TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 10



Druhý den ráno jsem pomohla matce s úklidem domácnosti. Po obědě jsem oznámila, že jdu ven.


„A kam ven?“ zeptala se matka.

Cože? Odkdy se mě ptá kam? Většinou je to, kdy přijdeš.

„Do města,“ odvětila jsem.
„Nejdeš zase k Fionně?“ zeptala se.

Uh!

„Ty víš, že chodím k Fionně?“ zareagovala jsem překvapeně.
„Něco mi tajíš?“
„Netajím ti nic, ale jen jsem ti to prostě neřekla.“
„Mohu vědět, proč tam chodíš? Máš ještě zlé sny?“
„Nemám zlé sny.“
„Chceš se naučit medicíně?“
„Medicíně?“
„Její masti a lektvary už pomohli mnoho lidem v Benátkách.“
„A-ano. Chtěla bych to umět,“ využila jsem toho, a díky této malé lži jsem získala matčino povolení.

Jakmile se matka vrátila do kuchyně, obula jsem se a vyrazila ven.


* * *

Zaklepala jsem a vstoupila.

„To jsem já!“ zvolala jsem, aby bylo jasné, kdo to přišel.

Po chvilce se ozval její hlas.

Z kuchyně. Ovšem. Zřejmě zase něco vaří, pomyslela jsem si.

„Pojď dál, Gabriello!“
„Voní to až na chodbu,“ pronesla jsem.
„Opravdu ti to voní?“ udivila se a otočila se ve chvíli, kdy jsem vstoupila do kuchyně.
„Ano,“ kývla jsem.
„Jsou to jen bylinky.“
„Heřmánek, Máta?“
„Ovšem,“ šeptla. „Učíš se rychle.“
„Moje matka si to také myslí.“
„Co si myslí? Už ví, že chodíš ke mně?“
„Ano, už jsem jí to řekla.“
„Poznala to, viď?“
„Ano.“
„Alespoň nebudeš muset lhát, kam chodíš.“
„Já vím, že lhát se nemá.“
„Můj otec říkal takové pořekadlo. Kdo lže a krade, do pekla se hrabe!“
„To je ta temnota, o které pořád mluvíš, viď?!“
„Je to jen část temnoty.“
„Proč vlastně lžeme?“
„Ty to vážně nevíš?“
„Stydíme se za pravdu?“
„Ne. Lhaní vzniklo ze strachu. Kdybychom se nebáli následků, když řekneme pravdu, byly bychom upřímní.“
„Nedovedu si představit svět beze strachu, lží a závisti,“ podotkla jsem a nakoukla opatrně do hrnce, ve kterém bublala horká žlutá voda.

Fionna ustoupila krok stranou, abych se mohla podívat.

„Ještě přidám kořeny pampelišek, aby to zhoustlo, a nechám to vychladnout,“ prozradila.
„Bude to mast?“
„Ano.“
„Pro doktora Bollariniho?“
„Ne.“
„Aha.“
„Tvé aha mě znepokojuje.“
„To nemusí,“ usmála jsem se a posadila se ke stolu.
„Dobře,“ šeptla a vložila do hrnce dvě hrsti kořenů pampelišky.

Sledovala jsem, jak to míchá. Velká dřevěná vařečka obíhala vnitřní část hrnce. Pomalu a opatrně.

„Myslíš, že bys mi mohla vysvětlit, proč mám zase ten podivný pocit v oblasti břicha?“ zeptala jsem se.
„Zeptám se karet.“
„Škoda, že nemáš křišťálovou kouli, která by nám ukázala všechno.“
„To bys chtěla?“
„Asi a-ano.“
„Zaváhala jsi.“
„Možná jen na něco. Přece jenom ta trocha tajemství z budoucnosti je lepší. Vědět všechno by asi nebylo dobře.“
„To nebylo.“
„Ale mohli bychom to změnit.“

Mé nadšení srazila Fionna následující větou.

„To by pak byl chaos.“
„Chaos?“
„Představ si, že by tuhle možnost měl každý. Svým rozhodnutím by mohl ovlivnit i budoucnost někoho jiného a ten, kdyby to chtěl změnit, změnil by znovu budoucnost. Nejen sobě, ale zase někomu „Chápu.“
„To jsem ráda.“
„Není to jednoduché.“
„Nic není jednoduché, jak se zdá na první pohled.“
„Iostan,“ špitla jsem.

Nepočítala jsem, že to Fionna uslyší, ale stalo se.

„Podej mi ruku,“ pobídla mě.
„Levou nebo pravou?“
„To je jedno.“

Pousmála jsem se a podala jí levou ruku. Tu od srdce. Jak říkávala babička, že lidé se před mnoha staletími zdravili pozvednutím levé ruky. Proč se to ale změnilo, nikdo už pořádně neví.


* * *

Fionna se pousmála a jemně mi sevřela ruku. Zavřela oči a něco si začala mumlat. Po chvilce otevřela oči a podívala se na mě.

„Zkus zavřít oči a uvolnit se,“ řekla a jednou rukou se dotkla mého čela.

Ucítila jsem jemnou vibraci a omdlela jsem.


**

…stála jsem u jezírka. Vedle mě muž v červeno žlutém hedvábném oděvu a dvořil se mi. Zahrnoval mě lichotkami. V ruce jsem držela květinu, kterou jsem dostala od něho.

„Rád bych vás pozval na projížďku, Evelíno,“ promluvil.
„Jak byste to chtěl udělat, vojvodo Wiaczeku?“
„Myslíte, že by to otec nedovolil?“
„Zkuste se ho zeptat.“
„Až porazíme polského knížete, požádám vašeho otce o vaši ruku,“ řekl a jeho sebevědomé gesto potvrdil prstenem, který si sundal a vložil mi ho do dlaně.

Překvapil mě.

„Pohlídejte mi ho,“ dodal a usmál se.
„Neznám vás, cizinče,“ pronesla jsem a podívala se na prsten, na kterém byl symbol velkého W.

Jako Wiaczek.

Jakmile jsem ho sevřela, celý obraz zmizel a já viděla město Vratislav v obležení jiného vojska. Byla to krvavá podívaná. Obránci města umírali pod údery mečů. Hradební zdivo se bortilo pod silou beranidel. Koně se vzpínali. Žoldnéři kličkovali mezi zabodnutými oštěpy v zemi. Výkřiky se ztrácely v prachu a dýmu.

Když jsem uviděla prapory polského knížete, utekla jsem. Ještě s jednou dívkou jsme se dostali do nejbližšího kláštera. Tam nás přijali. Postarali se o nás. Ale z obavy, že polský kníže klášter vypálí, opustili jsme kamenné zdi a na dřevěném povoze jsme s ostatními vyrazili na západ. Abatyše řekla, že nejlepší úkryt bude v klášteře poblíž Magdeburgu. A tam jsme k ránu dorazili. Až na dvě zastávky pro odpočinek, povozy jely celou noc.


* * *

Když jsem se probudila, naše povozy vjížděly do brány kláštera. Měla jsem radost, že jsme to všichni přežili. Všechno se však změnilo po nějaké době, kdy se objevil u bran kláštera polský kníže. Dozvěděl se totiž, že se uvnitř ukrývá zlato markraběte saské marky.

„Otevřete brány!“ zvolal.
„Sem nemáte povolení vstoupit,“ ozvala se abatyše.
„Jsem polský kníže!“
„Co nám chcete?“
„Otevřete brány!“ opakoval.

Abatyše však brány nedovolila otevřít. Kníže se rozhněval a do kláštera pronikl z jiné strany. Poddaní kláštera mu v tom chtěli zabránit, ale polský kníže jejich odpor odvrátil. Zabil je a pronikl dovnitř.

„Chci to zlato!“ vykřikl a nechal přivést abatyši.

Nařídil jí, aby prozradila, kde je zlato markraběte saské marky. Ta odmítla. Kníže pohrozil smrtí několika jeptišek. I přesto abatyše odmítla. Kníže dal příkaz, aby přivedly dvě jeptišky. Jednou z nich jsem byla já.

„Kde je to zlato?“ vyhrkl.

Abatyše však stále mlčela.

„Zabijte je!“

První mrtvá jeptiška padla k zemi. Pak jsem přišla na řadu já. Otočila jsem se k abatyši a z očí mi vyhrkly slzy. Její výraz byl prázdný a bez jakéhokoliv soucitu.

Aáá!

Vyjekla jsem a ucítila chladnou ocel, jak pronikla do mého těla…


**


Procitla jsem. Otevřela oči a hledala únik.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem.
„Klid, Gabriello. Omdlela jsi,“ ozvala se Fionna a v ruce držela mokrý hadr.
„Jak se to stalo?“
„Vyzařuješ velké množství energie,“ odvětila.
„Proto jsem omdlela?“
„Tvé tělo se něčemu bránilo, proto jsi omdlela.“
„A čemu?“
„Netuším,“ zakroutila hlavou. „Začínáš být pro mě záhadou.“
„Já?!“ pousmála jsem se.
„Rozhodně máš v sobě něco, co ostatní dívky ve tvém věku nemají. Doposud jsem se nesetkala s někým, kdo má takové množství energie jako ty.“
„Kde se vzala?“
„Netuším.“

Chvíli jsem vydechovala. Fionna mi mezitím přinesla trochu vody. Napila jsem se.

„Vzpomínám si, že jsi mě držela za ruku. Co jsi zjistila o Iostanovi?“
„Omdlela si a já se snažila tě oživit.“
„Škoda.“
„Nevzpomínáš si na něco?!“
„Omdlela jsem.“
„Já vím, ale občas se stane, že člověk…“
„…máš pravdu!“ přerušila jsem ji. „Byla jsem u nějakého jezírka a muž v takovém barevném oblečení se mi dvořil.“

Fionna se usmála a posadila na židli.

„Pověz mi o tom,“ pobídla mě.
„Bylo to zvláštní.“
„Chtěla by ses tam znovu vrátit?“
„Ano,“ odvětila jsem s úsměvem na tváři a vyprávěla jí ten podivný příběh.


* * *

Jakmile jsem jí ten příběh pověděla, ulevilo se mi.

„Něco jsem k tomu muži cítila,“ pronesla jsem.
„Ten muž ve šlechtickém oděvu, mohl být Iostan,“ poznamenala Fionna.
„Věříš, že by mohlo trvat takové pouto tolik let?“
„A ty? Věříš tomu?“
„Dnes to bylo jiné. Nebyl to obyčejný sen. Ten příběh byl živý, stejně jako Iostanův sen.“
„Iostan ti řekl o nějakém svém snu?“
„Ano,“ pokynula jsem hlavou a napila se vody.
„O čem byl ten jeho sen?“
„Potkal dívku, do které se zamiloval, ale osud jim nebyl nakloněn. Už se znovu nesetkali.“
„Na pohřbu Iostana, jeho otce a bratrance, jsem poznala Kyru Vasilev, Iostanovu matku,“ prozradila.

Byl snad Iostan také něčím jiný, jako já?

„Hned po pohřbu jsem se setkala s Kyrou a snažila se jí pomoci zvládnout smutek, kterým procházela. Ještě před tou tragédií, jsme se několikrát potkali ve městě. Cestou domů, po pohřbu mi vyprávěla o tom, jak se Iostan narodil.


**


„Nevím, proč, ale měla jsem sen, že se mi narodí holčička,“ prozradila Kyra.
„Byl to sen nebo jen přání?“ zeptala jsem se.
„Ten se mi zdál asi čtyři měsíce před porodem,“ odvětila.
„Možná, že se měl narodit chlapec, Iostan.“
„Ještě jsem to nikomu neřekla, ale s Iostanem se narodila i holčička, která však umřela. Myslíte si, že to tak mělo být?“

Jen jsem zakroutila hlavou.


**


Když se Fionna na chvíli odmlčela, využila jsem toho.

„Vzpomenu si na Iostana, vždycky když procházím kolem domu, kde bydlel. To mám pocit, jako bych viděla jeho ducha. Co se to se mnou děje?“
„Opravdu nevím, Gabriello.“
„Já...já...“ zakašlala jsem.

Fionna mi nabídla ještě vodu, ale odmítla jsem.


„A řekla bys mi pravdu, kdyby se něco špatného se mnou dělo?“
„Nic špatného se s tebou neděje. Vždy existuje příčina každé změny v chování, jen ji nemusíme hned znát. Jsi velmi zvláštní a velmi vnímavé děvče. Vzhledem k tomu, že dokážeš vidět duchy nebo je cítit, mohla bys být prostředníkem mezi světem živých a světem mrtvých. Možná, že dokážeš předat vzkaz mrtvých a vyslyšet jejich prosby.“
„Jsem čarodějnice?“
„Ne,“ odvětila a pousmála se. „To v žádném případě nejsi. Máš schopnosti, které skoro žádná dívka ve tvém věku nemá, ale povaha tvých schopností je v zájmu dobra. Necítím z tebe žádné zlé úmysly.“
„Znamená to, že mohu s Iostanem promluvit?“
„Jestli jeho duše je stále na zemi, ano.“
„Pokud není?“
„Odešel.“
„A já asi už taky půjdu,“ poznamenala jsem a pomalu se zvedla.
„Přijdeme na to, co se děje,“ podotkla Fionna a doprovodila mě ke dveřím.

Před odchodem mě objala a popřála mi hodně štěstí.


Měla bych se snad bát? Kdo jsem? Co jsem? A proč mám takové schopnosti? Proč nejsem jako ostatní dívky? Moc bych si to přála. Neslyšet všechny ty zvuky kolem. Nevidět stíny, ani duchy. Mít čistou hlavu...
Autor Danny Jé, 03.09.2019
Přečteno 135x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter