TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 13



Druhý den jsem potkala Erniku Contiovou znovu. Nebyla to náhoda. Chodila jsem po vesnici tak dlouho, až jsem na ní opět narazila. Měla tmavé šaty. Hlavu jí zakrýval barevný šátek. Byl to stejný šátek jako při našem prvním setkání, proto jsem jí hned poznala.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem s úsměvem na tváři.
„Dobrý den. Zase ty?!“
„Ano, já.“
„Číháš tu na mě?“
„Mám si něco vymyslet, nebo mám říct pravdu.“
„Co bys raději?“
„Snažím se mluvit pravdu.“
„To budeš mít v životě těžké.“
„Ano, já vím,“ pousmála jsem se a přidala se k paní Contiové.

V první moment nic neřekla. Ani nenamítala, že jsem se k ní přidala.

„Mám zase nějaké otázky,“ spustila jsem.

V tom okamžiku se zastavila.

„Nechtěla bys mě nechat na pokoji!“ zavrčela.
„Chci abyste…“
„…mlč!“
„Váš otec zabil v Krymské válce bratry mého dědy, proto k vám cítil nenávist!“

Uf!

Minutové ticho přerušil hlas paní Contiové.

„Svého otce jsem nikdy neviděla. Matka říkala, že byl námořník. Možná měl jiné ženské a s nimi děti na dalších místech Evropy. Jméno Josip je poměrně časté.“
„Nebyl voják?“ udivila jsem se.
„Po krátké známosti mou matku opustil.“

Tím se všechno mění, pomyslela jsem si.

„Jak se děda dozvěděl, jaké je vaše rodné jméno, když jste byla vdaná?“
„Zřejmě to prozradil můj muž, když byl s místními v krčmě.“
„A řeknete mi, kdo unesl malou Livii?“
„Nech to být, děvče. Už to nikomu nepomůže.“
„Víte, jak se jmenoval ten muž?“
„Nevím, jak se jmenoval, ale kulhal na pravou nohu.“
„Proč jste to někomu neřekla?“
„Myslíš, že jsem se nesnažila?!“ vykřikla. „Ale tvůj dědeček řekl, že jsem lhářka a čarodějnice. Lidi se na nás vrhli, jako zvěř.“
„Najdeme ho.“
„Nech to být, děvče. Je zbytečné se vracet k minulosti. Nikdo svému osudu neunikne.“
„Myslíte si, že váš osud byl, že vám ublížili a zapálili dům?“
„Nevím. Neumím číst budoucnost. Nejsem totiž žádná čarodějnice,“ poznamenala.
„Ještě se uvidíme,“ pronesla jsem a vyrazila domů.

Cestou domů jsem zaslechla podivné hlasy. Přibližovaly se, ale zároveň vzdalovaly. Volaly nějaké jméno, ale nerozuměla jsem jaké. Možná to ani jméno nebylo. Nevím, co to bylo. Když se přidal vítr, který se opřel do nejbližšího stromu a zlomil větev, zastavila jsem se.

„Kdo jste?!“

Zvolala jsem v domnění, že se někdo ozve. Ale hlasy zmlkly a vítr přestal vát. V momentě nastalo úplné bezvětří, jako by se zastavil čas.

„Mluvte se mnou!“ vyhrkla jsem a čekala, že teď se někdo ozve.

Nikdo se však neozval. Čas začal plynout a v jednom okně se objevila tvář mladé ženy.

„Běž si křičet jinam!“

Mávla jsem rukou a pokračovala dál.


* * *

Když jsem se objevila na dvoře, otec stál opřený o dřevěnou kůlnu.

„Kde se pořád touláš?!“ podivil se otec.
„Byla jsem se podívat ve vesnici.“
„Všichni už odjeli. Nerozloučila ses s nimi.“
„Bude se mi opravdu stýskat,“ procedila jsem mezi zuby.
„Gabriello?!“ ohradil se a vykročil ke mně.
„Nic se přece nestalo, že jsem se s nimi nerozloučila, tati.“
„Dej si pozor na jazyk. Nelíbil se mi tvůj tón!“
„Ano. Rozumím.“
„A učeš si ty vlasy. Vypadáš jako čarodějnice.“
„Kdybys řekl jako víla, bylo by to hezčí.“
„Víly takové vlasy nemají,“ poznamenal.
„A ty jsi nějakou už viděl?“

Mávl rukou a zmizel v kůlně.

„Kde jsi byla?“ ozval se ječivý hlas mé mladší sestry Julietty.
„Ty jsi ale zvědavá,“ podotkla jsem a vstoupila dovnitř.
„Mě by to také zajímalo,“ zaslechla jsem hlas pro změnu mé starší sestry Rosallie.

Už jsem jí nedopověděla. V kuchyni jsem zahlédla babičku, tak jsem vyrazila k ní.

„Máš hlad?“ zeptala se.
„Ani ne. Mám žízeň.“
„Co to máš s vlasy?“ podivila se.
„Nevím, co s nimi mám?“
„Takové rozcuchané.“
„Hm.“
„Ani jsem nevěděla, že máš tak dlouhé vlasy?“
„Nosím je v copu.“
„Co to máš s vlasy?“ ozval se hlas zpoza rohu.

Byla to mamka, která držela v náruči brášku.

„Co všichni máte s mými vlasy? Já myslím, že jsou stejné, akorát se mi rozvázala mašle. Mám zelené oči a všichni se diví,“ vyhrkla jsem a napila se vody.
„Kdo se divil, že máš divné oči?!“ zeptala se mamka.
„No, jedna paní.“
„Jak se jmenovala?“ zeptala se pro změnu babička.
„Paní Contiová,“ odvětila jsem.

Nechtěla jsem lhát.

„Aha, paní Contiová,“ šeptla babička.

V první chvíli jí vůbec nedošlo, jaké jméno jsem to řekla.

„Cože?!“ vyhrkla najednou.

Došlo jí to.

„Paní Contiová? Ta Contiová? Ernika Contiová?“
„Ano, babičko.“
„Proč se vrátila?“
„To já nevím, ale…“
„…neměla by ses s ní bavit.“
„Víš, babi. Udělala jsem ještě něco.“

Babička i mamka stály přede mnou a očekávaly s napětím, co jim řeknu. Co že jsem to provedla.

„Navštívila jsem pana Marazziho,“ přiznala jsem.
„Proč, proboha?“ udivila se babička.
„Chtěla jsem vědět, proč děda nenáviděl Erniku Contiovou,“ odpověděla jsem.
„A teď už to víš?“
„Ano.“
„Mohla ses zeptat mě, já to vím také.“
„Možná bys mi ale neřekla, že děda byl jedním z těch, které vedli dav vesničanů na Contiovi…“
„…to vím také.“
„A víš, že malou Livii Contiovi nezabili?“
„Co?!“ udivila se má matka a byla stejně tak překvapená jako já.
„Nevím, jestli tu nebohou dívenku zabili Contiovi nebo někdo jiný, ale byla tam. Možná se divíte, proč jsem to neřekla. Kdybych to řekla, možná by se tvůj děda oběsil, kdyby zjistil, že tam Livie byla a oni zapálili dům,“ přiznala babička.
„Paní Contiová mi řekla, že svého otce nikdy neviděla. Její matka říkala, že byl námořník. A možná měl jiné ženské a děti na dalších místech Evropy. Nemusel to být on, kdo zabil dědova bratra Salvatoreho,“ poznamenala jsem.
„To znamená, že jste zlynčovali nevinné lidi?!“ vstoupil do toho otec, který sál ve dveřích a poslední část slyšel.“
„Je to možné,“ řekla babička a rozbrečela se.
„Půjdu si lehnout,“ ozvala jsem se a vyrazila do místnosti, kde byli dvě velké postele.

Na těch spíme my děti.

„Nebudeme o tom už mluvit,“ řekl otec a podíval se na mamku, která držela v náruči spícího Alfreda.
„Bože!“ vyprskla mamka a odešla pryč.

Zaslechla jsem to, ale nechtěla jsem otci odporovat. Moc dobře jsem věděla, co to udělalo s lidmi, když o tom nemluvili a spíše to tajili. Měli strach z ostudy, z hanby, která by na ně dozajista padla.

Jsme to ale podivní lidé.













Kapitola 14



Druhý den jsem vstala nečekaně velmi brzy. Všichni ještě spali. Tak jsem toho využila. Měla jsem plán, který jsem nikomu neprozradila. Vzhledem k tomu, co se včera přihodilo, by mi to asi nedovolili.

Jupí!

Zaradovala jsem se za branou. Pes Baron byl hned za mnou.

„Ty bys měl zůstat domu, Barone! Vrať se!“ nakázala jsem mu, ale neposlechl mě. „Dobře, ale do lesa nepůjdeme.“

Pes zavrtěl ocasem a spokojeně vyrazil napřed.

Co děda umřel, je to poprvé, co se cítí vesele, prolétlo mi hlavou.

„Barone, počkej na mě!“
„Barone!“ ozvala se paní Mercellinová.
„Dobrý den, co tak brzy, paní Mercellinová?“
„Ahoj, Gabriello. Jdu do lesa na houby,“ odvětila.

Všimla jsem si proutěného košíku, který držela v ruce.

„Šla bych s vámi hned,“ vyhrkla jsem.
„To by o tom musela vědět babička, viď?“
„Ano,“ pokynula jsem hlavou a všimla si v dálce muže, který kráčel po silnici dolů.
„Paní Mercellinová, víte, kdo je ten pán, co kulhá?“
„To je přece pan Tolicelli.“
„Aha.“
„Chodí brzy ráno krmit zvěř do lesa.“
„A čím?“
„Trochu zrní, kaštany, co najde,“ odvětila.
„Proč tak kulhá?“
„To má z války.“

Takže to mohl být klidně ten muž, o kterém Ernika Contiová mluvila, pomyslela jsem si.

„Tak já už půjdu,“ řekla jsem.
„Pozdravuj babičku. A někdy se stavte,“ pronesla a s pozvednutím své pravice se rozloučila.

Měla namířeno k lesu.


* * *

Dohnala jsem kulhajícího muže a představila jsem se.

„Vím, kdo jsi,“ pronesl.
„Chci se zeptat na Krymskou válku,“ spustila jsem.
„Co chce děvče jako ty, vědět o válce?!“ podivil se.
„Chci vědět, jak to bylo s dědovými bratry,“ odpověděla jsem.

Šli jsme si sednout na lavičku, on začal vyprávět o tom, jaké bylo těžké se vrátit domů z války. Jakmile skončil, řekla jsem mu, že Ernika Contiová se vrátila do vesnice.

„Chce se pomstít,“ šeptl a zhluboka vydechl.
„Za to, co jste jí provedli?“
„Nechtěl jsem, aby se to stalo. Tvého dědu jsem respektoval, měl jsem ho opravdu rád, a když jsem se dozvěděl, že její otec zabil jeho bratry, chtěl jsem, aby Contiovi odešli z vesnice.“
„Co když ten voják nebyl Erniky otec?“
„Jmenoval se Hristo Josip.“
„Docela běžné jméno a její otec byl prý námořník.“
„Mohl se stát vojákem.“
„Proč Livie!“ udeřila jsem.

Uf!

Bylo to nečekané a pana Tolicelliho to opravdu překvapilo.

„Co víš o Livii?“
„Neměl jste jí k tomu použít,“ odvětila jsem, jako bych věděla, co se skutečně stalo.

Zarazil se.

„Zatoulala se a já chtěl, jen...,“ přerušil svou řeč.

Vložil svou hlavu do dlaní. V první chvíli jsem myslela, že chce brečet, ale nakonec se na mě podíval a řekl. „Nemůžu za to, co se stalo!“

„Byla to malá holka!“
„Neměla zemřít.“
„Jak se to stalo?“
„Nech mě být! Už tě nechci nikdy vidět!“ vykřikl a zvedl se z dřevěné lavičky.
„Nikdo svému osudu neunikne!“ vzpomněla jsem si na slova Erniky.

Využila jsem to proti němu, aby dostal strach.

„Jak vidíš, stále tu jsem!“ vyhrkl a odešel.

Zakroutila jsem hlavou a byla překvapená, jak se jeho chování změnilo.

O!

„Proč mi neřeknete, co se stalo?“ vykřikla jsem, ale pan Tolicelli už nereagoval.

Takže zase nevím, co se stalo, pomyslela jsem si.


* * *

Nechtěla jsem to vzdát, když už jsem tak blízko a vyrazila za ním.

„Řekněte mi, co se stalo!“ vyhrkla jsem na něho.
„Nejsi na svůj věk drzá!“ ohradil se.
„Možná jste si všiml, že Carl Lambrozzini se také vrátil!“

Nenechala jsem se odbít.

Už jsem tak blízko.

„A co má být?“ vyprskl a rukou se mě snažil odehnat.
„Ne!“ ohradila se a postavila se mu do cesty.

Pche!

„Řekněte mi, co se stalo a já vás nechám jít!“
„Jsi možná odvážné děvče, ale nevíš, co se na Monte Erco děje.“
„A vy, to víte? Tak to řekněte!“
„Nechceš to vědět,“ zazubil se a znovu se snažil projit kolem mě.
„Když to neřeknete, zajdu za babičkou a pak...“
„...co pak? Kdo ti uvěří?“
„Když jim řeknu, že se vrátila Ernika, každého bude zajímat, proč se vrátila a proč VY!“ přidala jsem na důraze. „Víte o tom něco a neřekl jste pravdu. Kvůli vám zlynčovali nevinné lidi!“
„Zas tak nevinní nebyli. Ernika byla čarodějnice!“
„To tvrdil i můj děda, ale kdyby věděl, co se opravdu na Monte Erco stalo, možná by s vámi nešel.“

Pan Tolicelli stál a díval se mi do očí. Musel poznat, že to jen tak nevzdám.

„Vidím, že jsi pěkně tvrdohlavá,“ sykl.
„Chci to vědět!“
„Malou Livii jsem nezabil. Jenom jsem ji schoval v kůlně domu Contiových, aby měli lidi z vesnice důvod je vyhnat. Nakázal jsem jí, aby tam zůstala, že se pro ni vrátím.
„A to vám mm věřit?“
„Je to pravda.“
„Určitě?“
„Ano,“ kývl a dodal. „A nekoulej tak těma svýma zelenýma očima.“

Zarazila jsem se. Nikdy jsem se nad barvou svých očí nepozastavovala. Až v poslední době, ale jen díky tomu, že lidé kolem mě na to poukazují.

„A teď mě pusť! Už víš všechno,“ vyhrkl a podíval se na mě zase tím smutným výrazem, který měl úplně na začátku našeho setkání.

Ustoupila jsem stranou a nechala ho projít.

Tak takhle to bylo, pomyslela jsem si. Teď musím zjistit, co se to na Monte Erco děje.

* * *

Bylo jasné, že se před třiceti roky něco stalo a zlo, které tam působilo, tam působí do dnes. To mohu potvrdit. Sama jsem byla svědkem něčeho podivného a dědův pes Baron to také cítil.

Baron? Kde je vlastně ten pes?“

„Barone?!“ vykřikla jsem, ale pes nikde.

Kam odběhl?

„Barone?!“ znovu jsem vykřikla, ale pes nikde.

Co budu dělat?

Stála jsem a koukala do všech stran. Jestli ho neuvidím. Když jsem najednou uslyšela kvílení. Slyšela jsem ho jen já, přestože to byl tak silný zvuk, že by ho musel slyšet i pan Tolicelli. Ani se neotočil.

Vrrzt!

Povědomý zvuk se prohnal kolem mě. Mé vlasy se vznesly do výše mých ramen. Až jsem byla překvapená, jak husté vlasy mám.

„Barone!“ zavolala jsem na psa, který se blížil ke mně.

Vrrr!

Baron se zastavil přede mnou a začal na mě vrčet.

„Barone, to jsem já,“ pronesla jsem a natáhla k němu ruku.

Haf!

Znovu vyštěkl a chtěl mě kousnout. Jeho vyceněné zuby se chtěly zakousnout do mé ruky, ale nějakým nevysvětlitelným způsob jeho pokus skončil ve chvíli, kdy se zuby přiblížili k mé ruce. Zakňučel a odběhl pryč.

„Barone, co to s tebou je,“ poznamenala jsem smutně.

Chtěla jsem se vrátit domů, ale najednou jsem uslyšela znovu to kvílení. Lákalo mě do lesa. Věděla jsem, že tam sama nesmím. Baron odběhl domů. Ani bych ho nemohla vzít sebou. Choval se tak divně.

Co to s ním je?

* * *

Vítr se znovu zvedl a mé vlasy plachtily ve výšce mých ramen. Bylo to působivé. Líbilo se mi to. A když jsem se vnesla nad zem, pochopila jsem, že má proměna v neznámou bytost se právě uskutečnila.

Jééé!

Pronikavý výkřik zcela zničil celý dřevěný plot, u kterého jsem se vznášela. Kamení a prach se valilo směrem k lesu. Bylo jasné, kam letím…
Autor Danny Jé, 05.09.2019
Přečteno 122x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter