H8

H8

VIII.



Sandřin otec připravil čaj, ale než ho odnesl, zastavil se u zdi, kde měl v rámu plakát oblíbeného obrazu. Claude Monet - Snídaně v trávě.
Zaujal ho ten ubrus, který ležel přímo na zemi. Bylo na něm občerstvení. Kolem toho ubrusu posedávají lidé. Skrze dřevěné žaluzie najednou pronikají sluneční paprsky. Napojují se na paprsky slunce, které jsou na obrazu. Mezi korunami. Fragmenty se objevují i na zemi.
„Škoda, že tohle nemohu mít v originále,“ posteskl si a vyrazil za svou dcerou, která už seděla na gauči.
Sledovala, jak její otec přichází.
Vnímala jeho pohyby.
Ruce měla sevřené v pěst.
To nejsem já! Mysl jí nutila k něčemu, co nechtěla udělat. Jedna část byla rozhodnuta. Druhá část s tím bojovala.
„To nejsem já!“ procedila mezi zuby.
Tvářila nešťastně. Zoufalý výraz jejího obličeje doplňovaly přivřené oči.
„Odejdi!“ vykřikla nahlas.
V ten moment si uvědomila, že se slyšela. A slyšel to i její otec.
„Co se děje, zlatíčko?“ vyhrkla a přiběhl k ní.
„Já-já-viděla jsem…,“ otočila se, ale za prosklenými dveřmi už nikdo nestál.
„Koho si viděla?“ zeptal se a podíval se do míst, kam se na okamžik podívala i Sandra.

Otec položil hrnek s čajem na konferenční stolek a klekl před svou dceru. Chytl ji dlaně a přiložil si je k obličeji. Usmíval se.
„Všechno bude dobré,“ pronesl.
Sandra se na něho podívala. Oči měla krvavé. Otec se vylekal.
„Jsi mrtvý!“ zavrčela s nenávistným obličejem.
Otec chtěl odejít, ale dívka mu to nedovolila. Chytla jeho tvář a držela jí tak pevně, až začal křičet. Mezi prsty se jí začala objevovat krev.
„Ne!“ vykřikla.
Odstrčila svého otce od sebe. Upadl na zem. Křičel. Válel se po zemi jako smyslů zbavený. Tváře měl pořezané. Dotkl se jich a vykřikl bolestí.
Vše se najednou vrátilo do okamžiku, kdy položil hrnek na konferenční stolek.

Otec si chtěl kleknout před svou dceru, ale Sandra ho zastavila.
„Sedni si vedle mě, prosím!“
„Dobře,“ kývl a posadil se vedle ní.
Objal ji.
„Měla jsem ošklivý sen,“ spustila.
„Už jsem u tebe. Všechno je v pořádku.“
„Ne není, tati,“ vzlykla.
„Máma bude v pořádku a ty také,“ uklidňoval ji otec.
„Chtěla bych tomu věřit, ale něco se děje.“
„Ano, já vím. Jsi nemocná.“
„Nejenom se mnou, ale se všemi kolem mě.“
„Máma byla jen neopatrná.“
„Moje vize, zlo, jako by se probudila moje skrytá nenávist!“
„Nenávist?!“ podivil se její otec.
„A-ano,“ přikývla.
Smutnému výrazu v jejich očích se nedalo nevěřit. Otec ji políbil na čelo a znovu jí objal.
Přimáčkl ji k sobě.
„Půjdu si lehnout k sobě do pokoje,“ promluvila po chvilce Sandra.
„Dobře, ale nechej otevřené dveře, ať o tobě vím.“
„Neuteču,“ vyloudila letmý úsměv.
„Budu tě kontrolovat.“
„A co máma?!“ zeptala se a vzápětí se postavila.
„Zavolám tam. Nemohu tě nechat o samotě,“ odvětil.
Hm!
Sandra odešla do svého pokoje, Otec jí chtěl doprovodit, ale odmítla to. Stejně to udělal a rovnou jí odnesl čaj.
Meduňkový čaj.
Ulehla do postele a během chvilky usnula.
Otec odešel do předsíně.
K telefonu.

Večer se vrátil domů Gabriel.
„Jsem doma!“ křičel.
„Psst!“ objevil se v chodbě jeho otec a prstem ukazoval na své rty.
„Co se děje?“ divil se Gabriel.
„Sandra spí…“
„…zase Sandra?!“ vyhrkl.
Jako by mu tím chtěl naznačit, že mu vadí, jaké berou na jeho sestru ohledy.
„Jaký byl trénink?“
„Dobrý.“
„Kde je máma?“
„V nemocnici.“
„Cože?!“ vykřikl Gabriel.
Batoh, který držel, mu upadl na zem.
„Zlomila si nohu,“ vysvětlil otec. „Tam na schodech.“ Ukázal.
„Jak je na tom?“ ptal se syn Gabriel.
Muž v kapuci slyšel vše, jako by stál vedle nich.
„Teď už dobře,“ odvětil smutně a zakroutil hlavou.
Gabriel si toho samozřejmě všiml.
„Co je?!“
„Odvezli ji do nemocnice se zlomeninou, ale tam jim málem vykrvácela. Sakra!“
„Pojedeme se za ní podívat?“ zeptal se Gabriel.
„Zítra.“
„Dobře.“
Jeho otec přikývl a pozvedl levou ruku. Syn k němu přistoupil. Objali se.
„Nesmí se mámě nic stát,“ sykl Gabriel.

Muž v kapuci stál za prosklenými dveřmi a sledoval, jak se otec se synem objímají. Slyšel jejich rozhovor, jako by stál vedle nich.
„Lidské emoce,“ šeptl.
Světlo vycházející z kuchyně osvětlovalo část chodby.
Křach!
Žárovka znovu praskla.
„Zase?“ otec sebou trhl.
„Jak to, že zase?“
„Když mi Sandra volala, že matku odvezli do nemocnice, praskla v kuchyni žárovka. Vyměnil jsem ji. A teď.“
„Praskla znovu?!“ skočil mu do řeči.
„Ano.“
„Asi duchové,“ špitl Gabriel s úsměvem na tváři.
Otec pokrčil rameny a vyrazil do kuchyně.
Muž zmizel.
Ten večer se u domu už neobjevil.
Autor Danny Jé, 26.03.2020
Přečteno 8x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter