TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 17



Před domem Montagini stál můj otec s babičkou. Už z dálky jsem je viděla. Zamávala jsem, ale otec se podíval na babičku a něco jí řekl.

„Jen doufám, že ta holka nebyla zase na Monte Erco,“ pronesl.

Překvapilo mě, že jsem ho slyšela.

Mám opravdu takové neuvěřitelné schopnosti?

Mé myšlenky přerušil pes Baron, který ke mně přiběhl. V této chvíli byl jediný, kdo měl upřímnou radost, že jsem se vrátila. I když jeho chování před hodinou jsem nepochopila.

„Ještě se nestmívá,“ spustila jsem.
„Kde jsi byla?!“ vyhrkl otec.
„Byla jsem se projít za potokem,“ odvětila jsem.
„Nevěřím ti,“ řekl přísně.
„Promluvím s ní,“ ozvala se babička a klepla mého otce do paže.
„No, dobrá,“ odsekl a odešel do domu.

Babička ukázala rukou k lavičce.

„Běž tam!“

Sklopila jsem hlavu a odešla k lavičce. Tam jsem se posadila a počkala, až se babička posadí vedle mě.

„Možná bys tam měla opravdu přestat chodit, Gabriello,“ spustila a zatvářila se vážně.
„Víš babi, něco mě tam přitahuje.“
„Aha.“
„Něco se se mnou děje a já ani vědma Fionna nevíme přesně, co.“
„Ty stále chodíš k té vědmě?“
„Chodím.“
„Tvá matka to ví?“
„Už ano, ale tajila jsem to.“
„Proč si jí to tajila?“
„Nechtěla jsem, aby si dělala starosti.“
„Možná by se to všechno vysvětlilo…“
„…anebo pěkně zkomplikovalo,“ skočila jsem jí do řeči.

Vzápětí jsem se jí omluvila.

„Takže zlé sny máš pořád?“ zeptala se.
„Už ne.“
„Co se stalo?“
„Ne všechny sny jsou zlé,“ odvětila jsem.
„To jsem ráda.“
„Mé sny jsou někdy velmi zvláštní. Takové starobylé.“
„Starobylé?!“ podivila se babička.
„Jako ze staré doby. Lidé měli na sobě takové divné šaty a žili v kamenných domech. Města měla dlouhé rovné ulice a byla obehnána hradbami. Objevovaly se symboly v podobě svázané slámy a sekerky…“
„…Etruskové,“ ozvala se babi.
„Aha.“
„Kdysi dávno, ještě před Kristem, Etruskové začali zakládat města a ovládli skoro celou severní Itálii. A jak to bývá už po několika staletích, začalo se válčit. Vedli se války s Řeky a později s Římem, který začal prosazovat své tradice. Etruský odkaz byl záměrně zkreslován, aby budoucí generace vycházela z římských tradic. Některé náboženské rituály byly zapovídány a někdy zakazovány i pod hrozbou trestu.“
„Babi jak to všechno víš?“
„Vyprávěla mi to moje babička, a ta to zase ví od své babičky.“
„Příběhy se vyprávějí z generace na generaci.“
„Samozřejmě. Mnoho lidí ve starověku neumělo psát ani číst.“

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale ozvala se má matka.
„Večeře!“
„No, půjdeme,“ promluvila babička a pomalu se vedla.
„Už mám docela hlad,“ podotkla jsem.
„Ale už žádné Monte Erco,“ připomněla mi.

Jak bych mohla zapomenout. Všichni se Monte Erco bojí. Zřejmě ze strachu, aby se něco podobného nestalo jim.

Ale kdo, komu, co způsobil?

Mé úvahy přerušila zase babička.

„Nikdy nevíš, jaké síly tam můžeš potkat,“ dodala.

Pokynula jsem souhlasně hlavou a nechala babičku jít první.


* * *

Druhý den jsme vyrazily s babičkou do vesnice. U prvního domu jsme potkaly zrovna pana Lambrozinniho.

„Dobrý den,“ pozdravil a pokračoval dál jako by se s babičkou nechtěl bavit.
„Dobrý den, pane Lambrozinni,“ pozdravila babička.
„Dobrý den,“ přidala jsem se a podívala se přitom na babičku.

Babička se najednou zastavila.

„Chceš mi něco říct, tak to řekni,“ pobídla mě.

Vidím mi do snad do hlavy?

„Chci mu něco říct,“ spustila jsem.
„A co by to mělo být?“
„Vím, kdo zabil Livii.“
„Cože?!“ vyhrkla babička.

Její oči jí začala lítat do stran.

„Neměli bychom…“
„…Contiovi to neudělali, babičko,“ skočila jsem jí do řeči.

Babička byla chvíli jako bez sebe.

„Jak to víš?“ zeptala se.
„Někdy ti to řeknu, ale teď to musím říct panu Lambrozinnimu,“ odpověděla jsem a pohlédla na muže, který se pomalou chůzi blížil k první lavičce.
„Dobře,“ kývla babička a zavolala na pana Lambrozinniho.

Ten se zastavil a otočil se.

„Co jste potřebovala, paní Montaginiová?“
„Tady, moje vnučka by vám něco chtěla říct.“
„Opravdu?“
„Týká se to Livie.“

V tu chvíli oči pana Lambrozinniho byly větší než rajské jablíčko.

„Cože?!“ vyhrkl.
„Vím, že to bude znít divně…“
„…už bylo dost bolesti a smutku. Nechtě mě být!“
„Pane Lambrozinni…“
„…nechtě mě být!“
„Vím, kdo zabil Livii!“ vyprskla jsem a vyrazila blíž k němu.
„Co ty o tom můžeš vědět?“
„Nemohu vám říct, jak to vím, ale věřte mi, že to co říkám, je pravda.“
„Vážně?“
„Ano. Nemám důvod lhát.“
„Tak mi teda řekni, kdo jí zabil a jestli mi řekneš, že to byli Contiovi…“
„…byl to pan Tolicelli!“
„On?“
„Ano.“
„Tomu nevěřím!“ vyhrkl pan Lambrozinni.
„Můj manžel říkal, že prý občas Tolicelli pytlačil, ale nikdy ho nechytili, takže to mohla být jen pomluva,“ poznamenala babička.“
„Je to pravda. Pytlačil,“ řekla jsem, a tím jsem strhla na sebe opět pozornost.
„Gabriello, řekni mi, od koho to víš?“ zeptala se.
„Kdo ti to řekl?!“ vyhrkl Lambrozinni a zamračil se.
„Livie.“
„Gabriello, co to říkáš?!“ vyhrkla babička.
„Je to pravda!“
„Vážně nechápu, proč to děláš?“ zakroutil pan Lambrozinni hlavou a otočil se k nám zády.

Chtěl odejít. Musela jsem mu říct, že mluvím s duchy.

„Byla jsem na Monte Erco a zjevil se mi duch Livie.
„Jak vypadal ten duch?!“ zeptal se Lambrozinni.
„Měla na sobě šaty s pruhy a ve vlasech mašli. Její cop končil těsně nad koleny,“ odpověděla jsem.

V tu chvíli se panu Lambrozinnimu zalily oči slzami.

„A-ano. To je moje malá holčička. To měla na sobě, když se ztratila,“ zavzlykal.
„Gabriello?!“ podivila se babička.
„Nelhala jsem, babičko.“
„Opravdu to byl pan Tolicelli?“ zeptala se jako by tomu pořád nemohla uvěřit.
„Ano.“
„A řekla ti Livia – ten její duch, kam pohřbil její tělo?“ zeptal se pan Lambrozinni.
„Ano.“
„Kde?“
„Na Monte Erco je silný starý strom. Pod jeho kořeny,“ odvětila jsem.
„Víš, proč to udělal?“
„Nechtěl, aby ho prozradila, že pytlačil.“
„Samozřejmě, šel by za to na dlouho do vězení!“ vyhrkl a zatnul zuby.

V jeho očích se zaleskl odraz nenávisti.

„Musíme to nahlásit starostovi, aby zavolal do Padovy pro policii,“ pronesla babička.
„Zabiju ho!“ vyprskl a vykročil směrem k domu pana Tolicelliho.
„Rita by tohle nechtěla!“ ohradila se babička.

Snažila se ho zastavit.

„Rita je už mrtvá!“ vyhrkl.
„To je mi líto!“
„Před dvěma roky onemocněla a krátce na to umřela,“ řekl a pokračoval dál.

Už ho nic nezastavilo. Ani když babička vzpomněla mého dědu, že byli přátelé.

„Musíme něco udělat,“ sykla babička.
„Ale co?“ pokrčila jsem rameny.
„Počkej tady a já dojdu pro tvého otce,“ odvětila a vrátila se zpět do domu.

Chvíli jsem stála na místě, ale pak jsem se rozhodla, že musím zasáhnout. Pan Lambrozinni si nezaslouží, aby skončil ve vězení, i když si pan Tolicelli zaslouží potrestat.

Každý zaslouží trest, jestliže udělá něco špatného, ale kdo by měl určit výši trestu? Je to spravedlnost?


* * *

[Benátky, ve stejnou dobu]


Vědma Fionna seděla u stolu. Vzpomínala na Gabriellu a přitom vykládala karty.

Spravedlnost.

Byla to opět ta karta, která se jí ukázala ve včerejším výkladu.

„Zvláštní,“ pronesla šeptem a podívala se do rohu.

Cítila v sobě neklid. Takový, který už dlouho nezažila. Už dlouho se jí nepokusil navštívit žádný duch. Nebo, co to bylo.

„Pověz, duchu, proč jsi tady?“ zeptala se a čekala na nějaké znamení, po kterém by pochopila, co jí ten duch chce.

Pšš!

Jedna svíčka najednou zhasla. Jako by ji někdo sfoukl. Když se to opakovalo ještě dvakrát, Fionna bouchla do stolu.


„Dost!“
„Řekni, co ode mě chceš?“
„Jak ti mohu pomoci?“

Zazněly otázky bez odpovědi.


* * *

Nastalo ticho. Plamen svíček se skoro nepohnul. Fionna mlčela. Nepohnula se ani o píď. Jenom její oči létaly do stran.

„Dej mi znamení?“ zeptala se.

Nic.

„Týká se to Gabrielly?“

Vrrrzt!

Židle se posunula. Bylo to znamení.

„V kartách mi vyšlo, že se stane silnou bytostí,“ pronesla a položila ruce na stůl. „Bude mít schopnost hovořit s duchy!“

Pšš!

Zhasly další dvě svíčky. A ticho, které nastalo, přerušil, až kocour Sauron, který se objevil v místnosti a zamňoukal.














Kapitola 18



[Tramonte]


Zastavila jsem se před domem pana Tolicelliho. Dřevěná branka byla otevřená.

Už je pozdě, pomyslela jsem si.

V tom se objevil ve dveřích domu pan Lambrozinni.

„Není doma, parchant!“ procedil mezi zuby.
„Předáme ho spravedlnosti,“ snažila jsem se ho zastavit.
„Já jsem spravedlnost!“ vykřikl a vyrazil ke stodole, která stála opodál.

Uchopil lopatu opřenou o zeď a šel za svým cílem.

Musím něco udělat, prolétlo mi hlavou.

V tu chvíli se ze mě stala Repesuna. Povznesla jsem se a rozpažila ruce. Země přede mnou se začala chvět a zvedl se silný vítr. Ze staré stodoly vykulhal starý Tolicelli. Když uviděl Lambrozinniho, jak se k němu blíží, chtěl se vrátit do stodoly.

„Neutíkej! Zabil jsi moji malou holčičku!“ vykřikl Lambrozinni.
„Nemuselo se to stát, kdyby nebyla tak zvědavá a drzá!“ vyhrkl Tolicelli.
„Každý věděl, že pytlačíš, ale zabít nevinné malé děvče!? To jsi přehnal!“

Lambrozinni se k němu pomalu přibližoval.

„Spravedlnost,“ pronesla jsem.

V tu chvíli jsem už stála na zemi a držela v ruce bílou růži. Příroda se podřídila mé vůli. Jako by se nic nestalo.

„Co se děje?“ křičeli lidi, které jemné zemětřesení a silný vítr vyhnal z domovů.
„Tady pan Tolicelli zabil před třiceti roky mojí dceru Livii,“ řekl Lambrozinni.
„Gabriello!“ vykřikl otec, který stál mezi ostatními lidmi.
„Už jdu, otče,“ ozvala jsem se a vyrazila k němu.

Lidé si začali mezi sebou něco šuškat. Starý Tolicelli tam stál a věděl, že je po všem. Proto využil situace, když Lambrozinni odhodil lopatu, a snažil se utéct. Chtěl se dostat k lesu. K Monte Erco. Věděl, že tam by ho nikdo nešel hledat.

„Utíká!“ vykřikl někdo v davu.

Lambrozinni hned zareagoval. Zvedl lopatu ze země a vyrazil za ním. Vzhledem k tomu, že pan Tolicelli kulhal, dohnal ho snadno.

Bum!

Lopatou mu podrazil nohy. Starý Tolicelli upadl na zemi.

„Zavolejte starostu!“
„Do vězení s ním!“¨
„Potrestejte ho!“

Ozývalo se z davu.

„Teď budeš kulhat ještě víc, parchante!“ ozval se Lambrozinni a odhodil lopatu stranou. „Ale zasloužíš mnohem větší trest, za to co jsi udělal!“

„Pověsí ho!“
„Pověste ho teď!“

Dav se uklidnil, až s příchodem starosty vesnice Alberta Boltana, který nechal shromáždění rozpustit a se dvěma muži odvedli kulhajícího Tolicelliho pryč.

„A teď mi řekneš, jak jsi to věděla,“ spustila babička na mě.
„Mě by to také zajímalo,“ přidal se otec.
„Řeknu, ale nesmíte mě mít za blázna,“ podotkla jsem a pohlédl směrem k panu Lambrozinnimu, který odešel k lesu.
„Jdeme domů!“ řekl otec.
„Musím jít ještě za panem Lambrozinnim,“ pozvedla jsem ruku.
„Domů!“
„Tati, je to opravdu důležité.“
„Dobře, ale jdu s tebou,“ ozval se otec.
„Souhlasím,“ kývla jsem a vyrazila.

Otec se hned přidal.

Evidentně měl o mě strach, když se dozvěděl, že malou Livii zabil pan Tolicelli, pomyslela jsem si.


* * *

Pan Lambrozzini šel téměř sto metrů přede mnou. Otec celou cestu mlčel. Obávala jsem se jeho výslechu, ale zřejmě pochopil, že o tom teď nebudu chtít mluvit. A měl pravdu. Soustředila jsem se na skutečnost, že budu prostředníkem v komunikaci mezi panem Lambrozinnim a jeho dcerou. Věděla jsem, kam míří.

„Livie! Livie!“ vykřikl pan Lambrozinni několikrát do stran, když došel na mýtinku.

Stál u starého stromu.

„Tady zůstaň, tati, prosím,“ požádala jsem otce, aby počkal na okraji mítinky.
„Mám o tebe strach, víš…“
„…v pořádku. Nikdo mi neublíží,“ snažila jsem se ho uklidit.
„Nevím, co se tady děje, ale dávej na sebe pozor,“ špitl.
„Ano,“ kývla jsem a vyrazila k panu Lambrozinnimu.

Ten se díval do stran a čekal, že se Livie objeví.

„Chcete s ní mluvit?“ zeptala jsem se.

Otočil se na mě.

„Ano,“ odvětil.
„Počkáme a ona se sama objeví, ale nejsem si jistá, že jí uvidíte.“
„Jak to že ty jí vidíš?“
„Prostě mám ty schopnosti,“ odvětila jsem.
„Ale nejsi čarodějnice?“
„Když někdo umí nějaké zvláštní schopnosti, nemusí být hned čarodějnicí,“ odvětila jsem.
„Chápu,“ pokynul hlavou a odmlčel se.

Myslím, že to moc nechápe, pomyslela jsem si a čekala, až se Livia objeví.


* * *

Krajinu kolem stromu zahalil stín. Nebylo to však příchodem nějakých démonů nebo čarodějnic, ale mraky zakryly slunce. Pan Lambrozinni i můj otec znejistili. Cítila jsem jejich strach.

Všššš!

Něco se prohnalo kolem.

Byla to Livia. Věděla jsem to.

„Otče?!“ pronesla a zastavila se před ním.
„On tě neslyší,“ promluvila jsem a postavila se vedle pana Lambrozinniho.
„Livie?!“ vyhrkl a oči mu lítaly do stran.
„Jsem tady, tatínku!“
„Je tady,“ pronesla jsem směrem k jejímu otci.
„Proč jí nevidím?“
„Ona je přece duch.“
„Slyší mě?“
„Ano.“
„Livie, holčičko,“ vzlykl a slzy mu vyhrkly z očí.
„Budu vám říkat, co říká,“ promluvila jsem a připravila se, že budu dělat prostředníka.
„Může mi dát nějak vědět, že tu opravdu je?“ zeptal se a podíval se na mě.

Křup!

Krátce poté se ozvalo malé křupnutí těsně před ním. Slyšel to a věděl, že nikdo jiný to nemohl udělat.

„Už věříte, že je tady?“
„Ano, já-já.“
„Chápu to. Potřeboval jste důkaz, že tu opravdu je,“ pokynula jsem hlavou.
„Jsem ráda, že jsi přišel,“ spustila Livie.

Okamžitě jsem to zopakovala.

„Tady Gabriella mi řekla, kdo tě zabil. Mrzí mě, že jsme to nezjistili dříve. Maminka se toho nedožila,“ řekl.
„Ano, já vím.“
„Víš to?“
„Snažila se s tebou spojit.“
„Jako duch?“
„Ano.“
„A já myslel, že u nás doma v Padově straší.“
„To se duch mé maminky snažil o to, aby ses vrátil do Tramonte.“
„Myslím, že se jí to nakonec povedlo. Když po několikáté spadla dřevěná panenka, kterou jsem ti vyřezal ze dřeva a v noci se mi zdál o tobě sen, rozhodl jsem se vrátit. Ten dům tam do dnes stojí, protože v něm bydlí bratr tvé matky.“
„Teď se máma pokoušela spojit s jednou vědmou v Benátkách.“

Hned mě napadlo, že by to mohla být Fionna.

„Proč by to dělala?“ udivil se.
„Aby se Gabriella spojila s tebou,“ odvětila.
„Co s tím má ale společného ta vědma?“
„Ona jediná tuší, že Gabriella má schopnosti se dorozumět s duchy.“
„Znají se?“
„Ano, je to má přítelkyně,“ promluvila jsem sama za sebe.
„Co bude dál?“ zeptal se.
„Rozloučíte se a já převedu duši vaší dcery na druhou stranu,“ odvětila jsem.
„A poté mohu vykopat její ostatky a pohřbít je?“
„Samozřejmě,“ kývla jsem.

Uf!

Zaznělo citoslovce úlevy. To se panu Lambrozinnimu ulevilo.


* * *

[Benátky, ve stejnou dobu]


Vědma Fionna stála u okna a sledovala hejno vran, které poletovalo nad jedním místem.

Co je sem přilákalo?

Vrány se držely v kruhu. Lidé, kteří si toho všimli, se zastavili. Něco si povídali, kroutili hlavami. Byla to událost dne.

To je znamení, pomyslela si Fionna.

Otočila se za sebe a podívala se na stůl. Karta Velekněžky zářila nad všemi kartami. Ve spojení s vránami, jí to došlo. Gabriella je Etruská Repesuna pradávná tajemná bytost umožňující komunikaci s dušemi.


Jakmile jsem ji poznala, věděla jsem, že je něčím zvláštní a ještě mě překvapí, prolétlo jí hlavou.
Autor Danny Jé, 07.09.2019
Přečteno 134x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter