TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 11



[Tramonte 1890]


Na jaře umřel děda. Neuběhl ani rok a naše rodina se opět sešla. Bohužel to bylo za této smutné události. Strýc Gino, jeho žena Eleonora, dcera Natalia, synové Luigi a Marco. Strýc Ricco a jeho žena Anastazia se synem Eduardem, který přivedl i svou nevěstu Julii, a dcera Maria. Teta Silvia se strýcem Paolem a se dvěma syny Emiliem a Giuseppem. Strýc Romano, přijel jen s dcerami Camillou a Konstanziou. Nejstarší Elisa zůstala doma, aby byla nápomocná své matce, která před čtrnácti dny porodila. Byl to chlapec. Pietro. Strýc Romano, byl nadšený a hrdý. Konečně se dočkal a rod Grazziani má pokračovatele rodu. Naše rodina přijela celá. Otec, já a mé sestry, Rosallia, Antonia, Julietta a Lara. Dokonce přijela i mamka s malým bráškou Alfredem.

Po pohřbu se sešla rodina v domě. Babička zavzpomínala na období radosti i smutku. Byla to upřímná zpověď truchlící ženy, která ztratila muže, který jí stál po boku téměř padesát let. Babička se také zmínila o tom, jak se seznámili.

„Bylo to v roce 1847. Potkali jsme se v Padově. Děda pocházel z Tramonte a do Padovy dojížděl s bratrem Ricardem za prací. Během několika dní jsme se do sebe bláznivě zamilovali. Sliboval, že si mne vezme. Prý budu jeho krásná nevěsta. To také splnil, ale ještě tomu předcházelo období strachu....“

Všichni přítomní zpozorněli a očekávali, co že se to stalo.

„V roce 1848 propuklo povstání proti rakouskému císaři...,“ spustila babička v bojové náladě, až někteří vytřeštili oči. Ne všichni to o dědovi věděli, že byl účastníkem povstání za italskou nezávislost. „Když se děda dozvěděl o prvním povstání, odjel s bratry do Milána, aby podpořil druhé povstání, ke kterému se schylovalo. Setkal se s Gabriem Casatim, který stál ještě s Carlem Cattaneem v čele tohoto hnutí a vydali se v polovině března do ulic. Stavěli barikády a byli připraveni o svou nezávislost bojovat. Rakouský maršál Radecký byl připraven zaútočit, ale nakonec odtáhl se svou armádou k pevnostem kolem Mantovy. Lidé to nevzdali a zaútočili. Zemřelo tehdy mnoho lidí, ale místní nakonec zvítězili. Rakouský maršál Radecký odtáhnul se svou armádou z města. Celou dobu jsem se o něho bála, ale vrátil se mi. Jiní takové štěstí neměli.“
„A pak jste se vzali,“ promluvila teta Anastazia.
„Ano, půl roku na to požádal mého otce o mou ruku,“ přitakala babička.
„A narodil se první syn Alfredo,
„Ano,“ kývla babička. „Pak se narodil Ricco, Gino a poslední byl Samuel.

V tu chvíli ji vyhrkly slzy, protože Samuel se v jedenácti letech utopil v řece. Do dneška se pořádně nezjistilo, jak se to stalo. Kluci si hráli u řeky a pak jeden z nich křičel, že Samuel se topí. Zachránit se ho už nepodařilo.

* * *

Po obědě jsem navrhla vzpomínkovou procházku kolem benediktinského kláštera Abbazia di Praglia. Tetě Silvii se strýcem Paolem se nechtělo, Strýc Romano, který přijel jen s dcerami Camillou a Konstanziou se omluvil a odjel. Takže jsem šla já, strýc Gino, jeho žena Eleonora a dcera Natalia. Ještě se přidal můj otec s mamkou a sestrou Antonií. Ostatní zůstali doma nebo si udělali piknik na dvoře.


Když jsme se vrátili, přidali jsme se k ostatním a zavzpomínali znovu na dědu.











Kapitola 12



Následující den jsem potkala paní Erniku Contiovou. Chtěla jsem být zdvořilá, takže jsem ji hned pozdravila, ačkoliv jsem nevěděla, že se jedná o ní.


„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ zareagovala okamžitě.
„Hledáte někoho?“ zeptala jsem se.
„Bydlíš tady?“
„Ne, ale moji prarodiče tady bydlí. Vlastně už jen babička, děda umřel.“
„To je mi líto, a jak se děda jmenoval?“
„Montaginni.“

Uh!

V tu chvíli se její výraz tváře změnil. Něco se stalo.

„Znala jste mého dědu?“
„Ano.“
„Bydlela jste tu?“
„Kdysi dávno.“
„Já jsem Gabriella a jak se jmenujete vy?“ zeptala jsem se a pousmála se.

Snažila jsem se změnit její pochmurnou náladu.

„Ernika,“ odvětila.
„Vrátila jste se?“
„Ty víš, kdo jsem?“ podivila se.
„Máte neobvyklé jméno, které se mi zarylo do paměti. Babička mi vyprávěla, co se stalo na Monte Erco.“
„A ty máš neobvykle zelené oči.“
„Ano, já vím.“
„Měli bychom se rozloučit,“ řekla a vypadalo to, že už chce odejít.

V tu chvíli jsem její záměr odejít, zastavila.

„Já si myslím, že jste té dívce nic neudělali,“ pronesla jsem.
„Vážně?“
„Jistě,“ zatvářila jsem se důležitě.
„A nebojíš se mě?“ snažila se mě zastrašit zlým pohledem.

Poté se pousmála. Byl to však takový ten pohrdavý úsměv, který spíše naznačoval, že ke každému v Tramonte cítí nenávist. Nedivím se. Nikdo se nepokusil jejich lynčování zastavit.

„Byla jsem na Monte Erco,“ pochlubila jsem se, aniž bych odpověděla na její otázku.
„Je to minulost.“
„A vy? Byla jste tam?“
„Neměla jsem tu odvahu se tam vrátit,“ šeptla.
„Ten dům shořel a celé se to tam propadlo.“
„Možná je to tak dobře.“
„Kde bydlíte, když nikomu v Tramonte nemůžete už věřit?“
„Není to nedůvěra. Je to nenávist.“
„Já vím.“
„Žádné důkazy proti nám neměli, přesto se nás chtěli zbavit. Chtěli někoho obvinit, ale skutečný vrah běhal v té době na svobodě.“
„Víte, kdo to udělal?“
„A koho to dneska zajímá. Většina z těch, kteří nás vyhnali, umřeli a zbytek možná ani neví nebo nechce vědět, co se na Monte Erco stalo.“
„Nemluví se o tom.“
„Chápu. Stydí se za to.“
„Můj děda, říkal...“
„...děvenko nebohá, to tvůj děda stál za veškerou tou pomstou,“ přerušila mě.
„Jak to můžete vědět?“
„Obvinil nás z něčeho, co jsme neudělali, jen proto, že zjistil, že pocházím z Dalmácie.“
„Tomu nerozumím.“
„Jeho bratři zahynuli v Krymské válce a on nenáviděl všechny, kdo přišeli z Balkánu.“
„Co když toho jen někdo využil, aby zmizení té dívky svedl na vás?“
„To už není důležité. Už se to stalo a to se nedá vrátit.“
„Možná byste mohla jít k nám a říct babičce, jak to opravdu bylo.“
„K čemu by to bylo?“
„Lidé v Tramonte by měli vědět, co se té noci stalo, a jestli znáte vraha Livie Lambrozziniové, tak její otec by to určitě chtěl vědět.“
„Sám Lambrozzini vedl zástup lidí k našemu domu.“
„Prosím, paní Contiová!“

Žadonila jsem. Naléhala jsem, ale její rozhodnutí bylo – NE.

„Nech minulost být. Každý bude po zásluze potrestán,“ dodala a odešla.

V tu chvíli jsem nepochopila, co tím chtěla říct. Došlo mi to až později. Prošla jsem vesnici a poté se vrátila k domu mých prarodičů.


* * *

Den předtím, než jsem se dozvěděla, kdo zabil Livii Lambrozziniovou, jsem vyhledala dva poslední přeživší, kteří bojovali v Krymské válce. První z nich byl Antonio Marazzi a ten druhý byl Sebastiano Tolicelli.

Ten den jsem navštívila pana Marazziho.

„Co mi chceš. Malá Montaginniová?“ vyhrkl na mě, když jsem se objevila u dveří jeho domu.

Jednoruký muž s čepicí na hlavě si mě změřil od hlavy k patě.

„Viděla jsem vás na pohřbu mého dědy,“ spustila jsem.
„Ovšem,“ kývl a ustoupil stranou.

Pozval mě dál.

„Proč jsi přišla?“ vyhrkl a zabouchl dveře.

Bum!

Až jsem se lekla.

„Chtěla jsem se zeptat, proč byl děda tak naštvaný, když se dozvěděl, že Ernika Contiová je rozená Josipová,“ odvětila jsem.

Zastavila jsem se v chodbě a čekala, co řekne.

„Běž rovně!“ pobídl mě.
„Na to jsem čekala.“
„Už si to tu nepamatuješ?“

Proč bych si nepamatovala, kdybych tu opravdu někdy byla?

„Byla jsi hodně malá, když tě sem děda vodil,“ pronesl.
„Navštěvovali jsme vás s dědou?“
„Ano, občas ano,“ kývl.
„Protože jste znal jeho bratry z Krymské války?“

Pan Marazzi okamžitě zpozorněl.

„Co víš o Krymské válce?“
„Jen to, že tam zemřeli jeho bratři.“
„Kdo ti to řekl?“
„Babička.“
„Moc o tom nemluvil,“ poznamenal a posadil se ke stolu.

Ukázal rukou, abych se posadila a začal vyprávět.

„Tvůj děda se Salvatorem a Diegem byli mezi těmi, co povstali v roce 1848 v Miláně proti rakouskému císaři. Diego se zranil a cestu zpět domů nepřežil. Když se pak donesla zpráva, že Sardinské království jde spolu s Francouzi a Osmany do války proti Rusku, Salvatore se přihlásil. K němu se přidal i jeho bratr Stefano a Sebastiano Tolicelli. A jak už víš, oba bratři v té válce padli.“
„A proto Erniku nenáviděl? Ona přece jeho bratry nezabila?“
„Ona ne, ale její otec.“
„Jak víte, že to byl její otec?“
„Ruská armáda využila v této válce Bulharské legie a Hristo Josip byl jedním z legionářů, který bojoval na straně nepřítele.“
„Byla to válka.“
„Nemusel je zabít,“ vyhrkl Marazzi a pokračoval. „Salvatore pomáhal svému bratru Stefanovi, který byl zraněný, když se tam vynořil voják s puškou a zamířil na Salvatoreho. Ležel jsem zraněný vedle mrtvého Lucy Danteho a viděl, jak ten parchant bratra tvého dědy chladnokrevně zastřelil. Nemusel to udělat. Mohl odejít. Byl tam v první chvíli sám. Hlavní linie už odešla.“
„A Stefano?“
„Toho ponechal svému osudu. On by stejně umřel. Výbuch mu utrhl nohu a břicho měl také ošklivě poraněné.“
„Jak víte, že to byl zrovna Hristo Josip?“
„Po výstřelu se tam objevil jiný voják v uniformě bulharského legie a zavolal ho jménem. Hristo Josip. Slyšel jsem to.“
„Tohle jste řekl i dědovi, když jste se vrátil?“
„Ano. Byli to jeho bratři. Chtěl jsem, aby věděl, jak jeho bratři zemřeli. Co se opravdu stalo.“
„Proto, když se děda dozvěděl, že Ernika je rozená Josipová, chtěl aby Contiovi odtáhli z vesnice pryč,“ zamyslela jsem se.
„Ano,“ přitakal Marazzi.
„Ale pak se najednou ztratila malá Livia,“ poznamenala jsem a podívala se na starého unaveného muže.
„O tom nic nevím.“
„Někdo přece musí,“ pronesla jsem a vzpomněla si na Erniku Contiovou.

Zatím o ní neřeknu nikomu, když nebudu muset. Tahle vesnice má zřejmě tajemství, o kterém nikdo nechce mluvit.

„Když se Livie ztratila, celá vesnice jí hledala. Když jsme ji nemohli do večera najít, někdo utrousil, že Ernika je čarodějnice, ať jdeme prohledat jejich dům. Už se to nedalo zastavit,“ prozradil a podrbal se na hlavě.
„Byl to děda?“
„Co? Nerozumím ti, co děda?“
„Jestli to byl můj děda, kdo to řekl.“
„A-ano.“
„A ostatní se připojili,“ dodala jsem smutně.
„Lambrozzini a tvůj děda vedli zástup lidí k domu Contiových.“
„Vy jste tam nebyl?“
„S tímhle?!“ podíval se na rameno, kterému chyběla paže.
„Chápu,“ pokynula jsem hlavou a zvedla se ze židle.

Myslím, že bych už měla jít domu, prolétlo mi hlavou a podívala se na pana Marazziho.

„Už musím domů,“ pronesla jsem a vyrazila ke dveřím.
„Nemělo se to stát,“ šeptl a zhluboka vydechl.

Souhlasně jsem kývla a opustila jeho dům. Cestou domů jsem přemýšlela, proč jsou lidé v Tramonte tak uzavření. Možná je to opravdu tím, že si uvědomili, co provedli a stydí se za to.
Autor Danny Jé, 04.09.2019
Přečteno 128x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter