Temný kraj

Temný kraj

Anotace: Krvavá půda severu, která probouzí zlo v nás. Krátké povídky na pokračován o mystickém a tajuplném životě na vesnici, kde je zlo všude kolem nás.

Prudký podzimní vítr trhal zežloutlé listy z větví. Nezakrytá kůže pod náporem chladu, který s sebou vítr nesl, modrala a ztrácela cit. Přicházející zima se zakusovala do lidského těla.
Suché větvě opadaly. Pod stromy jich bylo víc než dost. Od malých větviček po velké klády, tlusté jako lidská noha. Pan Jonáš pomalu vystupoval z auta a kochal se posledními paprsky slunce, které se odrážely od hladiny rybníku, který se zrcadlil před ním. Za pár minut bude tma jako v pytli. Ten vítr s sebou určitě nese déšť a zítra bude na autech pořádná jinovatka. Na mostě v Čihelci to bude po ránu pekelně klouzat. To je úleva, že už zítra nemusím nikam jet. Pomyslel si pan Jonáš.
Pan František Jonáš, důchodce a pečovatel dvou jezevčíků, Tima a Toma. Litoval toho, že nechal své vnučky ty dva loupeživé sičáky a ďáblovi parchanty pojmenovat. On sám neměl náladu ani čas se o psi starat, a jeho nebožka žena už neměla sil. Když zakopal posledního jezevčíka pod mladou jabloní před pěti lety, nechtěl doma už žádné zvíře. Tehdy byla paní Jonášové diagnostikovaná rakovina, někde tam dole, však víš. Nakonec se zjistilo že osteoporóza, úzkost na prsou, nechutenství a bolesti hlavy jsou všechno příznaky nenažrané bestie, která křehkou stařenku uhryzávala ve dne v noci a kterou už skoro celou pozřela. Teď je na ty chlupaté parchanty dva roky sám. Měl jsem je vzít s sebou. Měl jsem je utopit ve studený vodě.
Zamkl auto a zhluboka se nadechl. Studený vítr ho bodal v nose. Zapnul si bundu až po krk. Rozhlédl se. Po pravé straně rybníku bylo pole a za ním les. Pole bylo zorané, ale dvacet - možná třicet metrů od silnice byla cesta vyšlapaná lesní zvěří. Cesta od rybníku přímo do lesa. Pan Jonáš to věděl. Nepochyboval, že ji najde i v naprosté tmě. Přehodil si kabelu přes rameno a vyrazil.
Cesta byla spíše úzkou cestičkou. Pan Jonáš často šlápl vedle a nabalil si boty červenou, mazlavou hlínou. Nespěchal. Slunce už zapadlo a nebylo vidět ani na krok. Cesta přes pole byla dlouhá. Jeho kroky byly v měkké půdě a v botách obalených červenými hroudami nejisté a vrtkavé. Necítil únavu. Vedla ho tak silná touha, kterou naposledy cítil k mladé listonošce, která jim v parných měsících vozila poštu na kole, měla úzkou sukni a rozepnutou košili pomalu až k pupíku. Rudé, kudrnaté vlasy do všech stran. Propocené, tmavě modré koláče pod prsy a pás brašny zařezaný mezi… Panečku, to byla kočka. Co já všechno s ní chtěl dělat. Ale už tehdá sem byl starej, plesnivej, smradlavej dědek. To jsem ještě cejtil, že aspoň můžu. Že aspoň chci. Kež bych ji tak povalil na seník a ukázal jí všechny triky, co jsem se za života naučil.
Byl téměř u lesa. Slyšel zvuk větru ve větvích. Pomyslel na to, že by ho některá z letících větví mohla pořádně praštit, ale pak se sám sobě zasmál. A coby z toho bylo? Praštěnější už být nemůžu. Pár metrů před ním… Jako kdyby zahlédl siluetu. Lidskou. Nebo se mu to zdálo? Ne, nepociťoval strach. Jen vzrušení. „Haló? To jste vy?“ Zavolal hlasitě, aby překřičel dující vítr. Silueta se pohnula směrem k němu. Pan Jonáš se zastavil. „Čekáte na mě?“ Stín neodpovídal. Pan Jonáš neslyšel ve větru nic, dokud se postava nedostala až k němu. „Tak pojďme,“ odpověděl mužský hlas, hluboký a nakřáplý. V tu chvíli utichl vítr a začátek lesa osvítil měsíc. Panu Jonáši přeběhl mráz po zádech. Nebylo to chladem. „Nevěřil jsem, že tu někdo bude. Do poslední chvíle jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Už na to mám panečku věk,“ rozpovídal se pan Jonáš, aniž by pohlédl druhému muži do očí. Jen se rozhlížel okolo a zkoumal ozářenou cestu lesem. Všechno vypadalo tak cize a jen trochu povědomě. Neznámý muž se vydal po cestě. Šel stejným tempem jako pan Jonáš. Tak rychle, aby mohli jít oba vedle sebe. „V techlě krajích se zvencne každej druhej, pane Jonáš. Asi těžká voda.“ Zasmál se muž tuhým, dutým smíchem. Takový ještě pan Jonáš neslyšel. Podíval se poprvé, se strachem do tváře svému průvodci. Byla to hezká tvář, asi třicetiletého mladíka, vysokého, svalnatého, v bílé košili a hnědých kalhotech, v šedivém kabátu z hrubého vlákna. Takový kabát měl možná tak dědeček pana Jonáše. „Kde jste se tady vlastně vzal mladíku?“ Řekl pan Jonáš a zpomalil krok. Jeho stáří vyžadovalo všechnu energii pouze na jeden úkon. Buď mluvit, nebo chodit. Obojí zvládal horko těžko. Jeho průvodce zpomalil také. „Já tady žiju.“ „Jako myslíte v lese? Žijete?“ „No jo, co si pamatuju, jen samej les a les. Ale občas se mi zdá o životě ve vesnici, tady v Čihelci. To ještě šlapal mlýn, ve dne v noci.“ „Mlýn už dávno nešlape. JZD si z něho udělalo bytové jednotky pro brigádníky. Chátrá to.“ „A to je škoda pane Jonáš. Občas se mi zdává o tom klapání. Bydlel jsem hned vedle.“ „Vedle bydlím já, celý život. To bych si Vás doma všim, si myslím.“ Muž se usmál. Díval se pořad před sebe. Jedinkrát se nepodíval na pana Jonáše a vždycky zpomalil, když zpomalil on. „To určitě jo,“ zase se zasmál tím hlubokým, divným, tuhým smíchem. Pan Jonáš už si začal na ten hrobníkův smích zvykat. „A jak se vlastně jmenujete mladíku?“ „Já jsem Johann Eichler, pane Jonáš.“ Oba pokračovali v chůzi. Vzhledem k situaci ani jeden z mužů nepovažoval za důležité dostát slušnému chování a podat si ruku. „A jak to pane Eichler vlastně funguje?“ Osmělil se po malé chvíli pan Jonáš. „Doprovodím Vás na místo, a tam to uděláte, podle libosti. Smyčka je dost oblíbená. Za mých časů jsme končili kulkou, ale to je dávno. Tehdá se nešetřilo.“ Pan Eichler se znovu zasmál. „A co se mnou bude pak?“ Byli už hluboko v lese. Ani větvička se nepohnula, cesta byla skrze větvě prosvícena jaksi statickou září úplňku. Les byl naprosto tichý. „To nevím, pane Jonáš. Věříte v peklo?“ „Kdepak. Já tady žil skoro sedmdesát let, pane. Na téhle půdě. Tuhle půdu jsem oral, z téhle půdy sklízel. Do téhle půdy jsem pochoval svou ženu a svého synka. Jestli je peklo, žil jsem v něm.“ Pan Jonáš pohlédl na pan Eichlera. Ten pokýval hlavou. V jeho tváři ozářené měsícem byl patrný úšklebek.
Půda rudá jako krev. Obalovala boty pana Jonáše. Díval se na ně, když oběma nohama stál na špalku, kolem krku katovskou smyčku. Před očima měl les. Ticho nyní připomínalo spíše mrtvolné ticho márnice, nebo kobky. Ruce si svázal za zády plastovou páskou pro široké využití. Původně si ji koupil kvůli vinné révě, kterou se snažil pěstovat na jižní straně zahrady, u zdi sousedící s bývalým mlýnem, ze kterého byla ubytovna pro brigádníky. Moc se mu nedařila. Rudá půda nebyla vhodná pro révu, ani těžká voda. Kdyby si tak pomyslel, když držel v obchodě to balení bílých plastových hadíků, jak jim říkala nejmladší vnučka, jak moc široké pro něj budou mít využití. „Kdy mám skočit pane Eichler?“ Zeptal se, zcela bez bázně. Pan Eichler stál opodál, opřený o strom a díval se někam za sebe. „Kdy budete chtít, pane Jonáš.“ Řekl ledabyle a složil ruce na prsa. Pan Jonáš přemýšlel, zda se rozhodl správně. Věděl, že to takhle skončí. Že pro něj smrt pošle jednoho z nich, buď půjde sám nebo si s sebou někoho vezme. Ano, pravděpodobně se zbláznil, ale už dávno. Dávno tomu bylo, kdy vídal utopené plout na dřevěném mostě po poli, kdy se jako malý hrůzou v noci pomočoval z vidiny rozdrcených kostí a hlav na zahradě tety Pejchalové, kdy si s chlapci hráli ve starém mlýně a jeho k smrti vyděsilo tělo bez hlavy, které leželo u polorozpadlé zdi. Konečně byl klid té hrůze. Tolikrát, tolikrát chtěl utéct. Odstěhovat se. Zmizet a už se nikdy nevrátit do téhle krvavé stoky plné mrtvých. Nikdy to ale neudělal. A teď mu konečně tohle šílenství k něčemu bylo. Mohl teď zachránit ty, které tolik miloval.
Dva týdny nazpět tomu bude, kdy se pan Jonáš ztratil na houbách. Vyděsilo ho to k smrti. Ne tak ona děsivá situace, kdy nevíte kde jste a jak se dostat domů, ale že je natolik dementní, že se ztratí v lese, do kterého chodí celý život. Dvakrát se pořádně rozhlédl okolo sebe. Našel vyšlapanou, udržovanou cestu a řekl si, že lesem vedou jen dvě cesty, a každá končí kousek od vesnic, které zná. Vydal se po ní. Ptáci zpívali, les žil svou vlastní energií, slunce svítilo a on měl jídlo, pití i plný košík hub. Šel pořád dál, přemýšlel nad nevyhnutelnými útrapami stáří, až se musel zastavit. Musel se zhluboka nadechnout pod tíhou myšlenky, která se mu prohnala hlavou. „Tohle ale… není můj les.“ Musel to říct nahlas. Pokud by to neřekl, asi by se mu zastavilo srdce hrůzou. Celým tělem se mu prohnal ten známý pocit děsu, který zažíval tváří v tvář mrtvým lidem celý život. Nyní nenahlédl do jejich světa, on do něj vstoupil. Srdce se mu rozbušilo, hlava zamotala. Vyschlo mu v puse. Les byl prozářený sluncem tak nějak, staticky. Větvemi nehýbal vítr. Všude bylo ticho. Naprosté ticho. Les čpěl kyselou hnilobou. Pan Jonáš se rozeběhl, co mu síly stačily. Po pár skocích zahodil košík hub jako nepříjemnou zátěž. Snažil se vyběhnout po stezce do kopečka. Všude byl jen samý les. Vyběhl nahoru a uviděl je. Partu mladíků, kteří posedávají v kroužku okolo stromu, na kterém mají vyřezaný terč. Trefovali se do něj nožíkem rybičkou. Z pana Jonáše upadl kámen zoufalství. Milostivý Bože, nejsem mrtvý. „Dobrý den!“ Zakřičel. Mladíci se na něj všichni otočili jako na rozkaz. Jeden z nich otevřel pusu. Všichni vypadali překvapeně. „Já… ne, já…“ snažil se popadnout pan Jonáš dech. „Víte, já jsem se ztratil. Mohl by mi někdo z vás poradit, jak se odsud dostanu? Jsem z Čihelce.“ Mladíci se podívali na sebe navzájem. „Ale tady nemáte být.“ Řekl ten, který držel v ruce rybičku vyštípnutou z kůry stromu. „Taky si říkám. Chtěl bych domů.“ Pan Jonáš byl zase zaplaven hrůzou. Něco nebylo v pořádku. Ti mladí kluci, okolo dvaceti, jsou nějací divní. „Pane, to jste ale hrozně daleko. To musíte po cestě zpátky.“ Řekl čahoun, podle hlasu tak šestnáctiletý. „Děkuji Vám pánové!“ Řekl pan Jonáš, neváhal ani minutu, otočil se na podpadku a pelášil na druhou stranu, ani nedýchal. Slyšel za sebou hlas jednoho z mladíků „…co to měl na sobě?“ Neotáčel se zpátky. Už skoro běžel z kopečka. Vydal se na špatnou stranu! Teď to musí napravit a od svého rozsypaného košíku hub se dát na stranu opačnou. Musel si pospíšit. Věděl, teď naprosto přesně věděl, že pokud se urychleně nevrátí zpátky – kamkoli zpátky, už se nevrátí nikdy. Nikdy ho už nikdo nenajde. Panika mu zaplavila celé tělo. Tenhle les! Musel se dostat z tohohle lesa! Seběhl z cesty na měkký mech. Pelášil tam, kde si myslel, že najde kraj lesa. Od horkého dechu měl zamlžené brýle, srdce měl až v krku, po svých buclatých nožkách obtloustlého pantáty s šedivým vousem, prchal. Tempo polevovalo. Musel se zastavit. Nerozhlížel se. Měl hrůzu z toho, co by viděl. Vzduchem hvizdl výstřel. Pan Jonáš by přísahal, že v té chvíli se mu zastavilo srdce. Po prvním následoval další. Další a další, překrývali se mezi sebou dobrou půl minutu. Pan Jonáš se v hrůze svalil do kapradí. Záda mokrá od lepkavého potu měl opřená o strom. Já tady umřu, já tady určitě umřu. Co se to děje? Pro Boha, co se to děje? Už jsem se zbláznil? Zakrýval si upocenou hlavu. Měl zavřené oči a snažil se uklidnit. Výstřely vycházely daleko od něj. Musel se tomu místu vyhnout a co nejrychleji prchnout z lesa. Utíkej ty starý ubožáku, utíkej jako o život! Znenadání skočil na obě nohy, revma nerevma a pustil se sprintem tam, kde pevně věřil tomu, že najde východ z lesa. Utíkal pořád dál, dech měl sípavý. Docházely mu síly. Už nemohl dál. Zakopl o kořen stromu a padl do měkkého mechu. Opřel se o ruce a snažil se vstát. Zvedl hlavu a náhle je uslyšel. Ptáci opět zpívali. Les opět voněl a slunce bylo živé. Byl zase doma! Byl zase zpátky a dokonce i věděl, kde se nachází. Byl kousek od starého židovského hřbitova. Rozplakal se. Plakal jako malý kluk a slzy si utíral do rukávu. Hrůza a děs ho opustili. Když se vrátil domů, byl celý od jehličí, kapradí, potrhaný a propocený. Košík plný hub už nenašel. Plakal celou cestu domů. Tolik se mu ulevilo, že není mrtvý. Vykoupal namožené ztuhlé svaly v teplé vodě a lehl si do postele. Doufal, že vše zaspí. Ale když konečně usnul, byl v tom lese znovu. Opět začal utíkat, ale někdo ho zastavil. Byla to žena, stará a vrásčitá, s čelem zakrytým černým šátkem. „Nikam neutíkaj. Klid. Byls tu, ale dostal ses zpátky domů. Teď ale znáš cestu. Můžeš se dozvědět o všech pokladech, které se v lese skrývají. Můžeš vědět o všem, co se kdy v lese stalo. V tomhle lese můžeš žít věčně, když budeš chtít. Co je život tam venku. Pověz, co tě ještě těší?“ Pan Jonáš musel chvíli přemýšlet. Sedl si na mohutný kořen u cesty a podíval se na malou, shrbenou stařenku, která se držela nůši na zádech. Byla od hlavy až k patě v černém. Do očí ji nebylo vidět, jen vrásčitá, tenká ústa a v nich pár zubů, které svítily jako hvězdy na černém nebi. „Mám vnučky.“ Stařenka se ani nepohnula. „Zapomenou. Tvůj čas se chýlí ke konci. Smrt tě užírá. Moc ošklivě si tě vezme Františku. A tvoje dvě vnučky s sebou. Co si smrt žádá, to si vezme.“ Poslední větu řekla prudce a nahlas. Sevřela pevně rty. „Jak umřu?“ Zeptal se pan Jonáš. „V autě. Ošklivá havárie. Přeskočí ti před autem srna. Tam nahoře u židovského hřbitova. Tam co jsou ty dva pomníčky. Tam přibudou další tři.“ Řekla stařenka s prstem vztyčeným k obloze. „Jak to tři?“ Zeptal se pan Jonáš. „Ty dva budou za tvé vnučky, Františku. Budete se kutálet v tom plechovém sudu a porážet stromy, až se dokutálíte skoro až k rybníku.“ Pan Jonáš věděl, že je to pravda. Jako kdyby to právě prožíval. Jak veze vnučky k sobě na víkend, viděl tu srnu a tvrdě dupnul na brzdu. Strhl volant v poslední chvíli a dál se jen vznášel. Vnášel se až do tmy a ticha. Do ticha, kde zanikl křik jeho dvou vnuček. „Kdy se to stane?“ „Ode dneška za třináct dní.“ Stařenka se otáčela k odchodu. „Jak tomu můžu zabránit?“ Zvolal vyděšeně pan Jonáš. „Třináctou noc od této, těšně po setmění, vydej se po cestičce od rybníku k lesu. V lese už tě bude čekat průvodce. Vykoupíš smrt svých vnuček svou vlastní.“ Náhle se sen rozplynul. Opakoval se, slovo od slova každou noc až do noci dvanácté, kdy mu stařena na cestě řekla jen „je čas.“ Ten den už byl pevně rozhodnutý udělat to, o čem mluvil. Věděl že patří do toho lesa. Že z něj přišel na tenhle svět a že se do něj musí znovu vrátit, aby byla rovnováha zachována. Mrtví k němu promlouvali celý život. Protože i on začal svůj život jako mrtvý.
Naposledy se zhluboka nadechl a pravou nohou skopl vysoký špalek. Větev se pod jeho tíhou prohnula dolů a zase zpátky. Pan Eichler vybral dobrou větev. Pevnou. Špalek už byl u stromu. Pak jen hučení, jeho vlastní chrčení, hvězdy, tma a bylo po hrůze.
Pana Františka Jonáše hledali celé tři týdny. Trvalo to celý týden, než se jeho dcera odhodlala jet za ním a zjistit jaký je skutečný důvod toho, proč jí nezvedá telefony. Vídala totiž jeho auto stát u rybníka. Její otec byl vášnivý rybář. Další týden se policie vyptávala sousedů, kdo ho viděl naposledy a zda neříkal něco podezřelého. A další týden trvalo, než zbytky těla starého muže, zakryté listím a rozežrané divokou zvěří, našli dobrovolní hasiči v rojnici kousek od židovského hřbitova.
Autor PaJiK, 01.10.2019
Přečteno 163x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

budeme opěvovat hrůzy? co je to za nápad?

01.10.2019 09:01:32 | Karel Koryntka

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter