TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 15



[Benátky 1890]


Vědma Fionna přemýšlela nad vyloženými kartami.

„Blázen,“ pronesla šeptem. „Je to začátek. Odvaha a v kombinaci s kartou Světa přichází naplnění osudu,“ dodala a podívala se na druhou stranu.

Zde uviděla další dvě karty. První z nich byla karta Mága.

„Ovšem,“ pousmála se. „Tvůrčí síla, využívání svých schopností. Touha. Přesto je zde nebezpečí před zneužíváním schopností a touhou mít moc nad ostatními.

Tou druhou kartou byla Velekněžka.

„Přichází odhalení tajemství,“ poznamenala a podívala se na kyvadélko, které se začalo samo od sebe kývat. „Už se to děje.“

Pronesla a smetla karty ze stolu na zem. Pak se zarazila, proč to udělala. Takto se ke kartám nikdy nezachovala.

Co se to děje?

Klekla si na zem a začala sbírat karty. Jednu po druhé. Poté je dala na stůl a udělala z nich dvě hromádky. Každou zvlášť zamíchala a rozdala z každé hromádky pět karet, které rozložila vedle sebe. Zavřela oči a přemýšlela.

Neznámé síly se pokoušejí ovládnout mou mysl, pomyslela si.

Stále měla zavřené oči a její ruce zůstaly nehnutě nad vyloženými kartami. Dlaněmi nahoru.

„Mocný vesmíre, stůj při mně a veď mojí ruku!“ vyslala svou prosbu a dlaně otočila směrem ke kartám.

Otevřela oči a dotkla se první karty. Bylo to současně. Poté jí otočila, aby se mohla podívat.

„Opravdu?!“ vyhrkla a nevěřila vlastním očím.

Byla to Velekněžka. Karta, která se objevila už v prvním výkladu. Podivila se tomu, ale chtěla vybrat i druhou kartu. Během toho přemýšlela o významu karty Velekněžka. Vnímavost, prozíravost, tajemství, nalezení vnitřní síly, schopnost naslouchat a přijmout.

Objevují se tam i jiné významy, prolétlo jí hlavou a četla v kartě, jako v otevřené knize.

Bludy, přetvářka, vášeň, faleš, strach učinit rozhodnutí, nedostatek porozumění pro okolní svět.

„Co mi to má říct?“ šeptla a dotkla se druhé karty.

Spravedlnost?

„Zajímavá karta,“ podivila se a položila jí na kartu Velekněžky, tak aby část karty Velekněžky byla vidět. Poté spojila své dlaně a přiložila je k čelu.

Něco si mumlala, a skoro to vypadalo jako by se modlila. Ve skutečnosti se jí zjevila vize.


*

Mezi dvěma sloupy stály dvě osoby. V první chvíli to chápala jako symbol protikladné síly. Černá a bílá. Pak se však objevila třetí osoba. Měla na hrudi keltský kříž. Byla mnohem větší než osoby, které tam už stály. Ty si jí nevšímaly. Možná, že o ní ani nevěděli. Sledovali prostor před sebou. Byl to dům, který hořel. Plameny dosahovaly nebeských výšek a v pozadí se do stran šířil modrý kouř.

Byla to žena. Přistoupila k oběma bytostem a dotkla se jejich ramen. Osoby se vmžiku spojily v jednu bytost. A z té bytosti povstala dívka s dlouhými stříbrnými vlasy. Sahaly až ke kolenům. Na sobě měla roztrhané šaty z několika různých druhů látek. Zapištěla a se zlověstným výrazem se vznesla k hořícímu nebi.

Bytost s keltským křížem na hrudi pronesla cosi v podivném jazyce a poté pozvedla ruce směrem k nebi.


*

Fionna si nebyla jistá, jestli se jedná o budoucnost nebo minulost.

„Co to může znamenat?“ zeptala se polohlasně, aniž by rušila svým hlasitými úvahami svého kocoura Saurona, kterého si Fionna pořídila nedávno.

Ten však spokojeně spal na houpacím křesle. Středné velké černé klubíčko.


* * *

Až karta Velekněžka, jí najednou ukázala spojení.

„Gabriella?“ vyhrkla a vzpomněla si, že ona dívka odjela s rodinou na pohřeb svého dědy.

Vrátí se až za týden.

Co když neodolá a znovu navštíví Monte Erco?

„Kéž bych tam mohla být s ní,“ pronesla a srovnala karty.

Když se zvedla od stolu, zaslechla podivným šum v rohu místnosti. Okamžitě se tím směrem podívala, ale nikdo tam nebyl. Nikdo z masa a kostí. Chtěla odejít, ale balíček karet se zachvěl a jedna karta z hromádky vyjela. Jenom z jedné poloviny. Druhá půlka zůstala stále v balíčku.

Velekněžka, podivila se v duchu, když se objevila část karty, kterou samozřejmě Fionna poznala. Jedna ze tří ochranných karet, zásadně ovlivňující průběh nějaké události.

Poté se podívala do rohu místnosti. Její pocit, že zde není sama, sílil, ale nic neviděla. Mohla se jen domnívat.

„Večer si vyložím karty znovu,“ pronesla a odešla do kuchyně.

Jakmile Fionna odešla z místnosti, přízrak ve stínu se pohnul a dvě ze čtyř svíček zhasly.














Kapitola 16



[Tramonte, Monte Erco, ve stejnou dobu]


V ten samý čas jsem dorazila na Monte Erco. Mé tělo se sneslo na travnatou plochu uprostřed lesa. Z výšky jsem viděla, že stromy rostlou za sebou. Bylo to stejné místo, které jsme s Baronem objevili.

Vzz!

Ozval se zvuk podobný meluzíně, ačkoliv zde bylo bezvětří. To se však během chvilky změnilo a prohnal se místem vítr, který začal ohýbat větve stromů.

„Dost!“ pronesla jsem a rozpažila.

Najednou vše utichlo a les se ponořil do neobyčejného ticha.

Vážně jsem to dokázala? Jak to, že mám tyhle schopnosti? Co jsem vůbec zač?

„Vážně nevíš, co jsi zač?“ ozval se hlas a najednou se přede mnou objevila neznámá žena.

Dlouhé rozcuchané vlasy, staré ošuntělé, množná i špinavé hadry zakrývaly její tělo a uměla se vznášet.

„Tak mi pověz, kdo jsem?“ zeptala jsem se.
„Jsi jedna z nás. Jsi Repesuna,“ odvětila.
„Kdo je Repesuna?“
„Říkají nám víly smrti. Už od narození dívky předurčené být Repesunou jsou odlišné. Chovají se jinak a mají zelené oči. V určitém věku máme zlé sny, které jsou odrazem našich minulých životů, utrpení i smrti. Slyšíme zvuky, které obyčejní lidé neslyší. Dokážeme cítit nebo vidět zbloudilou duši. Duše nás i sami vyhledávají, abychom jim pomohli na druhou stranu. Dokážeme je vyslyšet. A naše skutečná jména se nám objeví ve snu,“ odvětila.
„To všechno je pravda,“ podotkla jsem a uvědomila si, jak zvláštní jsem byla.
„Jsi Etruská Repesuna,“ dodala.
„Jsme potomci Estrusků?“
„Ano.“
„Vzpomínám si, že mi babička vyprávěla, o tom, jak vznikl Řím a že mu vládli etruští králové, než byli vyhnáni.“
„Tak to bylo.“
„Jaké je tvé jméno?“
„Aina Cliathe.“
„A já jsem…ehm…“
„…přemýšlej, vzpomeneš si!“ pobídla mě.
„Aneina Vethur,“ vyhrkla jsem.
„Správně.“
„Cítila jsem, že se se mnou něco děje, ale netušila jsem, že se stávám někým jiným.“
„Až ve věku dospívání se z dívky může stát Repesuna.“
„Chtěla jsem být stejná jako ostatní dívky.“
„Obě jsem duše etruských potomků,“ poznamenala.
„Už nebudu člověkem, už nebudu žít s rodiči?“
„Uvnitř jsi Repesuna a tvá proměna se týká jen rozcuchaných vlasů. Musíš si uvědomit, že nejsme žádná monstra. Naším úkolem je pomáhat zbloudilým duším na druhou stranu.“
„Jsme zlé?“
„V lidské podobě jsme plaché, ale jestli nás někdo zraní, dokážeme se velmi rychle změnit v nebezpečné bytosti.“
„Neodpověděla jsi mi.“
„Každý to vnímá jinak. Pro někoho jsme zlé, pro někoho plníme důležité poslání,“ odvětila.
„Předat od duše zprávu pozůstalým?“
„Ano.“
„Pozná obyčejný člověk, že jsem Repesuna?“
„Ne.“
„A někdo jako vědma nebo čarodějnice?“
„Ano. Ty nás mohou poznat. Proměnit se však můžeme jen z vlastní vůle.“
„Ale já jsem se měnila a babička si toho všimla!“
„U každé dívky se to projevuje jinak.“
„Nevysvětluje to, že jsem to nedokázala ze začátku ovládat.“
„Všechno se naučíš. Chce to jen čas. Umíš mnohem víc, než si myslíš.“
„Takže teď jenom najít zbloudilou duši Livie, vyslechnout ji a předat od ní pozůstalým zprávu?“
„A převést její duši na druhou stranu,“ dodala Aina.
„Proč jsi to neudělala ty?!“
„Protože ta duše tu zůstala z nějakého důvodu a jinou Repesunu nevyhledala.“
„To znamená, že každá duše si vybere určitou Repesunu?“
„Ano. Jinak bych duši Livie převedla na druhou stranu já,“ odvětila.
„Proč?“
„Nevím. Mohu se jen domnívat, že to je spojení z minulosti.“
„Znamená to, že je takových, jako jsme my, je více?“
„Není nás mnoho.“
„Potom některé duše zůstanou stále zde?“
„Určitě nezůstanou, Aneino. Repesunu si mohou vybrat i jiné duše. A některé duše odcházejí rovnou, aniž by zde museli vyčkat z nějakého důvodu.“
„Známe ten důvod?“
„Někdy ano, někdy ne. Proto se s námi duše spojí a řekne, co od nás potřebuje.“
„Dobře,“ kývla jsem hlavou. „Uvidíme, jestli mě Livie vyhledá.“
„Vyhledá tě. Opatruj se. Ještě se uvidíme,“ dodala a za jemného kvílení zmizela v hustém lese.


* * *

Když Aina zmizela, vyrazila jsem k silnému stromu. Vzlétla jsem a zastavila se až před silným kmenem, kde byl vypálen jakýsi symbol. Přiložila jsem k němu ruku a symbol najednou začal stříbrně zářit.

„Slyšíš mě?“ ozval se hlas ze strany.

Otočila jsem se a spatřila ducha malé dívky. Měla na sobě šaty s pruhy a ve vlasech mašli. Její cop končil těsně nad koleny. Měla opravdu dlouhé vlasy.

„Ano, slyším tě, odvětila jsem.
„Musím s tebou mluvit,“ spustila.
„Poslouchám.“
„Musíš říct mému otci, co se stalo. Můj vrah musí být potrestán.“
„Tak mi pověz, jak jsi zemřela?“

Duch malé Livie mě obletěl a pak se zastavil přímo přede mnou.

„Ten den jsem běhala s ostatními dívkami kolem Monte Erco,“ začala vyprávět svůj příběh.


**


Sbírala jsem borůvky. Když jsem vrátila na začátek louky, už tam nikdo nebyl. Zapomněly na mně. Nechaly mě tam. Chtěla jsem se vrátit, když jsem uviděla pana Tolicelliho, jak nožem řeže břicho srnečkovi. Nerozuměla jsem, co to dělá a proto jsem přišla k němu blíž. Všiml si mě, až když jsem byla u něho.

„Co-co tady děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Trhala jsem tady borůvky,“ odvětila jsem a usmála se.

Měla jsem úplně modrou pusu.

„Možná bys měla jít domů,“ řekl a ukázal směrem k vesnici.
„On byl nemocný?“ zeptala jsem se.
„Nestarej se a zmiz!“ ohradil se proti mně.

Nelíbilo se mi to.

„Řeknu tatínkovi, že jste byl na mě ošklivý,“ promluvila jsem a urazila se.
„Co by řekl tvůj tatínek, kdyby věděl, že jsi sama byla v hlubokém lese?“
„Ale já jsem tu nebyla sama.“
„A kde jsou ostatní děti?“
„Odešly.“
„Takže jsi tu sama.“
„Ano,“ odpověděla jsem a chtěla odejít.

Pak jsem ucítila ránu do hlavy a omdlela jsem.


**

Duch Livie najednou odletěl k lesu, ale hned se zase vrátil.

Proč to udělala?

„Nechápu, co mi tím chceš naznačit,“ spustila jsem.

Livia se pousmála.

„Řekni to mému otci. Vím, že se vrátil a chtěl by vědět, co se opravdu stalo,“ spustila.
„A kam schoval pan Tolicelli tvé tělo?“
„Pod tímto stromem,“ ukázala rukou.
„Pod kořeny?“
„Ano.“

Proto se tam objevily ty symboly, pomyslela jsem si.

„Řeknu to tvému otci, spolehni se,“ kývla jsem.
„Počkám tu na tebe.“
„Vrátím se.“

Duch malé Livie několikrát prolétl kolem a poté zmizel v hustém lese.

Zvládla jsem to. Má první duše se dočká usmíření, pomyslela jsem si a vrátila se na pěšinu směřující k vesnici Tramonte.
Autor Danny Jé, 06.09.2019
Přečteno 128x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter