Kdo zabil vévodu - Třetí kapitola

Kdo zabil vévodu - Třetí kapitola

Anotace: ...

„Dopovíte mi tedy konečně, jak se to celé událo?“ s utajeným zájmem se otáže plukovník. „Děláte to až nepříjemně napínavé.“

„Nikoli ovšem schválně,“ brání se jeho společnice. „Připadá mi, že jsou vhodnější místa k vyprávění než márnice.“

„To bezpochyby. Například jídelna,“ souhlasí on a položí si dlaň na břicho. „Posel mi sliboval, že tu na mne čeká snídaně, již jsem na své tvrzi díky této návštěvě zameškal. Doufám, že je to pravda, protože mám opravdu hlad.“

Lehce se usmívá. „Sedneme si v jídelně, tam se najíte a já vám u toho budu vyprávět.“

„To zní hezky,“ přikyvuje plukovník.

I jídelna na vévodově zámku je mnohem rozlehlejší než ta na tvrzi Hulé. Nábytek není vyroben z dubového, nýbrž z tmavého a lesklého dřeva, které podivně neslušivě ladí se světle růžovými stěnami. Kamna v severozápadním koutě místnosti bohatě zdobí sochy a různé neurčité ornamenty. Oproti tvrzi Hulé zde nejsou skříně s vystaveným porcelánovým nádobím v jedné řadě, ale stojí rozestavené různě mezi okny a stolečky. Vedou odsud jediné francouzské dveře, ale zato do mnohem upravenější a rozlehlejší zahrady, jež se zdá být opravdu okrasnou. Stěnu nalevo, již u plukovníka celou zabírají skříně, zde zdobí veliký obraz zachycující vévodkyni a vévodu na svatbě. Stojí vedle sebe, ona ve velice jednoduchých bílých šatech, leč s nákladným účesem, tvář nachýlenou k manželovi a zářivě se usmívající; on důstojný a jen lehce se usmívající, vyobrazený s daleko víc atletickou postavou, než jakou disponoval doopravdy. Majetnicky drží vévodkyni za ruku.

„Nádherný obraz,“ konstatuje neutrálně plukovník. „Vévodu musel stát jmění. Ty detaily… Mezerou mezi novomanželi je dokonce vidět zrcadlo odrážející jejich záda!“ Náhle hledí na malbu s neskrývanou fascinací. „Hra světla a stínů jako by dávala tomu páru život, jako by… jako by se chystali každou chvíli překročit rám a vstoupit sem.“

„Ano, také se mi líbí,“ souhlasí hraběnka a usměje se. „Vzhledem k tomu, že sama nemám na umění vůbec žádný talent, trpím samozřejmou náklonností a obdivem ke každému, kdo tímto darem disponuje.“

„Škoda, že ten obraz očividně nezachycuje pravdu,“ vzdychne plukovník. „Stačí se podívat na vévodu, jak vypadá ve skutečnosti a jak je zobrazen zde. A madame Elsa? Pche, určitě se takhle netvářila.“

„Jak to víte?“

„Svého manžela nemohla milovat. O tom jsem přesvědčen.“

Hraběnka Tërrová se na něj podívala pronikavýma očima. „Víte, když jste sem přijel, zaslechla jsem část vašeho rozhovoru s tím poslem a cosi mne zaujalo. Prohlásil jste, že se vévoda před vámi včera zmínil, že cesta na vaši tvrz trvá dvě hodiny. Když jsem se vás potom v márnici zeptala, jestli jste vévodu znal, vyhnul jste se odpovědi. Takže se vás tady ptám znova – znal jste vévodu Pera d’Agoulle?“

Plukovníkovi d’Agoulle zakručí v prázdném žaludku. Založí si ruce na hrudi. „Už vám nepovím ani slovo, dokud se nenajím. A potom, já na vás žádal první, abyste dopověděla, co se seběhlo.“

„Budiž,“ souhlasí neochotně. Usazují se ke stolku pod sérií malých oválných obrázků a ona se neutrálně optá: „Co si dáte?“

„Nechci nic královského, postačí nějaké placky, jestli zbyly od snídaně.“

„Cože?“ žasne Kiera Tërrová. „Jak víte, že byly k snídani bramborové placky?“

„No, že byly bramborové, to jsem popravdě netušil,“ přizná on, „ale ostatek nebyl obtížný. Vévodkyně měla na šatech drobečky.“

„Umíte si všímat,“ uznale pokývá hlavou ona.

„děkuji,“ odvětí. Pak gestem přivolá sloužícího a objedná si suché placky a hrnek mléka. „Na tvrzi mne čeká sladký oběd, nepotřebuji i sladkou snídani.“

„Povím vám tedy zatím, jak to bylo a proč jsem vás sem zavolala,“ rozhodne hraběnka, když se její společník lačně zakusuje do placky. „Ráno jsme zjistili, že se vévodův kůň vrátil bez pána. Vévoda nepřišel na snídani. To vévodkyni značně vyvedlo z míry a rozhodla se podívat do jeho ložnice. Neuhodnete, co jsme našli.“

„Tu mrtvolu?“ zkouší to plukovník.

„Ne! Lože bylo dokonale ustlané, úplně netknuté. Vévoda ve své komnatě vůbec nespal!“

„Třeba spal u své ženy,“ navrhuje on.

„Ne!“ protestuje ona. „Madame d’Agoulle to jednoznačně odmítá. Prý se už přes tři roky pokoušeli o dítě, ale nedávno toho nechali. Vévoda se vzdal nadějí a přestal za ní chodit. Prý měl v úmyslu se jí jako manželky zbavit a požádat o anulaci sňatku z důvodu neplodnosti vévodkyně Elsy.“

„To vypadá jako motiv,“ podotýká plukovník.

„Ano, ale ona ho nemohla zabít!“ zastává se jí horlivě hraběnka. „A vůbec, nechte mne to dopovědět. Chudinka se postavila k oknu a zoufale ho vyhlížela, jestli se nevrací. Daly jsme po něm pátrat a soustředili jsme pátrání na oblast u města, kam prý předešlý večer odjel. A to byla chyba.“

„Proč?“ zeptá se plukovník, když je dramatická pauza až příliš dlouhá.

„Protože nebýt jednoho hlupáka, který zamířil na opačnou stranu, bychom vévodu nikdy nenašli. Ležel poblíž mýtiny ve smrčině. Asi ho přepadli lapkové, měl na sobě jen to, co jste viděl v márnici. Zmizel i jeho rapír.“ Na chvíli se opět odmlčí a pak ukáže na sérii portrétů na stěně vedle nich. „Roztomilé, co? Je to něco jako rodinný strom, víte. Ten muž úplně nahoře, to je Alexandr d’Agoulle, zakladatel zámku. Původně se jmenoval Alexandr d’Elzzbierppe a byl to vynikající voják. Za mnohé zásluhy v bojích s Brity mu král Richard III. ve druhé polovině šestnáctého století udělil titul vévody, dokonce dědičně. Dal mu i tento tehdy ještě rozestavený zámek. Tak se z Alexandra d’Elzzbierppe stal první vévoda d’Agoulle. Úrodný jih Gon se mu zalíbil a záhy si vystavěl druhý zámek přímo ve městě. Chtěl být u lidí oblíbený a chtěl jim dokázat, že jemu záleží na tom, aby se jim žilo dobře. Říká se o něm, že byl až příliš dobrý, trošinku jako vy. Za to ho prý stihl trest. Bez hříchu by nebylo svatých, bez zla by nebylo dobra. Dobro samo o sobě nic neznamená.“

„Jaký trest?“ ptá se se zájmem plukovník.

„Jeho sestra Anna d’Elzzbierppe byla poslední žena, která mohla tvrdit, že je jeho příbuznou. Podívejte na ty obrazy, jsou to samí muži. V tom rodu se už nikdy nenarodila žena. Alexandr měl stejnojmenného syna, ten měl děti dvě, ale opět syny, Alexandra a Adama.“

„To jsou ti dva muži pod ním?“ zeptá se plukovník. „A kdo je ten poslední muž úplně dole pod jedním z nich? Vypadá jako náš pan vévoda.“

„To také je náš pan vévoda, Per d’Agoulle, Adamův syn.“

Plukovník se dívá na obrazy. Polyká poslední sousto a dopíjí zbytek mléka. „Dobrá, tohle jídlo je báječný způsob platby. Rád vám na oplátku sdělím, co vím. Tak tedy, abyste rozuměla, včera mi přišel dopis od Pera d’Agoulle. Vnutil se mi na návštěvu na Štědrý den! Přijel kolem poledne v doprovodu madame Elsy. Mezi řečí jsem se zmínil, že v dopise psal, že se přistěhoval nedávno. Víte, co mi odpověděl? Prý zdejší zámek zdědil po strýci.“

„To je divné,“ podotýká hraběnka. „Adam d’Agoulle ještě žije, alespoň pokud vím. Proč by zámek nepřipadl jemu, zejména pokud Alexandr neměl dětí?“

„A je to ještě záhadnější,“ dodává plukovník. „Vévoda prozradil, že večer jede za notářem. Nechtěl jsem se ptát, ale on byl sdílný člověk a hned mi přeochotně vyklopil, že notář je schovancem starého vévody, monsieur Alexandra. Proč by panství neodkázal Alexandr notáři, když si ho vzal pod křídla?“

„Tím by se ale mohlo vše vysvětlit,“ zvolá Kiera. „Pokud Alexandr d’Agoulle neměl testament, pak by zámek zdědil jeho nejbližší žijící příbuzný, pokrevní příbuzný, což notář není.“

„Ale proč sem přijel Per? Proč zámek nedostal jeho otec, Alexandrův mladší bratr, to on je přeci nejbližší žijící příbuzný! Tenhle fakt zase naopak svědčí pro existenci testamentu, v němž by Alexandr mladšího bratra vydědil, nezdá se vám?“

„Možná,“ připouští. „Ale kdyby vydědil Adama, nedostal by nic ani jeho syn Per, ne? Nicméně, vraťme se k vévodově smrti. Narazili jsme na zajímavou nesrovnalost, nemyslíte? Vzpomeňte, co jsem řekla. Vévoda byl nalezen ve smrčině na sever od panství. Ale Agoulle je na opačném konci. Jestli jel vévoda do města, proč by si prodlužoval cestu, riskoval, že se nastydne, a nejel přímo domů?“

„Třeba se vracel nebo jel na milostnou schůzku,“ navrhuje plukovník. „Sama jste řekla, že se svou manželkou nespal. Třeba si našel jinou dívku.“

„I vévodkyně mohla mít milence, vy jste zase prohlásil, že manžela nemohla milovat,“ prohodí Kiera a zabodne do plukovníka zvláštní pohled.

„S vévodou jsme se včera pohádali,“ přizná pod tíhou onoho pohledu její společník „Pochválil mé panství a já řekl, že to je většinou zásluha mé manželky Světlany. On hned spustil, jak to, že nechám se svým majetkem hospodařit svou ženu, zkrátka byl… No, řekněme, že to vypadalo, že doma se vévodkyně musí chránit, aby si bez jeho vědomí a souhlasu třeba jen změnila účes.“

„Chápu,“ přikývne Kiera, ale myslí na něco jiného. Plukovník se s vévodou nepohodl? No, zajímavé… „Už jste dojedl? Mohu vás požádat, abyste mne doprovodil na místo nálezu těla a obhlédl to tam? Váš pohled na věc by mi mohl pomoci.“

„Ovšem,“ přikyvuje velkoryse. Usmívá se. „Za tak výbornou snídani pro vás udělám cokoliv.“

Do jídelny vrazí doktor Jankovljev. Přijde k jejich stolu a obrací se na plukovníka. „Je hrozné být cizinec,“ stěžuje si rusky. „Většina služebnictva neumí ani francouzsky, nemám jak se s nimi domluvit!“

„Provedl jste ohledání těla? Jaké jsou vaše závěry?“ ptá se hraběnka.

„Ano,“ přikývne lékař, stále mluví rusky a stále s tváří obrácenou k plukovníkovi, jenž se nyní automaticky chápe role tlumočníka. „Mohu požádat, abyste mi nejprve pověděla svou teorii? Upravím ji případně, aby odpovídala mým nálezům.“

„Jak si přejete,“ na to Kiera Tërrová. „Domnívám se, že byl přepaden zloději, již ukradli jeho kabátec i rapír, oboje jistě velmi pěkné a drahé.“

„A jakou zbraň by měli mít, madame?“

„No…“ protáhne ona. „Lapka by asi měl nějaký tesák nebo dýku…“

„Rána na vévodově hrudi je velice úzká, to neodpovídá noži. Bylo v ní nalezeno toto,“ pronese lékař a ukazuje jim drobný kovový váleček nápadně se podobající špendlíku. „Víte, co to je?“

Plukovník d’Agoulle přikyvuje. Tasí rapír a opatrně přiloží jeho hrot k úlomku nalezeném v ráně. Shodují se. „Je to špička rapíru,“ hlesne. „Nejspíš se zasekla o žebro a meč se zlomil. Proto je rána také tak úzká.“

„Já se v tom nevyznám, ale lapka by asi neměl rapír, ne?“ ptá se Jankovljev.

„Pokud už předtím přepadl nějakého šlechtice a přemohl ho, klidně mu mohl rapír sebrat,“ namítá plukovník. „Neviděl bych to jako velkou překážku v této teorii. Znáte dobu smrti, Vadime Maximiči?“

„Tělo je velmi chladné. I přesto, že je venku zima, musíme vzít v potaz vévodovu tělesnou konstrukci. Vzhledem k tomu, že nebyl zrovna hubený, musel venku ležet velmi dlouho, aby byl takhle studený. Vůbec bych se nedivil, kdyby zemřel ještě před půlnocí. Tělo je také dokonale ztuhlé. Nevím, v jakém stavu byl, když ho nalezli, ale vy jste se, madame, zmínila, že jste nebyla s to s ním už tehdy nějak pohnout, myslím tím třeba narovnat ty paže. Kdybych měl hádat, řekl bych, že zemřel asi mezi devátou a půlnocí, po půlnoci už musel být určitě mrtev, to vidím jako naprosto nesporné, když vezmu v potaz tu ztuhlost.“

„Dobrá. Co příčina smrti?“ zajímá se Kiera.

„Něco, patrně ten rapír, se mu zapíchlo přímo do srdce, smrt byla okamžitá. Už jsem to říkal i madame d’Agoulle. Řekl bych, že se před smrtí bil, rána na stehně je typické zranění z duelu.“

„Ano, to dává smysl. Ostatně, vévodkyně se mne ptala, zda nebylo nalezeno jiné tělo.“

„To je divné, nemyslíte?“ podotýká lékař. „Právě jí zabili manžela, ale její reakce je, že se zeptá, zda tam neleží ještě někdo jiný?“

„Její manžel byl prý dobrý šermíř, byla překvapená, že nezabil žádného z těch lapků.“

Plukovník přikyvuje.

„No, když myslíte,“ zabručí Jankovljev. Pokračuje: „Narazil jsem na jistou podivnost. Košile je zezadu celá posetá krvavými šmouhami, ale když jsem se podíval na vévodova záda, nenašel jsem jedinou ranku. Jak mi vysvětlíte tohle?“

Kiera s plukovníkem se po sobě podívají, jejich pohled vypadá bezradně.

„Krev byla i na víčkách,“ napoví jim lékař.

„Na víčkách? Očních víčkách?“ ujišťuje se hraběnka.

„Ano.“

Plukovník d’Agoulle se podívá do prázdna. „Někdo mu zatlačil oči.“

„Ano!“ přitaká Jankovljev. „Jenže mi to nesedí. Já být lapka, byť křesťan, vévodu zabiju a okradu, ale rozhodně bych se nezdržoval něčím takovým, jako je zatlačení očí. Co já vím, kdo je nablízku, každé zdržení je risk, který bych já nepodstoupil.“

„To je do jisté míry pravda,“ souhlasí hraběnka. „Ale proč byla na víčkách krev?“

„Já si myslím, že tuším, jak to bylo. Co jsem řekl před chvílí? Že vévoda byl zabit v noci, tedy za tmy. Lapka ho probodl, vévoda spadl dopředu, možná nejdřív na kolena, to nevím. Lapka měl z nějakého důvodu na rukou krev…“

„Z nějakého důvodu? Zabil přeci, je logické, že měl krev na rukou!“

„Já to, pane plukovníku, myslel doslova,“ nepatrně se pousmál doktor Jankovljev. „Nicméně pokračujme. Protože byla tma, nic neviděl. Proto zakrvácenou rukou šátral kolem sebe, dokud nenahmatal mrtvolu, dospěl její paže a přetočil ji na záda. Zatlačí mu oči, ale zkrvavené prsty nechají na víčkách šmouhy, které vrah nemůže potmě vidět.“

„Tak to mohlo být,“ připustí hraběnka. „Ale mrtvola byla nalezena kus od mýtiny, tam by nebyl prostor pro šarvátku.“

„Ale vybavte si, v jaké poloze byl vévoda nalezen,“ vloží se do toho plukovník. „Paže byly za hlavou. Vrah ho asi chtěl odtáhnout do úkrytu, ale vévoda byl příliš těžký, a tak ho nechal ležet na místě a raději rychle utekl. Mne zajímá jiná věc. Podle čeho ten muž, jenž tělo objevil, poznal svého pána?“

„Podle jeho rukavic,“ odvětí bez zaváhání Kiera. „Vévoda na nich měl vyšitý monogram. PA. Jako Per d’Agoulle.“

„No to ale také jistě není levná záležitost. Proč je zloděj nesebral rovněž?“

Hraběnka pokrčí rameny. „Je to případ plný záhad,“ mračí se. „Proč byl vévoda nalezen v lese, kam vůbec neměl jít? Proč zmizel jeho rapír a kabátec, ale ne drahé rukavičky?“

„Pojďme se podívat na to místo, kde ho našli,“ navrhne plukovník. „Třeba pak budeme moudřejší.“

Autor Rebejah, 04.09.2020
Přečteno 34x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Adam d’Agoulle dobré spojení, líbí

04.09.2020 15:36:02 | Danny Jé

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter