Eleanora: Příběh čarodějnice

Kapitola 6: LOUTKY (2. část)

 

„Těžko říct… je tolik možností. Jakou máme jistotu, že ostrov ze své trasy neodbočil? Jestli nezamířil k jiné pevnině? Je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ postěžoval si kapitán Laurii, která mu zrovna přinášela kousek pečené ryby.

„Od rána jsi skoro nic nejedl. Měl bys něco zakousnout.“

Damián ani nezvedl oči od lodního deníku.

„Svatava si dala záležet. Je to fakt skvělá mňamka,“ učinila druhý pokus.

„Díky… jen to tady musím vyřešit… neznám zdejší mořské proudy… odchylky jsou příliš velké a můžeme se tu plavit celé měsíce, aniž bychom ho našli.“

Na kapitánský můstek mířila Eleanora doprovázená všemi svými kočkami.

„Něco nového?“ obrátil se na ni Markus.

„Jo. Brní mě prsty. Někde poblíž se nachází zdroj velmi silné černé magie.“

„Že by ten ostrov?“

„Nevím… to tak jednoduše nepoznám… jen cítím tu sílu… je to tam tím směrem,“ ukázala na obzor.

„Dobrá. Měníme kurz. Dokážeš přesněji lokalizovat to místo, Eleanoro?“

„Zatím poznám jenom, jestli se přibližuje, nebo vzdaluje.“

„Za současné situace je to skvělá lokalizace.“

 

*

 

„Něco vidím!“ Patricie se nakláněla z koše s pravicí namířenou na jihovýchod. „Ostrov! Ostrov!“

Damián vytáhl dalekohled a zaostřil. „Vážně je tam pevnina. Eleanoro, je to náš cíl?“

Čarodějnice stála u zábradlí a vnímala stále silnější vibrace. „Jo, myslím, určitě. Černou magií přímo sálá.“

„Napněte plachty. Měníme kurz. Honem, jsme tak blízko cíle,“ rozdával úkoly Damián.

Vítr vál příznivým směrem a byli k ostrovu stále blíže. Damián rozeznával detaily. Nějaká tmavá postava se mihla mezi křovinami. „Podívej se,“ předal dalekohled čarodějnici.

„Možná to byl temnoskřet. Ale určitě je to náš ostrov. Pamatuju si i jeho tvar,“ hlásila.

„Takže jaký navrhuješ postup?“

„Zakotvit se škunerem přímo nedoporučuji. Nevím, jakého druhu je ta černá magie, mohlo by to být nebezpečné. Poškození lodi si nemůžeme dovolit. Budu potřebovat člun.“

„Jasně, to je rozumné. A ty pak proměníš temnoskřety zpátky v námořníky? Dokážeš to?“

„Teoreticky ano. Nastudovala jsem všechno z čarodějnické knihy. Potřebuji se však nejprve dostat do jejich blízkosti… aspoň na dva metry. Vezmu si s sebou jednu kočku, znásobí mé schopnosti.“

„Nebude to nebezpečné?“

„A co není nebezpečné? Pro naše přátele to ráda risknu. Připravíš mi ten člun, Damiáne? Veslovat zvládnu.“

Damián na ni nevěřícně hleděl. „Veslovat? Sama? To myslíš vážně? Říkala jsi, že nevíš, jaké nebezpečí tam číhá. A to tam jako chceš jít sama?“

„Jistě. Jsem čarodějnice. Musím to vyřešit.“

„Samotnou tě tam rozhodně nepustím. Nevzpomínáš, jak jsi dopadla minule?“

„Jenže já musím. Je to mé poslání. Vždyť kvůli tomu jsme tady.“

„Oukej, ale samotná tam nepopluješ. To ani náhodou. Takový risk v žádném případě nedopustím!“

„Popluju s tebou,“ ozval se Markus. „A přiberu ještě dva námořníky, pořádné siláky. A taky vyzbrojené. Jen tak pro sichr. Damián má pravdu, už žádné podceňování!“

„Tohle zvládnu. Neboj,“ odpověděla Eleanora.

„Právě že se bojím. Víš, jak jsi dopadla s černou vodou.“

„Tohle je něco jiného.“

Námořníci mezitím spustili člun na vodu. Eleanora se od nich odpojila a došla do kabiny pro kočku.

„Správně bych měl jít já,“ ozval se Damián. „Jsem kapitán.“

„Právě proto bys měl zůstat na lodi. Kdyby se něco zvrtlo, ty si poradíš. Jsem první důstojník, tohle je na mě.“

„Hlavně ji nenech udělat žádnou hloupost. Víš, jak bývá umanutá, když si myslí, že zachraňuje svět.“

„Nespustím ji z očí. Když si temnoskřeti něco dovolí, máme zbraně.“

„Já vás slyším,“ ozvala se jim za zády Eleanora. „Jestli si myslíte, že jsem z cukru, tak to teda ne! Můžete mi trochu důvěřovat, ne?“

„Já ti věřím. Ale když bude potřeba, jsem tady já a po zuby ozbrojení námořníci,“ uculil se na ni Markus.

Josun pomohl Eleanoře slézt ze žebříku.

„Hodně štěstí. A vraťte se v pořádku, všichni!“ volal za nimi Damián.

„To si piš. Svatavinu večeři si rozhodně nenechám ujít,“ odpověděl Markus.

Člun odrazil od lodi, zatímco plující ostrov byl čím dál blíž.