Schody do nebe 16

Schody do nebe 16

16

 

Eric skončil v práci o něco dřív a po cestě domů se náhle rozhodl a odbočil na Martinsburg. Noční můry se vracely každou noc a Eric nabyl dojmu, že když se ujistí na vlastní oči, že je všechno v pořádku, třeba se konečně vyspí.

 

Když dojel před dům, kde bydlel Marcel s Lindou, a vystoupil, pocítil stejné deja vu jako před Leniným domem. Zvonil, ale nikdo neotvíral, tak zkusil štěstí u sousedů.

 

Vy jste ho posledně nenašel?“ zeptal se překvapeně soused, když otevřel a spatřil Erica.

 

Prosím?“ opáčil Eric a snažil se nevypadat užasle.

 

No, byl jste tady na začátku února a hledal jste Marcela Davise. Říkal jsem vám, že už tady nebydlí, že se teď zdržuje v domě jeho maminky někde na kraji Martinsburgu. Vypadal jste, že víte, kde to je,“ pokrčil rameny.

 

Ááá, jasně, už jsi vzpomínám. Byl jsem delší dobu v nemocnici,“ Eric se usmál. „Děkuju za informaci. Teď už to najdu.“

 

Eric skočil do auta a nechal udiveného souseda stát ve dveřích.

 

*

 

Došel ke dveřím, zazvonil a čekal v naději, že snad bude někdo doma. Když se otevřely a v nich stála Linda, hlava se mu zatočila, jak mu v ní proběhla živá vzpomínka na to, jak už tady takhle jednou stál. Najednou věděl všechno.

 

Ericu, kde se tu bereš?“ usmála se. „Pojď dál. Vzpomněl sis, kde bydlíme?“ Nechala ho vejít a vedla ho do kuchyně. „Nevadí, že tě vedu sem? Mám v troubě muffiny a za chvíli je budu muset vyndat.“

 

Vůbec ne, nedělej si starosti,“ rozhlédl se. „Je to tu jiné než, když tu bydlela paní Davisová,“ zvedl ruku a podíval se na ni. „Nic neříkej, minule jsi mi řekla, že jste to tu trochu přestavěli, je to tak?“

 

Linda se zasmála a přikývla. „Ty sis vzpomněl!“ Nebyla to otázka. „Posaď se přece.“

 

Jak se to vezme,“ uvelebil se na stoličce u kuchyňského pultu. „Nejdřív jsem jel do vašeho původního domu. Kdybys viděla souseda, jak se tvářil, když jsem u něj zazvonil,“ zasmál se. „Sám mi hned řekl, že jsem se ho ptal před několika týdny, kde teď bydlíte a zopakoval mi to. Řekl jsem mu jen, že jsem byl dlouho v nemocnici a upaloval jsem sem.“

 

Ale že jsi tady už byl, to víš? Pamatuješ si, o čem jsme mluvili?“ Linda stála opřená o kuchyňskou linku a pozorovala ho.

 

Nepamatoval jsem si nic, dokud jsi mi neotevřela,“ ukázal na ni. „V ten moment to bylo všechno zpátky jako lusknutím prstů.“

 

Takže už si vzpomínáš úplně na všechno, nebo máš ještě...,“ hledala chvíli to správné slovo, „... mezery?“

 

Bohužel si ještě pořád nevzpomínám úplně na všechno, ale to, že jsem tady byl a o čem jsme mluvili... i s Marcelem..., to mám teď zpátky,“ odmlčel se a tón jeho řeči se změnil. „Víš, od neděle prožívám každou noc šílenou noční můru,“ sklopil oči. „O tobě a o Marcelovi. A jediné, co se mi vybavilo, je, že jsi mi otevřela dveře. Nevěděl jsem kdy, ani kde.“

 

Linda vytáhla z trouby plech s muffiny a sedla si naproti němu. „To mě mrzí, Ericu.“

 

To nic,“ pousmál se. „Jsem strašně rád, že ten sen lhal,“ odvrátil na okamžik oči a zamyslel se. „Víš, vzpomínám si, že když jsem odcházel, řekl jsem ti větu, která mi nedává smysl. O tom, kdyby chtěl Marcel práci... Nevíš, jak jsem to myslel? Já sám chodím do práce, dělám v restauraci Na náměstí v Hagerstownu u Kola, nechápu, jak bych mohl...“

 

Ano, vím, co jsi tenkrát řekl,“ přikývla. „Myslím, že zrovna na tohle by sis měl vzpomenout sám. Věřím tomu, že už jsi opravdu blízko toho vzpomenout si na všechno.“

 

Tak teď mluvíš přesně jako Lena a Kol. Ten sice mluvil o nějakém projektu, ale ani jeden mi o tom nechce nic říct. A ty taky ne,“ pokrčil rameny. „Aspoň mám o čem přemýšlet,“ zasmál se. „Každá vzpomínka mě hrozně povzbudí.“

 

To je dobře. Vzpomeneš si určitě na všechno a my všichni budeme strašně rádi, až k tomu dojde,“ zaculila se Linda. „Dáš si muffin? Už budou vychladlé,“ sklouzla ze stoličky, sundala dva muffiny z plechu na talířek, podala mu ho a sedla si zpátky.

 

Díky,“ Eric se s chutí zakousl do muffinu. „Mmmmm, čokoládovej, je výbornej,“ rozplýval se. „A co ty? Musím říct, že vypadáš tak nějak... rozkvetle.“

 

Děkuju, jsem ráda, že ti chutná,“ usmívala se. „Rozkvetle? Myslíš od té doby, co jsi tu byl naposled? No, začala jsem chodit do práce. Sice jen na půl úvazku, víc mi doktor nedovolil, ale je to návrat do života. Marcel má taky práci.“

 

Vážně? Chtěl jsem se zeptat, kde vlastně je. To je dobře, takový návrat do života je k nezaplacení,“ přikývl vědoucně. „Kde vlastně pracuješ? A Marcel?“

 

Linda začala horečně přemýšlet, jak se vyhnout odpovědi, když vešel Marcel.

 

Cítím muffiny! Zbyly na mě nějaké?“ podíval se na Erica, který zrovna dojídal druhý.

 

Jasně,“ Linda šla nandat další muffiny na talířek. „To je fajn, že už jsi doma.“

 

Musím se ještě vrátit před zavíračkou a všechno zkontrolovat, ale potřeboval jsem pauzu,“ Marcel odpověděl Lindě a usadil se na druhou stoličku naproti Ericovi. „Jak jde život?“

 

To se ptáš mě?“ zeptal se Eric trochu překvapeně.

 

Marcel vážně přikývl.

 

No,“ nadechl se Eric. „Vzpomínky se vrací pomalu. Předpokládám, že o tom taky víš.“

 

Vím. Jsme v kontaktu s Lenou,“ přikývl Marcel. „Hlavně, že se vrací.“

 

S Lenou? Vy dva?“ zavrtěl hlavou, ale Marcel to nijak nekomentoval. „Vzpomněl jsem si na to, když jsem tu byl minule,“ udělal pauzu. „Nebyl jsi rád, že mě vidíš.“

 

Nebyl,“ přiznal Marcel. „Hodně jsem o všem přemýšlel a už jsem se přes to dostal. Co tě sem vlastně dneska přiválo?“

 

Noční můry,“ potřásl hlavou. „Chceš tím říct, že bychom mohli... být zase kamarádi, Marceli?“ zeptal se s nadějí v hlase.

 

Jestli o to ještě stojíš,“ Marcel mu smířilivě podal ruku. „Smažme to...“

 

Rozhodně,“ Eric mu ruku stiskl. „Díky.“

 

Jaké noční můry? Špatně spíš?“ vzal si muffin z talíře, který mezi ně položila Linda, a přitáhl si ji k sobě, když si sedla vedle něj.

 

Eric přikývl. „Od neděle. Vy dva jste hlavní aktéři.“

 

No nazdar. Tak doufám, že po dnešku o nás budeš mít lepší sny,“ pokýval hlavou Marcel.

 

Taky doufám. Poslyš, pamatuješ si na Victora? Kdysi dávno jsem ho vyhodil, protože kradl v pokladně peníze,“ zeptal se Eric se zájmem.

 

Pamatuju. Tmavovlasej, tmavý pichlavý oči, nepříjemnej člověk. Myslím, že tenkrát lítal v drogách,“ přikývl Marcel. „Co je s ním?“

 

Já ti nevím, ale objeví se vždycky na konci té noční můry a bodne mě do hrudi. Začínám mít pocit, že když mě noční můry dovedly sem, že i tohle něco znamená,“ pokrčil rameny. „Třeba si brzy vzpomenu, co. Ale určitě ho nebudu hledat, abych ho navštívil.“

 

Co když to byl on, kdo tě pobodal na tom parkovišti?“ uvažovala Linda nahlas. „Máš to asi uložené v podvědomí.“

 

Ale proč by čekal tak dlouho? Mohl mě napadnout už dávno,“ namítl Eric.

 

Možné je všechno,“ pronesl Marcel. „Ericu, o Katherine víš?“

 

Vím. Kol mi o tom řekl,“ kývl Eric. „Nechápu, kdo a proč to udělal. Mimochodem Kol je můj šéf a skvělej kámoš, nevím, jestli ho znáte,“ zamračil se. „Pořád mě štve, že si pamatuju tak málo.“

 

Známe. Hele, nic si z toho nedělej. Všechno má svůj čas,“ usmál se Marcel povzbudivě. „Takže ses vrátil do práce?“

 

Vrátil jsem se ke Kolovi, vařím tam. Postupně se mi všechno vybavuje, jak jsem tam zase začal. Taky vím, že jsem byl ve vězení. Ale to byl zatím jen záblesk, když mi Kol vyprávěl o Katherine. Pořád mám mezery, jak říkala Linda,“ pousmál se Eric. „Říkala, že začala pracovat na půl úvazku. A ty už prý máš taky práci.“

 

Jo jo, oba pracujeme ve stejné restauraci. Je to tam moc fajn,“ zazubil se Marcel a podíval se na Lindu. „Je tam skvělá parta lidí a krásné prostředí. Jen šéf nám trochu marodí, tak se snažím zaskakovat, jak se dá.“

 

Eric pokýval hlavou. „To musí být náročný, ale jsem rád, že se máte trochu líp.“ Něco, co říkal Marcel, ho trochu zarazilo, ale odložil to v hlavě na později. „No jo, měl bych jít. Dneska vařím večeři. S Lenou se střídáme.“

 

Rádi jsme tě viděli, Ericu,“ řekla Linda, když ho vyprovodili ke dveřím. „Držíme ti palce, ať se ti paměť brzy plně obnoví.“

 

Díky, taky jsem vás rád viděl,“ podíval se na Marcela. „Je to jako... vrátit se domů.“

 

Máš pravdu,“ Marcel si ho přitáhl do krátkého chlapského objetí a poplácal ho po zádech. „Bude líp, neboj.“

 

*

 

Eric celou cestu domů přemýšlel, co ho tak zarazilo, když si povídal s Marcelem a nemohl na to přijít. Když chtěl vejít do domu, překvapilo ho, že je zamčeno. Lena ještě není doma? Už je půl šesté a dnes je pátek, takže měla ranní. Vytáhl klíče, které mu v pondělí ráno nechala v kuchyni a šel dovnitř.

 

Dal si rychlou sprchu a hned se pustil do vaření. Připravil si na pult zeleninu a z lednice vytáhl kuřecí maso. Myšlenky se mu přesunuly k Leně. Přemýšlel, kde může být. Doufal, že je v pořádku, že se jí nic nestalo. Snad do večeře dorazí. Jejich vztah se od konfliktu v neděli přesunul spíše na přátelskou bázi, ale on se nemohl zbavit pocitu, že to předtím bylo jiné. Každopádně jeho city k ní byly vřelejší, než jen kamarádské.

 

Ztlumil troubu a podíval se na hodiny. Půl sedmé. Dal vařit rýži a přešel k oknu, aby se podíval, jestli už se nevrací. Asi jela navštívit Evu. Snad. Vzal ze stolu mobil a poslal jí textovku.

 

Ahoj. Večeře bude za půlhodiny.“

 

Za dvě minuty mu zapípala odpověď.

 

Ahoj. Jsem na cestě.“

 

Ulevilo se mu, že je Lena v pořádku a odeslal „OK.“

 

Zkontroloval maso, vypnul troubu a nechal pekáč uvnitř, aby jídlo zůstalo teplé. Zbývalo deset minut do uvaření rýže. Rozhodl se zatím prostřít stůl.

 

Lena vešla, když dával jídlo na talíře. „Ahoj, byla jsi u Evy? Měl jsem o tebe strach,“ vzal talíře a položil je na stůl.

 

Jo, měla jsem nějaké vyřizování a pak jsem se tam stavila,“ zalhala Lena. Samozřejmě, že jela hned po práci na Vistu, aby zkontrolovala, jak to tam šlape. Pomohla trochu Mary s administrativou a poslala Marcela domů, aby si trochu odpočinul.

 

Můžeme jíst,“ řekl Eric a v duchu si pomyslel, že nejspíš byla úplně někde jinde, ale nechal to být.

 

Po večeři Eric začal skládat nádobí do myčky a Lena mu šla pomoct.

 

Já to udělám, dej si sprchu a odpočívej. Víš, co říkal Kol,“ mrkl na ni Eric.

 

To pořád vypadám tak špatně?“ mrskla po něm okem.

 

To ne,“ Eric se zastavil a podíval se na ni. „Ve skutečnosti vypadáš nádherně,“ pohladil ji po tváři. Najednou ucukl, jako by se popálil a ucouvl.

 

Co je?“ pozorovala ho, když viděla jeho znepokojený výraz.

 

Ublížil jsem ti?“ nevěřícně zavrtěl hlavou a v očím měl užaslý výraz.

 

Ne, nikdy,“ odpověděla klidně. „Ericu, na co sis vzpomněl?“

 

Chvíli na ni zíral, pak si prohrábl vlasy. „Leželi jsme u tebe v ložnici, vyprávěl jsem ti o Marcelovi a Lindě. Pak jsem se na tebe vrhl a ty jsi mě prosila, abych přestal,“ schoval si obličej v dlaních.

 

Ne, počkej, tak to nebylo,“ stáhla mu ruce s obličeje a držela je ve svých. „Neublížil jsi mi, chtěli jsme to oba. Byla to moje chyba, neuvědomila jsem si, že na to nejsem připravená.“

 

Je to jako bychom byli zase na začátku, že?“ zeptal se potichu, trochu otřeseně.

 

Trochu jo,“ pousmála se a pustila ho. „To se spraví. Já vím, že je pro tebe frustrující, když si nic nic nepamatuješ a vzpomínky se ti vybavují na přeskáčku a nedávají smysl. Do toho ty noční můry... Nevím, jak ti pomoct,“ zvedla k němu oči.

 

Pomáháš mi pořád. Musí to být pro tebe těžký mít na krku někoho takového.“

 

Kdyby se něco takového stalo mně, co bys udělal?“ naklonila hlavu na stranu.

 

Zůstal bych při tobě, dokud by sis na všechno nevzpomněla,“ odpověděl bez váhání.

 

Tak vidíš. Není to tak těžké,“ pokrčila rameny. „Jen občas, když mám pocit, že to vzdáváš,“ šla k lednici a vytáhla si láhev piva. „Dáš si?“ podala mu jednu. „Víš, nevím, co si pamatuješ o mně, ale prožila jsem v životě dost. A vždycky, když jsem měla pocit, že ten můj smutek přetrvává moc dlouho, řekla jsem si – dost. Ať už se mě snaží zlomit, kdo chce, nepodaří se mu to.“

 

Já se nenechám zlomit. Když si na něco vzpomenu, mám z toho pokaždé radost,“ napil se. „Teda... tahle vzpomínka mě trochu vyděsila,“ na chvíli zavřel oči. „Nejde to na povel. Ale já si vzpomenu, chci o tobě vědět všechno.“

 

Viděla mu na očích, že mu na tom záleží. „Já vím, že si vzpomeneš. Sám vidíš, že je to jen otázka času. Nemusíš spěchat, nikdo na tebe netlačí.“

 

Jseš na mě tak hodná... Mrzí mě, jak jsem se v neděli choval. Byl jsem fakt jak malej. Měl jsem strach jít dovnitř, mezi lidi, kteří mě znají a já je ne. Bylo to hloupý.“

 

Nedělej si s tím hlavu. Taky jsem se nechovala příkladně. Přestala jsem se ovládat a veškerá profesionalita šla do kopru,“ zasmála se. „Vzpomněl sis dneska na něco nového?“ vzala ho za ruku a odvedla ho do obýváku.

 

Eric intenzivně vnímal její dotek a najednou se mu v hlavě rozbřesklo. Věděl, co prožila, jak se o něj starala, jak to mezi nimi jiskřilo a se zahanbením si vzpomněl, co následovalo po té scéně, která se mu vybavila před chvílí. Pak spolu mluvili druhý den a mezitím... no jasně, mluvil o tom s Kolem. V duchu se usmál a rozhodl se, že si to nechá pro sebe a překvapí ji později.

 

Vzpomněl,“ začal, když se uvelebili na sedačce. „Víš, jak mě pořád ničí ty noční můry, rozhodl jsem se, že zajedu za Marcelem a Lindou...“ Převyprávěl jí všechno, co se seběhlo. Zasmáli se nad užaslým sousedem a Lena pozorně poslouchala. „Jsem strašně rád, že jsem tam zajel. Už mám zase kamaráda.“

 

To jsem ráda. S každým kouskem vzpomínky se ti vrací tvoje já. Však jsem ti říkala, že to půjde,“ usmívala se.

 

Půjde. Víš, v hlavě se mi začalo skládat... cosi...,“ zavrtěl hlavou. „Z toho, co řekl Marcel, něco mě na tom zarazilo. Říkal jsem si, počkej, tohle je zvláštní a vybavilo se mi něco, co mi říkal Kol. Odložil jsem to v chvíli k ledu, ale teď si to nemůžu vybavit, i když celou dobu nedělám nic jiného.“

 

Vážně? A nevíš, co to bylo? Ani to, co říkal Kol?“

 

Nevím. Ale cítím, že jsem od toho jen krůček, abych si vzpomněl,“ vzal ji za ruku a začal si hrát s jejími prsty. „Můžu se tě na něco zeptat?“

 

Mhm,“ podívala se na jejich ruce a pak k němu zvedla oči.

 

Víš, tak nějak vím, že jsi nebyla u Evy. Neptám se, kde jsi byla, nejspíš mi do toho nic není,“ zvedl ruku v obranném gestu. „Jen mi vrtá v hlavě, proč jsi mi neřekla pravdu, jestli to má nějaký důvod.“

 

Překvapil jsi mě. Jsi všímavý,“ zvedla koutek úst v mírném úsměvu. „Máš pravdu, byla jsem někde jinde. A ano, má to svůj důvod, proč jsem ti neřekla pravdu. Není to o tom, že ti do toho nic není. Je to o tom, že prostě chci, aby sis na všechno vzpomněl sám. Až k tomu dojde, tak ti slibuju, že se to dozvíš.“

 

Myslel jsem si to. Děkuju za upřímnost,“ zvedl si její ruku ke rtům a políbil ji do dlaně. „Nechtěl bych, abychom si lhali.“

 

Lena se zachvěla pod tím gestem, které tak dobře znala, a zakryla to úsměvem. „Už to nikdy neudělám.“

 

Eric si položil její dlaň na tvář a zavřel oči. „Tohle jsem měl vždycky rád.“

 

Já taky,“ pohnula prsty a podrbala ho ve vousech.

 

Tvůj dotek léčí,“ otevřel oči. „Tvoji rodiče, tvůj manžel... Všechno, co jsme spolu prožili... Jen nevím, proč jsem tě tenkrát v létě opustil. Ale já si vzpomenu...“

 

Tohle všechno už víš?“ zatvářila se překvapeně.

 

Asi čtvrthodiny,“ zasmál se.

 

Tak to je paráda,“ usmála se laškovně. „Víš co? Tak já ti něco prozradím.“

 

Povídej,“ vyhrkl dychtivě.

 

No, pokud si na tohle všechno vzpomínáš, zbývají v podstatě už jen tři důležité body tvého života, na které by sis měl kompletně vzpomenout.“

 

A nechceš být konkrétnější?“ zeptal se trochu zklamaně.

 

Byl jsi ve vězení, to je první bod,“ jemně stáhla ruku z jeho tváře a začala vypočítávat na prstech. „Ten druhý ti neřeknu a ten třetí je vlastně důvod, proč jsi se ocitl zase v nemocnici.“

 

Jasně. Ten druhý bod mě zajímá ze všech nejvíc,“ zamyslel se. „Víš, jak se v té mé noční můře pořád opakuje i Victor. Říkali jsme s Marcelem, co když tohle je skutečné? Co když to byl opravdu on? I když by s pomstou čekal hodně dlouho, nedá mi to spát. Vlastně doslova,“ ušklíbl se.

 

Nevím, jestli je to možné. Ale za skutečnost bych to označila, až si na to opravdu vzpomeneš. I když se nejspíš nedá vyloučit, že je to něco, co máš uložené v podvědomí a promítá se to do snu,“ dopila pivo a odnesla prázdnou láhev do kuchyně.

 

Máš pravdu. Dokud si nevzpomenu, co jsem viděl na vlastní oči, jsou to jen dohady,“ šel za ní. „Měla by sis jít lehnout,“ navrhl, když viděl, jak zívla. „Vypadáš unaveně.“

 

Asi půjdu,“ přikývla. „Těším se, že se ráno vyspím.“

 

Jasně. Vyhodím každého vetřelce, který by tě chtěl vzbudit,“ najednou se rozesmál.

 

Co?“

 

Jen jsem si vzpomněl, jak jsem ten první den tady v domě sekal trávu. Já byl ten první, kdo tě vzbudil. Řádila jsi jako černá ruka. Slibuju, že nebudu ráno sekat trávu,“ zvedl dva prsty do vzduchu.

 

Lena se zasmála. „Chtěla bych tě vidět, v tom mrazu. A taky jak bys tu trávu pod sněhem hledal,“ už dlouho se tak dobře nepobavila. „Ale tenkrát jsi mě dost rozladil, to je fakt.“

 

Já vím. To já někdy dělám,“ pohladil ji po paži, když stáli u schodů. „Tak dobrou...“

 

Než se stačila vzpamatovat, ukradl jí letmý polibek na rty. „Dobrou...“ Dívala se za ním, jak vyběhl schody a zmizel ve svém pokoji. Srdce se jí rozbušilo.

 

*

 

V pondělí ráno Eric vystoupil na parkovišti vedle restaurace. Nadskočil leknutím, když ho někdo plácl po rameni. Prudce se otočil a spatřil svého kolegu z kuchyně.

 

Ahoj Ericu,“ úsměv mu ztuhl na rtech, když viděl Ericův výraz. „Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Taky jsem dorazil a viděl jsem tě...“

 

To nic, Martine. Jen... se mi něco vybavilo...,“ Eric se zhluboka nadechl. „Můžeš mě tu nechat chvíli samotného? Hned dorazím, nic mi není.“

 

Dobře. Fakt se omlouvám,“ Martin vycouval a zamířil rovnou za Kolem.

 

Eric se opřel zády o auto, srdce mu bušilo jak splašené. Tak je to pravda...

 

Ericu, jsi v pohodě?“ ozval se vedle něj Kol. „Jseš bledej jak stěna. Pojď dovnitř, můžem si promluvit.“

 

Jakmile byli v kanceláři, Kol mu nalil panáka whisky. „Co se tam stalo?“ zeptal se a podal mu sklenici. „Martin za mnou přiběhl celej vyplašenej, že ti není dobře.“

 

Vcelku nic se nestalo. Vynořil se za mnou, plácl mě po rameni a pozdravil mě. Normálního člověka by to nevyděsilo, ale já... já jsem si vzpomněl, Kole,“ kopl do sebe whisky. „Objevil se tam taky zničehonic... Vrazil do mě nůž... Nikdy jsem nezažil takovou bolest... Padl jsem na kolena a on se ke mně sklonil a řekl mi tu větu, kterou jsem slýchal v nočních můrách. Že jsem mu zkazil život,“ prohrábl si vlasy a snažil se uklidnit. „Pak jsem cítil hroznou slabost, ještě vím, že jsem upadl na zem a pak jsem musel ztratit vědomí.“

 

Musel to být hroznej zážitek. Víš, kdo to byl, Ericu?“

 

Byl to Victor Krueger, můj bývalý zaměstnanec,“ pokýval Eric hlavou. „Vůbec nechápu, proč s tou pomstou čekal tolik let. Jsou to tak tři, čtyři roky.“

 

Já bych to nechal na policii, je to jejich práce. Ale možná bys jim to měl říct,“ Kol pozoroval otřeseného Erica. „Nechceš si dnes vzít volno? Běž domů, prodluž si víkend...“

 

Ani náhodou,“ zavrtěl hlavou Eric. „Lena je stejně v práci a já bych moc přemýšlel. Nejlíp se s tím vyrovnám, když budu v práci. Navíc... stejně už se to stalo,“ pokrčil rameny a trochu se zasmál. „Zvláštní řešit něco takového, když už se mi i to bodnutí dávno zahojilo. Jen je to, jako bych to zažil včera, víš?“

 

Úplně to chápu. Jestli tady chceš zůstat, budu samozřejmě rád. Nemám zavolat Leně, aby se pro tebe odpoledne stavila?“

 

Ne, díky. Řeknu jí to doma. Má dost starostí i tak,“ Eric se zvedl a ve dveřích se zastavil. „Posledně, když jsme tady spolu mluvili... Řekl jsi něco a já nemůžu přijít na to co, jen vím, že to bylo důležité. Pro moje vzpomínky, víš?“

 

Důležité pro tvoje vzpomínky? Napadá mě jen jedno slovo, které by pro tebe mělo být nejdůležitější a o kterém jsi chtěl vědět víc...,“ Kol vstal a šel k němu.

 

Můj projekt!“ Eric na něj ukázal prstem a Kol s úsměvem přikývl. „To je ono. Budu o tom přemýšlet. Díky!“ plácl ho po rameni a vzdálil se do kuchyně.

 

*

 

Tak jak se má tvůj pacient?“ zeptal se Damon, když měli pauzu.

 

Dobře,“ ozvala se Lena z vedlejší místnosti a za chvíli přinesla oběma hrnek kávy. „Máš na mysli něco konkrétního?“

 

Mám na mysli jeho paměť,“ zasmál se.

 

Jo, jde mu to, i když toho ještě dost zbývá,“ upila kávy.

 

Co ty noční můry?“

 

Noční můry ustaly,“ pokývala hlavou. „V pátek jel za Marcelem a Lindou a už spal klidně.“

 

To je fajn. Dobře udělal, přesvědčil podvědomí o opaku a noční můry ustoupily,“ opřel se v křesle. „A co ty, Leno?“

 

Já?“ zvedla obočí. „Já nic. Pamatuju si všechno.“

 

Pořád jezdíš na Vistu, aniž by o tom věděl?“ zkrabatil čelo.

 

Pořád. Každý pátek přijíždějí víkendoví hosté na hotel. Pomáhám Mary s administrativou, dělám, co můžu, aby to jednou našel v takovém stavu, v jakém to opustil. Něco se ti nezdá?“

 

Já nevím. Ty jsi uštvaná, ještě to před ním skrýváš a čekáš, až si vzpomene. A on si žije...,“ zavrtěl hlavou. „Neměla bys mu to říct? Nebo ho tam vzít? Když to vezmu z jeho strany, štvalo by mě, že o tom nevím. Až se to dozví, bude vzteky bez sebe.“

 

To je blbost. Ty bys byl možná vzteklej,“ ušklíbla se. „Já mu přece nelžu. V pátek jsem dorazila pozdě, už byl doma a měl uvařenou večeři. Nahrál mi, jestli jsem byla u Evy, tak jsem mu řekla, že jo. Později se k tomu vrátil, protože vycítil, že mu lžu. Já jsem mu to vysvětlila a on pochopil, že to není o tom, že bych mu chtěla lhát.“

 

No nevím...,“ zapochyboval.

 

Umíš si představit, že ho tam přivezu a řeknu mu: Tak, tohle jsi tady stavěl několik měsíců. Sice o tom vůbec nevíš, ale je to tvoje? Já teda ne,“ odmlčela se. „Až si na to vzpomene, tak ho tam ráda vezmu. S láskou a s vědomím, že Vista existuje, se tam vrátí. Bude vědět, kde je a proč. Že je to jeho. Kdybys ho viděl minulou neděli... Chtěla jsem ho vzít do Kolovy restaurace, kde pracoval a nechtěl ani jít dovnitř, že tam nikoho nezná. A na Vistě by to bylo stejné.“

 

No, když to podáš takhle, něco na tom je,“ přikývl.

 

To si piš. Vím, co dělám,“ usmála se.

 

Jen doufám, že si vzpomene dřív, než se uštveš,“ trochu se zamračil.

 

Neboj. Jen tak něco mě neskolí. Navíc... Damone, on za to přece nemůže. A Vista je jak jeho dítě. Nemůžu dopustit, aby se to bez něj zhroutilo. Nehledě na to, že většina toho stojí na Mary a Marcelovi. V pátek jsem ho poslala aspoň na pár hodin domů, proto jsem přijela pozdě. Nakonec poslala Mary domů i mě a Marcel slíbil, že se tam před zavíračkou ještě staví, je neuvěřitelnej,“ pousmála se. „Taky se těším, až se tam Eric vrátí. Ani jsme neoslavili jeho narozeniny. Chystám pro něj dodatečně velkou oslavu.“

 

Damon se opřel lokty o stůl a podíval se jí zpříma do očí.

 

Ty toho chlapa musíš strašně milovat, Leno.“

 

Miluju ho strašně moc. A jsem šťastná, že ten útok přežil a že se probudil,“ řekla polohlasem a tváře jí zrůžověly. „To, že ztratil paměť, je jen cena za to, že se z toho dostal a já jsem za to i tak vděčná. Bude zase v pořádku.“

 

Damon se široce usmál. „Tohle bys mu jednou měla říct,“ zahýbal obočím. „Dobře se to poslouchá, když se vžiju do jeho kůže.“

 

Řeknu. Až přijde ta správná chvíle,“ podívala se na hodinky. „No, pauza skončila, pane doktore. Je čas na dalšího pacienta.“ S těmi slovy vstala a vešla do čekárny.

 

*

 

Lena se po cestě domů stavila v čínské restauraci na kraji Hagerstownu a teď balancovala s krabicemi za dveřmi, aby je odemkla. Vtom se dveře otevřely a Eric jí vzal krabice z rukou.

 

Páni, co to vezeš?“

 

Stavila jsem se pro čínu. Nestíhám vaření, jedli bychom bůhvíkdy, už je pět. Zdržela jsem se...,“ začala vysvětlovat, když se zouvala.

 

Eric odnesl krabice do kuchyně a vrátil se, aby jí pomohl z kabátu. „Proč něco neřekneš? Bývám doma dřív, můžu uvařit. Netrvám na tom, abychom se střídali, když se staráš o můj projekt,“ šel do kuchyně a dal jídlo na talíře.

 

Co jsi to říkal?“ vykulila na něj oči.

 

No, že můžu vařit každý den,“ otočil se k ní.

 

Ne, potom...“

 

Že se staráš o můj projekt?“ zasmál se jejímu výrazu a dal talíře do mikrovlnky. „Ještě jsem si nevzpomněl. To je to slovo, které řekl Kol, to, které jsem hledal.“

 

Aha.“

 

Zkazil jsem ti radost? To mě mrzí,“ šel k ní, když viděl její zklamaný výraz a pohladil ji po ramenou. „Já tu mozaiku složím,“ odmlčel se. „Já jsem si dneska vzpomněl na něco jiného a o tomhle jsem zatím neměl čas přemýšlet.“

 

Ale jdi, jsem v pohodě. Jen mě zaskočilo, jak jsi to řekl. Netušila jsem, jak jsi na to přišel,“ pousmála se a pohladila ho po tváři. „Na co sis vzpomněl?“

 

Jak mě Victor málem zabil,“ oznámil jí a vyndal talíře z mikrovlnky. Položil je na stůl a podal jí příbor. „Pojď se najíst.“

 

Díky,“ Lena si sedla za stůl a pozorovala ho. „Byl to Victor?“

 

Byl. Je to zvláštní, ale stalo se to dost podobně jako v té mé noční můře, pamatuješ?“

 

Vypadáš docela v pohodě na to, že jsi právě prožil něco takového. Víš, co myslím?“

 

Stalo se to už ráno. Martin mě překvapil na parkovišti, když tam dojel současně se mnou. Jen mě chtěl pozdravit a já si v ten moment vzpomněl. To víš, že jsem byl v šoku,“ natáhl se přes stůl a položil ruku na její. „Najez se, já ti pak všechno řeknu, ano?“ řekl něžně, když viděl, že pořád třímá vidličku a zírá na něj.

 

Dobře,“ sklopila oči a přikývla. „Tak jo.“

 

Pustili se do jídla a Eric ji celou dobu poočku pozoroval. Nevěděl, co se jí honí v hlavě, ale zřejmě tahle vzpomínka zaskočila i ji.

 

Po večeři Eric naskládal talíře do myčky a vytáhl láhev vína. Otevřel ji a nalil do dvou skleniček. Odnesl je do obýváku.

 

Dneska máme víno?“ zeptala se překvapeně a usadila se na sedačku.

 

Jasně. Potřebuješ něco silnějšího než vodu a jemnějšího než pivo. Usoudil jsem, že víno je tak akorát,“ sedl si do druhého rohu sedačky, vzal její nohy a dal si je do klína. „Bude se ti dobře spát, když toho nevypiješ moc.“ Začal ji jemně masírovat chodidla.

 

Mmmm, to je příjemný. Rozmazluješ mě,“ zavrněla spokojeně.

 

To já rád. Tak na zdraví,“ zvedl skleničku a naklonil se k ní, aby si s ní přiťuknul.

 

Je výborný,“ pochvalovala si, když se napila. „Tak povídej, jak to bylo.“

 

Eric jí vyprávěl svůj nepříjemný zážitek i to, jak se ho Kol zase ujal. „Stejně, mám neuvěřitelný štěstí. Jednak v tom, že jsem to přežil a jednak na lidi, které mám kolem sebe.“

 

To, že jsi přežil, je neuvěřitelný štěstí,“ napila se, stáhla nohy z jeho klína a posadila se. „Když jsi o tom dnes začal, vzpomněla jsem si na těch osm dlouhých dní, kdy nikdo nevěděl, jestli se probudíš, nebo ne,“ sklopila oči.

 

Eric se na ni okamžik jen díval, pak jí vzal kolem ramen a přitáhl ji k sobě. „Víš, jednu věc jsem ještě nikomu nevyprávěl. A kromě tebe ani nebudu.“

 

Lena k němu zvedla hlavu. „Vážně? Je ještě něco, co o tobě nevím?“

 

To ne. Byla to taková... zvláštní noční můra v komatu,“ trochu se zasmál. „Zapomněl jsem to hned, jak jsem se probudil, ale ty noční můry mi to připomněly.“

 

V komatu? Tys měl sen?“

 

Mhm. Těsně předtím, než jsem se probudil. Byl jsem v nějaké bílé místnosti, pak se tam objevil muž a začal mi nabízet všechno možné, abych se nemusel vrátit do svého těla.“

 

Nepovídej! Co ti nabízel? Peníze?“ Lena ho pozorovala, když jí vyprávěl o luxusní restauraci, o drahém obleku, vnadné blondýně, i ostatních ženách, o autě a penězích, až došel k domu.

 

Otevřel ty dveře a lákal mě dovnitř. A pak jsem zaslechl hlas Mary, jak říká, že tu na mě všichni čekají. Když už jsem stál na prahu..., zaslechl jsem tebe. Pamatuji si to doslova, řekla jsi: 'Miluju tě, Ericu, prosím tě, vrať se mi.' Hlas se ti chvěl potlačovaným pláčem...,“ polkl. „A já jsem v ten moment věděl, že do toho domu nevstoupím. Řekl jsem mu, že se chci okamžitě vrátit ke svému andílkovi, ke všemu a ke všem, co miluju.“

 

Tys mě slyšel?“ usmála se a vzala mu hlavu do dlaní. „Jsem strašně ráda, že ses mi vrátil.“

 

Já taky, ty jsi totiž můj anděl strážný. Když se ohlédnu zpátky, vždycky jsi při mně stála, ať se dělo cokoli. Miluju tě, Leno,“ pomalu přiblížil rty k jejím a vtiskl jí něžný polibek. „Už nikdy tě neopustím.“

 

Věřím ti. I když tohle jsi těžko mohl ovlivnit,“ políbila ho na nos. „Víš, věřím i tomu, že ta ztráta paměti, i když dočasná, byla cena za to, že ses mohl vrátit. Vím, že je to pro tebe náročné, ale i tak jsem vděčná, že jsi zpátky.“

 

Já taky,“ přitáhl si ji do náruče. „Cítil jsem, že to byl našeptávač, něco jako ďábel. Pak jsem ho viděl i v těch nočních můrách, než na sebe vzal podobu té příšery.“

 

Možná existuje. Ale ty jsi ho přemohl,“ Lena mu ovinula paže kolem pasu a cítila se po dlouhé době příjemně a v bezpečí. „Bylo by fajn takhle usínat...,“ lekla se, když slyšela, že to řekla nahlas. Zvedla k němu poplašené oči. „Nechtěla jsem to říct... nahlas...“

 

Jestli chceš, vrátím se do tvé ložnice,“ pohladil ji po tváři, „a budu úplně hodnej. Nemusíš se mě bát.“

 

Krátce přikývla a snažila se nedat najevo, jak ji jeho slova vzrušila. Schovala hlavu na jeho hrudi a zavřela oči.

 

*

 

Eric se stavil v supermarketu, aby udělal menší nákup na večer. Přitom si uvědomil, že pořád neví, kde je Mikael, Paul a Tom. S myšlenkami někde daleko vyšel z obchodu s taškou v náručí a do někoho vrazil.

 

Promiňte,“ zvedl oči.

 

To nic... Ericu! Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli,“ promluvil povědomý hlas.

 

Ricu?“ Eric se široce usmál a rázem do sebe zapadly další kousky puzzle v jeho paměti. „Páni, já jsem tě poznal!“

 

Proč bys mě nepoznal?“ zeptal se Ric podmračeně. „Zaslechl jsem něco o napadení...“

 

To je dlouhé vyprávění,“ přerušil ho Eric. „Nemáš čas? Že bychom zašli na pivo?“

 

Jasně. Jen skočím do krámu koupit mouku, dostal jsem domácí úkol,“ zasmál se Ric. „Počkej na mě, hned jsem zpátky.“

 

*

 

Zapluli do nejbližší restaurace, usadili se v boxu v rohu a objednali si pivo.

 

Tak povídej, proč ses tak divil, že jsi mě poznal? Naposledy jsme spolu mluvili někdy před dvěma měsíci po telefonu,“ Ric zdvihl půllitr. „Na zdraví.“

 

Na zdraví,“ přiťukl si s ním Eric. „Jo, kamaráde, od té doby se toho semlelo... Kdosi mě napadl, jak asi víš, bodl mě nožem do hrudníku, podruhé jsem se narodil. Teda ne hned, byl jsem osm dní v komatu. Ztratil jsem spoustu krve... a paměť. O čem jsme spolu naposled mluvili, to nevím.“

 

Cože? Ztratil jsi paměť? To jsi zapomněl, kdo jsi a tak?“

 

To naštěstí ne. Ale zapomněl jsem všechno od té chvíle, kdy mě jako bezdomovce odvezli do nemocnice se zápalem plic. Prostě jsem se vzbudil a myslel jsem, že mám zápal plic,“ zavrtěl Eric hlavou. „Místo toho jsem měl díru v levé plíci a v hlavě zmatek. Zapomněl jsem tři čtvrtě roku života.“

 

No jo, o tom případu jsem něco zaslechl. Dělaj na tom ti dva detektivové, co tě tenkrát zavřeli. Prý to spolu úzce souvisí, ale podrobnosti neznám,“ pokrčil ramey. „No a jak jsi na tom? Můžu ti nějak pomoct? Mimochodem, našel jsi toho Marcela?“

 

Pomohl jsi mi tím, že ses objevil,“ usmál se Eric. „Už vím, jak jsem si na Marcela vzpomněl, pamatuju si, i jak mě zatkli... I proč jsem opustil Lenu. Jinak si myslím, že už jsem na tom docela dobře. Chybí jen krůček a budu mít zpátky všechno.“

 

Tak to rád slyším. Docela jsi mě vyděsil. A jak se má Lena? Jste zase spolu?“

 

Ona je můj anděl strážnej. Vrátil jsem se, jak jsem slíbil,“ pousmál se. „Jo! A Marcela jsem našel. Dokonce i podruhé,“ zasmál se.

 

To jsem rád. Člověče, do té tvé restaurace jsem se ještě nedostal. Musím to napravit,“ pokýval Ric hlavou a napil se.

 

Eric pomalu postavil půllitr na stůl, aniž se napil. „Zopakuj to, prosím tě.“

 

Co? Že to musím napravit?“

 

Ne, to předtím...,“ Eric doslova cítil, jak se mu v hlavě rozbíhají kolečka, když Ric větu zopakoval. „No jasně, můj projekt... Už vím, o čem jsme mluvili.“

 

Samozřejmě, že to je tvůj projekt. Říkal jsi, že jsi ji otevřel v pátek, to bylo prvního února,“ Ric na něj zíral jako na zjevení. „Ty jsi to zapomněl, viď?“

 

Jako všechno od začátku května...,“ vydechl Eric. „Tohle bylo to poslední, na co jsem si potřeboval vzpomenout. Vista...“

 

Jo, tak jsi říkal, že se to tam jmenuje, když jsi mě tam zval,“ Ric pozoroval, jak se mu na tváři střídají emoce.

 

Jsi zlatej, Ricu, strašně jsi mi pomohl. Konečně jsem celej. Vím, kde je Mikael, Paul a Tom. Vždyť to byl můj nápad...,“ Eric vstal. „Nezlob se, musím jít,“ položil na stůl peníze za pivo. „Určitě se někdy zastav, strašně rád tě zase uvidím. A děkuju.“

 

Není zač. Pozdravuj Lenu,“ zavolal za ním Ric.

 

Eric vyběhl z restaurace a srdce mu bušilo. Co je dnes za den? Panebože, vždyť už je duben! Skočil do auta a snažil se soustředit na řízení.

 

Ve Falling Waters vyložil nákup, dal si rychlou sprchu a převlékl se. Během půlhodiny seděl zase za volantem a řítil se do Martinsburgu. Srdce mu nepřestávalo bušit a v hlavě měl tisíc myšlenek. Ale nad vším převládala jediná otázka, která se mu neustále opakovala v hlavě. Proč? Proč to před ním Lena tajila? Kol se snažil aspoň naznačit... Ale proč Lena mlčela? Už dávno si ověřil, že když se něčeho dotknul, nebo někoho viděl, jako teď Rica, tak si vzpomněl. Tak proč mu, sakra, neřekla zrovna tohle?!

 

Radši zpomalil, jak se ho začal zmocňovat obrovský vztek.

Autor KeepTheFlameBurning, 15.02.2019
Přečteno 57x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter