KODEX KATACHI

KODEX KATACHI

カタチ



# 22



Dům rodiny Kumura.


Shigeki seděl ve svém točícím křesle a prohlížel si náramek se symboly. Byl uvnitř spokojený, že jeho první setkání a příjem duše do světa Karui proběhlo v pořádku.

Karui – Světlo.

軽い


Znovu přemýšlel o Kazuakim. Myšlenky ho vracely do časových událostí, kdy spolu hráli hry, smáli se vtipům a běhali venku.
„Určitě to má nějakou souvislost, že na něho musím pořád myslet,“ pronesl.
Shigeki přemýšlel, když jeho úvahy přerušil hlas jeho matky.
„Co děláš, Shigeki?“ zeptala se a vstoupila do jeho pokoje.
Posadila se vedle něho a pohladila ho po vlasech.
„Co se děje mami?“
„Nemohla jsem včera usnout“ odvětila.
„Proč?“
„Ve snu za mnou přišly bytosti a vysvětlily mi, že máš důležité poslání. Nevím, co si o tom mám myslet.“
Oh!
„Proto jsi za mnou přišla?“
„Ano.“
„Chceš vědět, jestli je to pravda?“
„Řekneš mi pravdu?“
Její hlas byl smutný a plný obav. Proto se Shigeki rozhodl, že své matce poví, s kým se setkal.
„Ještě před zemětřesením jsem se setkal s Ochráncem, který se jmenoval Ryu. Řekl mi, že město ohrožují Amorfini. Myslel jsem, že jsou to duchové, ale nakonec jsem zjistil, že jsou to mimozemšťané. Bylo nutné je zastavit, ale nepodařilo se to. Pronikli do města a západní část Ósaky byla poničena…“
„…díky speciální policejní jednotce byli vetřelci zničeni!“
„Ano. Sekce 44. Nadporučík Yukinora má zbraně, které tyto energetické bytosti dokážou zničit.“
„Ptal se na tebe, když jsi byl ve škole,“ prozradila.
„Byl tady?“
„Jen na chodbě.“
„Co chtěl vědět?“
„Jak dlouho jste se znali s Kazuakim.“
„Aha.“
„Co se stalo s Kazuakim?“
„Proč se na to ptáš?“
„Tvářil se divně. Mám o tebe starost.“
„To nemusíš, mami. S nadporučíkem Yukinorou si promluvím. Jsem totiž součástí Sekce 44.“
Oh!
„Co-že?!“ vylekala se.
„Nabídl mi to.“
„A tys to přijal? To nejde! Vždyť jsi teprve na střední škole!!“
„Nejdříve jsem nechtěl, ale nakonec jsem se rozhodl, že to bude nejlepší způsob, jak se dozvědět, co všechno nadporučík ví a jaké jsou jeho plány s městem. I pro dobro naši rodiny. Hlavně jsem jenom konzultant a samozřejmě jen dočasně, než se vyřeší tato situace.
„I tak se mi to nelíbí, ale je pravda že pod jejich křídly bys mohl být ve větším bezpečí. Stejně buď maximálně opatrný!“
„Budu mami.“
„A proč jsi nebyl na pohřbu Kazuakiho?“
„Jeho smrt je pro mě bolestná,“ odvětil.
O tom, že ví od Prostředníků, že jeho duše je stále naživu neřekl pro jistotu ani slovo.
„Rozumím,“ pokynula hlavou a pohladila ho po vlasech.
Kéž bys věděla vše, ale nemohu ti to říct, pomyslel si.
„Je pozdě, půjdu už spát,“ řekl a naznačil tím, aby matka odešla.
„Dobrou noc,“ špitla a odešla.
Jakmile zavřela dveře, podíval se na svůj mobil. Žádná zpráva od Azami.


* * *

O půlnoci za Shigekim přišla duše. Byl to chlapec ve školní uniformě.
„Shigeki!“
„Co? Kdo to je?“ vylekal se Shigeki v první moment, než si uvědomil, že před ním stojí duch.
Vlastně se vznášel těsně nad zemí. Byla tu duše v podobě malého chlapce. Věkově možná o dva roky mladšího než byl sám Shigeki.
„Omlouvám se. Lekl jsem se,“ pronesl Shigeki a pomalu vstal z postele.
„Jmenuji se Yuki Sumura,“ představil se.
„Jsem rád, že jsi mě vyhledal.“
„Nejsem tu proto, abys mi pomohl na druhou stranu, chci najít své vrahy.“
„A ty si myslíš, že já bych je mohl najít?“
„Jsi jediný, kdo mě vidí, kdo se mnou může mluvit. Já ti ukážu, kdo to je a ty je zabiješ!“
„Ale já nejsem vrah! Jsem Jushin a mým úkolem…“
„Já vím, co je tvým úkolem!“ okřikl mě.
Najednou se jeho tvář proměnila v ohnivou kouli.
„Chci pomstu!“ rozčílil se.
„Co kdybychom je našli a předali spravedlnosti,“ navrhl Shigeki v domnění, že to zabere.
„Jejich rodiče jsou bohatí a vlivní.“
„Když jim dokážeme zločin, budou za to pykat.“
„Chápu tvé úmysly, ale vše se děje z nějakého důvodu,“ řekl duch mrtvého chlapce a vmžiku ohnivá koule se proměnila zpátky na tvář hocha s jizvou pod levým okem.
„Je dobře, že si svou smrt uvědomuješ, mnohé zemřelé duše jsou stále emocionálně napojené na svou rodinu a nechtějí tento fakt přijmout. Chtějí zůstat s nimi.“
Chlapec mlčel. Nic neříkal. Jenom se díval na Shigekiho se zájmem. Jako by hledal ta správná slova. Hněv ho už přešel. Byl klidný a vyrovnaný.
„Pomohu ti do světa Karui,“ pronesl Shigeki.
Využil toho, že chlapec byl klidný.
„Půjdu, ale slib mi, že mé vrahy najdeš a dojdou svému trestu!“ pronesl Yuki.
„Najdu je a předám spravedlnosti,“ řekl Shigeki a namířil proti němu pravou ruku.
Náramek se symboly se začal automaticky točit. Po chvilce se vytvořil světlený kruh. V něm nápis Karui.


軽い


Kruh se nacházel opět přímo před Shigekim.

„Svět otevřený jest, vstup!“ pronesl a rozpažil.
Chlapec vzápětí zmizel. Jeho tělo se rozpustilo ve světelném kruhu. A hned poté, co kruh zmizel, se náramek zastavil.


* * *

Pět minut stál Shigeki nehnutě na místě, kde otevřel bránu do světa Karui. Oddechoval. Cítil úlevu, že chlapce dokázal přemluvit, aby odešel do Světla. Kdyby nechtěl odejít, neobjevil by se tu. Trápil by se a jeho energie by se snižovala. Byla by časem natolik slabá, že by ho mohl pozřít nějaký démon. V jeho těle by byl pak uvězněný do té doby, než by někdo toho démona zabil.

Shigeki znovu spokojeně vydechl a vrátil se do postele. Usnul ve chvíli, kdy se přikryl peřinou.












カタチ



# 23



26. června 2019.


Druhý den ráno se probudil Shigeki s těžkou hlavou. Pamatoval si na chlapce, který k němu přišel o půlnoci. Pomohl mu, ale v mysli mu zůstala jeho věta: „Vše se děje z nějakého důvodu.“
„To znamená, že existuje nějaké vysvětlení, proč už nejsem stoupencem Swordu, ale Jushinem – Archivářem duší.“
Vstal z postele a postavil se k oknu. Slunce svítilo o něco více než včera. Znamenalo to, že by si nemusel do školy brát blůzu, ale jít jen v triku.
„Ty nebudeš snídat?“ ozval se hlas matky.
„Už jdu!“ vykřikl a než vyrazil do kuchyně, převlékl se.
V kuchyni se posadil na své místo a rozhlédl se kolem jako by to tu viděl poprvé.
„Stalo se něco?“ zeptala se matka.
„Ne.“
„Dobře.“
„Co tvé spaní, mami?“
„Je v pořádku. Děkuji za optání.“
„Kde je táta?“
„Šel dneska o něco dříve.“
„Už se těším na víkend, budeme hrát baseballový turnaj smíšených školních družstev.“
„Nebude ti vadit, že budeš mít v týmu děvčata?“ zeptala se udiveně jeho matka.
„Bude jenom jedna a sám si ji vyberu.“
„Bude to Azami?“
Oh!
„Jak-jak, to víš?!“ vyhrkl překvapeně Shigeki.
„Jsem tvá matka a všimla jsem si, že doprovázíš dívku. Shodou okolností je to neteř Keiko, mé spolužačky z vysoké.“
„Neuvěřitelná náhoda.“
„Vskutku.“
Začínám mít pocit, že moje matka ví mnohem více o mě a o tom, co se děje v této části města, než se zdá, pomyslel si Shigeki. Musím zjistit, odkud to ví.
„Seznámím vás,“ navrhl Shigeki.
„Budu jen ráda,“ řekla a zvedla se od stolu.
V ten moment mi do hlavy skočila myšlenka vedoucí k amuletu stoupenců Swordu.
„Musím si ještě dojít do pokoje, počkáš na mě?“
„Jistě, doprovodím tě k brance.“
Shigeki vběhl do svého pokoje a odhrnul kobereček, který zakrýval jeho tajný úkryt v podlaze.
Oh!
„Není tady,“ vyhrkl a chytl se dlaní za ústa, aby nevykřikl překvapením.
Někdo ho ukradl, o tom není pochyb, pomyslel si. Podezřelí mhou být jen dva. Můj otec nebo má matka.
„Tak už pojď, ať nepřijdeš pozdě,“ ozvala se matka, která čekala u dveří.
„Už jdu,“ procedil mezi zuby a vyrazil ven ze svého pokoje.
Jeho matka skutečně stála u dveří a čekala, až její syn dorazí. Dívala se na něho takovým tím zkoumavým pohledem. Shigeki si mohl myslet cokoliv, ale jedno bylo jisté. Amulet je pryč.


* * *

Jakmile se Shigeki rozloučil s matkou, vyběhl mírným klusem ke škole. Měl zpoždění, ale věřil, že na něho Azami počká. Počkala.
„Kde se touláš?!“ spustila, když k ní doběhl.
„Zdržel jsem se.“
„Už jsem se bála, že jsi onemocněl.“
„Z čeho?“
„Ari se vrátil včera pozdě večer a je nemocný a někteří spolužáci jsou také nemocní.“
„Jak víš, že jsou spolužáci nemocní?“
„Sociální sítě, Shigeki,“ odvětila s úsměvem na tváři.
„Co tak najednou?“
„Asi chřipka nebo jiný vir.“
„Mamka o tobě ví,“ řekl Shigeki.
Uh!
Pohled Azami naznačoval, že je to podezřelé.
„Co si mám o tom myslet?“ zeptala se vzápětí.
„Tvá teta je spolužačka mé matky.“
„Tak to to vysvětluje.“
„Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že jsem měl amulet od Ochránců?“
„Ano.“
„Zmizel.“
„Jak zmizel?“
„Není v mém tajném úkrytu.“
„To je divné. Kdo by ho mohl vzít?“
„Jediný, kdo chodí do mého pokoje, je máma a otec.“
„Našli ho? K čemu by jim byl?“
„Nevím, ale přijdu na to.“
„Dobře. A co tvé poslání?“
„Měl jsem dvě setkání, druhý byl chlapec, požádal mě, abych našel ty, kteří ho zabili.“
„Vážně?“
„Musím je najít.“
„A-ha.“
„Také řekl, že vše se děje z nějakého důvodu.“
„Proto tě navštívil.“
„Ne, proto ne,“ zakroutil Shigeki hlavou. „Je to hlavně proto, abych našel jeho vrahy, kteří jsou stále na svobodě.“
„A jak je najdeš?“
„Jsem Jushin – Archivář. Mohu se podívat do minulosti.“
„Co-co?!“ vyjekla Azami.
„Bohové mi řekli, že když se napojím na vesmírnou knihovnu, mohu zjistit vše.“
„Toho by se dalo zneužít!“
Shigeki se na ní podíval přísným pohledem.
„Tím jsem nemyslela, že bychom to měli udělat,“ vysvětlila okamžitě.
Jeho výraz mluvil za vše. Kdyby jeho oči mohly sršet blesky, stalo by se to.
„To jsem rád, že věříš, že to co děláme je správné a žádných výhod nezneužijeme,“ dodal.
„Samozřejmě, že nezneužijeme. Mysli na karmu. Jak zaseješ, tak i sklidíš.“
„Hai!“
„Sódes ne! – Samozřejmě!“
Před školou se rozloučili. Každý zamířil do jiné budovy.


* * *

Ósaka, Nemocnice.


Doktor Raiden v noci přijal pacienta jménem Kay Watanabe, policejní seržant speciálního týmu nadporučíka Yukinory Sekushon 44. Vzhledem k tomu, že Kazuaki přijal jen podobu doktora Raidena, tak neměl vědomosti, původního doktora Guro. Musel tedy improvizovat. K tomu využil doktora Hiwakaru, který se tak mohl blýsknout před policejním důstojníkem.
„Předpokládal jsem, že se toho ujmete vy, doktore Guro,“ spustil nadporučík Yukinora.
„Doktor Hiwakara je stejně dobrý jako já,“ vysvětlil Raiden.
„Mohu vám něco prozradit, doktore?“
„Jistě.“
„Máme přístroje, které zaznamenávají přítomnost neznámých energií, k tomu slouží Sekce 44.“
„Proč mi to říkáte, nadporučíku?“
„Včera jsme zaznamenali v oblasti kolem nemocnice zvýšenou aktivitu neznámé energie,“ odvětil a podíval se na něho zkoumavým pohledem.
„Možná, že se někdo zdrogoval a jeho zvýšená mozková aktivita vygenerovala větší množství lidské energie.“
„Vážně?“ udivil se Yukinora.
Doktor Raiden jen kývl.
„Zapomněl jsem, že jste neurolog,“ dodal a poplácal Raidena po zádech.
Během několika minut se v místnosti objevil doktor Hiwakara.
„Můžete jít klidně domů, nadporučíku. Zítra provedeme další testy, po kterých budeme vědět víc.“
„Děkuji, doktore.“
„Doprovodím vás,“ nabídl se Raiden.
Policejní důstojník se dvěma členy své jednotky a doktorem Raidenem nastoupili do výtahu. U recepce se rozloučili. Nadporučík se však u východu zastavil a promluvil na doktora Raidena.
„Doktore, nebude vám vadit, když tu nechám dva své muže?“
Byla to otázka, která nepotřebovala odpověď. I kdyby doktor řekl, že to není potřeba, Yukinora byl už rozhodnutý. Raiden to věděl. Možná to i chtěl, aby mohl do svého plánu přizvat policejní jednotku Sekushon 44.

Ještě nevím, jak to děláte, doktore, ale přijdu na to, pomyslel si Yukinora.

* * *

Raiden se vrátil do svého lékařského pokoje. Cestou ho zastavila sestra Imiko, která se zeptala na sestru Hitomi.
„Doktore, neviděl jste sestru Hitomi?“
„Ne.“
„Včera byla viděna ve vaší blízkosti.“
„Jak to myslíte, sestro?“
„Nijak, ale zmizela a doktor Takawashi naznačoval, že vy a Hitomi…“
„…sestro, než řeknete něco, čeho budete litovat, zastavím vás. Se sestrou Hitomi jsem mluvil, ale už nevím, kdy naposledy. Doktor Takawashi mě nezajímá a pokud vím, spáchal sebevraždu.“
„Je to zvláštní, že doktor Takawashi naznačí, že vy a sestra Hitomi…a najednou jsou oba mrtví.“
„Sestra Hitomi je mrtvá?“ vytřeštil oči a zahrál překvapeného.
„Nikdo ji neviděl a domů se nevrátila. Pohřešuje se. Zítra se objeví její manžel, určitě si s vámi bude chtít popovídat,“ pousmála se sestra Imiko.
Mám pocit, že si to užívá, pomyslel si.
„Je to vše, co jste mi chtěla?“
„Ano.“
„To jsem rád,“ zazubil se a zmizel za dveřmi svého lékařského pokoje.
Sestra Imiko uraženě odešla pryč.

Dělá, jako by mezi námi nikdy nic nebylo, honila vzteky své myšlenky, které jí vracely do dnů, kdy si se skutečným doktorem Raidenem užívali.

V tu dobu ještě neznal sestru Hitomi. Jakmile ho uviděla, okamžitě o něho projevila zájem. Měl v sobě něco, čím si získal všechny sestry na oddělení.
Autor Danny Jé, 21.04.2020
Přečteno 77x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter