváře.

Rea se snažila zvednout meč, ale démon jí přitiskl zápěstí ke stěně. Byl mnohem silnější, než čekala.

„Tvoje matka musela být zoufalá.“ Škodolibě se ušklíbl.

„Neber si ji do pusy.“ Rea zatnula zuby. Démon se zasmál a naklonil se k ní blíž.

„Ta krev v tobě…“ Jeho pohled sklouzl k jejímu obličeji a krvi stékající z ran. „Kdo by si to jen pomyslel?“ Pak se znovu podíval na odznak. „Ale pečeť tě neochrání věčně.“

Rea už měla jeho slov po krk. Věděla, že se ji snaží vyprovokovat, dostat se jí pod kůži, ale nedokázala si pomoct.

Zaťala zuby a v okamžik, kdy vlak vjel do dalšího tunelu, prudce ho udeřila čelem do obličeje. Démon zavrčel. Jeho sevření na zlomek vteřiny povolilo. Ale to Ree stačilo.

Vytrhla ruku z jeho sevření a bodla ho do boku. Nebyla to vážná rána, ale stačila. Protáhla se pod jeho paží a kopla do madla dveří mezi vagony.

Dveře se rozrazily.  Hluk zesílil. Rea se rozběhla pryč od lidí. Démon ji samozřejmě následoval. Přesně tak, jak chtěla.

Proběhla do dalšího vozu. Ten byl téměř prázdný. Jen několik zavazadel se válelo po podlaze. Jeden muž se krčil u dveří.

Když však uviděl Reu s mečem v ruce a démona za ní, nepotřeboval další vysvětlení.

„Pryč!“ vykřikla. Bez jediného slova zmizel do dalšího vozu.

Teď tam byli jen oni dva. Démon se protáhl dveřmi.

„Chytrá holčička.“ Posměšně se ušklíbl.

„Nech si řeči,“ odsekla Rea.

Moc prostoru k plánování jí ale nedal. Okamžitě zaútočil. Tentokrát se už nemusela tolik držet zpátky.

Uhnula prvnímu útoku, druhý úspěšně odrazila a při třetím se jí podařilo démonovi rozříznout bok.

Černá krev vystříkla na podlahu. Démon zasyčel a smetl ji ocasem, kterého si předtím ani nevšimla. Rea narazila do řady sedadel a bolest jí projela žebry. Na okamžik se jí zatmělo před očima.

Vstaň. Matčin hlas zazněl v její hlavě.

Rea zatnula zuby. Zvedla se právě ve chvíli, kdy démon dopadl na místo, kde ještě před okamžikem ležela její hlava. Čepelí mu přejela přes stehno a démon zavyl bolestí.

 

Vlak konečně vyjel z tunelu. Do vozu vpadlo denní světlo, které ji na okamžik oslepilo.

Když se znovu podívala ven, viděla prudký zelený svah, kamennou zeď a stromy ubíhající kolem.

Vlak zpomaloval, ale pořád jel příliš rychle. Démon se vzpamatoval dřív než ona. Vrhl se vpřed a narazil do ní celou vahou. Oba vrazili do dveří na konci vozu, které pod nárazem zapraskaly a promáčkly se.

„Kam půjdeš?“ Démon se usmál. „Nemáš kam utéct.“

Rea pohlédla ven. Možná měl pravdu. A možná ne. Pohledem rychle přejela prostor kolem sebe. Prázdný vůz. Žádní civilisté.

Měla jen několik možností a žádná z nich nebyla dobrá. Takže si vybrala tu nejméně špatnou.

Vší silou bouchla jílcem meče do pochroumaného zámku dveří. Musela udeřit ještě jednou. Dveře se s ostrým syčením odjistily. Průvan ji udeřil jako facka.

Démon na okamžik ztuhl. Než se na ni znovu vrhl, Rea ho vší silou kopla do hrudi. Zavrávoral. 

Toho využila. Pevněji sevřela brašnu, meč schovala do pochvy a rozběhla se k otevřeným dveřím. Pak vyskočila ven.

Při dopadu jí projela ostrá bolest ramenem a svět se proměnil ve změť hluku a barev, když se kutálela z kopce dolů.

Něco jí roztrhlo kabát. Loket narazil do kamene. Hlava se jí zatočila. Snažila se chránit brašnu a meč, aby se o něj nezranila, ale brzy ztratila pojem o tom, kde je nahoře a kde dole.

 

Nakonec se zastavila u paty svahu. Několik vteřin jen ležela. Snažila se popadnout dech a uklidnit své splašené srdce. Svět kolem ní se stále točil.

Nad ní vlak skřípal, brzdil a mizel dál po kolejích. Lidé byli pryč. V bezpečí. Nebo v to alespoň doufala.

Rea se pokusila zvednout. Rameno jí vystřelilo bolestí a koleno se pod ní málem podlomilo. Zaklela přes sevřené zuby a vyškrábala se na nohy.

„To bylo hloupé.“ Nad ní se ozval smích.

Pomalu zvedla hlavu. Démon stál na svahu. Také skočil. Z boku mu tekla černá krev a jedna ruka mu visela v nepřirozeném úhlu, ale stále se usmíval.

„A přesto jsi skočil za mnou,“ procedila Rea a znovu tasila meč.

„Jsi zajímavější než cestující.“ Chraplavě se uchechtl a vrhl se dolů po svahu.

Tentokrát už kolem nebyli lidé. Žádné děti, žádní cestující, žádný vlak.

Rea zvedla meč. První střet ji málem srazil na kolena. Démon byl zraněný, ale stále nebezpečný.

Jeho drápy narážely do její čepele tak silně, až jí brněly ruce. Ustupovala krok za krokem. Pak si vzpomněla na jednu z prvních věcí, které ji matka naučila.

Klesla na jedno koleno, sehnula se k zemi a popadla hrst hlíny. Mrštila mu ji do očí.

„Ty malá…“ Démon zasyčel.

Rea nečekala. Stočit se stranou, sáhla do brašny a přitiskla na jeho hruď jednu z matčiných pečetí. Několika slovy ji aktivovala. Pak uskočila stranou.

Znak na démonově hrudi se rozzářil. Démon ztuhl, nemohl se pohnout. Bylo to, jako by byl obalený řetězy, které mu bránily v pohybu.

Jen na pár vteřin, ale to bylo všechno, co Rea potřebovala. Rozběhla se a čepel držela nízko. Pak plnou silou sekla. Meč prošel démonovým tělem od boku k rameni.

Ozval se skřek, který nebyl ani lidský, ani zvířecí. Černá krev se rozprskla po trávě. Démon padl na kolena.

Rea ustoupila a lapala po dechu. Meč stále držela před sebou. Dokud si nebude jistá vítězstvím.

Jeho tělo se začalo rozpadat. Kůže se drolila v šedý prach.

„Až se to dozví…“ Démon se zasmál chraplavým smíchem.

„Kdo se to dozví?“ zeptala se Rea.

„Bude o tebe velký zájem.“ Ušklíbl se, zatímco se dál rozpadal.

„Kdo tě poslal?“ Rea zvedla meč k jeho hrdlu.

„To je na tom to nejlepší…“ Jeho úsměv se rozšířil. Kus jeho tváře se změnil v popel. „Ty to ještě nevíš.“ Pak se rozpadl úplně.

Vítr odnesl prach mezi stromy. Rea zůstala stát sama. Srdce jí bušilo jako o závod. Ruce se jí třásly. Paže krvácela a rameno pulzovalo bolestí, ale nic z toho nebylo horší než slova, která po sobě démon nechal.

Pomalu sklonila meč. Odznak pod kabátem vychladl, jako by se nic nestalo.

Sáhla do brašny. Dopis tam pořád byl, deník také. Přitiskla si ruku na ústa a zhluboka se nadechla.

Neplakala, tentokrát ne. Na pláč nebyl čas. Vlak byl pryč.

S námahou se zvedla. Každý pohyb ji bolel, ale šla dál. Kulhala podél stromů, dál od kolejí. Meč měla schovaný a brašnu přehozenou přes rameno.

Nad hlavou se začalo zatahovat. Ve vzduchu byl cítit déšť. Rea se podívala směrem, kterým vlak zmizel. Pak vytáhla mapu z boční kapsy. Královská akademie stínů byla ještě daleko.

„Dobře,“ zašeptala do chladného vzduchu. Pohlédla směrem, kde podle mapy ležela její další zastávka. „Tak si pro ty odpovědi dojdu.“

Déšť začal dopadat mezi stromy. Rea se však nezastavila. Protože někde před ní čekala Královská akademie stínů.