Vzestup a pád Rumu 1

Anotace: Veselá elegie o neveselých okolnostech jednoho pádu

Kapitola 1

Zrod Velké Alkohólie

Jednoho dne, v rameni jedné galaxie, zhoustl, patrně vlivem exploze vzdálené hvězdy, vodíkový mrak. Houstl a houstl až se z něj vyloupla nádherná hvězda spektrální třídy G2V. A ta hvězda, to je přátelé zajímavá věc, ta nás nezajímá. Ač se kol ní jinak všechno točí, naše vypravování se bude točit kolem něčeho úplně jiného. Z téhož mraku se totiž vyloupla i smečka planet a nás eminentně zajímá jedna z nich. Známe ji dobře. Jmenuje se totiž Země. Brzy se srazila s planetkou Theiou, což jistě vypadalo velice efektně, ale hlavně to vedlo k vytvoření Měsíce, ke vzniku velkého planetárního jádra a k specifické pozemské geologii. Ta stvořila horkou skvrnu, ta pak stvořila velkou sopku a ta pak stvořila velkou sopečnou kalderu a tak vznikl skvělý ostrov, nyní známý pod názvem Velká Alkohólie. No a právě tam se bude náš příběh odehrávat. Tak to bychom měli místo příběhu.
Teď si ještě musíme představit jeho aktéry. A jářku, není to nikdo jiný, než nejinteligentnější a současně i nejhloupější forma života na Zemi, tedy lidé. Lidé jsou fascinující. Myslí si o sobě, že jsou středobodem vesmíru a že výše zmíněná hvězda, výše zmíněná planeta a dokonce i sám život – že tohle všechno existuje jen proto, aby mohli být oni. Toho si ale vůbec nevšímejte. To jsou celí oni. Myslí si, že se kolem nich všechno točí. Filozof Prótagorás kdysi řekl, že lidé jsou mírou všech věcí. Panují obavy, zejména pokud se lidé přemnoží, že tomu tak dost možná opravdu je. Je to neštěstí. Nyní se tedy spusťme přímo do jámy lvové a představme si, co jsou lidé vlastně zač.
Lidé, to je obávaný živel. Vzhledem připomínají opice, ale jinak jsou, až na pár chlupů tam a onde, úplně holí. Na pohled opravdu nic, co byste chtěli, aby na vás baflo z křoví o půlnoci. Pohybují se po dvou končetinách, většinou zadních. Tento jinak celkem neškodný úkaz je přivádí v naivní úžas. Vyvozují z toho, že jsou ostatním formám života nadřazeni. Lidé si ovšem myslí, že nadřazeni ostatním formám života jsou i z jiných důvodů. Tak třeba jsou inteligentní. To je, aspoň v některých ohledech, fakt. Díky své vysoké inteligenci si lidé osvojili neobvykle složitý způsob komunikace, takže si dokáží předávat složité informace. Tomuto jevu se říká kulturní evoluce. Kulturní evoluce je bohatým zdrojem fantastických lidských vynálezů, úžasného pokroku lidstva a pravděpodobně i klíčem k jeho naprostému zániku.
Lidé mermomocí touží být považováni za něco lepšího. Vymýšlí si proto důmyslné důvody, proč jsou lepší než ostatní: jsou prý chytřejší, kulturnější, víc nóbl a dokonce i krásnější. No a taky chodí po zadních, jsou holí, mají kulturní evoluci, mají teorii mysli, mají palce v opozici, jsou holí, chodí po zadních,… no prostě jsou výjimeční. Protože by ale lidé nepříznivým kontaktem s realitou mohli pozbýt náležité sebejistoty ve věci své výjimečnosti, je třeba, aby se o ní promyšlenými opatřeními neustále sebeutvrzovali. Vymysleli proto náboženství, které je ustanovuje na pozici šéfa planety a vymysleli také vědu, která je ujišťuje o tomtéž. Vědci provádějí důmyslné pokusy, mnohdy značně ohavné, jejichž smyslem je vědecky prokázat nadřazenost člověka. Občas se ale stává, že pokusy ukážou, že i podřadná zvířata vládnou schopnostmi, které jsou dovoleny jen člověku a chudáci vědci se pak hodně zapotí, než vymyslí nějaké vědecké zdůvodnění, které lidem umožní dál nestranně setrvat v jediném možném názoru, že ostatní formy života nesahají člověku ani po kotníky. Pak je totiž morálně přijatelné chovat se k těm formám tak, jak se k nim lidé chovají. Ovšem my se na tyto politické tanečky nebudeme ohlížet a budeme vycházet z toho, že člověk je úplně normální eukaryotický, mnohobuněčný prevít, jak se sluší a patří.
V jedné věci se ale lidé, přece jen, od ostatních zvířat skutečně liší: je to schopnost iracionality. Lidé totiž dokáží přemýšlet v rámci nejsoucnosti. To lidem umožňuje vymýšlet fantastické vynálezy a věřit fantastickým nesmyslům. Zatímco hloupá, podřadná zvířata třeba nikdy neuvidíte, že by se klaněla křížům, kamenům, sochám, či jiným objektům, jinak v zásadě neškodným, jedině Člověk moudrý ve své velikosti, je obdařen schopností vzývat neživé objekty a vyvražďovat se kvůli tomu, že někdo druhý se klaní jinému neživému objektu.
Tím se vlastně dostáváme k fenoménu „náboženství“, ale předtím si ještě musíme udělat přednášku o smrti, která se s náboženstvím pevně snoubí. Lidé jsou komplexní organismy a jejich život trvá jen omezenou dobu. Lidské tělo podléhá termodynamickým zákonům, takže v určitém stádiu svého života lidé odumírají. Lidé jsou faktem své konečnosti zpravidla nemile zaskočeni. Smrt totiž jejich tělům způsobuje nedobrovolný rozklad, přičemž chemické prvky, která jejich těla utvářejí, po smrti přecházejí, k jejich pramalé radosti, zpět do volného oběhu. Lidé proto mají ze smrti hrůzu. Smrt však není to jediné, čeho se bojí. Jejich vysoká inteligence jim zajišťuje dar strachu prakticky z čehokoliv, takže lidé jsou mnohem vyděšenější, než většina ostatních tvorů. Bojí se hladu, nejistoty, samoty, nemajetnosti, ale nejen to. Bojí se i samotné perspektivy těchto věcí. A jelikož příroda jim v této oblasti neposkytuje záruky, řeší to lidé náboženstvím.
Podstatou náboženství je víra ve fiktivní Bytost. Jakmile si člověk víru osvojí, už na své strachy nemusí být nikdy sám. Lidé se pak mohou chlácholit, že je někdo drží za packu, že někomu na nich záleží a že je bezpodmínečně miluje. Ale zadarmo to není. Aby si lidé tuto bezpodmínečnou lásku zasloužili, musí v Bytost upřímně uvěřit, milovat ji, podvolovat se všemožným rituálům a vynalézavě Bytosti podkuřovat. Pokud tak nečiní, nečeká je láska, ale naopak zatracení a posmrtný život v mimořádně neuspokojivých podmínkách. Naopak, za dobré věření je věřící odměněn možností Bytost kdykoliv o cokoliv poprosit, pročež se to týká především těch věcí, které by se jinde vyžebrat nedaly (štěstí, láska, apod.). Věřící má tedy právo Bytost o různé věci žádat, ale Bytost má zase právo na to nedbat, což zhusta i činí. Může si to dovolit, neboť věřící si takové zacházení obvykle nechávají bez řečí líbit. Věřící vůbec vynikají ve schopnosti trpně podstupovat všemožné nespravedlnosti, které by si člověk s mozkem a páteří jen tak líbit nenechal.
Pokud jde o samotnou Nejvyšší Bytost, je složité ji stručně psychologicky charakterizovat, ale na základě pozorování se zdá, že jsou to osoby s mimořádnou mocí nad přírodními silami a současně se silnou sociální fóbií. Ta se projevuje tak, že se Bytosti zatvrzele odmítají komukoliv ukázat a s kýmkoliv se přímo bavit, což je ovšem problém, neboť také bazírují na tom, aby v ně lidé uvěřili a bezpodmínečně se do nich zamilovali. To je také důvodem, proč musí víra pracovat na principu schopnosti uvěřit v něco, co se vzpírá logice, každodenní zkušenosti, nelze to detekovat smysly a vlastně to silně připomíná blábol. Dobrého věřícího ale takové maličkosti nesmí zaskočit a musí uvěřit i když to nedává smysl a i když mu to vykládá někdo, koho vidí poprvé v životě. Správného věřícího prostě charakterizuje jeho schopnost uvěřit a přitom ignorovat logiku, zkušenost i zjevné důkazy. U věřícího se to nepovažuje za znak hlouposti, ale naopak, je to oceňováno jako znak moudrosti. Člověk, který ve výše uvedených schopnostech vyniká, je dobrý věřící. Takto disponovaných lidí je ovšem v populaci poměrně málo a již etablovaná náboženství se proto šíří spíš nákazou od rodičů, očkováním, nebo komunitní nákazou. Infikovaní rodiče totiž náboženstvím očkují potomky už v ranném dětství, kdy mládě ještě nedokáže kriticky přemýšlet a slepě důvěřuje autoritám. Tak se v nové generaci buduje k náboženství sentimentální úcta, načež se, jako velká vzácnost předává zase dál – využívá se zde toho, že lidé mají tendenci pociťovat posvátnou úctu ke každé veteši, která se dědí z generace na generaci. Takových metod lze však užít jen pro náboženství etablovaná. Náboženství nová to mají mnohem těžší. Většinou právě kvůli sociální nešikovnosti Bytostí, které neumí s věřícími hovořit osobně. Nové Bytosti jsou tak odkázány jen na neefektivní metodu takzvaného zvěstování, čili na verbální propagaci nového náboženství na veřejných prostranstvích prostřednictvím specializovaných pracovníků – takzvaných proroků. Prorokové jsou lidé, u nichž se Bytostem podařilo překonat sociální fóbií a navázat osobní kontakt. Ani pak to ale není žádná sláva, neboť Bytosti se ani zde neodhodlají k běžné komunikaci. Většinou se zmůžou jen na nějaký sen, vidění, hořící keř, nebo něco podobného a pak se zase běží schovat. Často trvá dlouho, než se prorok dovtípí, oč Bytosti vůbec jde. To je ještě umocněno tím, že Bytosti si rády za proroky najímají nepříliš vzdělané osobnosti, často z okraje společnosti a s podivínskými rysy. Je nepochopitelné, že Bytosti nechápou, že zvěstování by měla provádět osobnost ekonomicky aktivní, důvěryhodně působící, dobře ošacená a také, a to je třeba obzvlášť zdůraznit, hygienicky zaopatřená. Ne nějaký bosý, ušmudlaný hippík s vytřeštěným výrazem a se zásobou nelegitimních bylin v umolousané mošničce. Představte si, jak by se nová víra šířila, ujal-li by se toho úkolu schopný manažer. Ale kdepak Nejvyšší Bytost. Svěří to hippíkovi a pak se diví. Z logiky věci vyplývá, že se po Zemi potlouká nemalé množství Bytostí, jejich náboženství nebyla náležitě zvěstována a jim teď nezbývá, než živořit na okraji společnosti. Pokud byl ovšem hippík úspěšný a nová víra se ujme, odměna je sladká. Bytost i hippík tím získávají ohromnou popularitu a jsou pak na dlouhá léta zaopatřeni. Bohužel, ne každý prorok se toho dožije. Úmrtnost hippíků je strašlivá, neboť příznivci starších věrouk služebně starší Bytosti urputně brání a nebohý prorok tak v lítém konkurenčním boji začasté zdravotně utrpí a dočká-li se nakonec přece jen úcty, je to často in-memoriam. Tak, či onak, úspěšný prorok i jeho případní pomocníci se stávají nedotknutelnými hrdiny. Jsou vystaveni všemožnému mytologizování a heroizováni a je kolem nich spřádána pavučina oslavných mýtů. Útok na úspěšného proroka, nebo úspěšnou Nejvyšší Bytost, je mimořádně nebezpečným počinem. Za urážku víry se často trestá smrtí a je za ni považováno i poukázání na sice prokazatelnou, ale nepříjemnou pravdu.
Obecně se zdá, že náboženství má na člověka ambivalentní vliv. Někteří lidé se pod jeho vlivem stávají fanatickými a zlými. Svědomí vypínají a nelogicky tvrdí, že zlo je daní za vyšší dobro. Jiní lidé se však díky Bytosti naopak stávají lepšími. Jestli to v lidech probouzí provozování náboženství, nebo to spíše vyplývá z výchovy a osobnostních rysů, to zatím nevíme.
Pojďme se posunout dál a sice k významu lidí v přírodě. Ekologická role lidí je tak trochu smutná. Řečeno bez obalu, lidé v přírodě hrají navlas stejnou roli, jakou na úrovni organismu zastává rakovina. Stejně jako rakovinná buňka i lidé byli kdysi součástí celého organismu, ale vypověděli mu poslušnost, postavili se mu na odpor a nadřadili mu svůj zájem. Hostitelský organismus je tak odsouzen k pomalé a trýznivé smrti, tedy za předpokladu, že se parazita včas nezbaví. Smrt hostitele však mnohdy znamená i smrt parazita a nejinak je tomu i v tomto případě – experimentálně totiž bylo zjištěno, že jsou-li lidé přemístěni z povrchu Země na jakékoliv jiné místo ve vesmíru, během nanejvýš několika málo minut uhynou. Lidé si svoji závislost i nepopulární biologickou úlohu uvědomují, ale zdá se, že s tím nejsou schopní vůbec nic dělat. Což ovšem neznamená, že by se o to nepokoušeli. Jedni spoléhají na technologický pokrok a snaží se metastazovat na nové vhodné planety. Jiní zase upínají své naděje k náboženství. Výsledek je ale stejný, takže je jedno, jakou metodu sebechlácholení si jaký člověk volí.
Stinnou stránkou lidského druhu je agresivita. Lidé jsou nadšení zabijáci, vraždící jak pro užitek, tak i pro zábavu a napadají, zcela demokraticky, sebe i všechno ostatní. Věří, že na to mají právo, neboť, jak už víme, domnívají se, že jsou všemu nadřazeni. Ale není to s nimi zas tak zlé, jak to vypadá. Celé tisíce let lidé provádějí samodomestikaci. Kultivují sami sebe tím, že se zbavují nadměrně despotických, či agresivních jedinců a snaží se ze sebe udělat něco pořádného. To je třeba ocenit. Bohužel jako každá domestikace, má i tato jisté negativní následky: infantilita, záliba v celoročním páření, záliba ve hře, snížení obsahu mozkovny a ztráta zájmu o okolí.
Na závěr ještě pár slov o sociálním uspořádání. Lidé tvoří obrovskou spoustu nejrůznějších typů a kategorií. Jejich kompletní seznam by byl velice obsáhlý a zcela jistě nad rámec tohoto pojednání, ale aspoň hlavní kategorie si představit musíme. Běžným, konzumním poddruhem druhu Homo s. sapiens je takzvaný „Obyčejný člověk“. Tento termín si zapamatujme, neboť se s ním v našem pojednání budeme setkávat velmi často a stane se naším nerozlučným kamarádem. „Obyčejný člověk“ je prostě průměrný človíček. Vyznačuje se vrozeným deficitem pro zodpovědnost a má utkvělou představou, že si něco jen tak, pro nic za nic, zaslouží. Domnívá se, že jeho okolí má svatou povinnost zajistit, aby o něj bylo láskyplně pečováno. V hlavě Obyčejného člověka obvykle pracuje takzvaný „zdravý selský rozum“, ale ničeho se nebojte. S rozumem to ve skutečnosti nemá vůbec nic společného. Vyzbrojen selským rozumem tíhne Obyčejný člověk často k tendenci volit si různé násilné diktatury a horovat pro řešení, která jsou líbivá, násilná a dlouhodobě neudržitelná. Ve shodě se svou přirozeností za cokoliv odmítá nést zodpovědnost, protože Obyčejný člověk nikdy za nic nemůže. Za všechno může vždycky někdo jiný. Na druhou stranu, Obyčejný člověk je i docela hodný chlapík. Nemá rád nespravedlnost, ani ukrutnost a někdy umí příjemně překvapit tím, že usiluje o dobro.
Druhým důležitým podtypem Člověka rozumného je mocipán. Mocipán je v podstatě honosněji oblečený Obyčejný člověk vybavený navíc vyšší mírou odvahy, drzosti a touhy po moci. Tihle dva nerozluční braši, totiž Obyčejný člověk a mocipán jsou hlavními hybateli fenoménu zvaného „historie“, což je jakýsi zestručnělý soupis významných vražd, válek, technologických novinek a jiných pohrom, které si lidé v minulosti přivodili.
Kromě výše uvedených skupin, existují ještě dvě velmi důležité skupiny: skupina „My“ a skupina „Oni“. Každý lidský jedinec je součástí mnoha skupin „My“ a je schopen ve zlomku sekundy rozpoznat, kdo je součástí skupiny „My“ a kdo součástí skupiny „Oni“ a na základě tohoto schématu pak bránit skupinu „My“, či krvavě válčit se skupinou „Oni“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, skupiny se neustále průběžně přetváří, čímž vzniká nesmírně složitá, v prostoru i čase se měnící mapa, v níž jedinec může druhého jedince v jednom kontextu vnímat jako člena skupiny „My“ a v jiném jako člena skupiny „Oni“ a podle toho ho buď chránit, nebo se ho snažit zabít. Právě proto musí mít lidé tak výkonný mozek: jinak by se v tom bordelu nevyznali.
Tím jsme si stručně představili objekt našeho zájmu a tím se také přesouváme k předmětu naší vědecké práce. Jak je všeobecně známo, na pozůstatcích kaldery, známé jako Velká Alkohólie, byly nalezeny pozůstatky starobylé civilizace. Tato civilizace sestávala z několika měst, nebo přesněji, z rozvinutých městských států s neuvěřitelně pokročilou kulturou. Bádání nesmírně usnadnil nález unikátního díla soudobého písaře, v nichž výše jmenovaný sepsal pohnuté dějiny svého města i celé Velké Alkohólie. My jsme tyto cenné relikty dávno zašlých časů zrestaurovali a po úmorné práci na rozluštění rumitského písma, jsme je nazvali „rumitskými svitky“, na počest městského státu, z něhož onen písař pocházel. O Rumu jsme se díky tomu dozvěděli neuvěřitelné informace. Náš písař žil v období vrcholného rozkvětu velkoalkoholické civilizace – tak vrcholného, že už už přepadával do úpadku. Díky němu spatříme nejen to, jak tehdejší svět vypadal, ale i to, jak moc se svět změnil. Svět Velké Alkohólie byl totiž velmi nepodobný tomu našemu: panovaly v něm dnes již neznámé jevy jako například prolhanost, úplatnost, touha po moci, nezodpovědnost, neschopnost, oportunismus, zbabělost… zkrátka věci, kterým dnes už ani nerozumíme. Pokud by vám proto popisované události připomínaly něco, či někoho živého, je to pouhé zdání. Nikdo z popisovaných osob již nežije a tak není možné, aby to někomu něco připomínalo. A pokud i přesto přece jen bude, tak je to podobnost zcela náhodná. Ale nyní už dosti slov, otevřme si Rumitské svitky a ponořme se do četby…

---pokračování příště---