KODEX KATACHI

KODEX KATACHI

カタチ



# 2



Shigekiho pokoj.


Hodinu před půlnocí Shigekiho probudila oslnivá stříbrná záře.
„Zhasni to světlo, mami!“ zamumlal a otočil se na druhou stranu.
Neměl tušení, že ho přišel navštívit Ryu, Modrý drak.
„Shigeki!“
„Shigeki!“
Ozvalo se několikrát za sebou. Byl to rezonující hlas o vyšší frekvenci. Věděl, že Shigeki ho bude slyšet. Sledoval ho už několik dní, ale chtěl ho navštívit, až bude přesvědčen, že je připravený.
„Shigeki!“
„Mami, prosím!“ pronesl Shigeki a otočil se ke světlu.
Oh!
Vytřeštil oči a v první moment se schoval pod peřinu. Vůbec nechtěl věřit tomu, co vidí.
„Shigeki!“ promluvil Ryu.
„Kdo-kdo jsi?“ zeptal se koktavě.
„Jmenuji se Ryu.“
„Co mi chceš?“ vykoukl zpoza peřiny.
Světlo v tu chvíli změnilo svou sílu a Shigeki si už nemusel zakrývat oči. Mohl si tak prohlédnout bytost, která mu připomínala člověka, ale zároveň i draka.

„Do vašeho světa se dostaly bytosti, které chtějí zabíjet lidi,“ pronesl s jasným úmyslem mu říct, co se děje.
„Moc tomu nerozumím. Tohle je sen?“
„Byl by to sen, kdybys cítil tohle?“ zeptal se Ryu a dotkl se jeho ruky.
Uh!
„To studí!“ vyjekl Shigeki.
Ryu přistoupil blíže. Paže se mu pohupovaly podél těla. Nebyly na pohled silné, ovšem jejich zakončení Shigekiho překvapilo. Na rukou měl totiž jenom tři dlouhé prsty s tmavými drápy. Všiml také si křídel.
„Jsi démon?“
„Ne, jsem Ryu, Modrý drak. Ochránce lidí.“
„Proč jsi tady?“
„Hranice mezi vaším a Druhým světem se narušila. Jsme přesvědčeni, že tou hranicí pronikly do vašeho světa bytosti zvané Amorfini.“
„Co jsou zač?“
„Ukrývají se v zapomenutých podzemních městech jako energie.
„Co s tím vším mám společného já?“
„Potřebujeme spojence mezi lidmi.“
„Mnozí by se tvého vzezření báli, proč jsi oslovil mě?“
„Máš odvahu!“
„A to stačí?“
„Ne, nestačí, ale je to první krok k tomu se stát stoupencem Swordu.“
Ve chvíli, kdy chtěl Shigeki něco říct, nakoukla do místnosti jeho matka. Ryu se okamžitě zneviditelnil.
„Ty si tu s někým povídáš?“
„Já-já. Ne, mami.“
„Jestli ještě hraješ ty své hry, měl bys to vypnout a jít spát!“ řekla a odešla.
Ryu stál na stejném místě.
To znamená, že ho vidím jenom já, pomyslel si Shigeki.
„Jen úzká skupina vyvolených má dovoleno mě vidět.“ řekl jako by četl Shigekimu myšlenky.
Pousmál se. Bylo to poprvé, kdy se pohnula jeho tvář.
„Jaký je vlastně tvůj úkol, Ryu?“ zeptal se znovu Shigeki.
„Chráním svět lidí před zlými bytostmi.“
„Jsi sám?“
„V tomto městě se pohybuje pět draků ochránců jako já. Amorfinů je mnohem více. Je důležité, aby se do toho zapojili i lidé a ukázali jim, že se jich nebojíte.“
„A jak mohu já sám rukama zabít takovou bytost?“
„Proto jsem zde já, abych ti svěřil mocný amulet, který dokáže vyvolat ohromnou sílu schopnou zabít nejen Amorfiny.“
„Amorfini, co jsou vůbec zač?“
„Jsou to v podstatě nenasytní požírači energie. Pronikli skrze Druhý svět do toho vašeho, aby ho prozkoumali. Váš svět je díky velkému množství lidské energie pro ně vhodný.“
„Něco s tím musíme udělat,“ dodal Shigeki a podrbal se na bradě.
Na chvilku se odmlčel. Pak se zeptal na ten amulet.
„Mám to chápat tak, že tuto výzvu přijímáš?“ optal se Ryu.
„Ano.“
„Zde je,“ řekl Ryu a jeho hubená ruka zakončená drápy mu podala amulet.
Vypadal jako železný květ kopretiny.
„Co to umí?“
„Dobrá otázka,“ přitakal Ryu a drápem ukázal směrem k amuletu. „Jakmile ho položíš na dlaň, dokáže zaznamenat přítomnost Amorfinů v bezprostřední blízkosti. Pokud se tak stane, automaticky se aktivuje. Zvětší se do velikosti talíře. Poté se objeví energetická ramena, která vyjdou ze středu. Proneseš „Amyuretto sutoraiku!“ a použiješ tak jeho moc.“

Shigeki bez čekání otevřel dlaň. Amulet se zvětšil, přesně tak jak Ryu řekl. Ze středu květiny vyskočila dvě zářivě rudá ramena. Zastavila se metr nad amuletem.
„Amyuretto sutoraiku!“ pronesl a byl svědkem něčeho úchvatného, ale zároveň i ničivého.
Dvě rudá ramena zasáhla první věc, která mu padla do oka. Byl to plyšový králík. Tmavě červená energie ho zasáhla a silným výbojem ho zničila. Po králíkovi nezbylo vůbec nic.
„Super!“ vykřikl a pak se utišil.
Vzpomněl si na svou matku, která ho pokárala za to, že tak pozdě hraje hry.
„Takto zničíš fyzické tělo Amorfina. Jeho energie se bude chtít vrátit do Druhého světa. Většinou jsou to slabé energie. Ztratí intenzitu a zmizí. Pokud však narazíš na silnou energii, pokusí se získat jiné tělo,“ dodal Ryu.
„Jak to poznám?“
„Její plamen nezmizí, ale bude chtít utéct. Použiješ znovu amulet.“

„Amyuretto fikkusu!“

„Lístky poslouží jako transformátor. Rozzáří se. Vtáhnou energii do sebe a přemění jí v lávový kámen velikosti hrášku.“
„Co se s ním stane?“
„Zůstane napořád v takové podobě.“
„Pokud někdo kámen nenajde a nerozbije ho.“
„To se nestane.“
„Jak to?“
„Je nezničitelný.“
„Mám otázku,“ spustil Shigeki.
„Poslouchám.“
„Kolik je takových jako já?“
„V tuto chvíli je vás deset.“
„A je to dost?“
„Tito odvážní lidé dostali do rukou amulety a musí co nejdříve zbavit svět této hrozby,“ odpověděl.
„Nebude nás málo?“
„Proto musíme navštívit další vyvolené, abychom proti nim měli větší šanci.“
„Myslím, že Kazuaki bude zírat!“ vyhrkl nadšeně.
„Kdo není zasvěcen, nesmí se o tvém poslání dozvědět. Kdyby se Amorfini dozvěděli, že jsi stoupencem Swordu, zabili by tě.“
„Sword, a co je to vůbec za organizaci?“
„Je to společenství vyvolených ochraňující tento svět.“
„Jsou to jenom lidé?“
„Lidé s ohromnou mocí!“ poznamenal Ryu.
V tu chvíli byl Shigeki zasažen oslnivou září.
„Odcházíš?“ zeptal se a zakryl si oči.
„Už musím odejít.“
„Ale jak ty Amorfiny poznám?“
„Amulet se rozzáří zeleně, když se s nimi setkáš. V lidských tělech je poznáš podle nezvykle zelených očí.“
„Co když to bude člověk?“
„Amulet se nespustí.“
„A kdy se setkám s ostatními? Kdybych o nich věděl, měli bychom větší šanci zbavit tento svět těch požíračů.“
„Ve správnou chvíli se setkáte. Amulet vás svede dohromady,“ dodal Ryu a zmizel ve stříbrné záři.
Shigeki seděl na posteli a díval se do prostoru, kde se pohyboval Ryu.


* * *

Vtom se otevřely dveře. V nich se objevila tvář Shigekiho otce.
„Zítra budu mít pro tebe práci. Možná, že po ní budeš unavený a nebudeš mít čas hrát ty svoje hry!“ řekl přísně a odešel.

Shigeki se díval na dveře, které se pomalu zavíraly. Nezmohl se ani na jedno slovo. Určitě by to bylo zbytečné. Otec by mu neuvěřil, s kým se tu bavil a jaké má poslání. Asi nejvíc ho na tom štvalo, že se s tím nemůže svěřit svému kamarádovi Kazuakimu.












カタチ



# 3



Dům rodiny Nagato, 15. června 2019


Kimiko seděla u stolu a sledovala svého bratra, jak pojídá křupavý toust.
„S kým sis to včera večer povídal?“ zeptala se.
„S nikým,“ odsekl jí.
„Neměl bys hrát tak často ty hry,“ promluvila jejich matka.
Hm!
Zaznělo tiše a znovu se zakousl do toustu.
„Jaké máš dneska plány?“ zeptal se otec.
„Půjdu za Shigekim,“ odvětil Kazuaki.
Pak se zarazil a podíval se na svého otce.
„Potřeboval jsi s něčím pomoci?“
„Ano.“
„Co by to mělo být?“
„Jsi dobrý syn, Kazuaki,“ pochválil ho otec. „Potřebuji posekat trávník.“
„Udělám to hned po snídani, tati.“
„Dobře. Sekačku určitě najdeš.“
„Hai! – Ano!“
Kazuaki pokynul hlavou.
„Chtěla bych být taky kluk, abych ti mohla pomáhat!“ pronesla Kimiko.
„Ty můžeš mě a mamince pomáhat zase s jinými věcmi. Také na tebe spoléháme,“ řekl otec, a tím jí vzal vítr z plachet.
„Děkuji ti,“ pokynula hlavou.
Kazuaki se najedl jako první. Odešel a uklidil si po sobě hrnek i prázdný talíř. Jeho matka se na něho usmála. Byla ráda, že snědl vše a nenimral se v tom, jako jeho upovídaná sestra Kimiko.


* * *

Po snídani šel Kazuaki posekat trávník a poté odešel za Shigekim, který právě pomáhal svému otci v garáži.
„Dobrý den, pane Kumuro,“ pozdravil Kazuaki nejdříve otce svého kamaráda a pak zlehka mávl na Shigekiho.
„Kazuaki,“ ozval se pan Kumura směrem k němu a pokynul hlavou.
„Dneska nemůžu,“ omluvil se Shigeki.
„Škoda. Myslel jsem, že bychom mohli jít pod most. Kluci tam hrají Gomoku.“
„Opravdu hrajete Gomoku?“ udivil se pan Kumura.
„Ano. Je to dobrá hra,“ řekl Kazuaki.
„Strategická desková hra,“ dodal pan Kumura.
Kazuaki se usmál.
„Hraje se na gobanu. Desce, která se skládá z 18x18 stejných čtvercových polí s černými a bílými kameny. Hráči se střídají v jejich pokládání na průsečíky čar a vyhrává ten, kdo jako první vytvoří řadu pěti kamenů,“ vysvětlil pan Kumura.
„Opravdu to znáte,“ Kazuaki uznale pokynul hlavou.
„Také jsem jí hrával!“ potvrdil pan Kumura a podíval se na svého syna. „Až to doděláme, zbytek trestu ti odpustím, ale musíš ukázat, že rodina Kumurových umí hrát Gomoku!“
„Díky, tati, nezklamu tě!“ řekl Shigeki.
„Já také děkuji,“ ozval se Kazuaki.
Zdvořile se uklonil a odešel.


* * *

Během půl hodiny dorazil pod most, kde byl domluvený se spolužáky na hře Gomoku. Nikdo tam však nebyl.
Křup!
Ozval se zvuk, na který Kazuaki okamžitě reagoval.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se hned poté, co se otočil.
Před ním stál muž v dlouhém kabátu. Chvíli si Shigekiho prohlížel a pak mu odpověděl.
„Možná,“ pronesl muž zastřeným hlasem.
„Mám někoho zavolat?“ položil mu Kazuaki další otázku a přiložil si ruku k srdci.
Mohl to klidně být ten Ghoster, o kterých mluvila Taya. Byl ostražitý.
„To nepomůže,“ dodal a přiblížil se na pět kroků.
V tu chvíli mu bylo vidět do tváře. Jeho oči mu zářily světle modrou barvou a tvář měl popraskanou. Udělal krok vpřed. Kazuaki zařval: „Stůjte!“
„Potřebuješ pomoc,“ řekl modrooký.
„Nebojím se Vás!“ vykřikl Kazuaki a sevřel pěst na své hrudi.

„Katachi-Kazu!“

U jeho dlaně se objevil oranžový fosforeskující oblak.

„Kodekkusu!“

Namířil svou ruku na cíl a oblak se proměnil v trojúhelník. Obepnul Kazuakiho paži a zaměřil neznámého.
Bum!
Jasný záblesk zasáhl tělo muže, které v mžiku explodovalo jako pytel s prachem. Hned na to trojúhelník zmizel. Kazuaki dal ruku zpátky k tělu a pohlédl k zemi, kde po lidském těle zůstala jen černá koule velikosti jablka.
„Funguje to,“ pronesl tiše a sebral kouli ze země.
Podíval se do stran, jestli ho nikdo neviděl. Když se přesvědčil, že zde nikdo není, zahodil kouli do potoka. Pravdou je, že v první chvíli ho napadlo, že by si ji nechal. Ale co by s ní dělal. A co kdyby se mu ji nějakým záhadným způsobem znovu povedlo otevřít? Neví, co by se stalo. Jenom to, že by Ghoster unikl.
„Takhle to bude nejlepší,“ šeptl.
Kazuaki chvíli přemýšlel, a pak se posadil na kus opracovaného dřeva, sloužícího jako provizorní lavička.
„Hned napoprvé jsi byl úspěšný,“ pronesl dívčí hlas.
Okamžitě věděl, kdo to je. Ohlédl se k místu, odkud hlas zazněl. Taya přicházela z levé strany. Vypadalo to jako by kráčela po zemi. Její šaty sahaly až po špičky bot. Nohy vůbec nebyly vidět.
„Sledovala jsi mě?“
„Ano.“
„Jak jsem si vedl?“
„Nezaváhal jsi a to je dobře. Jsi silný vykladač.“
„Vypadal neškodně.“
„Ano, ale jsou velmi nebezpeční.“
„Přijdou další?“
„Vedl sis dobře, ale nespěchej. Určitě narazíš na další toho druhu,“ dodala a zmizela ve chvíli, kdy se objevil první spoluhráč.
Byl to Matsu. Chodil do stejné třídy jako Kazuaki a Shigeki. On byl první, který s touto hrou přišel. A byl v ní hodně dobrý.
„Kazuaki!“ vykřikl Matsu a zmáčkl brzdu u svého kola. „Už se nemůžeš dočkat, až tě roznesu na kopytech, viď?!“
„Samozřejmě,“ přikývl.
Matsu seskočil z kola a opřel ho o zeď.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Kazuaki.
„Eiji, snad dorazí. Shigeki měl přijít s tebou.“
„Přijde později.“
„Počkáme, až budeme čtyři.“
„Dobře.“
„Zatím mi můžeš prozradit, jak jsi dokázal dostat jedničku z toho testu z matematiky?“
Mladík s moderním účesem, s vystříhaným týlem a černou patkou vepředu se podíval na Kazuakiho. Ten se jen ušklíbl.
„Čekáš, že ti povím svůj tajný recept?“
„Ano.“
„Hodně troufalé.“
„Nikdo kromě tebe jedničku nedostal. A nevěřím, že jsi to uměl.“
„Toť otázka.“
„Cože?“
„Mohl jsem se to naučit.“
„Matematiku, kterou učí Yamagi nechápe nikdo. Slyšíš, Kazuaki? Nikdo.“
„Líbí se mi tvá sestra, Matsu,“ vyhrkl najednou.
Byl to zásah do černého. Matsu vzteky nadskočil.
„Na Hanako zapomeň!“
„Líbí se mi!“
„Neslyšel jsi, Kazuaki?!“
„Nepřijdu ti pro tvou sestru dost dobrý? Jsem chytrý, hodný, slušně vychovaný…“
„…dost, Kazuaki! Dost! O tom to není.“
„Tak o čem?“
„Jsi můj kamarád.“
„Co je na tom špatného?“
„Hm, musel bych…“
„…jen jsem řekl, že se mi líbí. Ve vší počestnosti, Matsu.“
„Takže o ní zájem nemáš? Uf!“ oddechl si.
„To jsem ale neřekl.“
Vrrr!
Matsu vycenil zuby.
„Jak dlouho tu čekáte?“ ozval se hlas z druhého břehu potoka.
Byl to Eiji.
„Jdeš hrát?“ vyhrkl Kazuaki.
„Samozřejmě,“ odvětil Eiji a přeběhl potok po dřevěné lávce.
Tento potok byl hluboký, i když se to na první pohled nezdálo.
„Kde je Shigeki?“ zeptal se, když doběhl na místo.
„Pomáhá otci, ale přijde…,“ odvětil Kazuaki.
„…později,“ dodal Matsu.
Byl mrzutý a stále si Kazuakiho prohlížel.
„Co budeme dělat?“ zajímal se Eiji.
„Navrhuji si zahrát Target Zero, než přijde Shigeki,“ spustil Matsu.
„Dobře,“ souhlasil Eiji okamžitě. „Jdu vybrat nějaké kamínky a ty zatím nakresli terč.“

Target Zero je společenská hra pro venkovní použití. Účelem hry je naházet ke středu co nejvíce svých kamenů. Velikost kruhu jsou 2 metry a vzdálenost od středu k místu hodu je 5 metrů. Hráči si své kameny označí pastelkou a hra může začít. Kdo se s největším počtem kamenů přiblíží k terči, vyhrává.

„Jdu na to,“ vyhrkl Matsu a klackem nakreslil do písku kruh.
Dovnitř vkreslil ještě jeden kruh a do středu malý kříž.
Autor Danny Jé, 09.04.2020
Přečteno 77x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

ok, teď asi budu hodně kritická a opravdu se nesnažím od psaní odradit nebo něco podobného. Ze všeho nejvíce si nemyslím, že jsem cílová skupina.

v první řadě - vysvětlení hry target zero přímo v textu se mi zdá trošku násilné. Funguje to u mangy nebo anime, jelikož je to kind of součást žánru, ale u prózy, kde by měl text plynout, to zbytečně zastavilo děj. Pokud je to důležitý poznatek, hodila bych to jako poznámku pod čarou, nebo poznámku na konci kapitoly.

pokud jsem to dobře pochopila, příběh je psán v japonsku, využívají se japonská jména a zvyky. V tom případě bych se ale pokusila užívat i japonská přísloví a přirovnání, také honorika. když došlo na "roznést na kopytech", trochu to udeřilo do očí. Občas čtu asijské novely, k vyloženě japonským jsem se myslím nedostala, ale čínské a korejské jsem četla a přestože bylo složité se zprvu v cizích přirovnáních a idiomech orientovat, s dostatečným počtem vysvětlivek by to stálo za tu námahu. Alespoň z mého pohledu by se pak zasazení příběhu v japonském prostředí jaksi "ospravedlnilo". takhle to pak vypadá, že jeden píše fanfiction a není to úplně "jeho" příběh.

ok, mám za sebou tři kapitoly a, well. nejspíše nebudu úplně cílová skupina. tento příběh mi úplně nesedl, přijde mi trošku splácaný dohromady, narychlo a bez ladu a skladu. Čtenář je rovnou hozený do děje, aniž by se vše pořádně popsalo nebo vysvětlilo. Možná jen nejsem zvyklá číst z pohledu dětí. ještě uvidím. ^^

09.04.2020 23:54:44 | moira

díky za tvůj komentář, kritiky se nebojí, vždycky mě vede k zamyšlení. nemohu soudit jestli jsi cílová skupina či nikoli, byl to takový pokus. co se týče Japonska a k tomu daná kriteria ohledně praviděl, tradic apod. Snažil jsem se některé věci samozřejmě dodržet a některé věci by li opravovány Noriko, mojí kamarádkou co se týče anime a Japonska takového. Umí japonsky, zajímá se o Japonsko a když dělala korekturu, opravila mi tam nějaké věci, které jsem nevěděl, či použil nesprávně. Rozhodně to není fanfikce, ale inspirace v anime tam je, ale spousta spisovatelů je inspirována jiným žánry, díly, příběhy....
...a je to můj příběh, můj nápad, uvidíš dál.

Mí korektoři, řekli, že příběh se rozjíždí podivně, ale prý od 5 nebo 6 kapitoly to začíná být zajímavé, tak uvidíme. třeba tě to chytne anebo ne...vše je subjektivní...

10.04.2020 09:43:11 | Danny Jé

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter