TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Úvod:


Můj otec Alfredo Montagini se narodil v malé vesničce jihozápadně od Padovy, v Tramonte. Zde také v roce 1871 potkal mojí matku Rosannu Boldieriovou a za dva roky se vzali.

Krátce před narozením mé nejstarší sestry Rosallie se rodiče odstěhovali do Padovy. V roce 1875 se narodila má druhá sestra Antonia. V ten samý rok se rodiče i se sestrami odstěhovali do Benátek. Nová pracovní nabídka. Další stěhování. Přišel rok 1876 a narodila jsem se já, Gabriella Montagini.

A jak to všechno vím? Od toho jsou přece babičky, aby nám připomněly časy, když jsme byli malí. Nebo aby nám vyprávěly tajemné příběhy, které se staly bájemi. A moje babička z tátovy strany Maria je právě taková. Vyslechla jsem od ní spousty tajemných příběhů, ale ten, který se týkal červeného domu na Monte Erco, mě zaujal nejvíce…













Kapitola 1



[Tramonte 1887]


To léto jsem byla se svou mladší sestrou Juliettou na prázdninách u babičky Marie. Nejstarší sestry Rosallia a Antonia zůstaly doma, aby pomohly matce s nejmladší sestrou Larou a bratříčkem Alfredem. Otec často pracoval dlouho do noci. Byl velmi zručným truhlářem, a proto měl spoustu práce. Byl velmi žádaný. Benátky bylo město na vodě, a kdo neměl loď, jako by nežil.


„Dneska půjdeme k paní Brinchiové, bude mít pro mě připravená vajíčka,“ spustila babička krátce po snídani.
„A proč si děda nepořídil také slepice?“ zeptala se Julietta.
„Protože my máme ovce a kozy,“ odvětila babička.
„Kdybychom měli slepice, nemuseli bychom chodit pro vajíčka,“ pokračovala Julietta.
„Moc přemýšlíš, Julietto,“ babička se pousmála a postavila se k oknu.

Podívala se ven. Právě přicházel děda. Držel v ruce kosu a brousek.

„Děda bude sekat?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„Můžu jít s ním?!“ vyhrkla Julietta.
„Jdeš s námi pro vajíčka,“ zareagovala babička.
„To je nuda!“

Pche!

„Chceš se snad naučit kosit trávu?“ zeptala jsem se s úsměvem na tváři.
„Jo,“ kývla Julietta a vyběhla od stolu.

Venku doběhla k dědovi a něco mu říkala. Ten se pak podíval k oknu, kde uviděl babičku. V ten moment to vypadalo jako by se s babičkou domlouvali na dálku. Julietta poskočila několikrát radostí a já pochopila, že vyhrála. Pro vajíčka půjdu já s babičkou. Možná je to tak lepší, než poslouchat, jak vzdychá a naříká, že jí tohle nebaví. Věděla jsem, že jí děda kosu nepůjčí, protože je ještě malá.


„Tak půjdeme sami, Gabriello,“ pronesla babička.
„To nevadí, babi,“ pousmála jsem se a vyrazila do komory pro pletený košík.

Za deset minut jsem byla připravená k odchodu. Babička si upravila šátek na hlavě a vyrazily jsme.


* * *

Ovčácký pes Baron vyběhl za námi, ale děda ho zavolal k sobě.

„Dneska s námi nepůjdeš, Barone,“ promluvila jsem na něho.

Baron se po mě ohlédl, vyštěkl a odběhl k dědovi. On byl jeho pán a opravdu ho poslouchal. Možná si myslel, že ho babička vezme s sebou.

„Možná příště,“ přidala se babička a podívala se na mě.

Věděla, že ho mám ráda a že bych to jen uvítala, kdyby s námi šel. Ale vzhledem k tomu, že chodíme pro vajíčka k paní Brinchiové a její slepice běhají po dvoře, je to asi lepší, když zůstane s dědou. Okřikovat Barona, aby je nehonil, nebo nedej bože nějakou z nich zakousl, by nebylo asi to nejlepší.

To bychom opravdu nechtěli, pomyslela jsem si a vyrazila za babičkou, která už měla našlápnuto. Určila směr a k mému překvapení to nebylo po silnici.

„Dneska půjdeme jinudy?“ zeptala jsem se.
„Možná budeme mít štěstí, a když půjdeme skrze les, narazíme na stádo srnek,“ odvětila.
„Mám to tu ráda,“ pronesla jsem a usmála se.
„Je tu klid a jsme stále uprostřed přírody, která je naší součástí. Někdy na to zapomínáme, a když nastane problém, utíkáme od něho.“

Moc jsem tomu nerozuměla, proto jsem to chtěla vysvětlit.

„Babi, jak to myslíš?“
„Vzpomněla jsem si na svého bratra Emilia, který se rozhodl odejít do Ameriky.“
„Proč odešel?“
„V poslední době je v zemi zemědělská krize a mnoho Italů odchází za prací mimo zemi. On mohl zůstat tady,“ ukázala rukou kolem sebe. „Ale vybral si raději Ameriku,“ dodala.
„Nechtěl pracovat na poli?“
„Ne. Nebavilo ho starat se o zvířata, ani o pole.“
„Můj otec práci má,“ poznamenala jsem důležitě.
„Ano, to má velké štěstí,“ pousmála se babička a ukázala na vyšlapanou cestičku.

Vstoupily jsme do lesa.

„Po té pěšince, Gabriello.“
„Dobře,“ kývla jsem a vyběhla jako první.

Babička šla pomalu za mnou.


* * *

Po chvilce jsme zmizely v lese. Hned za druhým houštím, na mě babička mávla. Pochopila jsem, že mi něco uniklo. A jelikož jsem neviděla přes vysoký keř, došlo mi, že babička uviděla srnky.

„Pojď sem a buď potichu,“ šeptla a otvorem v houští mi ukázala pasoucí se skupinku srnek.

Jedna z nich stále sledovala okolí. To byl srnec, jak mi řekla babička.

„Jsou krásný,“ pousmála jsem se.

Vydržela bych na ně koukat opravdu dlouho, kdyby mě babička nezatahala za rukáv a ukázala směrem zpátky k pěšince.

„Už?!“ povzdechla jsem.
„Musíme jít,“ podotkla.
„Hm, tak jo,“ řekla jsem smutně a vyrazila za babičkou.

Cestou jsem si nasbírala nějaké ostružiny.


* * *

Po půl hodině jsme dorazily k paní Brinchiové. Pozvala nás dál. Než si s babičkou pověděly všechno, co potřebovaly, já si hrála s husami na dvoře. Poté jsem se honila se psem paní Brinchiové, Oswaldem. Své jméno dostal po jednom pruském vojákovi, který zachránil manželovi paní Brinchiové, Antoniovi život. Pamatuji si, že to bylo v nějaké válce, ale už si nepamatuji v jaké. Není to důležité.

„Oswalde, počkej!“ zvolala jsem na velkého psa, který právě rozháněl husy.

Když jsem se vracela, slyšela jsem, jak se baví o odchodu italských vojáků do Afriky.

„...slyšela jsem to od Marcella,“ zaslechla jsem kus věty paní Brinchiové.

Kdo je Marcello? Toho pána neznám, pomyslela jsem si.

„Lidé mají neustále potřebu válčit a tím získávat území,“ poznamenala babička.
„Ani Itálie není výjimkou,“ přitakala paní Brinchiová a natáhla se po hrnku bylinného čaje.

Vstoupila jsem do místnosti a sedla si na volnou židli.

„Chceš vodu s citronem?“ zeptala paní Brinchiová.
„Ani ne,“ odvětila jsem.
„Venku je docela teplo. Budeš mít žízeň,“ ozvala se babička.
„Tak jo,“ kývla jsem hlavou a pousmála se.

Paní Brinchiová se zvedla ze židle a odešla do kuchyně. Během chvilky mi přinesla vodu s citronem. Orosenou sklenici položila přede mě.

„Děkuji,“ poděkovala jsem.
„Jen si dej, Gabriello,“ pronesla a posadila se zpátky na dřevěnou židli.
„A jak se daří tvému synovi v Bologni?“ zeptala se babička.
„Přemýšlí, že odejde do Řecka, už o tom mluvil, když byl tady.“
„Do Řecka?“
„Ozval se mu kamarád Luigi Entonni z Amaliady.“
„Aha.“
„Nějaká obchodní společnost.“
„Řecká?“
„Ano.“
„V Řecku se žije lépe, babi?“ vstoupila jsem do toho otázkou.
„Myslím, že ne,“ odvětila babička a podívala se na paní Brinchiovou.

Ta jen pokrčila rameny a poté dopila svůj čaj.

„Ještě jeden šálek?“ zeptala se pohledem na babičku.
„Ne, děkuji. Ještě mám. Je velmi dobrý, ale už budeme muset jít. Příští týden se uvidíme.“
„To už tady, ale nebudu, že?“ zareagovala jsem se smutným výrazem ve tváři.
„V neděli si pro vás přijede váš otec, Gabriello.“
„Pojedeme vlakem, jupí!“ zaradovala jsem se.
„Ovšem,“ souhlasně pokynula hlavou a zvedla se od stolu.

Paní Brinchiová nás doprovodila ven k vrátkům. Tam jsme se rozloučily. Nesla jsem košík s vejci a tvářila se důležitě.


* * *

Cestou zpátky kolem nás projel pán na kole. S babičkou se srdečně pozdravili.

Zřejmě se znali, pomyslela jsem si.

„Kdo to byl, babi?“
„To byl pan Lambrozzini.“
„Toho neznám.“
„Přistěhoval se minulé léto.“
„Takže nový obyvatel Tramonte,“ podotkla jsem s úsměvem na tváři.
„Kdepak. Pan Lambrozzini se tu narodil. Poté se odstěhoval a zase vrátil,“ poznamenala.
„A proč?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Bylo to potom, co se ztratila jeho dcera Livia na druhé straně lesa,“ odvětila.
„Ztratila?“ vytřeštila jsem oči.
„Stalo se to asi před 30 lety. V té době bylo Livii sedm let, když se ztratila. Celý ten příběh je zastřený tajemstvím. Na Monte Erco stál červený dům a v něm bydlel Ricardo Conti se svou ženou Ernikou. Prý se tam začaly dít podivné věci...“
„...jaké?“ vyhrkla jsem zvědavostí.
„Někdo říkal, že tam straší. Uprostřed noci se tam objevovala světla a neprostupná mlha sestupovala pod kopec. Tam se rozplynula,“ odvětila, ale pokračovala dál. „Začaly kolovat pověsti o tom, že Ernika je čarodějnice. Každý se tomu místu vyhýbal.“
„A tys tomu věřila, babičko?“
„Poté, co se stala ta tragédie, lidé se o tom už nechtěli bavit.“
„Žádný takový kopec Erco tu však není,“ poznamenala jsem na skutečnost, že Monte Erco neexistuje.
„Hora se propadla do země,“ šeptla, jako by se bála, že nás někdo uslyší.
„Opravdu?“
„Když se ztratila malá Livia, lidé se vydali na Monte Erco. Obvinili Erniku, že ji zabila. Její muž Ricardo jí samozřejmě bránil. Lidé byli zlí. Vzali spravedlnost do vlastních rukou a oba zlynčovali. Prohledali dům i celé stavení, ale tělo Livie nenašli. A poté dům zapálili. Zřejmě jako pomstu.“
„Takže Livii nenašli?“
„Nikdy se tělo malé Livie nenašlo.“
„To je strašidelný příběh, babičko.“
„Nechtěla jsem tě vystrašit,“ omluvila se.

Ačkoliv jsem se trochu bála, moje zvědavost neznala konce.

„Proč se pan Lambrozzini vrátil?“ zeptala jsem se.
„Zřejmě se snaží zjistit pravdu o zmizení své dcery,“ odvětila.
„To znamená, že Ernika jí nezačarovala?“
„Lidé ve vesnici se o tom už nemluví. Snaží se na to zapomenout.“
„Co se stalo s Ernikou a jejím mužem?“
„Odešli pryč.“
„Ernika není italské jméno, že?“
„Ne. To není,“ zakroutila babička hlavou. „Ernika pochází z Dalmácie.“
„Takže se vrátili tam?“

Babička pokrčila rameny.

„To opravdu nevím.“
„A co se stalo, že se hora propadla?“
„Několik let poté, co se na tuto tragédii skoro zapomnělo, zasáhlo oblast Monte Erca zemětřesení. Země se otevřela a vrchol tohoto kopce zmizel v prasklině, která se vytvořila. Poté se prasklina uzavřela a vyrostl zde les.“
„Skoro to vypadá jako by někdo použil nějaké kouzlo,“ dodala jsem.
„Jestli ano, tak to byla spíše černá magie.“
„Co je černá magie?“
„Myslím, že tohle vědět nemusíš. Jsi dost malá, abys to pochopila,“ poznamenala babička a rukou ukázala před sebe.

Blížily jsme se na okraj lesa. Našlapovala jsem opatrně, abych nevysypala košík s vajíčky.


* * *

Když jsme dorazily domů, děda seděl před domem a pokuřoval ze své dýmky. Musela jsem se smát. Vypadal jako lokomotiva, která právě dorazila na nádraží.

„Hu, hú! Nádraží Tramonte!“ pronesla jsem z legrace a obdarovala dědu svým úsměvem.

S dědou to ani nehnulo. Seděl na dřevěné lavičce a pes Baron mu ležel u nohou.

„Odnes ty vajíčka do kuchyně!“ nařídila mi babička a mávla rukou.
„Kde je Julietta?“ zeptala jsem se.
„Běž dovnitř,“ ozvala se znovu babička.
„Ano,“ kývla jsem a otevřenými dveřmi jsem vstoupila do domu mého dědy a babičky.
Autor Danny Jé, 25.08.2019
Přečteno 32x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter