TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

TAJEMSTVÍ NA MONTE ERCO

Kapitola 19



[Tramonte, Monte Erco, o hodinu později]


Poté, co se pan Lambrozinni rozloučil se svou dcerou a ona opustila tento svět, její duch se rozplynul jako mlžný opar nad řekou. Mávla jsem na otce. Pochopil, že má přijít.

„Pan Lambrozini možná bude potřebovat pomoc,“ pronesla jsem a ukázala rukou ke kořenům.
„Tam leží…“
„…ano,“ pokynula jsem hlavou.
„Dojdeme pro lopaty a vrátíme se,“ řekl otec a pobídl pana Lambrozinniho k odchodu.

Vyrazili jsme z lesa.


* * *

Já jsem odešla domů. Otec požádal souseda Fábia, který s sebou vzal trakař. Zřejmě, aby měli kam dát ostatky Livie Lambrozinniové. Poté se vrátil domů.

* * *

Jakmile otec dorazil, zavolal mě. Posadila jsem se ke stolu a požádala matku o sklenici vody.

„Myslím, že nám budeš muset hodně vysvětlovat,“ spustil jako první můj otec, který byl svědkem, jak jsme hovořila s duchem mrtvé Livie.
„Ano, já vím,“ kývla jsem a napila se čerstvé vody.

Měla jsem opravdu velkou žízeň. Cítila jsem, jak jsem uvnitř vyprahlá.

Jestli je tohle následek používání mých schopnosti, možná že vypiju rybník, prolétlo mi hlavou.

„Jsem potomek Etruských předků,“ pronesla jsem.
„Ale prosím tě, co to vykládáš!“ ohradil se otec a podíval se na svou matku.

Babička se jen usmála a pohladila mě po vlasech.

„Jsem také potomek Etruských předků, synu,“ řekla směrem k mému otci.
„Cože?“
„Je to tak,“ kývla.
„Dozvěděla ses to od své babičky, že?“ zeptala jsem se jí.
„Ano. Je to tak,“ odvětila a posadila se vedle mě.
„Ale mě spíše zajímalo to, co se dělo tam venku. Na Monte Erco!“ pronesl otec.
„Co se tam stalo?“ dělala jsem hloupou.

Snažila jsem se to zamluvit příběhem o meluzíně, která uvízla mezi stromy, ale nikdo mi nevěřil. Babička o tom věděla zřejmě své. Usmívala se a neříkala nic.

„A proto tam straší?“ pousmál se otec.

Jen jsem pozvedla obočí.

„Je unavená, nechte jí, ať si odpočine,“ navrhla babička.

Netvrdím, že jsem se necítila unavená, ale také jsem věděla, že tento výslech bude zítra pokračovat. Nechtěla jsem to skrývat, ale nevěděla jsem, jak jim to mám říct, aby si nemysleli, že jsem blázen.

„Všechny ty zlé sny, které se mi zdály, měly nějaký důvod,“ spustila jsem. „U některých ještě nevím jaký, ale v jiných snech jsem prožila jiné životy v jiných městech. Jeden z těch posledních životů si pamatuji velmi dobře. Přišla jsem do kostela svatého Michaela archanděla a našla jsem za dveřmi v košíku miminko. Spalo. Počkala jsem u něho, jestli se jeho matka nevrátí. To se však nestalo. Proto jsem si ho odnesla domů a postarala se o něho. Do kostela svatého Michaela jsem chodila od té doby častěji, jestli nepotkám matku, která tam své dítě odložila. Nepřišla…“
„…to si pamatuješ?“ udivila se matka.
„Ano,“ kývla jsem.
„Co bylo dál?“ zeptal se otec, kterého můj příběh zaujal.
„Odešla jsem z města. Do nějaké vesnice mezi lesy a tam jsem se o něho starala. Dítě jsem vychovala sama.“
„Nejmenovala se ta vesnice Lumignano?“ zeptala se babička.
„Netuším, jak se jmenovala, ale byla tam taková skála podivného tvaru. Místní o ní mluvili, jako o Skále prokletých,“ odvětila jsem.
„Proč se na to ptáš, matko?“ zeptal se otec babičky.
„V Lumignanu se narodila moje babička,“ odvětila.

Otec s matkou vytřeštili oči. Jako bych začínala tušit, že babička ví o historii našeho rodu mnohem více. Do této doby jsem si myslela, že to byl děda, který vyprávěl příběhy sahající do minulého století.

„Můj bratranec Gaetano Paulinni, který žil v Pise…,“ ujala se babička role vypravěče. „…našel starou knihu pojednávající o bitvách Etruských vojsk a ovládnutí Tyrhénského moře. V té knize našel mapu starých etruských měst a pohřebišť. Díky ní objevil ukryté a neocenitelné poklady, které věnoval Florentskému muzeu. Když jsme se naposledy viděli, než vyplul lodí do Afriky, přinesl mi starý pergamen. Bylo tam něco napsáno. Podobné písmo bylo vytesáno i na jedné ze skal v Monte Erco. V té době jsem nevěděla, co to znamená. Pak se objevila Ernika Contiová, která se mi jednou svěřila, že její matka pochází z Etruského rodu Luceres. O to více mě mrzelo, že jsem nemohla nic udělat, když se lidé hnali pomstít Livii Lambrozinniovou a zapálili jejich dům.“
„Máš ještě ten pergamen babi?“
„Bohužel nemám. Půjčila jsem ho Ernice, aby mi ho přeložila. Měla totiž knihu, která obsahovala opis ze zlatých desek, které byly nalezené v okolí Říma,“ odvětila.
„Od té doby jsi přesvědčená, že tví předci jsou Etruskové?“
„Samozřejmě. Bratranec Gaetano říkal, že je to objev, který vyvrátí různé nepravdy o tom, že jsme všichni Římané.“
„Už se nevrátil z Afriky, že?“ zeptala jsem se.

Jako bych tušila, že tomu tak bylo.

„Ano,“ kývla. „Zemřel na nemoc. Pohřbili ho v Africe.“
„To je mi líto,“ dodala jsem.

Chvilku ticha přerušil otec.

„Ale ty s duchy nemluvíš?!“ vyhrkl otec.
„Ne, já ne,“ odvětila babička.
„A to že mluvíš ty s duchy, vysvětlíš jak?“ zeptal se směrem na mě.
„Mám takové schopnosti,“ odvětila jsem.
„Já věděla, že jsi jiná, a ty oči zelené. To se také často nevidí,“ poznamenala matka.
„A ty vlasy, to je jako…“
„…změnila jsem se,“ přerušila jsem otce, který začal kroutit hlavou.
„Ale je to pořád naše Gabriella,“ promluvila babička.
„Už jsem se bála, že ne,“ pronesla matka.
„Ano, jsem a budu,“ pokynula jsem hlavou a vstala od stolu.

Objaly jsme se.

„Možná je to tím místem tady,“ řekl otec.
„Anebo tím, co se tady stalo,“ podotkla babička a vstala od stolu.

Mávla rukou a odešla do vedlejší místnosti.

„Běž spát, Gabriello. Potřebuješ si odpočinout,“ pobídl mě otec a pohladil mě po vlasech.
„Dobrou.“
„Dobrou.“

Zaznělo místností.


* * *

Jakmile rodiče odešli do ložnice, potichu jsem vstala a odešla za babičkou. Její komůrka byla hned vedle kuchyně.

„Babi, spíš?“ zeptala jsem se.
„Ještě ne. Proč nespíš ty?“
„Nějak nemohu usnout.“
„Hodně jsi přemýšlela, že?“
„Ano,“ pokynula jsem a zavřela za sebou dveře.

Posadila jsem se k babi na postel. Nevěděla jsem, jak začít, ale nakonec mi babička řekla, abych si lehla vedle ní. To mi pomohlo. To mi rozvázalo jazyk.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptala jsem se.
„Ano. Jsi Repesuna.“
„Věděla jsem, že se mnou není něco v pořádku. Ačkoliv jsem měla pocit, že jsem trochu jiná, než ostatní dívky, nepočítala jsem s tím, kdo budu.“
„Moje babička byla také Repesuna a měla stejný problém jako ty. Tehdejší doba byla mnohem zrádnější a mluvit s rodiči nebo s někým jiným o tom, že umíš mluvit s mrtvými, odsoudili by tě. I v dnešní době to nemůžeš říct jen tak komukoliv. A jsem přesvědčena, že se najdou lidé, kteří tomu nebudou věřit ani za sto let.“
„Proč to babička řekla tobě a ne tvé matce?“
„Moje matka byla velmi věřící, odmítla by to. Ale babička mi to řekla hlavně proto, že věděla, že v každé rodině se jednou za pět generací narodí dívka a bude-li její jméno vepsáno v Kruhu osudu, stane se Repesunou. Čekala jsem, u které z vás se tyto znaky projeví.“
„Mám čtyři sestry? Proč zrovna já?“
„Netuším. Mohu se jen domnívat, že to má souvislost s tvým minulým životem,“ odvětila.
„Takže jsi věděla, že ten den přijde a jedna z dcer tvého syna bude Repesuna?“
„Ano.“
„A nikomu jsi to neřekla.“
„Jak bych mohla. Sama jsi viděla našeho dědu, jak odsoudil Erniku Contiovou.“
„Chápu.“
„Tví rodiče o tom budou přemýšlet a smíří se s tím. Milují tě a ode mě budou vědět, že jsi plná dobra.“
„Mluvila jsi o Kruhu osudu, kde ho najdu?“
„Nevím, ale možná by ses mohla zeptat své přítelkyně Fionny. Jako vědma by mohla zjistit, kde se tento Kruh osudu nachází. Chceš snad změnit svůj osud?“
„Jsem tím, kým jsem. Musím se s tím smířit. Netvrdím, že jsem to změnit nechtěla. Být prostě obyčejnou dívkou. Možná jednou budu to samé vyprávět své vnučce já, aby to předala zase ona své vnučce, pro případ, že se stane Repesunou,“ odvětila jsem.

Cítila jsem, že mi slábnou víčka. Mé tělo se pomalu hlásilo o spánek, který si po dnešním dnu rozhodně zaslouží.

„Přesně tak, Gabriello,“ šeptla a pousmála se.
„Dobrou, babi.“
„Dobrou.“

Komůrka se ponořila do ticha a obě ženy usnuly spánkem spravedlivých…















Doslov:


Druhý den jsem potkala ve vesnici opět Erniku Contiovou, která se procházela spokojeně podél potoka. V ruce držela proutěný košík a v něm měla několik květů Bolehlava obecného. Poznala jsem ho hned. Fionna má na zahrádce několik jedovatých rostlin, které používala k výrobě různých lektvarů.


„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Dobrý den.“

Úsměv jí zářil na tváři. Mohla jsem si myslet cokoliv, co že se to stalo, že už není smutná.

„Je hezký den,“ spustila sama od sebe.
„Ano, to je,“ přitakala jsem. „Myslím, že naše setkání nebyla náhoda,“ dodala jsem.
„Jsi velmi vnímavá na svůj věk,“ poznamenala a zastavila se.
„Vrah byl dopaden.“
„Ano, to byl.“
„Proč až dnes?“
„Všechno má svůj čas.“
„Tomu moc nerozumím.“
„Nikdo neunikne svému osudu,“ dodala a pokračovala směrem k řece.

Sledovala jsem, jak odchází…
Autor Danny Jé, 08.09.2019
Přečteno 16x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter