KODEX KATACHI

KODEX KATACHI

カタチ



# 16



Shigeki se vracel domů, když ho na rohu ulice zastavil jemný ženský hlas.
„Shigeki!“
„Kdo je to?!“ otočil se a díval se do stran, ale nikoho neviděl.
„Shigeki! Takové hezké jméno,“ promluvil znovu ženský hlas.
Během chvilky zpoza rohu vykoukla tvářička dívky.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
Dívka vykročila přímo k němu, Na sobě měla podivné šaty. Období baroka.
„Jsem Taya,“ představila se s úsměvem na tváři.
„Máš zajímavé šaty.“
„Slyšel jsi můj hlas a ten slyší jen vnímaví lidé,“ pronesla jako by neslyšela, co jí řekl na její šaty.
„Moje matka říká, že mám dobré uši,“ snažil se to vzít s humorem.
„Vážně?“
Zakroutila boky a přiblížila se ještě blíž. Stála od něho pouhé tři metry.
„Zřejmě ses ztratila,“ špitl a upravil si vlasy.
Dívka na to nezareagovala.
„Znáš mě, tudíž něco ode mě budeš potřebovat,“ odhadl její úmysly a předpokládal, že se to během chvilky dozví.
„Tvůj přítel si o tobě myslel, že jsi jeden z lidí, kteří si zaslouží to nejlepší,“ řekla.
Shigeki tomu nerozuměl.
„Chtěl ti povědět o kodexu, ale zakázala jsem mu to,“ řekla.
Jakmile se zmínila o kodexu, došlo mu, že ona je ta bytost, která proměnila Kazuakiho ve vykladače kodexu Katachi. Mocný Amorfin.
„To nejlepší…,“ pronesl Shigeki a čekal, že se dívka jménem Taya chytne.
„…je rychlá a bezbolestná smrt!“ dodala.
Mohl bych číst myšlenky nebo předpokládat, co se stane, pomyslel si Shigeki.
„Zabiješ bezbranného člověka?“ zeptal se a ukázal jí prázdné dlaně.
Dívka v barokních šatech byla překvapená, protože očekávala, že bude mít v ruce amulet. Byla si jistá, že on je stoupencem Swordu a nástrojem Modrých draků. Jaké však bylo zklamání, že proti ní stál bezbranný člověk. Přesto byla rozhodnutá ho zabít.
„V tom případě to bude velmi rychlá smrt!“ pronesla.
„Chápu, Kazuaki měl pravdu, že jsi bohyně!“ řekl Shigeki a klekl si.
„Co jsi říkal? Bohyně?!“
„Ano, to řekl.“
„Oh, to jsem nečekala, že ke mně takto vzhlížel,“ pousmála se Taya.

Kdyby měla lidské ego, určitě by to s ní něco udělalo, ale takhle je to jen energie, která zaznamená má slova a přehlédne je, pomyslel si Shigeki.

Klečel na zemi a čekal na smrt.
„Kazuaki už není tím, koho bys mohl najít,“ prozradila. „Stal se někým novým a důležitým, aby mohl všechny ty falešné Ochránce zabít.“
„Nevím, kdo je špatný a kdo zlý. Každý si může říkat cokoliv a nebudeme stejně vědět, komu máme věřit,“ ozval se Shigeki.
„Pravda je synonymum čehokoli. Vždy záleží, kým je uchopena a jak je předávána, ty chytrý člověče,“ poznamenala a rozpažila.
V ten moment se kolem jejího těla vytvořil zelený kruh s mnoha symboly. Každý z těch symbolů se točil kolem své osy. Až po chvilce se jeden po druhém zastavovaly. Až se tak stalo, kruh se zdvojnásobil a uvnitř vytvořil fosforeskující mlhu.
„Je to jen otázka času, než tě Ochránci dostanou!“ pronesl Shigeki s vážnou tváří.
„Věděla jsem, že jsi ve spojení s Ochránci!“ vykřikla, a když se zastavil poslední symbol, mlha uvnitř kruhu se vytvarovala do spirály.
Jsou z vesmíru?
„Sice nevím, proč nevyužiješ amulet proti mně. To je zajímavé. Jsi zvláštnost,“ poznamenala.
„Pokud mám zemřít, stane se to!“ promluvil a pomyslel na Modrého draka Ryua.
„Jiné plány s tebou mám,“ pronesla.
Fosforeskující spirála vyslala energetický pulz, který by během vteřiny dopadl na lidské tělo a transformoval jej.
Vžžt!
Vmžiku se tam objevil Modrý drak, který pohltil Shigekiho a přenesl ho jinam.
Aááárrggg!
Dívka v barokních šatech vykřikla a vzteky poničila budovu naproti. Poté zmizela.


* * *

Modrý drak se objevil před domem Kumurových. Shigeki vystoupil ze světle modré koule. Podíval se na Ryua a poděkoval mu.
„Arigato gozaimas, Ryu!“ několikrát se poklonil.
Vděčil mu za svůj život.
„Nechtěla tě zabít,“ řekl Ryu.
„Opravdu?“ podivil se Shigeki.
Podrbal se ve vlasech a pak se rozhodl, že to co, cítí, a o čem přemýšlí, Ochránci řekne.
„Nevím, jestli jsem na té správné straně. Můj kamarád Kazuaki je mrtvý. Znám jeho vraha!“
Ryu mlčel a jen sledoval jeho vztek.
„Ta dívka v barokních šatech, ona říkala, že pravda je synonymum čehokoli. Vždy záleží, kým je uchopena a jak je předávána,“ máchl rukama do strany. „A já fakt nevím, komu mám věřit. Důvěra je velmi křehké pouto. Pokud se přetrhne, už to není jako dříve, jestli mi rozumíš.“
Ryu stále mlčel.
„Samozřejmě. Teď mlčíš. Asi víš, že mi došlo, že Kazuakiho jsi zabil ty. Prosil jsem tě, abys to nedělal, ale neposlouchal jsi!“
Shigeki byl naštvaný. Přešlapoval a přemýšlel, co mu má ještě říct, aby to pochopil.
„Ovšem, jsem jen člověk, který se stal tvým nástrojem…“
„Mlč!“ vykřikl najednou Ryu. „Nejsi žádným nástrojem. Do tvých rukou byla vložena moc, abys Amorfiny zastavil. A důvěra je něco, co znají pozemšťané, my se soustředíme na plán, jeho splnění a jeho výsledek. Tys přežil. Měl jsi přežít a jsem rád, že žiješ!“
„Polovina mého srdce je teď prázdná,“ ohradil se Shigeki. „I když Kazuaki už nebyl kým je, stále to byl můj kamarád a já jsem věřil, že to dokážu zvrátit! A ty mu dokážeš pomoct!“
„Rozumím.“
„Vůbec ničemu nerozumíš!“ vykřikl Shigeki. „Jsi bytost odněkud z daleka. Tohle nemůžeš pochopit!“
Minutu ticha přerušil otec Shigekiho, který otevřenými dveřmi sledoval, jak se venku Shigeki rozčiluje. Křičí a zlobí se na někoho, kdo není vidět.
„S kým se to hádáš, synu?“
„Už s nikým. Skončil jsem. Jdu domů,“ ozval se Shigeki.
Ryu tam stál a sledoval, jak ho Shigeki opouští. Moc dobře chápal, čím si teď prochází. Nebyl bytostí z daleka, bez emocí a soucitu. Řekl, že se Ochránci soustředí na plán a jeho výsledek. To byl však jen fragment toho všeho.
„To jsem nechtěl,“ pronesl Ryu a zmizel.


* * *

Ryu věřil, že se znovu setkají. Do té doby se Shigeki se smrtí svého kamaráda vyrovná. Samozřejmě, že nezapomene, ale jeho srdce se časem zacelí a mysl si bude pamatovat hlavně to dobré. Teď je Shigeki plný hněvu, smutku a viny.
„Až se město opraví a lidé se vrátí domů, vše začne jako dřív,“ pronesl Ryu směrem k ostatním Modrým drakům – Ochráncům.
„Všechno se narušilo Mocným Amorfinem, který v podobě dívky v barokních šatech snadno manipuloval s lidmi,“ dodal Gyu.
„Lidé jsou křehké bytosti a snadno podlehnou kouzlu peněz, moci a falešné svobody.“
„Přesto jí musíme najít!
„Ano. Musíme jí najít!“

Zaznělo sborově. Poté Ochránci zmizeli v šeru blížícího se večera…










カタチ



# 17



Ósaka 24. června 2019


Po snídani vyrazil Shigeki do školy. Západní část města byla na několika místech ještě mimo provoz, ale lidé se mohli vrátit do svých domovů. Pokud bylo kam. Ostatní zůstali nadále u svých příbuzných. Komunikace byly na mnoha místech poničené, ale díky těžké technice se praskliny v zemi povedlo zahrnout.

Takový byl stav po útoku Amorfinů.
„Měli jsme štěstí,“ pronesla dívka, která se k Shigekimu připojila v další ulici.
Školy ve východní části Ósaky byly v provozu. Pěšky to bylo patnáct minut. Shigeki si to dával každé ráno během s Kazuakim. Teď, když je Kazuaki mrtvý, o běh neměl zájem.
„Kdo jsi? Nemám náladu hlídat děti, promiň.“
„Nejsem dítě!“ vykřikla uraženě. „Už chodím na střední! A kdyby tě to náhodou zajímalo, jmenuju se Azami Honda.“
„Hm. Kde máš kamarádky?“
„Jsem sama.“
„Sama?“
„Moje nejlepší kamarádky zemřely při tom zemětřesení.“

Teď si začal připadat jako blbec. Nemá přece smysl si vylévat vztek na téhle malé holce. Mnoho lidí si kvůli nedávným událostem muselo projít peklem.
„To je mi líto.“
Dívka chodila nejméně o dva ročníky níž podle uniformy.
Překonej sám sebe a buď na ni milý, povzbuzoval sám sebe Shigeki.
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou,“ nabídl se.
„Moc děkuji. Jsi hodný,“ pousmála se a přidala do kroku.
Když viděl, jak se malé nožky snaží s ním udržet tempo, zpomalil.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Jsem Shigeki. Těší mě, Azami.“ Poprvé se na ní pořádně otočil a pokusil se o úsměv.
Bylo to poprvé za posledních pět dní, co se alespoň trochu usmál. Uzavřel se v pokoji, a dokud nemusel jíst nebo s něčím pomoci otci, tak nevylezl ven. Hrál dokola stále stejnou hru. Door To Doom, obyčejnou akční střílečku. Ačkoliv ji znal a dohrál ji, začal ji hrát znovu. Jako by ten vztek chtěl ze sebe dostat ven tímto způsobem.


* * *

Ve městě byl klid. Ryu se neobjevil. Ani žádný jiný Ochránce. Dokonce ani nadporučík Yukinora se zde neukázal. Zřejmě jeho nabídka byla jen zkouška. Kdo ví. V každém případě se ve městě za těch pět dní nestalo nic neobvyklého.
„Bylo to šílené, když to zemětřesení začalo,“ spustila Azami.
„Bydlím na druhé straně,“ ukázal Shigeki.
„Utekli jsme s rodiči k tetě Keiko.“
„Tam teď bydlíte?“
„Ano,“ kývla.
„Chápu. To musí být těžké.“
„Mají velký dům.“
„Kolik mají dětí?“
„Jedno.“
„Aha.“
„Jmenuje se Ari.“
„Podivné jméno.“
„Chová se divně.“
„Vážně?“
„Občas si povídá sám se sebou.“
„To občas děláme každý.“
„Já ne.“
„Dobře, ty ne. Já někdy ano,“ pousmál se Shigeki.
„Kreslí zajímavé obrázky a tvrdí, že vidí duchy. Nikdo mu však nevěří.“
Samozřejmě. Většina lidí na duchy nevěří, pomyslel si.
„A ty mi to řekneš jen tak. Vždyť mě vůbec neznáš. Co kdybych se ti smál?“
„A budeš?“
„Nebudu.“
„Vidíš, odhadla jsem tě dobře.“
Pomalu se blížili ke škole, když Azami poděkovala za společnost a nabídla mu, že když jí doprovodí domů, seznámí ho s Arim.
„Dobře, platí,“ pokynul Shigeki a vyrazil za svými vrstevníky, kteří tvořili skupinku u zábradlí.
Moc se mu k nim nechtělo. Bylo předem jasné, že se ho všichni budou ptát na Kazuakiho.


* * *

Po vyučování Azami čekala před školou. Shigeki nezapomněl, a když jí uviděl, vyrazil rovnou k ní.
„Neměla bys o tom nejdříve říct rodičům?“ zeptal se a pozvedl obočí.
„Máš pravdu,“ kývla. „Ale když mě doprovodíš domů, zeptám se jich.“
„Dobře.“
„Dobře,“ pousmála se.
Shigeki pokrčil rameny a vykročil. Azami cupitala rychle za ním.
„Doufám, že se nezlobíš,“ spustila.
Dlouho nevydržela být potichu, pomyslel si.
„Měl bych?“
„Jsi kluk z vyššího ročníku a já bych se měla kamarádit s dívkami svého věku,“ vysvětila.
„Zřejmě ano,“ přikývl.
„Jsi smutný.“
„Můj nejlepší kamarád zemřel.“
„Vím, jak se cítíš. Natsuki byla také moje nejlepší kamarádka. Její celá rodina zemřela při tom zemětřesení.“
„Každý v tomhle městě někoho ztratil. Je to smutné, ale vyrovnáme se s tím,“ dodal Shigeki.

A měl pravdu. Na nikoho, kdo v tomto městě zemřel, se nezapomene.

* * *

Blížili se k domu s nádhernou zahradou.
„Tady bydlíte?!“ udivil se Shigeki.
„Ano.“
„Krásné květiny.“
„Řeknu to tetě Keiko, bude ráda.“
Zastavili se před vrátky.
„Počkám tady.“
„Dobře, povím o tobě rodičům a tetě Keiko,“ řekla a vyběhla k domu.
Jako by snad měla radost, že tu jsem, pomyslel si Shigeki.
„Mami, mami!“ křičela Azami, když vběhla dovnitř.
„Co se stalo?!“ zeptala se teta Keiko.
„Chtěla bych pozvat domů Shigekiho, doprovodil mě domů. Ráda bych ho seznámila s Arim,“ odvětila.
„Měla ses zeptat nejdříve Ariho, jestli se bude chtít s tím chlapcem setkat,“ pronesla matka Azami.
Hm!
Ari zrovna prošel kolem své matky, ale pohlédl na Azami a pousmál se.
„Pozvi ho dál,“ řekl a zmizel ve svém pokoji.
„Dobře,“ zaradovala se a vyběhla ven.
Teta Keiko se jen podívala po své sestře Tomoko, matce Azami. Dívka vyběhla ven a už mávala na Shigekiho. Ten samozřejmě pochopil, že si Azami prosadila svou a je pozván k nim domů.
„Pojď! Pojď!“ zvolala.
„Už jdu,“ kývl a prošel vrátky.
Pomalu kráčel po upravené cestičce až ke dveřím. V půli cesty ho dohnala Azami a radostně se ukláněla. Ukazovala dovnitř a neustále se usmívala.
„Dobrý den,“ pozdravil Shigeki, když vstoupil do domu.
Uvnitř stála Tomoko, matka Azami a její sestra Keiko. Všichni se navzájem poklonili.
„Tudy,“ ukázala Azami.
„Ano,“ pokynul Shigeki a zul si boty.
„Ari, Ari, vedu hosta!“ vykřikla Azami a nadšeně vedla Shigekiho do pokoje svého podivného bratránka.
Dívka otevřela dveře a vstoupila jako první. Hned po ní do místnosti vešel Shigeki. Ari stál u okna, ale byl otočen čelem ke dveřím.
„Ty jsi, ten hoch?!“ vyhrkl útočně Ari a dvěma skoky se přiblížil k Shigekimu.
Ten se ho nelekl. Jen pozoroval pohyby jeho očí, které byly nepřirozeně velké.
„Ano, jmenuji se Shigeki!“
„Už můžeš jít, Azami,“ podíval se Ari na svou sestřenku přísným pohledem.
„Ale já chci být s vámi!“ bránila se.
Smutný výraz hovořil za své.
„Budeme si povídat o věcech, kterým nebudeš rozumět!“ trval na svém.
Rukou ukázal ke dveřím.
„Jak víš, že jim budu rozumět já?“ ozval se Shigeki.
„Jsi starší než já!“
„Neznáš mě.“
„Ale vím, kdo jsi,“ zazubil se.
„Opravdu?“
„Jsi ten Shigeki, který bude spolupracovat se Sekcí 44,“ odvětil.
Uh!
„Co víš o Sekci 44?“ zeptal se překvapeně Shigeki.
„Je to speciální jednotka, která se tu objevila krátce poté, co začalo zemětřesení a byli jsme napadeni těmi mimozemšťany!“
„A ty tomu věříš?“
„Já ano, a ty?!“
„Já ne!“ přidala se Azami.
Ari ukázal paží na dveře a zamračil se na ní. Hned pochopila, že by měla odejít. Poslechla, ale ruka Shigekiho jí zastavila.
„Myslím, že by ses k ní neměl takhle chovat!“ ohradil se Shigeki proti Arimu a druhou rukou namířil na jeho hlavu.
„Vážně?!“ vyprskl pohrdavě.
„Ano,“ kývl Shigeki a prstem ho ťukl do hlavy.
„Co?!“
Ari zrudnul a zaujal bojový postoj. Sevřel ruce v pěst a vyčkával na vhodný okamžik.
„To nebude třeba, odcházím,“ dotkl se Shigeki jeho ramene a otočil se ke dveřím.
„Počkej!“ vyhrkl Ari. „Omlouvám se! Choval jsem se jako idiot!“
„Přišel jsem se s tebou seznámit a ty…“
„…nevím, proč mám takové návaly vzteku!“ přerušil ho Ari a znovu se vzápětí omluvil.
Omluva patřila i Azami. V tu chvíli se Shigeki zastavil.
„V tom případě zůstanu,“ kývl.
Azami se usmála a posadila se do křesla.
„Chci se tě zeptat, jak jsi přišel na to, že budu spolupracovat se Sekcí 44?“ zeptal se Shigeki.
„Občas pracuji s runami,“ odvětil Ari.
„S runami?“
„Překvapen?“
„Četl jsem, že Vikingové věštili runami budoucnost,“ odvětil Shigeki. „Funguje to.“
„Opravdu?“
„Nevěříš mi?“
„Přesvědč mě!“ vybídl ho Shigeki.
Azami se zatočila na točícím křesle a byla zvědavá, co jim Ari ukáže.
„Ale nikdo se to nesmí dozvědět?!“ vyhrkl Ari.
„Samozřejmě,“ odkýval to Shigeki.
„Pstt!“ přiložila Azami prst na své rty.
„Dobře,“ přikývl Ari a sáhl do skříně, odkud vytáhl bílou krabici.
Položil ji na zem a otevřel. Uvnitř bylo několik symbolů, které připomínaly runy. Shigeki si je pozorně prohlížel, zajímal se o středověké symboly, a hned poznal, že to vikinské runy nejsou. Podíval se na Ariho a řekl mu to.
„Jsou to runy,“ oponoval.
„Zajímám se o dávnověk a středověk. Tohle vikinské runy nejsou,“ trval Shigeki na svém. „Možná to jsou ty starogermánské runy.“ Zvedl prst. „Rozhodně je to zajímavé!“
Jeho zájem Ariho potěšil a trochu zmírnil rozčarování nad tím, že si celou dobu myslel, že jsou to vikinské runy.
„Takže sis to neověřil na internetu?“ zeptal se Shigeki.
„Když se objevily ty bytosti vypadající jako druidi , neměl jsem důvod pochybovat,“ odvětil.
„Říkala jsem, že si s někým povídá,“ ozvala se Azami.
„Popiš mi je?!“ vybídl ho Shigeki.
„Objevili se dva. Muž a žena. Měli na sobě tmavě hnědá roucha.“
„Co ti chtěli?“
„Přišli mě varovat před nějakými Doty.“
„Jak dlouho jsi s nimi ve spojení?“
„Od toho zemětřesení.“
„Kdy se objeví?“
„Jakmile rozhodím runy.“
Aha!
„Ukážeš mi to?!“ požádal Shigeki.
„Dobře,“ souhlasně přikývl Ari.
Pečlivě vybral několik run a postupně je rozhodil do kruhů, které měl křídou předkreslené na parketách svého pokoje. V tu chvíli se ochladilo a zhoustl vzduch, načež se v rohu místnosti z něčeho, co nejdříve vypadalo jako hustá tmavá mlha, vynořily dvě postavy. Vypadaly přesně tak, jak Ari popisoval.
Jé!
Azami vyjekla a seskočila z křesla. Schovala se za Shigekiho.
„Jsou tady!“ pronesl Ari.
Žena se podívala na Shigekiho a přistoupila blíž k němu.
„Viděla jsem tvou tvář v budoucnosti,“ pronesla.
„Mě?!“ udivil se Shigeki.
„Ano.“
„A co jsi viděla?“
„Vše se dozvíš,“ promluvil muž a nakreslil rukou před sebe několik symbolů.
V ten moment se ocitli na jiném místě. Žena, ten muž a Shigeki.
„Proč jste to udělali?“ zeptal se Shigeki.
„Jsi výjimečný,“ řekla žena.
„Opravdu?“ podivil se tomu a ustoupil krok stranou.
Rozhlédl se kolem sebe a snažil se přijít na to, kde se nacházejí.


* * *

Ari i Azami stáli uprostřed pokoje a snažili se pochopit, co se stalo.
„Kde je ten – Shigeki?“ vyhrkl Ari.
„Zřejmě ho někam přenesli? Viděla jsem to, co ty.“
„Vůbec tomu nerozumím. Všechny mé runy zmizely, ten kluk zmizel. Co se to stalo?“ Ari se roztěkaně až panicky rozhlížel po pokoji.
„Počkáme, když se neobjeví, zeptám se ho ve škole,“ řekla Azami.
„Chtěl bych to vědět hned!“
„Já taky, ale nic s tím nenaděláme.“
Oba čekali asi dvě hodiny, ale když se Shigeki neobjevil, Azami odešla z jeho pokoje. Na otázku své matky, kde je ten starší chlapec, zalhala, že už odešel. Nechtěla jí říct pravdu. Věděla, že by jí matka neuvěřila. Její matka se tomu podivila, protože ho neviděla odejít. Vzhledem k tomu, že zmizely i jeho boty a školní brašna, nezpochybňovala její odpověď.
Autor Danny Jé, 17.04.2020
Přečteno 67x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter